Asi nechci svoje dítě. Měl někdo stejné pocity?

@ritlyy A on tě někdo znásilnil nebo se to stalo neplánovaně? Nebo proč teď dítě nechceš?

Tak já měla velkou krizi po porodu. Ne, že bych dceru nechtěla nebo ji chtěla ublížit, to vůbec. Ale místo lasky nastoupil akorát obrovsky strach o ní, šílený pocit zodpovědnosti a beznaděj, že takto je to už na doživotí. Trvalo hodně měsíců, než se to strovnalo, určitě aspoň půl roku. Pak postupně nastoupila a láska a strach se dostal do normálního stavu. U druhého dítěte už to bylo takové akorát všechno. Opravdu jde asi o to, hlavně rozlišit, jestli skutečně to dítě nechceš nebo je to nějaký hormonální vykyv či způsobené náhlou životní situaci. Nikoho nesoudim, stát se to může.

No já... nechtěla jsem ještě dítě, bylo to neplánované. Poslední měsíc těhotenství jsem probrečela, tak moc jsem ještě nechtěla aby se můj život změnil... Teď je dceři 15 měsíců a moc ji miluju ❤️

Velmi pravděpodobně to bude hormony . Po porodu se to otočí . Měla to tak kamarádka - dítě velmi chtěla , a pak , když otěhotněla, jako když utne - porad brečela , dítě nechtěla , zvažovala potrat . Po porodu se to srovnalo a dítě miluje a je nadšenou matkou . Takže za mě vydržet , nebo psycholog/ psychiatr . Hormony holt na každého působí jinak .

Hormony jsou mrchy. V těhotenství si asi většina žen projde fází "já to nezvládnu - já to dítě vlastně nechci". U většin je to chvilky, zas to zmizí... a jsou to ženský, ketrý mají pevný zázemí, finance, rodinu, podporu... Prostě všechny podmínky na to, aby reálně péči o dítě zvládly. Neříkám, že tenhle pocit je vždycky "jen hormony". Dítě je rálně velká zátěž pro matku a je možný ho prostě nezvládnout. Ale 90% těch, kdo dítě v těhotenství nechtěli, jsou nakonec dobré a šťastné matky.

Hormony umí s člověkem fakt zamávat, v tom nejlepším, ale i teda nejhorším slova smyslu 🙂 Ale můžu k tomu říct poznatek - nemít starosti, tak není ani dítě, bylo by zas něco jiného, třeba trápení, že dítko nepřichází, či podobně.
Ale samozřejmě záleží na okolnostech. Nemá cenu si nalhávat, že chvílema to není fakt náročný, ale držím se toho, co jsem napsala výše.
A věřím, že tyhle pocity přichází, dítě jsme rozhodně chtěli, nicméně člověk má obavy, aby bylo vše ok, to je jasný.
A teda rozhodně je naprosto v pořádku se obrátit na někoho, s kým by šlo situaci probrat, pokud to tak člověk cítí 🙂

