Depka z těhotenství. Poradíte, prosím?
Ahoj všichni, to co tu teď budu psát bude asi trochu kontroverzní, věřím, že mě tu třeba odsoudíte, ale já se potřebuju vypovídat, možná se setkat trochu s pochopením, možná i zjistit, že je to alespoň trochu přirozený.
Je mi 23, přítel je o 9 let starší, zrovna jsme se spolu přestěhovali do podnájmu do bytu. O dítěti jsme se bavili už dříve, oba jsme byli přesvědčeni, že dítě chceme. Od listopadu jsme se tedy nijak nechránili, sex moc často nebyl, kvůli stresů z práce atd., znáte to. Jenže teď je to asi 14 dní,co jsem zjistila, že jsem těhotná. Přítel byl nadšený, uznával taky, že nečekal že se zadaří hned tak brzo, přecejen jsme spolu nespali tak často a vlastně nějaký snažení velký také neprobíhalo. A já jsem nešťastná. Když jsem viděla dvě čárky na testu, rozbrečela jsem se,ale štěstím to vážně nebylo. Od té doby je to se mnou jak na houpačce,chvilku jsem s tím jakože smířená a pak jsou dny jako třeba teď,kdy přemýšlím o potratu, že to dítě nechci, že jsem ještě mladá a sama ještě dítě,chci si ještě chvilku sobecky užívat jen sama. Nechci být ještě máma, sedět doma a starat se o dítě, chtěla jsem se ještě podívat někam, jet třeba na dovolenou, jít si zatancovat, cokoliv :( přijde mi, že nevím co chci, že jsem sobecká, že vůbec na to dítě nemyslím, ale já jsem vážně nešťastná. Žádné materiální problémy nemáme,finance problém nejsou,bydlet máme kde,podpora rodiny by byla určitě z obou stran, jenže já se na to fakt přestávám cítit. Někdy si říkám, že se nedokážu postarat pořádně ani o sebe, natož o malé dítě, nechci aby trpělo kvůli tomu, že maminka jaksi nedomyslela co dělá a teď je nešťastná, bojím se že se o to dítě nedokážu postarat, že mě to nebude naplňovat, že se budu cítit omezená, ně abych se těšila z lásky k miminku. Prosím ujistěte mě,zda je to aspoň trochu normální, jestli jste to některá měla taky tak,nebo jenom já jsem vadnej kus. Vážně přemýšlím o potratu, ale je to hrozně sobecký rozhodnutí,,to dítě za to nemůže:(prosím o radu
@ravi normálně ses lekla, je to normálni. Protože dokud je to jen čistě teoretické, tak to člověk třeba úplně nedomýšlí a najednou se z toho stane realita, která může být trochu děsivá. Takže dýchej, teď už s tím nic nenaděláš. A třeba až toho prcka uvidíš na ultrazvuku, tak se ty pocity změní. Bude to velká změna, ale dítětem rozhodně nekončí život, i když bude jiný. Každopádně i s dítětem můžeš jezdit na dovolenou, můžeš si jít zatancovat, přečkáte první rok, který bude náročnější a pak uz zase budete mít víc možností se realizovat, zvlášť pokud partner bude pomáhat a máte podporou rodiny. To bude dobrý ❤️!
@ravi Je to asi normální. Ja byla naopak k interupci tlačena a na začátku o tom hodně přemýšlela, protože bylo jasné, že na malou budu sama. Po dětech jsem netoužila, ale stalo se a hned jsem věděla, že na zákrok nepůjdu, jenže některé dny byly fakt hrozný a já byla zoufalá a přemýšlela jsem jestli na to opravdu nejít. Nemyslím si, že dítětem život končí a nebudeš mít možnost si užít dovolenou, vínko s přáteli a nějakou párty. Asi to hned nepůjde, ale tohle je o vnitřním nastavení. Vím, že se budu snažit být tou nejlepší mámou, ale nebudu mít diagnózu "dítě" na mozku a budu žít normálně. Mám teď 14 dni do porodu a zrovna včera jsem probrečela cely den a samozřejmě mám strach jestli to všechno zvládnu a bude se mít se mnou dobře. Buď ráda , že máš vedle sebe partnera, který tě uklidňuje a je oporou. Hlavu nahoru, to zvládneš. 🙂
@codal děkuju za reakci, jak říkám ty nálady jsou jak na houpačce, dneska je zrovna den kdy bych nejradši aby žádné dítě nebylo, pak jsou zas dny,kdy jsem s tím trochu smířená,ale že bych se těšila? To vůbec ne. Cítím se hrozně, kvůli tomu že cítím to co cítím. vím že s dítětem život nekončí, ale i tak se bojím toho "omezení", té velké zodpovědnosti.. nerodím zítra, mám čas to nějak zpracovat, každopádně se na to zeptám i doktora, ve středu jdu poprvé.
