Váhání před snažením, zda je to správně

Ne, nebyla jsem si vůbec, předtím jsme měli s partnerem problémy a ne malé, urovnali jsme to, ale chtěla jsem počkat, až uběhne delší doba po "urovnání".. Když jsme se začli snažit, myslela jsem navíc skrze zdravotní problémy a stres v práci, že stejně se hned tak nezadaří - a ejhle, ono to vyšlo skoro hned. Když jsem zjistila, že jsem těhu, strach se ještě znásobil a myslím, že partner měl větší radost než já, nyní už je to daleko lepší, zvlášť, co jsem toho drobečka viděla na UTZ.. Kvůli vyčerpávající práci i jiným zdravotním problémům mám taky strach, jak pak skloubit péči o mimi s prací, jak to budeme zvládat finančně, jestli mi partner bude nápomcen atd.. Držím Ti palce!

@maxpex Já jsem na začátku snažení mela podobne myšlenky když jsme tomu začli nechávat volny průběh, v hlavě se mi honilo, co když se podaří hned, co prace, kterou jsem milovala, zda jsme dost financne zajištění, resila bydlení, v hlavě plno myšlenek i strach a nakonec se nám snažení protáhlo na skoro 4 roky nezdaru. Kdybych mohla vrátit čas už nikdy bych tak nepřemýšlela a nespekulovala nakonec jsme rádi, že za ty roky se nám vůbec miminko podařilo.

Měla jsem podobné pocity a myslím, že je to normální. Je to prostě velký krok do neznáma a může jít z toho hodně pochyb v každém případě jestli to chcete tak proč si miminko nepořídit? Můj názor je takový, že při odkládání se tento myšlenkový pochod neuzavře. Člověk bude pořád přemýšlet : co kdyby, jak, kdy atd... a to prostě do té doby dokud se něco zásadního nezmění. Já prostě miminko s manželem chtěla a tak jsme to zkusili a ono to vyšlo. Otázkou je co je to stoprocentní jistota? U mě tedy na sto procent srdíčkem ale mozek pořád počítal a bál se, jak píšete ve výše uvedených příspěvcích...

mám úplně stejné pocity. Rodinu určitě chci, ale je teď správná doba? Pořád řeším jestli vyjdeme s penězma, budu muset odejít z práce, ztratím kontakt s lidma a už vůbec se mi nechce na písku klábosit s jinou maminou jak její Pepíček kaká,,,manžel chce miminko už dlouho a už nechce čekat, HA jsem vysadila teď a " modlím se " aby se to hned nepovedlo,,, na druhou stranu mám strach že nám to také bude trvat,, mám smíšené pocity a tak nějak nevím co s tím... bylo mi řečeno že až budu v tom vše se otočí o 360 stupnu a budu nastavená na dítě,,, je mi 28 a nemám pocit že jsem stará,,, bojím se že budu sedět doma s pupkem a koukat na fota ostatních kamarádu z akcí,,, na druhou stranu je už asi čas začít opravdu žít rodinným životem s manželem a dětma,,, takže určitě nejsi divná a nejsi v tom sama 🙂

Jista jsem si nebyla,ale byla jsem vdaná,po škole,muzi bylo přes 30 čerstvě,s rodinou jsme vždycky počítali,tak jsme si řekli proč ne? Dvakrát jsem otěhotněla tak rychle,ze mi ani nestihlo pořádně docvaknout zda je to vůbec dobrý nápad. 😅 ale jsem ráda že děti mám,i že to bylo v té době ( první těsně před 27, druhé ve 28).ta úplně 100% správná doba to není asi nikdy,a nejistota je normální.

Já mám doma téměř dvouletého rošťáka. Narodil se mi v mých 28. Dělala jsem (a dělám) doktorát, mraky různých aktivit atd. Dali jsme volný průběh po návratu ze studijního pobytu a před odjezdem na další a ono se zadařilo hned. Já si teda jistá byla, ale zároveň jsem to měla nastavené tak, že neměním plány už dopředu, tzn. že nechci v případě, že se hned nezadaří, sedět doma na gauči, opuštěná a ubrečená. Už těhotná jsem odjela na dva měsíce pryč (a vracela se jako pako na kontroly).

Proč to píšu: Člověk to má i po narození mimča takové, jaké si to udělá. Já pokračuju ve studiu. Je fakt, že kontaktu s lidma na uni je pomálu, většinu dělám z domu, ale zase jsem poznala mraky jiných fajn lidí! Veřejná hřiště a herny taky nedávám, takže to neprovozujeme. Chodíme na prochajdy, když syn ještě nechodil, nosila jsem ho v šátku (do lesa, na louky, na výlety).

Zpětně jsem zjistila, že jsem s dítětem efektivnější a spokojenější. Ten život je teda fakt diametrálně odlišný, ale za mě k lepšímu. Říkám si, že jsem s těma dětma měla začít mnohem dřív, protože mě to např. donutilo se konečně oprostit od spousty nesmyslů a stresů. A mám mnohem víc odvahy si to všechno dělat tak, jak chci já, resp. chceme my.

Jděte do toho 😉.