@goldenova Trochu necitlivě napsaný nemyslíš🙉

Ahoj po miminku jsem vždy toužila 4 roky jsme se snažily a pak přes kliniku otěhotněly, ale tvuj pocit chapu- zeny v tehotenstvi jsou strašný mix hormonu a žádná nevíme jak to na nás bude působit - já když byla tehotna zvlaště tedy cim víc se blížil porod tím mi to v hlavě víc vířilo- zda budu dobra matka, jestli to zvladnu, jestli to zvladneme finančne, co když se mi nebude líbit nebo bude postižená a tenhle roj vseho moznyho mi vyvolaval v hlave takovy gulas + strach z neznama, porodu, bolesti - to vse na me tak pusobilo ze parkrat jsem si rikala ze jestli ji vůbec chci. Pozor jestli jsi vice labilnejsi clovek po porodu se to muze svezt az k laktacni psychoze ja ji prosla a opravdu jakmile se ti zacnou objevovat jakekoli negativni pocity, myslenky radeji vyhledej psychologa pak to ma strasne rychly spad a ja u prvni si malem sahla na zivot jak me to vse strasne drtilo, sileny pocity viny ze nic nezvladam ze dite nechce pit a spat a porad breci kvuli kolice, ze k ni nic necitim, jako tolik proplakanych noci jsem v zivote nemela , hlavne ten pocit ze k ni nic necitim -prvnich 6 tydnu u prvniho ditete je to normalni ,proste vidis maliho clovicka ktery te terorizuje a porad neco chce a ty necitis nic nez jen zotpovednost ze musis jit a postarat se o nej ale zadna velka laska to neni no a pak to naskoci ale bohuzel malo kdo to prizna a rekne ze to mel taky , poradne se o tom nikde nepise.
Nevim jaky mas zivotni pribeh a v jake situaci jsi a z jakeho duvodu dite nechces ale - za me dítě je veliký dar a je to strašně těžké a složité, člověk by nejradši občas někam utekl ale je to také to nejkrásnější co ti život může nabídnout. v životě bych neměnila
- lásku co od dítěte dostaneš je ta nejkrásnější a nejčistčí vše se da ziskat a vybudovat casem.
Nehledě na to že kdyz bys miminko odlozila tak te to muze hodne semlit psychicky. Ale pokud vylozene citis ze ho nechces a ze nejsi pripravena byt mámou, nebo že ho nemáš ráda už teď, radeji ho po porodu dej do adopce 😉

Asi by si chtělo ujasnit, proč ho nechceš? Obavy ze změny, finance, neplánované těhotenství, partnerské vztahy? Podle toho by se pak měla situace řešit...
Hormony umí s člověkem taky pěkně zamávat. Já v těhotenství byla 4 měsíce úplně vysazená na partnera. Fakt jsem ho nemohla vůbec vystát. Vadilo mi i jak dýchal. Přitom miminko bylo plánované a měli jsme z otěhotnění obrovskou radost. Odeznělo to v druhé půlce těhotenství, když odezněly nevolnosti a ta největší hormonální smršť. Pak už jsem se zas z těhotenství těšila.

Díky všem za podporu a rady. Bylo to neplánované a vlastně jsme oba chtěli potrat, ale já to nedokázala a náš vztah tohle těžké období neustál. Teď je na potrat pozdě, samozřejmě bych ho mohla dát k adopci, ale toho se taky bojím. Bojím se, že tam někde na světe bude člověk, co mě bude hledat a mě to taky psychicky celé ovlivní. Nejvíc bych si přála, aby to prostě nebylo, nevím, jak z toho ven. Bojím se té psychické újmy (kterou bych měla asi i v případě potratu), ale zároveň se netěším, nemám touhu se starat a obětovat, z logiky věci mi vychází, že dobrá máma nebudu. A upřímně, ani necítím, že by to kdy byl můj sen být skvělou mámou. Nechtěla jsem být mámou.
Je mi jasný, že je to odsouzení hodné. Ale i tak mi vaše komentáře pomohly. Děkuju

@ritlyy Neber to jako odsouzeníhodné. Prostě se stalo. Ale upřímně, zvaž, nakolik na výchovu dítěte máš... Ta situace z popisu hezky nevypadá. Neříkám, že není zvládnutelná, ale rozhodně není lehká. Tím, že mám osobní zkušenost z rodiny s žádostí o adopci, vím, že zdravým novorozencem dokážeš někomu udělat neskutečnou radost. Na druhou stranu chápu, že stále je to tvoje dítě a myšlenky, že tam někde je, se už nezbavíš. Drž se. Ať se rozhodneš jakkoliv, dát někomu život je vždycky dar.