@ravi hlavně se za své pocity nestyď a zkus o nich mluvit alespoň s partnerem. Nejsi na to sama a to je hrozně dobře. To omezení přijde, přijdou i starosti a ta zodpovědnost, ale ve finále zase příjde i hromada krásných nových veci, bezpodmínečná láska, radost a štěstí ❤️. Jako dítě je velký závazek, ale za mě, bez nich to prostě nebyl tak krásný život, teď to má pro mě mnohem větší grády😂.
Já jsem čekala, že to nepřijde tak brzo, četla jsem hodně diskuzí, jak mají některé páry problém s otěhotněním, že mají sex obden atd.. nečekala jsem, že to přijde tak rychle, ikdyz teoreticky vím, že dítě může být i z jednoho sexu samozřejmě. Je to šílený. Každopádně tak přemýšlím, když by se zadařilo třeba za rok,jestli by moje pocity byly úplně stejný. Jsem na sebe vyloženě nasrana,za ty pocity, že vlastně asi nevím co chci. Děkuju holky za reakce, doufám že přijde ten den,kdy se to zlomí a já se budu těšit. Vím, že s dítětem život nekončí, jenže já zrovna takovej pocit prožívám teď, ještě v této covidove době,kdy mě přijde že vlastně z jednoho lockdownu jdu hned do druhého:(
@ravi jeeee, to bych mohla vyprávět, jak jsem si myslela, že to bude trvat. S tehdy ještě jenom přítelem jsme spolu byli půl roku a protože už nám bylo přes 30, tak jsem si řekli, že tomu necháme volný příběhy, ze to přece bude trvat 😂😂😂..další měsíc už jsem byla těhotná.. ale já už jsem dítě opravdu hodně chtěla, takže jsem radost měla, ale strach tam byl, ne že ne, já jsem se hrozně bála, že už se nikdy nevyspím a já tak ráda spím😂😂😂.. no trvalo to, ale teď už mám i druhé dítě (které mimochodem taky mám na první dobrou 🤦) a už zase spím celou noc 😂😂😂.. dej si čas na to to vstřebat, nejsi první ani poslední, která se svého rozhodnutí zalekla, to se poddá ❤️.
@ravi to jsou takové ty běžné stavy a strachy, obzvlášť u mladé maminky. Člověk míní, osud mění. My se snažili hrozně dlouho a syn přišel v podstatě v nejméně vhodnou dobu, kdy mě končila smlouva a chlap se teprve zaucoval v nové práci , kde mu pak po měsíci s lítostí oznámili, že ho vzít nemohou, že musí vzít nějakého bulhara s rodinou (s tím jsme přišli i o podnikový byt, nějaké kvóty, co nařizují brát migranty 😟) a mě se pak honily hlavou myšlenky, zda je ten správný čas a zda jsme to promysleli. A víš co? Nemenila bych! Není to sice zatím dle mých představ, ale syn je zdravý,šťastný a šikovný kluk a je mým sluncem v té šedi mé mysli...
