Jak s Vámi prožíval partner první těhotenství?

Můj manžel si břicha taky nijak extra nevsimal. Asi to pro nej bylo moc abstraktní.
Ale teď prisaham, ze je to ten nejlepsi tata našich obou dětí. Mají spolu prekrasnej vztah, milujou se navzájem. ♥️
Chlapi to mají jinak. Chápu, ze Vás to mrzi, ale určitě ro nevypovídá o tom, jaký z nej bude tata 🙂

@sarabous jestli se mezi vámi něco děje, to tady neposoudime. Ale třeba můj muž mi na břicho nesahal, nemluvil... nikdy. A to máme dost dětí. Popravdě ani já s břichem nikdy nemluvila. A kdyby to udělal on, bála bych se o jeho duševní zdraví 🤣 Prostě každej na to není 😉 a vůbec nic to o jeho kvalitách nevypovídá 🙃

Můj to hodně prožíval, ale bylo to spíš horší. Stačilo, aby mě někdo v břiše pichlo nebo začlo tvrdnout břicho a on hrozně plašil. Na pohotovosti jsme takhle byli asi 10x. A to že místo na mě mluvil k břichu mi přišlo akorát tak vyšinutý. 🤷‍♀️😄

@sarabous Manžel se celé těhotenství nervoval, aby bylo vše v pořádku. A když je ve stresu, uzavírá se do sebe, míň mluví... V kombinaci s těhotenskými hormony jsem měla párkrát stejné pocity jako ty. Ale racionální část mě věděla, že se na malého těší, že ho zajímá, jak mi je (blbě - to byla dost stereotypní část těhotenství 🙈😆), ale takové ty "provozní" věci jako co je potřeba koupit, co už jsem koupila, co jsem připravila, to šlo mimo něj. Ale mě to vyhovovalo, vybrala jsem si a zorganizovala vše podle sebe. Spolu jsme řešili dostavbu domu, takže opravdu se nedá říct, že bysme spolu nemluvili. 😄 Jen prostě téma "miminko" bylo pro něj na tři věty. Takže jsme si povídali víc i o jiných věcech, prostě jako před těhotenstvím. Na břicho si sáhnul párkrát, ale nějak ho to nebralo. Nemluvili jsme na něj ani jeden, oběma nám to přišlo divné. Já teda s malým mluvila, ale tak jako samomluvou, ne cíleně na břicho. Manžel byl u porodu i když dlouho váhal, staral se o mě (první dva měsíce jsem se starala jen o sebe a syna, on o všechno ostatní), vozil nás po doktorech (měla jsem nějaké komplikace)... Syna sice poprvé sám přebalil asi až v pěti měsících, ale to bylo hodně i o tom, že se bál s ním sám manipulovat. Jinak byl u všeho, koupali jsme spolu, u přebalování aspoň podával věci, mluvil na malého, byl "k ruce"... Dneska má syn 2,5 roku a jsou spolu úžasní, muž je z něj stejně poprděný jako když ho viděl poprvé. ❤️ My jsme měli nějaké krize, hlavně kolem roku malého, ale vyřešili jsme to.
Takže já bych poradila netlačit na hovory o miminku a výbavě, nekoukat na sociální sítě, soustředit se spíš na vás dva jako pár (ty se zajímáš, jak se tvůj muž měl celý den?) a zhluboka dýchat. Jsou muži, kteří těhotenství prožívají a u všeho chtějí být. A jsou i muži, kteří to prožívají, ale spíš vnitřně. 😉 Až se dítě narodí, zapoj chlapa co nejvíc do péče o něj, ať nemá pocit, že je jen spolubydlící, ale táta. A až si to všechno trochu sedne, nezapomínejte na sebe jako pár 🍀

Taky za 2mesice rodím 😀A přítel není ten typ co by to prožíval jako třeba já , ze by si sám od sebe pohladil brisko to vůbec … musím ho vždy nutit 😀Ale jak se máme s malým to se ptá a když jsme dělali pokojicek to se taky hodně angazoval. Jinak mi furt říká ,ze tím ziju a mluvím pořád jen o tom 😀Takže neboj ,takových je víc