Myslím,že tyhle myšlenky jsou normální. Nemyslím si, že život už pak nebude jako dřív. Záleží na tobě, jaký si ho uděláš i s mimčem.
Nikde není napsáno, že otěhotníš hned, samozřejmě ale můžeš. Takže bych tomu dala zvesela volný průběh 🙂
Já měla slušnou práci, cestovali jsme, zabezpečili jsme se a měla jsem pocity i tak stejné. Až objevíš na testu dvě čárky, rázem na tyhle myšlenky zapomeneš 🙂
Život s dítětem nekončí, neboj 🙂

@maxpex Díky za téma, řeším totéž.. Zbaběle to odkládám kvůli smlouvě v práci, fakt je, že jsem ráda za ty plusové měsíce navíc. Zároveň se bojím, že to potom bude trvat..
Takže zatím jsme s manželem skončili u jednoho nechráněnýho styku mimo ovulaci, po kterým jsem se stejně asi tak týden děsila. Věkově nemám na co čekat, dítě "jednou" chci, za pár měsíců na to budeme muset vlítnout a vyděšená jsem jako blázen. Navíc konečně mám práci se slušným platem, profesně se mateřskou zase odrovnám, v mém oboru mi ujede i za dva roky vlak, nárazově / při RD se to dělat nedá, musím to mít jako závislou činnost, takže budu začínat pak zas od nuly..
Samozřejmě chápu (a doufám), že mateřství je úžasná věc, a nechci se o to připravit, ale bojím se, jak zvládnu ty změny.

ja jsem si jista byla, ale to neznamena, ze jsem byla pripravena na to co prislo :D ano je to zmena na cely zivot.... ale kdyz si to pak clovek uvedomi a prijme je to asi kompletni zmena mysleni, priorit a predstav o budoucnosti. Pokud mate holky pocit, ze jste neco nestihly neco nevideli neco nepodnikly a vite ze to treba za 7 let uz nepujde, tak to podniknete hned at nelitujete. Jinak zivot ditetem nekonci, jen se rapidne mění :Dnaopak se vám otevře spousta nových možnností a aktivit....

Holky, díky moc za příspěvky. Na jednu stranu se obávám, na druhou vím, že to bude zase jiné, lepší a budu říkat, proč jsme to neudělali už dávno. Děti miluji, neteř mám na hlídání každou chvíli, takže vím, co to obnáší.
Taky přepočítávám, ale nejsme na tom tak špatně a máme funkční babičky a dědy. Určitě jsou na tom rodiny i hůř, finance jsou asi to poslední, co bych řešila.
Je to spíše o tom kroku do neznáma a čím víc se ten krok blíží, tím víc o tom člověk přemýšlí a zvažuje. Jsem ráda, že tom nejsem sama 😉

Ja jsem strach a nervozitu s budouciho zacala pocitovat az s dvema carkama na testu :D. Pred snatenim nebo pri nem jsem byla uplne v pohode a byla jsem si jista svym rozhodnutim.

@adelkaaa preeeesne!! Mam to naprosto stejne ;) Je mi 29.

Ahoj holky, dle mě se vůbec neděs, protože je to zcela zákonitá reakce normálně smýšlejících. Prostě každý, kdo má zodpovědnost, se trošku leknout musí, ať to plánuje nebo ne. My, co to plánujeme, tak se lekneme určitě taky....a přesně, jak píšeš - život, který mám teď, tak už nikdy takový nebude, finanční věci jsou taky jasné....já když začnu takhle přemýšlet, tak si vždy řeknu, že jsou na tom lidi podstatně hůř a zvládají to s přehledem, tak proč bych to nezvládla taky a tím ty myšlenky trošku zaženu. 😎

Hmm. To já neměla pochybnosti naprosto žádné a o to víc jsem pak byla zaskočena realitou, když se malá narodila. Všechno je teď jinak.. nemám na nic čas, padám na hubu, zůstalo mi z těhu 14kg, plus nějaké zdravotní následky, vztah s manželem se v šestinedělí skoro rozložil.., sociální život na nule.. Atd atd 😕 .. přes to všechno nelituju vůbec, že jsem do toho šla 🙂 dceru naprosto miluju ! ❤️ 🙂

mám podobné pocity...je mi 29, ze zdravotních důvodů je mi doporučováno mimčo co nejdříve a já bych ho i chtěla, hrozně se na něj těším, ale má to své ale 🙂 bojím se hlavně finanční stránky. Teď mám slušný plat (vyšší než přítel) a při představě, že budu brát nějakých necelých 8tis. a budu v podstatě na někom finančně závislá, to mě děsí...ale jak tu někdo psal, taky si říkám, že to zvládli jiní, tak to zvládnu taky 🙂 Řekla bych, že obavy jsou normální 🙂

Mile tehotne, jak jsem mela pochybnosti o tom byt ci nebyt tehotna, tak ted jsem mela podezreni ze jsem a test byl negativni...a od te doby na to myslim a mrzi me to... snazili jsme sr jen dva mesice a ne zrovna kazdy den.. cili vim ze je to jeste malo ale presto. Tak nam drzte palce

@adelkaaa držím palce 😉