@ritlyy otěhotněla jsem na vysoké škole přes kondom i prášek po. Těhotenství jsem zjistila týden po rozchodu. Ex se k tomu nejprve postavil tak, že budeme spolu, hodně rychle ale otočil a začal mě tlačil do potratu. Miminko jsem se nakonec rozhodla nechat. Ex se ke pak připojil, tak nějak mu bylo trapné mě v tom nechat úplně samotnou, ale těhotenství jsem probrečela, stále jsme se je jen hádali a nakonec si 3 měsíce po porodu našel jinou.
Máš podporu v rodině? Nebo jsi na to úplně sama? Máš aspoň nějakou pomoc v okolí? Mě moje rodina podpořila, ač nadšení z mého osudu nebyli. Školu jsem nakonec dodělala a vrátila se bydlet k rodičům. Teď bydlím s úžasným partnerem, malou vzal jako svou vlastní, máme společnou holčičku a plánujeme třetí a svatbu. Život nekončí, ač řeči typu, že s dítětem si už pořádného chlapa nenajdu jsem taky kolem sebe slyšela. Bylo těžké sledovat své spolužáky a kamarády, kteří si užívali, cestovali, řešili práce a já byla zavřená doma s miminkem a neměla na nic z toho peníze. Ale všechno se to přehouplo a máme se krásně. Partner je skvělý táta a rodinu zajistí. Za to svoje neplánované překvapení jsem nesmírně ráda. Nelituji svého rozhodnutí potrat nepodstoupit. ❤️ Ex z mého života nezmizel úplně, malou si někdy bere, ale spíš je to takový dcery fajn zábavný parťák, ke kterému se těší. Otcovská role není úplně jeho parketa a zažila jsem spousty hádek a špatných chvil s ním po rozchodu. I to se srovnalo, teď už vycházíme bez sporů.

@ritlyy Tohle odsouzeníhodné určitě není. Dítě je skutečně velký zásah do života a závazek minimálně na 20 let. Nikdo by tě neměl do ničeho tlačit, měla by sis to rozmyslet sama. Dá se klidně i připravit případná adopce a po porodu se obvykle čeká na tvoje poslední slovo. Všechno jsou to možnosti, jak si dítě nechat, tak si ho nenechat. Žádná z nich není špatně. Mohou to být skutečně hormony, může to být stálý pocit. Nic si nevyčítej a ber to pragmaticky. Nikdo za tebe tvůj život neodžije, proto by tě nikdo neměl odsuzovat. Já jen přeju, abys nikdy svého rozhodnutí nelitovala, ať bude jakékoliv.

@pavca1982 Myslíš, že kdyby si její dítě jednou četlo tenhle příspěvek, ocenilo by citlivost a diplomacii její otázky a stavu s ním souvisejícím? Já fakt doufám, že se to stalo "nehodou/blbostí" a autorka nebyla jedna z těch posedlých druhou čárkou na testu, která teď dospěla k závěru, že svoje dítě nechce. Nevím, co víc necitlivého by tu ještě mohlo zaznít, než tahle úvaha, její dopad na případný vztah s dítětem, popř. jeho smrt terminací těhotenství nebo celoživotní emocionální újma, kterou dítěti způsobí jeho matka, která si, jaksi trochu pozdě, uvědomila, že svoje dítě nechce. Z toho je mi na zvracení. Teď tedy čtu, že dítě bylo neplánované, no kur.a, to se prostě stane, když se dva lidé pořádně nechrání a stane se to na začátku vztahu (jinak nevím, proč by to pevný vztah neustál). To už je skutečně odpovědnost obou a autorce doporučuju dát dítě do baby boxu, snad se mu poštěstí mít rodiče, kteří ho zahrnou láskou a ne frustrací, resistencí a pocitem viny. Chudák dítě.

Pro autorku: https://www.modrykonik.cz/forum/adopce-a-nahradni-rodina/adopce-hledame-sourozence-pro-nasi-dceru-ktereho-prijmeme-s-laskou-do-nasi-rodiny/#post-81351386

@goldenova skončila sama těhotná, čeká miminko, které bylo neplánované, to je situace dost na 💩. Ale stává se a může to potkat i ty lepší z nás. Dost na tom, že řeší rozchod, ještě řeší, co s miminkem. Myslím, že troška empatie by neuškodila. Já třeba otěhotněla přes kondom, prášek po a ještě se mi o víc jak 2 týdny posunula ovulace. Datumově jsem každým dnem očekávala menzes a najednou nehoda a ovulace. Každý kdo otěhotní nemusí být nutně blb, co se neumí chránit. Nic není 100%, i když těch příspěvků je tady bohužel až moc. Nedostatečná ochrana a následný potrat a spousta lítostí pro ženu, že to se stává. Z toho je jí taky zle teda.