Manžel mi nehladil břicho, nezpíval mu, nepočítal kopnutí. V prvním těhotenství mi chystal a nosil jídlo, volal mi domů z práce co to šlo, když mi bylo zle, což bylo furt, tak mi držel vlasy a staral se o mě, vozil mě na všechny vyšetření, byl u každého screeningu, sestavil komplet nábytek v pokojíku. Ve druhém těhotenství se co nejvíc věnoval starší dceři, po práci ji bral ven, o víkendech mě nechal ráno spát, udělal co bylo potřeba a co jsem nezvládla. O obě děti se staral od prvního dne, stejně jako já. Kam se na to hrabe nějaké hlazení břicha 😁

A jinak nepřitažlivá a nudná jsem si připadala taky, i když jsem zrovna neblila 😂. Sex v obou těhotenstvích dohromady bych spočítala na prstech jedné ruky (=3x). Ale dali jsme to... Je to hrozné období. Bude zase dobře, uvidíš 🍀

@sarabous Moj mal v prvom trimestri aj nevolnosti, nejako sa to nanho prenieslo :D Ale inak ano, je to tak, ze pre chlapov to vacsinou nie je az take realne, kym sa to babatko nenarodi. Proste necitia to babatko v sebe, nevidia ho, tak to beru inac. Ja som mojho tiez v pokrocilejsich stadiach tehotenstva podozrievala, ze to neberiie dostatocne vazne a ze sa tym malo zaobera. Ale po porode sa ukazalo, ze je to uplne inac, od zaciatku daval do otcovstva naozaj vsetko a doteraz to tak je.

Manžel je z kluků úplně vedle, ale břicho a těhotenství ho úplně nebrali. Jako říkal mi, jak mi to sluší, ale taky se o nás bál. Prostě dokud mu to dítě nedáš do ruky, tak mu to tam v tom mozečku nepřecvakne. Neboj bude to dobré, chlapy to tak prostě mají, až bude venku tak bude z miminka paf.

Prožíval to tak nějak normálně, ale já nebyla moc náročná, u výbavičky mi stačilo, že jsme vybrali společně kočárek a postýlku, zbytkem jsem ho neměla potřebu zatěžovat a raději ji řešila s kamaradkami či tady na koňovi. Na břicho nemluvil, ale to ani já.

Nezapomeň, že každý jsme jiný, navíc muži nejsou ovládaní hormonama jako my a ty můžou se vším docela zamávat...

Nijak. Byl porad v praci a dokonce projevil obavu, jestli to financne zvladnem. Pritom dite bylo planovane..no on na ty emocni veci je takovy divny.

@sarabous manžel bříško pohladil, když jsem ho donutila 😆 Na kontroly nechodil… strach z bílého pláště. Výbavu jsem až na nábytek řešila sama (ani jsem ho u toho nepotrebovala). Když jsem ale řekla, že mi není dobře, bral ohledy. Nastudoval si instrukce, kdyby se muselo rodit v autě. 😆 Ale teď je táta, který se opravdu úžasně zapojuje a stará.

Nic moc. Rikal zpětne, ze mu to přišlo strašně abstraktní a ze teprve až se narodil, tak mu to došlo. Mě třeba mrzelo ze ho nezajímá moc jestli kope, což já řešila atd. Na kontroly teda šel, když mohl, ale čekal venku někde.) vrchol byl, ze se zajímal jestli je Kilda jako v pořádku a všechno dobrý a tak. Pro nas to je jiný, hlubší. Pochopitelně.))

