Ahoj... Jsem v 37. týdnu a mám depresi. Ale ne klasickou těhotenskou depresi z porodu a péče o dítě... Naopak na porod se těším, jenže mi to vůbec neutíká. Každý mi říká, že už to mám za chvíli a mávne nade mnou rukou, jenže den za dnem jde strašně pomalu a mně je čím dál hůř.
V noci se budím, bolí mně kyčle. Mám syndrom neklidných nohou i rukou, takže vůbec usnout je pro měd drama, I když jsem strašně unavená. I během dne jsem unavená a všechno mně bolí. Bývá mi špatně od zaludku a někdy mě picha v břiše a pali me zaha. Do toho jsem příšerně natekla. Ale to znáte určitě taky. Přijde mi, že jsem na to sama, mám akorát přítele a ten mi nerozumí. Ale nejvíc mně depta, že nemůžu nic dělat, každý druhy pohyb nezvládnu, stání mně vysiluje a chodit vydržím chviličku. Ráda cvicim, tančím a ted toho prostě nejsem schopná ikdyz se snažím. Navíc bych potrebovala uklízet a připravovat (což mě taky baví), ale kdykoli zacnu, moje telo to nezvládá. Zní to,jakože jsem děsná cita, ale opravdu se nejde překonat. Strašně závidím maminkám, které prohlašují, že jim nic není, že dělají všechno a že nemít bříško, ani neví, že jsou těhotné. Chápu že jsou tu ženy, které maji horší zdravotní problémy, ale psychicky jsem na tom hodně zle. Nebýt toho maličkeho, asi bych se zabila. Máte to tak bekdo taky? Nebo jsem prostě divná?
Ahoj, úplně Ti rozumím, první těhotenství bylo proti tomu druhému s dvojčaty pohádkové, ale ty dvojčata to bylo peklo, rozjely se mi kyčle, každý kopnutí bolelo, opuchla jsem tak, že to až bolelo, udělala jsem pár kroků a hotovo, o pálení žáhy, motání hlavy, bolesti zad, žeber, hlavy ani nemluvě. Moje stavy ale musely jít stranou od potřeb v té době rok a půl staré holčičky, málem jsem se zhroutila. Pomohla mi hudba a soustředit se na dýchání, i přes tu bolest. A pomůže se zaměstnat sháněním výbavičky na netu a čtením. Prostě vypustit, že koupelna a kuchyň by potřebovala vydrhnout a já nemůžu a podobný kraviny, prostě si říct, že tahle cena za zdravé miminko se prostě občas musí zaplatit a mluv s ní nebo s ním o tom jak se cítíš, to mi taky pomohlo, vybrečet se ve 3 ráno že jsem s těma kyčlema a otokama prostě nedoběhla když mě jeden kopnul do močáku a když jsem si utřela slzy nadechla, koukla na sebe do zrcadla a řekla si, to dáš, pak jsem se učesala, půlka kartáče vlasů, no to je holt život. Jestli se Ti neuleví, vyhledala bych poradnu. Držím palce. Věř, že nejsi sama a miminko Tě potřebuje silnou. A jak silná jsi zjistíš s odstupem času. Jestli už chodíš na kontroly v nemocnici a během pár dní se to nezlepší, řekni jim to, určitě Ti pomůžou. Drž se
Doporučuju cvičení vděčnosti- poděkuj za zdravé dítě, že máš partnera, že nosíš miminko...cokoli tě napadne. Tvůj stav není příjemný, ale miminko takové stěžování může cítit, jako že ti vadí, že ho máš v bříšku, a moje terapeutická kamarádka říká, ze miminka, co mají pocit, že stěžují maminkám život se mohou rodit s komplikacemi, Např. Omotaná šňůrou...to nechci strašit, jen pro inspiraci, že tenhle stězující si stav mysli ti může akorát škodit.... co by za to jiné ženy daly, dobosit miminko, vůbec ho čekat....
Termín jsem měla 24.4., dcera se narodila 28.4. Na Apríla jsem ji ukecávala, že to je taky dobré datum, to se každému nepovede 🤗. Ne! Nedala si říct a ještě se mě držela o 4 dny dýl.
Já si myslím, že ty sluníčkové ženské, co je podle nich všechno v pohodě, nic jim není, nic není problém a všechno je růžové, pak bulí a hroutí se tajně v koupelně...
Konec těhotenství je prostě horor. 9. měsíc slouží k tomu, aby se maminky začaly těšit na porod (i když ještě nedávno z něho měly strach😝). Víš jak se ti bude dobře tlačit s vidinou toho, že se zbavíš břicha, otoků, pálení záhy, brnění rukou....
Jen bacha, já byla v šoku, že mě ty ruce brněly i týdny po porodu. Vysvětlila mi to až kamarádka fyzioterapeutka - pořád jsem měla otoky kolem páteře a ty utiskovaly nervy vedoucí do rukou. Teprve až jsem splaskla celá, tak to přešlo.
Neboj, to dáš... Však máš koníka, tady můžeme prodrbat kde co 😉 a za pár týdnů třeba to, jaký horor je šestinedělí 😂
Hele jak ve 37tt to jsem byla taky ležák... Ten konec je těžký. Ale já už byla nachystana. Nejsi v tom sama, chlapi to nechápou. Tady je maminek s podobným problémem.
