Mateřský pud.

Já jsem vždy byla taková jak se rika ranarka. S teď čekám své. Druhé dítě. Ne nebrecim nad každým ultrazvukem, nebrecim u každého miminka, ale věř že tvé dítě bude vším. Není špatné že nesislame, nerveme u všeho. I přesto je má dcera vším a můj ještě nenarozené. Syn take

díky holky, tak jsem si říkala, jestli to má někdo podobně a nejsem nějaká divná teda.. diky moc 🙂

@jjasmina já jsem taky typ ranařka, notabene opravdu milující svou práci. Pracovala jsem do posledního možného okamžiku, nemám pocit, že by mě těhotenství úplně poznamenalo, kluci v práci mi říkali, že jsem světlo naděje, že každá těhotná není iracionálni fňukna. Cizí děti mě nikdy nezajímaly a nezajímají mě dál, fotky z ultrazvuku mě nijak nedojímaly a asi bych je ani nenašla (stejně si kočička vždycky strčila ruce před obličej). Nehnízdilajsem, milión kravin dceři koupila hlavně moje mamka. A nakupuje dodnes, já jsem minimalista. Dceru miluju, ale do práce jsem se na malý úvazek vrátila, jinak by mi doma hráblo. Dítě beru jako malého živého človíčka, ne jako skleníkovou kytičku, takže už s námi kempovala, chodíme dál po horách. Jen je to s prtětem větší fuška. A větší sranda

Nemyslím si o sobě, že bych byla ranařka, ale asi mě i životní zkušenosti více zocelily a od prvního těhotenství bylo vidět, že mám trošku jiný přístup, jak dost lidí kolem mě. Do práce jsem chodila do poslední chvíle, včetně výletů, pokud to šlo, s břichem jsem jezdila na kole (tak to brzy nešlo), lyžovala, bruslila... beru vše víc sportovně, nehroutím se z každého pádu batolete, na děti nešišlám... přestože jsem jedno dítě potratila (ano, poplakala jsem si), nemám potřebu z toho dělat tragédii, další těhotenství jsem se nijak zvlášť neopatrovala. Je to prostě povahou, moje mamka je ještě horší, té si nesmím ani náznakem na něco postěžovat, vždy mě setře, tak moc tvrdá bych být nechtěla🙂 Děti miluju, ale odsud posud, nedovolím jim vše, dovedu mít i svůj život.

@drep
@zuzkasim mam to hodne podobne jako vy...

Cizi matky a deti jsou mi burt. Kor, kdyz vidim ty eko maniacky 🤦🏻‍♀️. Mam rada jen svoje deti a deti kamaradek.

Ja cizi decka nikdy nejak neprozivala, pak prisel cas, kdy jsem proste zatouzila po diteti, tehotenstvi jsem tak nejak pretrpela a jak se blizil porod, tim vic ve me silil strach a zdeseni, jak to vlastne nekdo jako ja da. Ale dala, pak se probudilo ve me neco, co bych si predtim tezko predstavovala. Ve vztahu k vlastnimu decku to je jasny, to je maximum, ale koukam se uz jinak na vsechny deti, vnimam je o hodne lepe a dokonce mam kupu deti kolem sebe uplne v oblibe, tesim se na ne a bavi me s nimi byt, coz by me pred par lety jen obtezovalo.

Ahoj, já po dítěti nikdy výrazně netoužila. Asi do třiceti jsem tvrdila, že je možná ani mít nebudu, což některé lidi v mém okolí překvapovalo. Všechny mé kamarádky byly tou dobou více méně vdané a buď těhotné nebo s dětma. Já pracovala, cestovala, žila v zahraničí.. No a potkala jsem manžela, ten od dítěti začal první mluvit a s trochou nadsázky se dá říct, že jsem se k dítěti nechala okolím trochu přemluvit. Moje mamka vždycky říkala, že vlastním dítětem každá trochu změkne a zpětně jí musím dát za pravdu. Je to krásná etapa života, naučilo mě to spoustu nových věcí a myslím, že můj život bez dítěte by byl chudší. Nejsem úplně typ co by chodil do herniček a tam konverzoval s ostatními matkami, vrátila jsem se do práce na plný úvazek když bylo malé necelý rok a půl, neříkám, že ostatní děti jsou mi jedno, ale nejsem úplně matka na plný úvazek a vše se dá skloubit, když se chce.. No a za pár týdnů čekáme druhé a to je další výzva 😀
A musím přiznat, že před porodem jsem tady také četla ty rozněžnělé komentáře o miminkách a jestli dát kukuřičnou křupku teď nebo ještě týden počkat a znervózňovalo mě, jestli všechno vím a jak to zvládnu. Neřeš to, určitě to zvládneš. Je pár základních věcí, které se naučíš a které musíš zvládnout a ostatní je jen takový šum kolem, ze kterého si vybereš co budeš potřebovat a vyfiltruješ co ne.