@sarabous Toto je u chlapu uplne normalni. Oni to nejak moc nevnimaji, dokud je to tam jeste schovany. Ja jsem to mela nastesti uplne stejne, takze nejaky povidani si s brichem a podobny veci se u nas nekonaly, jenom jsem ho obcas chytla za ruku at si sahne jak kope. Nejaky uchylovani se nad nakupovanim vybavicky jsem taky nemela. Pokud je jinak zlatej a jenom proste neni tady na tyto veci, ktery vidis na fotkach a videich na internetu (ktery nejsou ani realny!), tak je to vporadku. My se taky na fotkach z naseho tehu foceni tvarime uplne jinak nez v realu 😀

@sarabous můj partner říkal, že je to Goa'uld. Celé těhotenství to byl prostě Goa'uld a když malá kopala, tak si sáhl, ale říkal, že je to děsně divný a že se mu ježí vlasy z té představy, že by mu něco rostlo v břiše. 😄 Jako táta je skvělý a malá je vyloženě tatínkova. 😉

můj muž to neprožíval naprosto vůbec. Jako nějakýma projevama. Jinak byl určitě rád a těšil se, ale prostě jinak úplně normálka. Jo a taky mi furt řikal, proč furt tak funim a vzdychám🙄😅

Neprožíval to vůbec. Myslí že to pro něj bylo stále moc abstraktní ... Na břicho mi nesahala a k bříšku nemluvit snad ani jednou. Zlomilo se to až po porodu. Teď je skvělej táta a s malým dělal úplně vše hned od jeho narození.

@sarabous jo a nesnášela jsem jeho odpověď na moje “bolí mě záda, bolí mě nohy, jsem unavená”… na všechno mi řekl “mně taky”. 🤦🏻‍♀️😆
Osobně si myslím, že by chlapi těhotenství nedali… hlavně psychicky. Drž se. 😉👍

Nijak...
Jako že by byl nadšený, že by mi s nadšením sahal na břicho a nedejbože k nemu mluvil? To bych si řekla, jestli netrpí nějakou poruchou...
Chlapi tohle nebere, u porodu byl, hrdý otec se projevil až po porodu, kdy pomáhal se vším co se dalo...

Mít chlapa jako ty, tak bych se bála zda vůbec má o dítě zájem....

Já jsem ženská, obě děti jsem měla ve svém těle a stejně jsem ani jedno těhotenství neprožívala. 😀 nefotila jsem si fotky, nehladila bříško, nemluvila na dítě, fotky z UTZ nemám...😀 pro mě dítě začalo existovat až jsem ho držela v náručí. 🙂
Takže je fakt normální, že chlapi těhotenství nijak neprozivaji. 😀

@elfka21 ano to si také myslím že by to nezvládl jsem ráda že v tom nejsem sama co to tak má a občas partnerovi i smekám že ty moje občasné nálady a výlevy zvládá😅 už si říkám abych byla zase normální dost to se mnou mává a sama se nepoznávám i když se říká že po porodu jsou ty hormony ještě horší jak při těhotenství 😅

Myslím, že to dosť prežívaš. Tie dokonale videá a fotky s rodinnými idylkami neber vážne.
Moj manžel ma cely život jeden výraz tváre a keď hovorí, že sa teší, tak sa těší.
Nepoznám chlapa, ktorý je nadšený z kupovania vybavičky. Môj si ani nevšimol, že deťom pravidelne vyraďujem malé veci a kupujem väčšie. Párkrát vzal deti von na ihrisko v pyžame.
Brucho mi nehladil a s deťmi sa začal rozprávať až po ich narodení. A maju spolu pekný vzťah aj tak.

Nijak. Dokonce jsme se rozesli, kdyz jsem mu oznamila, ze jsem tehotna. Ted, po 16ti letech, a celkem uz trech detech, se tomu smeju. Proste se toho bal. Nektery chlapi asi nejsou na hlazeni brisek, ale to neznamena, ze nebude dobry tata...

Tak já mám doma pravý opak. Po pozitivním testu vybíral kočárek, postýlky, chvilku atd. tak jsem v klidu koukala na TV a řekl mi, jestli jsem normální, když nevybírám s ním. Břicho mi hladil furt, furt na něj mluvil. Byl dosti pozorný. Sledoval i porody a říkal, že kdyžtak zvládneme porod doma. Prožíval to víc jak já.
Ale občas už mi to lezlo krkem.