A můžeš zkusit linku důvěry o radu a tak nebo odborníka. Mě se tedy deprese rozjela až po porodu. Na to bacha
Já na tom byla stejně,jediný co jsem zvládla bylo sednout do auta a přepravit se do kanceláře. Na mateřskou jsem šla dva týdny před porodem,to už jsem fakt sotva lezla. Venku byly horka,tak jsem ani nevylizala ven a doma se pohybovala opravdu jak slimak. Vše mě hrozně bolelo,každý krok,záda,kyčle,spát nešlo. Teď už končím šestinedělí a na to předtím si pomalu nevzpomenu. Takže ti plně rozumím,jen bych neupadala do depresí,ať to nepreneses na prcka 😊
@holka_zelenooka Celý Váš příspěvek je necitlivý blábol.
Přesně jak píše @kafr....ten konec je právě tak hororový, aby ses těšila na porod a že už to budeš mít brzy za sebou.....jsem stejný tt. mám to naprosto stejně.....absolutně bez energie, ploužící se velryba...v noci nemůžu ani vstát a dojít si na záchod, jak mě bolí kyčle a modlím se, aby se prckovi zachtělo už na svět.....nejhorší na tom je, že nemám chuť si hrát ani s dětmi v pokojíčku, nechce se mi vařit, uklízet, už se mi nechce ani chodit ven.....neohnu se pro věci, co holky rozházely, prostě nemůžu....kdo tohle nezažije, tak to prostě nechápe....věřím ale, že o to rychlejší a krásnější budeme mít porod, když teď musíme tak hrozně trpět 🙂
Hekala jsem celý těhotenství. Únava, pálení žáhy, psychika na pytel, nemohla jsem se věnovat synovi, jak bych chtěla. Týden před porodem, v těch vedrech, jsem myslela, že je po mně. Celý těhotenství pro mě nebylo nic hezkýho, co by mě naplňovalo štěstím. Neboj, nejsi v tom sama. Navzdory vděčnosti, že čekám zdravý dítě, jsem měla fakt dost...
Úplně si to pamatuju, poslední měsíc byla šílená horka, já trávila čas doma, ve vaně nebo v bazénu u sousedů, musela jsem fungovat kvůli starší dceři,ale byly dny, kdy jsem se cítila naprosto vyřízená a zoufalá. Naštěstí mamka je v duchodu, tak mi jezdila posledních 14dni denně na chvíli vzít malou ven,abych si já mohla odpočinout, někdy i uvařila nebo mi pomohla s úklidem, byla zlatá... já si mohla lehnout a nic nedělat..manžel teda taky pomáhal, jak jen mohl, ale stejně jsem cítila mizerně, nemožně, byla jsem hrozně přecitlivělá, ufňukaná, nemám ráda, když se necítím dobře a jsem omezená🤦.. měla jsem dvacet kilo návrch, posledních 14dni jsem necítila špičky prstů, hrozně brněly, pálila mě žáha, nemohla jsem spát, a už vůbec ne na zádech, tlacilo mě to na nějakou tepnu a omdlivala jsem i u měření ozev.. poslední dny jsem měla taky hrozně vysoký tlak.. no jak přes kopírák..s první dcerou to nebylo tak zlé a tehdy jsem alespoň nemusela v podstatě nic dělat,ale teď s tou starší to prostě nešlo, takže jsem se snažila,ale bylo to neskutečně náročné.. hrozně jsem se těšila na porod.. musím rict, že to opravdu po porodu všechno hned přešlo, žáha, brnění, tlak, jen tak kila zůstala😀..
Každý týden dostaneš nejdůležitější info do e-mailu
Zjisti víc o svém těhotenství: Těhotenství týden po týdnu. Neznáš týden těhotenství? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce.
Modrý koník ti poradí v každém trimestru.
Zjisti víc o prvním trimestru.
Zjisti víc o druhém trimestru.
Zjisti víc o třetím trimestru.
Jak se zjišťuje pohlaví dítěte?.
Důležitá jsou různá vyšetření v těhotenství.
Určitě tě nemine 3D ultrazvuk.
Nebo také screening v 1. trimestru.
Někdy se může objevit i streptokok v těhotenství.
Závažná pak je preeklampsie.
Myslim ze do tohoto staria dospeje hodne tehotnych, tedy ne s myslenkou na sebevrazdu, to bych asi resila s odborniky, ale do faze kdy kazdy pohyb zpusobuje unavu a utrpeni. Doporucuju si s nekym promluvit, potom se nesoustredit na to co nemuzes (tancit, uklizet), ale na to co muzes a uz nejspis v budoucnu to moc nepujde (odpocivat, byt sama, cist si a koukat nerusene na filmy, malovat, objednavat veci pro mimi na inernetu) proste si dej ukoly na kazdy den ktere jsou v tvych silach. Budes mit dobry pocit a neprepnes se. Prochazka te zmaha? Tak se valej doma, vzdyt na tom nic neni. Ja se taky jednou nechala zlakat tehotenskym cvicenim a byla to hruza, bolelo me vsechno, tak jsem toho nechala. I kdyz jsem bezne dost aktivni, prijala jsem, ze v tehotenstvi si telo rika o odpocinek