Já si hlavně představovala naivně, jak zjistím, že jsem těhotná, že to slavnostně oznamim, ještě jsem hledala na netu jak originálně to říct,že budu šťastná, že všechno bude zalitý sluncem a prd. Brečela jsem nad pozitivním testem a příteli jsem div nenadala, že za to může on, takže pokud někdo chce originální oznámení,tak se může inspirovat. Chlap bude nadšenej z toho, že mu v kuse brecite, že to nezvládnete a dítě vlastně nechcete. Fakt pecka 👍
@ravi Poslala jsem ti soukromou zprávu
@ravi tohle je uplne normalni. Mlada jsi, takze az bude mrnous treba ve skole, ty budes free a tve kamaradky budou resit plinky. Ja to tak teda mam, patrim do te starsi skupiny 🙂Hlavne mam par dni do porodu druheho a rikam si, proc jsme chteli druhe dite, jak to dam, jak to udelam? Pocity jsou uplne stejne jako u prvniho. A co se tyka oznamovani, tak cele me okoli to zjistilo ve chvili, kdy uz mi narostlo bricho a to bylo nekdy kolem 5 mesice 😁
Já jsem otěhotněla plánovaně, ve 32, zajištěná, povedlo se to ihned na první dobrou a taky jsem rozhodně štěstím neřičela. Protože jsem si uvědomovala, že strašně moc získám, ale i něco ztratím. Taky jsem byla trochu zklamaná, že to šlo moc rychle a naštvaná. Já jsem cynik, mě nedojaly ani ty ultrazvuky, ale zároveň jsem pragmatik, tak jsem to brala jako fakt. Dceři jsou dnes dva roky a ano, první rok byl opravdu náročný, ale dneska už snad můžu říct, že se ze mě mamynka nestala, ono teď ti tak nepřipadá, ale pokud budeš chtít, budeš moc žít trochu jinak, ale “normálně”
@ravi Trochu jsi se lekla. Ve 23 už máš snad něco na diskotekách odpařeno nebo jsi doteď seděla doma? 🙂 Myslím si, že je to vždy o individuálním přístupu a tvých možnostech (financích), známá letěla s půlročním dítětem do Řecka a pohoda. Někdo dá max. dovolenou po ČR a někdo vůbec nic.
Počkej na ultrazvuku až ti pustí srdíčko a až budeš vybírat výbavu a co teprve až se narodi 🙂 neboj, bude lépe. Nejsi první a ani poslední s takovým pocitem.
A můžu ti říct, že já jsem s dítětem nejšťastnější co jsem kdy byla, najednou si plním i já svoje malé - velké sny, a po výletech jezdíme od 3 měsíců malého, chodíme výšlapy, zkrátka stejně jak dřív, jen teď máme sebou parťáka.
Když se malý narodil, měla jsme depku, že jsem k ničemu, že nechodím do prace, že budu jen doma s dítětem. Pracuji z domu kdy chci já a malého si užívám. Je mu 10 měsíců a v srpnu bude mít bráchu 👋
Já první týdny těhotenství probrečela a to bylo plánované dítě, ale po dvou čárkách mě zdrtil pocit, že můj život skončil. Jediný, kdo to věděl byl také partner. Ale pak jsem dostala strašnou chřipku (vysoké horečky, dvoje antibiotika, zvracení) a tak šílený strach, že bych o mimi mohla přijít, co jsem ještě nezažila. Takže i když to cítíš, už teď ho taky miluješ a jak začneš cítit pohyby, uvidíš ho na ultrazvuku, tak se vše upraví. Ale nebudu ti lhát, po porodu se občas ten pocit, že můj život skončil, vrátil, ale opět, jak dítě roste a je z něj parťák, je to lepší a lepší.
Naopak na dítě je ta nejlepší doba, všechno je stejné zavřený a lidi sedí doma, cestování s radsotí bez testů v dedohlednu, ideální čas na to být doma a odchovat si dítě a pak až e to přežene, cestovat i s ním, stejně i tvé vrstevnice budou spíše sedět pár let doma jako pecky a až si pak pořídí dítě později, budou sedět doma zas, protože budou mít malé dítě...