@sarabous to že partner nemluví na břicho atd z něj ještě nedělá horšího nastávajícího otce ;). Můj muž při koupi kočárku měl víc radost než já a to z jediného důvod, nemám ráda jakýkoliv nákup.
Důležitější bude jak partner bude oporou při porodu nebo jako pomoc při péči o prcka 🙂

Já bych zbystrila - ale ne nutně proto, že by to bylo chlapem ;) Jestli vnitřně cítíš, že je něco špatně, zaměř se na to co. A pak se zkus zamyslet, jak by to šlo řešit z Tvé strany. Nemluvíš pořád jenom o miminku? Ptal se dřív jak se máš? Jestli ano, možná se teď boji zeptat, aby to zase nespustilo mluvení o miminku, kterého už má dost. Popravdě kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak rekonstrukci jsem řešila a nejdřív jsem nadšeně plánovala, ale jak už jsme to zadali firmě, strach a nejistota ve mě způsobily, že každé mluvení o té rekonstrukci mi bylo nepříjemné, vyvolával mi to na povrch ten strach a nejistotu. Dost často to muži mají taky tak.
A v jaké jsi fázi? Můj muž dokud to na mě nebylo vidět se ke mě choval úplně normálně (jen pak když jednou byyl problém a hodně mě bolelo břicho, začal panikarit). Protože mám ještě starší dítě a byla jsem hrozně (ale fakt hrozně) unavená (protoze příprava svatby, rekonstrukce v mém bytě kde jsme bydleli, koupě nového většího bytu která se náhodou poštěstila když už jsme hráli tetris jak se vejít do starého a rekonstrukce už byla zadaná a už jsme vyklizeli, plus náročná práce, plus to tehotenstvi) a musela jsem mu tedy říkat, že vlastně vyrábím dítě z ničeho a to že tělu dá prostě zabrat. Doteklo mu to úplně až u fotek z ultrazvuku, o čem jsem mluvila 🙂 jinak mi před tím na to říkal, že on je taky hrozně unavený - což věřím, že po tom všem taky byl. Proto jsem i tohle brala s pochopením a jen jsem pokaždé řekla "a teď si představ že k tomu ještě vyrábíš to dítě". Ale v tu dobu jsme k sobě byli hodně pozorní oba, taky jsem se ho ptala jestli je v pohodě, že vypadá unaveně a snažila jsem se mu to ulehčit nebo zpříjemnit třeba těsně po příchodu z práce drobnostmi a on si toho všimal (když jsem ještě maličko zvladala, nechala jsem ho, ať si nejdřív na 5 minut lehne a až pak po něm něco chtěla kolem dcery nebo se zapojil on, a když jsem po něm něco chtěla já, bylo to stylem "neruším? Mrzí mě že Tě vytahuju z postele, vím že toho máš všeho dost, ale mohl bys prosím...?") a on dělal to stejné s trochu většími možnostmi a celkově trochu jinak - vzal třeba dceru na hřiště, abych si mohla odpočinout. Zapojil se do chodu domácnosti víc než dřív (a to se předtim nějak zapojoval). A měnilo se to všechno postupně. U nás to tedy bylo specifické, že tu krásnou fázi těšení se jsme neměli moc čas si užít ani jeden, ale tím jsem o tom tolik nemluvila a on se mohl pocitově uzavřít do sebe a zpracovat si to za pochodu, že bude táta. Což pro něj i bylo jednodušší, protože u dcery minimálně dva roky náročně zpracovával, že se mu změnil život kvůli dítěti a přesto nikdy nebude táta (pro ni) protože táta se zajímá a chce ji. Takže u syna už věděl do čeho jde a konečně tam bylo i to "budu táta". Ale i tak to zas tak neprožíval. Když jsem mu ukazovala připravené oblečení, byla reakce spíš ve stylu "hm, hezké", i když se snažil zajímat. A že by byl moc chladný jsem měla pocit dvakrát - jednou na tom úplném začátku kdy mu nedocházelo že mě to těhotenství přecejen vyčerpává - a to pomohlo najít to správné vysvětlení pro strojního inženýra 😁 (i kdyz stejně pomohlo mému tátovi co inženýr není, taky nechápal a trochu mi kecal do života dost blbě a nereálně a