Měla jsem to stejné.A mám trochu doteď.Cizí děti mi vůbec nic neříkají.V těhotenství mi bylo všechno šumák,nijak jsem se nad ničím nepozastavovala,nic neřešila a ani nijak extra nic nehrotila.Furt mi přišlo,že těhotný je spíš okolí než já 😂Zůstalo mi to dodnes.Svoje děti miluju,udělala bych pro ně všechno.Takže neboj,svoje děti budeš určitě milovat.

děkuju moc holky, jsem ráda, že to někdo měl hlavně podobně neli skoro stejně 🙂

@jjasmina ještě jsem ti chtěla říct, že život není modrý kůň. Já bych z těhle diskuzí taky došla k přesvědčení, že těhotné/matky někam odevzdaly svůj mozek a staly se z nich... jak to říct a neurazit. Jenže v reálu všechny moje těhotný kamarádky i kolegyně fungovaly úplně normálně, cestovaly (ano, i letadlem), chodily po kopcích, pracovaly ( u nás nebyl problém na malém gynekologickém sále potkat těhotnou anestezioložku a těhotnou sestru a na druhé straně plenty těhotnou gynekoložku). Když jsme měly takovou velkou slezinu s holkama před porodem (měly jsme termín všechny v rámci jednoho měsíce), tak jsme o budoucích dětech mluvily tak polovinu času, jinak jsme řešily to, co vždycky. A s kamarádkou chodíme pravidelně jednou týdně s kočárem, probereme naše (neinstagramové, negeniální) děti a pak řešíme zas to, co vždycky -partnery, pacienty, rodiče, sourozence, společné známé, celospolečenské klima, minimalismus a tak.
Stejně tak, mateřská péče nestojí na šišlání, já byla taky taková nepolíbená, nechodila jsem po kurzech a i bez toho teď moje roční dítě spokojeně demoluje domeček z lega 😉 neboj, naskočí to!

Také jsem to tak měla, pro miminko jsme se rozhodli, protože se to "zrovna hodilo". Bylo mi už 30, finančně ok, a manzelovi hodiny uz tikaly, tak jsem si řekla proč ne. Navíc jsem stejne chtěla odejít z práce. Celé těhotenství jsem pracovala. Já jsem na děti taky dřív nebyla, kamaradkam jsem děti pochválila, ale spíš jsem chtěla být mila😀 netrap se tím, o nic nepřicházís ani ty ani miminko😉

@jjasmina mam to totalne uplne stejne! a to sme se snazili opravdu dlouho a ted mam taky obcas stavy strachu, jestli je to pro me a jestli to zvladnu! brutalne se tesim a sem na mekko z kazdeho ultrazvuku, ale zaroven mam fakt strach, jestli obstojim. a na cizi deti se kouknu, ale ze bych na ne musela sislat nebo na ne sahat, to teda ne. a budem skvele mamky! rozhodne jo!

Neboj, i když se neposíráš z cizích dětí ( já je nesnášela, hlavně když ječely v MHD apod.), svoje budeš milovat. Nemusíš být ťuťu a ňuňu, ale láska tam bude, jen ji budeš projevovat jinak než šišláním a přidáváním milionů srdíček ke každé fotce. Čímž nechci říct, že tohle je špatně, ať si to každá máma dělá a cítí po svém. Já taky nikdy nebyla na děti, neuměla jsem to s nimi, hrát si třeba s kamarádky mimčem nebo malým synovcem, nebyla jsem ten typ na tleskání, zpívání, pitvoření.... Děti jsem chtěla, ale dlouho se nedařilo, tak jsem se i snažila sama sebe přesvědčit, že si dokážu představit život bez dětí... Teď mám rok a půl tornádo a je mi hrozně líto, že druhé už být nemůže. Malého miluju, ale mám ráda i svoji práci, klienty, dny, kdy je malý u babičky... Budeš dobrá máma, neboj 🙂

Myslím, že nikdo předem neví jak je mateřská láska velká.. Já jsem tedy vždycky měla malé děti ráda, připadaly mi roztomilé, ale otěhotněla jsem neplánovaně dřív než jsem chtela.. Na miminko jsrm se tenkrat po počátečním soku těšila, ale byla jsem tak hloupá, že jsem předpokládala, že dítě budu milovat tak jak moc jsem v té době milovala svého psa, nedokazala jsem si představit, že to jde ještě mnohem mnohem víc.. Mě ta vlna citu zavalila druhý den po porodu a pak se jen zvetsovala, trvá už 21let, stále žasnu nad tím jak úžasnou mám dceru.. 😊