@goldenova Co si já myslím není důležitý nemusíš mi věnovat takový článek. Psát o znásilnění je necitlivý.

@goldenova jo jen si kopni, miluju lidi co se tváří že nikdy v životě neudělali žádnou chybu

Autorko, máš rodinu, která ti pomůže? Jak jsi na tom finančně? Je tam spousta proměnných. Jestli nechceš být máma, opravdu je nejlepší možnost dát dítě k adopci.
Určitě jsou ženy, které ti řeknou že z dítěte nadšené nebyly, ale jakmile ho poprvé uviděly na porodním sále tak se zamilovaly a nikdy nelitovaly. No může to tak být i u tebe ale i nemusí. Já jsem jak jsem psala byla ke konci z toho těhotenství vyloženě nešťastná, po těžkém porodu se žádná velká láska nekonala a trvalo mi měsíce než jsem se do dcery velmi zamilovala. A pořád jsem první rok (a někdy i teď) plakala nad tím, co všechno se změnilo a co všechno jsem musela opustit. Moc ji miluju, jsem ráda že ji mám, ale není to všechno růžové. Takový je život a je třeba s tím počítat.
Lidi ti tady budou říkat že adopce je nejlepší volba, a možná že je a stojí za to se pro ni rozhodnout. Ale z vlastní zkušenosti vím, že to není vůbec jednoduché. Tata mého dítěte s námi zůstal, ale kdyby ne, stejně by pro mě adopce nebyla možnost z důvodu, že by mi to rodina v podstatě nedovolila. Moje máma by radši vychovávala moje dítě, což si nedovedu představit a navíc by mě celá moje rodina zavrhla kdybych ji opustila. Prostě to vím, stejně už by nic nebyla jako dřív. Ale pokud bych žila sama, rodinu kolem sebe neměla, třeba by adopce dávala smysl. Chci tím říct že to není jednoduché rozhodnutí i když stojí za zvážení.
Přeji hodně sil

@pavca1982 Chtěla jsem znát kontext, co je na tom špatného?

@junomcgaff Já jich udělala...Tohle je ovšem chyba, která je na trochu jiném levelu, než nezaplatit fakturu;)

@goldenova já nemluvím o chybách typu nezaplatit fakturu, ale o těch životních samozřejmě

Mila autorko, určitě Tě nikdo nezavrhne. Tvá situace není jednoduchá, ale reseni ma. Nejake urcite. A i když si dítě necháš nebo nenechas, tak obojí ma své pro a proti. To napsaly ostatni.
S otcem své dcery jsem byla 5 měsíců od porodu. Bil me a psychicky tyral. Opustila jsem ho v momentě, kdy se na to, jak mě mlátí, dívala naše dcera a mě došlo, že nechci, aby takhle vyrůstala. Mela jsem obrovskou podporu rodiny, ale i tak to bylo těžké. Vrátila jsem se s dcerou do Prahy hned po rodičovské, mela jsem tam přátelé, ale rodina byla daleko. Zily jsme 6 let ve spolubydleni, dodelala jsem si dálkově VOŠKU, mela obcas i tri prace, a bylo to ku*va tezky, ale zvladla jsem to. Mela jsem různé vztahy, takže to ze si máma s dítětem nenajde chlapa, je mýtus. Teď je mi 38, jsem těhotná, zasnoubena a šťastná.
A ta moje kamarádka, o které jsme psala z kraje diskuze, jak syna nechtěla, tak taky žila s magorem a ta šla na půl roku do azyláku, ale taky to zvládla i bez podpory rodiny a teď je máma dalších i nevlastnich deti. Ať se rozhodneš jakkoliv, tak je to Tvůj život.
Pokud máš alespoň kde bydlet (i kdyz by to mel byt ten azylák) a jakž takž podporu rodiny nebo přátel, tak se to zvládnout dá, i když první roky můžou být fakt na hovno, tak věř, že lepší zítřky opravdu přijdou. Já i moje kamarádka jsme toho důkazem ☺️ nepremlouvam Te, jen říkám, že to jde 🙂