pak bral větší ohledy a i se na vnouče zeptal a jestli já dobrý - ono je to pro ty chlapy obecně špatně uchopitelné). A podruhé když jsem říkala, že malý kope a on na to řekl jen "aha". Tak jsem říkala "pojď si sáhnout" - tak šel a byl překvapený jak je to cítit a až potom se mnou začal o miminku (a na miminko) trochu mluvit. (a na miminko mluvil spíš ve vtipu a párkrát, ale věděl, že ho vnímá). Jakože předtím mluvil o tom o bude až bude malý na světě, ale až když ucítil kopnuti tak mu pořádně došlo, že malý už částečně na světě je.
A já jsem hodně vysvětlovala, nejen dceři, ale i jemu a taky dědečkovi (mému tátovi) protože mi došlo, že oni nemůžou tušit co se děje, prostě to nezažili. A to můj táta byl i u toho jak byla těhotná mamka se mnou a taky u toho jak jsem byla já těhotná s dcerou, ale i tak některé věci netušil.
No a manžel byl po porodu úplně úžasný, snažil se abych odpočívala, a na otcovske dovolené dělal doma úplně všechno abych se já mohla jenom starat o miminko. Dělal mi snídani, nosil mi pití když jsem kojila nebo odpočívala a prostě byl zlatý. (A je zlatý doteď, jen už za mě nedělá úplně všechno 😄 ale taky já už nejsem těsně po porodu a tělo už se stihlo zotavit 🙂) Aledo péče o malého jsem ho taky musela zapojit spíš já, bál se. A i tak to dost nechává na mě, že víc vím co a jak. Občas mu řeknu, že když to nezkusi (a třeba neudělá blbě), tak se to nenaučí 🙂 a občas ho i podeziram z pohodlnosti, že by raději na malého jen mluvil a smál se na něj, byl poprdeny z úspěchů a starání se by klidně přenechal mě. Ale tak ono je to vlastně přirozené a mě se taky některé věci dělat nechce (a on miň "musí") 🙂
Hodně věcí je o tom, jak člověk komunikuje. Když důležitou věc řekne tak aby to druhý dokázal pochopit, tak teprve se může něco stát (nebo i změnit). Kdybych mluvila o pocitech, byl by muž v koncích, ale jak jsem to převedla do konkrétních věcí (a pocity zmiňovala jen obavy) tak si to najednou zvládl představit. Je dobré mluvit o tom všem a mluvit řeči toho druhého. A hlavně nemit očekávání, nebo jich mít alespoň co nejmíň. A když už, tak si uvědomovat, že je to takové to "moje" - třeba říct "miláčku vždycky jsem si přála, aby se mnou partner řešil oblečení pro miminko. To na to opravdu nejsi a mam se s tou představou rozloučit, nebo jen nevíš co a jak? Jak to vnímáš Ty? " protože jak je v tom očekávání, často se z toho stane něco jako obvinění "TY se málo zajímáš" a i když to neřekneme, je to pak z našeho jednání cítit. A druhý se pak tím víc stahuje do sebe (i kdyz třeba ani sám neví proč).

Tedy viditelně to moc neprozival, vnitřně hodně. Ale mluvením na břicho a zajimanim se o oblečení se to fakt neprojevovalo 🙂 A až mě překvapilo, jak moc se bál když o něco možná šlo, nebo jak moc byl dojatý z fotek. (někoho neberou ani ty fotky tolik, já třeba byla víc na měkko z jiných věcí. A u někoho se to na venek třeba neprojeví vůbec). Jinak to vypadalo jako by se nic nestalo.

Ehm... Můj druhý mi tohle komentoval slovy že je chlap a ne bublanina. Že se na miminko těší ale že nepotřebuje dělat šaška. Což je trochu pravda. Teď za dva měsíce rodím po druhé a stejně. Nebyl na ani jedněmi vyšetření a jediné co udělá že mě u tv pohladí po břiše, občas kolem mě projde a dá mi na něj pusu .. a tím to končí. Osobně vždycky když jdu k Dr si říkám, že některý maminky si pomalu bez tatínka ani neprdnou 😂😂. Potkávám ty samé i v nemocnici... A přijde mi, že ty chlapi podle výrazu tam ani moc rádi nechodí.. naopak se tváří, že musí 😂. Takže asi jak si to uděláš tak to máš.