Chci i nechci druhé miminko. Měl to někde stejně?

My jsme se o první dceru snažili necelý rok, takže když jsme se tento rok na jaře po dlouhém přemýšlení rozhodli, že půjdeme do druhého, fakt jsme nečekali, že to vyjde hned na první pokus 😄 byl to docela šok, jak rychle to vyšlo, ale všichni se těšíme 🙂 nějakým způsobem snad i dcera, byť jí bude v době narození sourozence teprve 2,5r ... Sama jsem zvědavá, jak to bude probíhat a samozřejmě strach mám, ale to jsem měla i během prvního těhotenství, nedokázala jsem si představit, jaké to bude, jak to zvládnu atd, teď zas strach, jak to budu zvládat se dvěmi, a co dcera, jestli nebude žárlit... Já byla i celé první těhotenství na PN, takže jsem doma už teď 3 roky, ale mám možnost DPP u sebe v práci, takže mám v plánu to využít alespoň sem tam během RD, jsou to jen dvanáctky, takže můžu jen víkendy, kdy manžel bude s dětmi, už jsem to i párkrát tento rok využila a bylo to fajn. .. Do práce mám v plánu se "úplně" vrátit po 2. roce mladšího dítěte aspoň na půl úvazku, pokud všechno klapne, budu ráda, hlavně když vyjde dětská skupina, což je ve hvězdách 🙂
Uvidíš, že to bude dobrý, teď nás i hodně ovládají hormony a strach z neznámého, to si sedne 🌷🍀

@zmrzlinka strašně moc děkuji za podporu 🤗 je fakt, že prcek všechny ostatní miminka hladí a mazlí, tak snad to tak bude i u sourozence.

@jako_mala_holka no pěkný, my se snažili o syna dva roky no , už jsme měli zadanku i na IVF. A teď druhé miminko je vážně rychle, dlouho jsem kojila takže jsem neměla menstruaci 18 měsíců no, takže jsem si MS užila 3x a bum.
Tak Vám přeji hlavně zdravíčko a ať to krásně klape 😊 a gratuluji!❤️
Mně jdou i hlavou myšlenky jestli nedám ambulantní porod abych byla i co nejdříve doma, samozřejmě, když vše bude v pořádku. Prostě se vážně bojím aby se prcek necítil odstrčený. Jsem jak praštěná.

taky sme chteli a povedlo se rychle. mela sem radost a zaroven to, co popisujes. trochu vycitky, ze me dcera jeste potrebuje a ja tu uz nebudu jen pro ni, ze v tehotenstvi nebudu zvladat vse jako driv, nebudu se ji moct tolik venovat, pak jak to dam se dvema detma...apod.
mladsi mame 14 dni, takze je to teprve vsechno pred nama 😄 ale nelitovala sem zatim ani na vterinu ☺️ starsi bude mit 2,5, ale je sikovna, na hodne vecech se domluvime. segra se ji moc libi, porad ji chodi hladit, hubickovat, chce ji chovat... ano, nekdy prijde a rekne mami, poloz mimino, ja chci pochovat. taky se rozplakala, kdyz sme sli poprve ven s kocarkem, ze chce jet taky. takovych chvili bude urcite jete vic, narocnejsi to asi zacne byt, kdyz bude chtit mimco vic pozornosti nebo se bude vic hybat. nektere dny jsem nevyspala, protoze i starsi se jeste budi, mimco samozrejme normalne.
mimco nakou pozornost zatim nevnima, takze kdyz to jde, snazim se starsi vyjit maximalne vstric. taky hodne pomaha tatinek, bere ji na vylety, pripravuje ji vecer na spani, nekdy uspava. proste jak to vyjde.

Mám stejný myšlenky ale druhé mimčo teda nečekám (zatím) 😊 bych potřebovala věštící kouli jestli jít do druhýho nebo ne. A jak jsi psala o ambulantním porodu, tak doporučuji 🙂

Určitě to bude fajn, uvidíš 🙂

Já mám teď měsíční miminko a dvouleťka a hodně záleží, jaké miminko se narodí. Malý je neodložitelný, pořád se budí, nikdy není spokojený - spí, kojí se nebo brečí a tím je to celé hodně náročné, nemám na staršího tolik (často minimum) času a nervů a hodně s tím bojuju. Bude lépe, ale začátek je tedy hodně náročný, bez manžela bych to nedala. Manželův kolega má taky měsíční miminko a pomalu o něm nevědí, to pak je o něčem jiném. Já jsem hodně racionální, ale věřim tomu, že přesně tohohle jsem se bála a proto to přišlo, takže no worries.