@ravi uplně tě chápu, já čekala první ve 21 letech... a viděla jsem to z kraje tak, že končí život, ale ne, začíná další etapa a mnohdy daleko víc naplňující než do teď, strach, že nejsi ready budeš mít i za deset let :D a neboj se, užiješ si ještě takovýho mecheche v životě, že určitě nebudeš litovat, že tě mimi o něco připravilo. a jak psaly holky výše, tyhle pocity jsou normální... měla jsem je u prvního, mám je teď po 13 letech u druhýho, taky se bojím jak to zvládnu a že přijdu o své už znovu nabité pohodlí atd :D ale oni ty smráďátka za to fakt stojí 🙂 nic si nevyčítej, jen to pozoruj, jeden den je tak, druhý zase jinak a za nějakou dobu se přistihneš, že se dokonce těšíš 🙂 držím palce
Klid, úplně tě chápu, mě je 39 s manželem sme se snažili cca 5 let, pořád sem se umělýmu oplodnění bránila a loni v lednu jsme poprvé navštívili kliniku, doporučili nám, že než se vyřídí papíry zkusíme poprvy inseminaci, ale šance u mladyho páru je minimální natož u nás "starcu" a světě div se, když sme šli na kontrolu krve po cca 10 dnech - ráno sem si dělala test negativní - mi bylo oznámení hcg 27 - takže ro vyšlo, já v šoku, během 14 dní sem to vstřebala a začala se těšit a pak přišli bolesti a špinění - mimoděložní těhotenstvi. Hrůza. Na klinice sme se domluvili, že se máme ozvat za tři měsíce na ivf kvůli věku a pojišťovně. Já se hrozně bála, a asi nebýt manžela, co se ptal, jestli už sem volala, tak bych tam nezavolala... No a v květnu jsme podsoupili ivf a světě div se - test 8 den pozitivní a já neměla vůbec radost, jen strach, že se to stalo, všude píšou kolikrát to lidi podsoupili a nic a já pokazdy když se na mě doktor podívá - těhotná. No než sem se začala z těhotenství radovat trvalo dost dlouho a ještě v 8 měsíci jsem na otázku jak se máme, odpovídala že zatím je to dobrý, jakoby se to mělo ještě posr... Teď čekám každým dnem porodní bolesti, chodím kolem postýlky a největší hrůzu mám z toho,ze už můj život bude jinej a já se mu nezvládnu prispusobit... Všichni kolem mě nadšení, jak už se na malou těší a já si připadám hrozně, že se snad těší víc než já. Ale doufám, že až ji budu kojit (teda jestli to zvládnu) atd že se ten pocit zmeni. Takže si z toho nic nedělej, nejsi v tom sama.
@ravi nebudu ti brát iluze. Omezení to je. Ja když chci podnikat něco jako bezdětná, tak musím škemrat o hlídání. U obou babicek. Nebo u chlapa. Já se mám všeobecně hodně rada a podmínka k otěhotnění byla, ze mi budou v rodině pomahat a budu moci se věnovat i sobě😃.. DŮLEŽITÉ je si to v praxi opravdu prosadit. Takže hned jak se pckové narodili, rekla jsem moji máme skoro příkazem, ze potrebuji 1x týdne hlídání. Preventivně😎 a 1x měsíčně má deti na noc. Tchyně hlídá taky stejne. A můj chlap tez chodi s přáteli a já neremcam. Tak mi hlídá taky tak 1-2x měsíčně a já jsem se svými kamarádkami. Teď se zrovna teda nikam nemůžeš, tak vždy jsme u jedné z nich doma a třeba vaříme, koukame TV atd.. Já mám dobrou výchozí pozici v tom, ze mi byli u babicek taky furt a bylo to skvělý! Občas to máme musím připomenout🤩.. Jako dítě si pamatuju, ze snad každý víkend byli někde na zábavě, kině, u přátel na grilovacce. A mě to i teď přijde normální. U mě. Mama mě měla v 19 letech, tak se asi nechtela úplně omezovat. Já matkou poprvé v 38 a taky se nechci omezovat. I od porodu chodím na manikuru, kadernice, masaz, 2x týdne na chvíli do prace.
Jinak moje deti jsou šťastné, zdrave, absolutně nic jim nechybí. Obklopený milujicimi příbuznými. Neboj se toho! Nesmis si ale bát už od začátku říkat o pomoc ostatnim.
Těhotenský newsletter
Každý týden dostaneš nejdůležitější info do e-mailu
Zjisti víc o svém těhotenství: Těhotenství týden po týdnu. Neznáš týden těhotenství? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce.
Podobné diskuze
Modrý koník ti poradí v každém trimestru.
Zjisti víc o prvním trimestru.
Zjisti víc o druhém trimestru.
Zjisti víc o třetím trimestru.
Jak se zjišťuje pohlaví dítěte?.
Důležitá jsou různá vyšetření v těhotenství.
Určitě tě nemine 3D ultrazvuk.
Nebo také screening v 1. trimestru.
Někdy se může objevit i streptokok v těhotenství.
Závažná pak je preeklampsie.
Ještě bych chtěla dodat, že o všech mých pocitech přítel ví, je jedinej vlastně kdo to ví, snaží se mě podpořit, že to zvládneme atd.,ale mě to stejně vůbec nepomáhá. Příteli věřím, nemám o něm pochyby, to spíš mám pochyby u sebe.