Deprese / hormonální bouře v těhotenství a psychika. Co byste mi poradily?

Ahojte,

moc ráda bych požádala o radu. Zkusím ve zkratce svůj příběh, napsané to vypadá hrozně, tak omluva.. Mám syna (5 let), a vzhledem k poporodním depresím, které trvaly 10 měsíců a dozvuky ještě pociťuji zhruba každé měsíčky cca 2 dny před příchodem, jsem byla rozhodnutá, že už další dítě mít prostě nebudu. Kdo máte potřebu soudit, prosím, nečtěte dál..

Ačkoli jsem se na těhotenství i miminko velice těšila, vše bylo v pořádku až do doby po porodu, tam se něco stalo. Následkem depresí a nesouladů šel náš vztah postupně do kopru, až jsme to nakonec neustáli a ve třech letech malého jsme se museli rozejít, nešlo to dále, máme cosi jako střídavku. Našla jsem si nového partnera (na druhé straně republiky, umím si to dělat jednoduché 🙂 ) a bylo mi konečně dobře, malý je s ním v poho a hezky se o něj stará. Z partnera se brzy stal manžel, ale už během procesu nějak začal mluvit o tom, že chce děti. Znal můj příběh a měl pro mě určité pochopení, zároveń se však stará o starou usedlost a vnímá děti jako něco, co dá jeho práci smysl. Moc jsem se zamilovala a přesvědčovala sebe sama, že na sobě zapracuju a jeho touhu dokážu naplnit. Všeobecně jsem se začala cítit více ženou s velikým množstvím podpory. Poté se k nám nastěhovala tchýně, která je.. mno velmi éterická a neorganizovaná bytost.. Má to svoje pozitiva, ale zároveň velká negativa jako třeba neschopnost jakékoli domluvy, co se řekne, nikdy neplatí. Dříve mi to nevadilo, ale najednou jsem začala pociťovat jakousi ponorku. Velmi se mi začalo líbit v práci, kterou s láskou dělám a kde se cítím dobře. Proto jsme zde začala trávit i více času. Při absenci menstruace a zářivých dvou proužcích na testu jsem pochopila.. Nyní jsem úplně na začátku (max cca 4., 5. týden), nestihla jsem na sobě nijak zamakat, miminko přišlo znenadání a trochu nepochopitelně. Asi jsme se po svatební cestě cítili příliš dobře a klaplo to bez snažení (kapičky lásky zjevně nejsou mýtus).. Ale, deprese, či úzkosti, rozkoslísanosti, nebo jak to nazvat (dokážu fungovat, ale je to ve vlnách) na sebe nenechaly dlouho čekat. Mám obavy z toho, jak to vezme malý, jak to vlastně bude fungovat, když jedno dítě bude kmitat mezi dvěma rodiči a druhé bude v kompletní primární rodině; zároveň je mi od začátku blbě, což předtím vůbec nebylo - bolí mě snad všechno, mám rtůzné chutě, nechutě, pocity na zvracení, nic mě nebaví, snad jen ta práce občas, protože nemusím být doma (první těhotenství jsme měla úplně jasné, výborné, užívala jsem si ho, pracovala jsem, jezdila, tančila, skotačila, zpívala, tvořila..dítě jsme si strašně přáli, bylo to super; až do porodu, po kterém se to nějak posralo). V noci ze spaní mluvím o tom, že tu nechci být a že odejdu, mám pocit, že to vůbec nemám šanci zvládnout a že to dítě "nebudu mít ráda" (když mi je dobře, vím, že to je výplod, ale když není, jsem o tom přesvědčená). Je to celé takové iracionální. Jsem obecně nastavená hrozně přátelsky, extrovertně a pozitivně, tohle mě dožíralo už poprvé a teď.. Bála jsem se, aby se to neopakovalo po porodu, ale že to bude už během těhotenství.. Holky, co byste mi radily.. Ukončit to, rozvést se a odejít? je to taková sofiina volba. Myslím si, že když to nedám, nebudu moci zůstat.. a na antidepresivech fakt skončit nechci..

Děkuji