Mám starší pětiletou a mladšího ročního. A já nevím no, všichni ti tu píšou, jak to bude sluníčkový, ale upřímně úplně až tak nebude. To starší dítě bude žárlit a ty už nikdy na něj nebudeš mít tolik času, nervů a pozornosti, jako dřív. Samozřejmě, že je budeš milovat oba stejně, ale zároveň to starší občas na vedlejší kolej půjde. Jsi jenom jedna a oni jsou dva a to mladší tě bude po nějakou dobu potřebovat víc. A ono pokaždý, když třeba mladší spí, se starší věnovat nemůžeš, někdy taky potřebuješ vařit, uklízet a nebo si třeba sednout a dát si kafe a aspoň trochu odpočinek. Bude to někdy náročný, ale určitě to nebyla chyba. Moje starší, i když žárlí, tak toho mladšího miluje, mazlí ho a pusinkuje a on jí nazpátek a to je krásný 🥰.

Dáte dítěti to nejkrásnějši ,sourozence.Uživejte si těhotenství a nemyslete na zdražování a na zbytečné věci ,přenášíte stres na děti.Naše prababičky vychovali víc dětí ,nebylo ničeho a žili skromně a šlo to .
.
.

Myslím, že se každá maminka, která svoje první dítě miluje, se bojí, jak to bude s tím druhým, protože si to neumí představit. Za sebe musím říct, že po porodu druhé pár měsíců trvalo, než si všechno sedlo a já si zvykla dělit svůj čas mezi kojení a hry se starší. Hlavní bylo dělat co nejvíc věcí ve třech a samozřejmě taky zapojovat tatínka. Po dnech strávených v porodnici, se starší na tatínka začala více fixovat, moc mě to ma jednu stranu mrzelo, ale na druhou to bylo krásné, protože si spolu nádherně prohloubili vztah a teď spolu mají i "hry" kterým nerozumím. Starší miluju pořád stejně, tam se nic nezměnilo, jen jsem ze začátku na ni měla velké nároky s tím, že musí čekat až dokojím, musí to a musí tamto, že je o 3 roky starší tak "musí". Až později mi došlo, že toho nejen na mě, ale i na ní bylo dost, že 3 roky není takový rozdíl, aby už byla velká holka, ale pořád ješté je to miminko, které potřebuje každou chvilinku přitulit i třeba při kojení. Po porodu brala druhou jako vetřelce a zkoušela ji ubližovat, na to ale pomohlo zapojit jí o starání se o ségru. Čím víc se starala, tím víc ji měla radši a začala ji ochraňovat a napodobovat maminku. Teď jsou té druhé 3 roky a obě je beru i miluju stejně, obě jsou to moje miminka a nejkrásnější jsou chvíle kdy se tulíme naráz ♡ Pořád si ale musím připomínat, že i ta šestiletá, byť je už pár týdnů ve škole, není to žádná puberťáčka, ale pořád malé dítě, které potřebuje maminku, protože opravdu šestileté dítě je ještě pořád větši miminko. Ohleně práce, bála jsem se stejně, pak ve 2 letech druhé jsem zkusila jít na půl úvazku do práce a uklidnilo mě to 🙂

Mam rozdil bez 2 mesicu 3 roky. Neplanovane... Starsi samozrejme trochu zarli, chce si se mnou zrovna hrat kdyz potrebuju malyho nakojit nebo uspat. Ale zla na nej urcite neni. Taky zalezi jak moc bude miminko narocny. Jestli bude cely dny rvat nebo si spokojene broukat samo v postylce 🤷
Jinak tech 6 let doma...to je moje splnena nocni mura. Pochybuju, ze pak nakdu nejakou fajn praci...
Ambulantni porod jsem nechtela, rada jsem si v porodnici odpocinula. A asi bych ani nebyla schopna se hned zapojit, akorat bych ji odstrkovala, ze jdu spat nebo tak...
Jinak taky najednou chce krmit a oblikat i kdyz uz to davno umi, to je asi normalni...

