Celkově špatný psychický stav. Měl někdo podobně a je to normální?

Dobrý den maminky. Omlouvám se za anonym, ale je to pro mě hodně náročné. Jsem v 9+2 tt. Je to druhé těhotenství, už máme syna 5 let. Miminko sem si přála, trochu přemlouvala přítele abychom do toho šli. Nějak se to nehrotilo a podařilo se hned napoprvé, to byl trochu šok … ujišťovala sem přítele i sebe ze to hned jen tak nepůjde, tak je čas to začít řešit. Pro mě je představa dítěte po 30 nějaká děsivá i když do 30 mám dost času…ze začátku sem byla rada. Od nějakého přelomu 5-6 tt mi začalo být dost zle, 2 dny sem nic nejedla, do toho sem ještě chodila do práce …celodenní nevolnost, slabost, pachy úplná katastrofa, nezvládnu nic uvařit a já sama toho moc nesnim, hlavně nemůžu cítit maso a šunku a celkové vařené, smažené. Zvládnu vařený brambor a to je moje jídlo už 3 týden. Momentálně jsem na neschopence z toho nedostatku jídla, ale i pití sem si způsobila zánět močových cest, takže ATB hned na začátku, no hrozny. Do toho se mi asi z celkové slabosti začaly přidávat úzkosti nebo deprese, syna absolutně nezvladam, mám pocit ze jsem úplně marná, nic neudělám, bez nápadu, nadšeni, nálady. Všechno mě vytáčí a syn mi to vůbec neulehčuje, podle mě to cítí, ze mi není dobře a i to ví se bude mít sourozence i si to přál. Mám strach úplně ze všeho, v noci nemůžu dobre spát, pořad se mi melou různé myšlenky v hlavě a hlavně strašný myšlenky jestli to neukončit. Což je strašný, protože sem si to přála a vlastně ani já sma sebe teď nechápu a nepoznavám. Zvládnu klidně cely den jen ležet a k ničemu se nedokážu přinutit, taková sem nikdy nebyla, po normálním zaměstnání jsem ještě dělala druhou práci.
Další strachy co mám jsou z toho jak to bude, syn se narodil předčasně, neměla sem ani šanci se připravit na porod natož na to co bude po něm. Samozřejmě to neprobíhalo tak, aby to bylo dobre a z porodnice jsem odchazela jako troska s poporodni depresi, kterou nikdo neřešil, pořad sem brečela, nedokázala se ani najíst a sestrám sem v porodnici říkala, ze chci doktora ze potrebuji s někým mluvit, ze dítě není moje a já ho nechci. Do toho měl syn silnou žloutenku, nedokázal sám moc pít, pořad usinal a Hondě spadl s vahou, takže nás po dni doma museli hospitalizovat v nemocnici, tam to byla další psychická zátěž. Na pokoji postižena holčička od které se maminka nebála odejít a holčička ( ležák) s epilepsií zvraci a neustále vydává skřeky. Snad nejhorší zážitek, ty pocity bych nepřála absolutně nikomu. Po tom všem sem přišla o mléko a na kontrole po šestinedelí jsem neměla ani kapku. Můj obvodní lékař mi v tu dobu psal antidepresiva abych se alespoň v noci trochu vypsala. Bylo mi tenkrát 20 a myslím ze přítel měl úplně stejný psychicky zapřah jako já, protože mít ženskou která je úplně mimo a on k tomu ještě studoval školu ( studuje tedy stále ale teď na Mgr) … sám mi později řekl, ze se hodně bal ze bych mohla malému nebo sobě něco udělat. Postupem času sem si k synovi našla cestu, trvalo to tak půl roku, kdy sem začala pociťovat ze ho mám rada a vše se tak nějak dávalo dohromady. A me momentálně děsí stejný scénář jako byl předtím, do toho strach z postiženi miminka, protože pracuji ve školce a máme tam par těžkých případu, které me vyloženě děsí. Vše jsem popsala ve zkratce, nedalo by se to všechno úplně detailně popsat, to by bylo ještě na dlouhé stránky. Já bych moc prosila abyste me nějak nenapadaly za to co cítím, sma to nechápu a nevím jak s tím naložit. Na další UTZ jdu za par dni takže s dr to řešit budu, ale obavám se ze na me nebude mít s tímhle čas. Proste nechápu proč mě to tak děsí, přítel mě i ujistil ze už teď nás všechny 3 miluje a udělá vše pro to abychom to zvládli ….i oporu v rodině máme z obou stran, tak proč? Potřebovala bych prosím vědět a uklidnit, jestli někdo měl podobnou zkušenost, jetsli je to v rámci možnosti normální, nebo už to hraničí s něčím horším. Všem přeji dobrou náladu a krásné pohodové těhotenství. Snad to přijde i za mnou 🙏🏼
Omluvte případné chyby v textu…