Máš ty sama sourozence? Přemýšlela jsem nad tím, když jsme s manželem plánovali druhé. Já si nevzpomínám na to, že by máma na nás neměla čas. Ba naopak, když jsme byli s bráchou starší (jsme 2 a čtvrt roku od sebe), tak jsme si hráli spolu. Hrála si s námi i mamka a celé to vnímám jako úžasné dětství. Reálně málo kdo podle mě má vzpomínky na to hodně brzké dětství. Že se pár dní, týdnů nebudeš tolik věnovat staršímu… je to logické. Ale od toho by tam měl být manžel, když to jde. Když to dítě nebudeš mlátit a nonstop na něj řvát, tak pořád bude součástí milující rodiny. Tohle přesvědčilo i mě k druhému, také jsem se bála, že už se nebudu moct synovi tolik věnovat. No a tak mi osud nadělil rovnou dvojčátka. Tak uvidíme, jak to budeme zvládat. Synovi v době narození dvojčat budou 2 roky.

3 roky je krásný věkový rozdíl. Půjde to krásně skloubit. Větší bude okolo miminka pomáhat jakože vám třeba podá plenku, přinese dudlík, pohlídá když budete na WC třeba. Až trochu povyroste to druhé budou si trochu spolu hrát. Pořád je to lepší než když mám mezi dětmi skoro 9let rozdíl. Ten starší pomůže to jo. Zvládne se o něj postarat a občas se nebojíme nechat je třeba 15 minut samotné doma, ale ten starší je puberťák a dost to s ním mlátí. Je v telecích letech a s bráchou se "perou" z legrace. Mě se to nelíbí ani z té legrace, ale budiž. Horší je když prcek chce bráchu vyprovokovat k praní a začne ho bít. A to ten starší bere tak že ho mlátí a je z toho boj.. Nebo se perou o autíčka. Myslela bych že starší najde řešení ale ne. Kolikrát to je fakt hrůza mezi nimi. Ale ono to dělá asi i to že mladší nemluví.

Ale co se týká toho jestli druhé mimi chcete nebo ne.. přijde mi to normální. Myslím že to tak má každá druhorodicka. Já se to dozvěděla hodně pozdě a vymýšlela jsem způsoby jak by mi dovolili jít ještě na potrat. Teď jsem šťastná že to nešlo. Tenkrát to bylo v blbé době chtěli jsme se s manželem rozvést určitě jsme neplánovali druhé dítě, ale malý nás dal paradoxně dohromady a máme lepší vztah než kdy dřív. Možná za to může i to že druhý syn je postižený. Ale neměnila bych. Říkám ikdyž nejsem věřící že Bůh věděl komu Davídka nadělit.

Taky jsem to tak behem druheho tehu citila, i parkrat po porodu, ze je prvorozena odstrcena, strada, nemam na ni tolik casu, musi pockat, prizpusobovat se, ze ji mimino brzdi….ale preslo to a nelituju ani vterinu, ze mame dve deti, vsechno se usadilo, deti jsou partaci, uz si i vyhrajou, blbnou spolu, zacinaji si povidat…myslim, ze je to to nejvic, co jsme jim mohli dat…to ze jsou dva🙏

Dceři jsou tři, je čerstvě ve školce a čekáme druhé v říjnu. První polovina těhotenství je pro mě peklo, taky jsme měli pár nevydařených pokusů, takže za poslední rok-dva slyšela tolikrát, že maminka nemůže, maminka spí, maminku bolí bříško, tohle musíš zvládnout sama atd... a když je mi blbě, tak na ni kolikrát ječím kvůli úplným kravinám. Njn maminka už není 100% jen pro ni. Ale kdybych byla od září v práci, tak by to bylo podobný.
Pozornost má teď jinde - víc od tatínka, ve školce, víc se navázala na ostatní příbuzné. Nevidím to tak tragicky, i když doufám, že budu brzy schopná se jí věnovat víc.

Podle mě přicházíš naprosto normálním obdobim matky čekající druhé dítě. Hlavně si to musíš srovnat sama a uvidíš , že pak to bude jednodušší i pro ostatní. Jako matka dvou děti, která byla na pochybách vůbec druhé mít, jsem ráda, že mám dvě. Sice bych je někdy strčila do babyboxu, ano času na každého zvlášť je miň - vem si, že starší měl vlastně doteď tvou pozornost, to mladší nikdy nezažije. Ale zase si umím ten čas zorganizovat líp, tak aby starší netpelo. U nás byl první rok šílený, malý se nechtěl kojit, pak byl hodně nemocný, kolikrát hospitaliace, pak zase nějaké neuropotize a cvičení, ježdění po doktorech, ale starší to zvládla krásne, dokonce jsem ji i zapojovala do cvičení. Kolikrát s námi jela i do Prahy k doktorům, tak pak byl zas program pro ni... Vždy se to dá nějak kompenzovat.