Snažíme se o miminko. Mám už z toho deprese
Ani nevím, jak začít. Snažíme se o moje první miminko dva a a půl roku, je mi třicet let. Přišla jsem o práci a tak jsem šla marodit, nejdřív zhruba pět měsíců u obvodního lékaře, tam jsem si vyřídila lázně pro neplodnost a pak jsem přešla k mému gynekologovi. Jelikož jsem měla cysty na vaječníkoch, zhruba před třemi lety, nešlo to operovat laparoskopicky, byly hodně velké ty cysty, ale naštěstí mi vejcovody zachovali. Tak jsme se domluvili s gynekologem, že provedem kontrolní laparo. Odstranili mi srůsty, profoukli vaječníky a já jsem šla na IUI, bohužel nevydařené. Poté jsme se rozhodli pro umělé, přítel má ještě málo pohyblivé spermie, takže jsme měli ICSI. Bohužel, neúspěšné. Věřili jsme, že otěhotním a bude to všechno vyřešené. Jenže nestalo se tak a já jsem teď 11 měsíc stále doma na neschopence, čeká mě KET, doktor už je nervózní, že neschopenka trvá dlouho, když ji ukončím a pak se třeba zadaří, nebudu mít žádné peníze, nemám povahu na to, hledat si práci a tvrdit jím tam, že po dítěti ve svých třiceti letech opravdu netoužím a když už by mě někdo vzal, tak nevím, jak budu vysvětlovat ve zkušební době, že musím šestkrát do měsíce do CARU, je to zapeklitá situace ☹ Do toho procházím s přítelem těžkou krizí, kdy už spolu nedokážeme ani mluvit.Já jsem se díky těmto problémům a nevydařeném IVF, v kterém jsem tak věřila, dostala do depresí, nic mě nebaví, přišla jsem o veškerý zájem, dělám jen opravdu to nejnutnější ať už v domáctnosti nebo pro sebe, upadla jsem do beznaděje, strachu, pocitu méněcennosti, nechce se mi ani vycházet z bytu, pomýšlím i na to, že bych s tím vším skoncovala, ale pak si představím, jak ublížím našim a že jim to přeci nemůžu udělat, přítel už na mě nemá nervy, snažil se mně pokaždé vytáhnout někam ven, někdy se mu to povedlo, ale tím, že se nesnažím a mám v hlavě jenom to, že chci mimino, tak se jeho chování ke mně změnilo spíš k opovržení, jsem mu už ukradená, je ke mně chladný a hnusný a nechal mě se zahrabat ještě víc, než jsem. Když potřeboval on pomoct a byl v dluhoch, tak jsem mu nejednou pomohla a vytáhla mu trn z praty, i na úkor mě, už jsem mohla mít dávno svoje auto, ale na on byl pro mě přednější. Já jsem mu pomohla a byla bych ráda, kdyby on teď pomohl mě, ale je ke mně čím dál víc hnusnější a jeho slova jsou, že se mám na sebe podívat, jak jsem dopadla, kam mě moje touha po dítěti a labilita dohnala. Vím, že to se mnou musí být hrozné, jsem tělo bez duše, ale deprese je nemoc a člověku by měli bližní pomoct a neplatí na něho jenom to, že ho bude bližní tahat ven, to jsem četla, že to spíše může i uškodit. Nehledám tady od Vás nějaké rady, vím, že každá rada bude drahá, hledám spíš někoho, kdo zažil něco podobného co já. Prosím jen o jedno, ať nepíšou holky, které vůbec netuší, co to je se dlouho snažit a procházet neúspěchama, protože na rady MUSÍŠ NA TO NEMYSLET, apod, jsem víc než ALERGICKÁ!!
1. kukni na film Mamas and Papas, třeba Ti to pomůže kouknout na to trošku zvenku
2. nejlíp se opravdu těhotní, když na to nemyslíš... já otěhotněla, když mi dr. řekla, že děti přirozeně mít nebudeme, a tak jsem se přihlásila na doktorát... a akorát mi přišlo vyrozumění o přijetí... a za pár dní //. Také jsem otěhotněla, když jsem si při rodičáku našla práci na částečný úvazek a doufala, že malýmu najdu jesle (on do kolektivu hodně chtěl) a začnu pracovat
3. bohužel mám troje blízké kamarády, kteří prošli vším možným a ač jsou úplně ok, děti nemají. Možná bys měla navštívit psychologa a probrat s ním za prvé deprese (v depresi se špatně těhotní, deprese zvyšuje pravděpodobnost potratu nebo předčasného porodu) a za druhé případný život bez vlastních dětí - přece musíš žít, i když nejsi těhotná! Mně v takových chvílích pomohlo najít si koníčka a jiný cíl, díky kterému jsem na těhotenství myslela míň, i když je pravda, neřešit to nešlo
4. z vlastní zkušenosti: radši bych nebyla těhotná a hroutila se s každou ms než přijít o vymodlené miminko a plakat nad prázdným kočárkem...
Měla by sis zvyknout na to, že v životě nejde vše podle plánu a nic s tím neuděláš, ať chceš sebevíc. Chce to trošku pokory k Bohu nebo vesmíru nebo životu nebo v co věříš... a přijímat život takový, jaký je, ne jaký bys jej chtěla mít... Tak držím palce, ať si najdeš alternativní cíl, aspoň provizorní, na nějaký čas. Zkus udělat cokoli, abys nezničila sama sebe i váš vztah, ju?
Moje rada: nečekej pomoc od přítele, ze svých psychických trablů se musíš dostat SAMA, on ti nepomůže. Jiní lidé než ty ti můžou pomoct např. s financema nebo s něčím materiálním, ale na svoji psychiku jsi sama. Běž do práce, věnuj se např. nějakým duchovním záležitostem a/nebo cvičení (jóga je super), choď mezi lidi, přijdeš na jiné myšlenky. Až se od problému trochu odpoutáš, dokážeš přemýšlet objektivněji nad tím, jestli tvůj přítel pro tebe dělá či nedělá dost. Opravdu radím ze své zkušenosti, spoléhej jen sama na sebe a nečekej, až ti někdo pomůže, tím jenom ztrácíš čas a energii. Hodně štěstí!
my se sice zatím ani nesnažíme, takže asi si řekneš, že těžko můžu radit, když o tom nic nevím...ale mám v okolí dost známých, kteří si prošli něčím podobným a s psychickými problémy zkušenosti bohužel mám....
Přečti si po sobě ten svůj příspěvek - opravdu to vyznívá tak, že se jen sama lituješ, ale to ti bohužel nepomůže, a @jop má pravdu v tom, že s psychikou ti NIKDO nepomůže, to musíš především chtít sama. Prošla jsem si tím taky, tak vím, o čem mluvím, je to těžké si to přiznat, ale na tohle jseš sama, a vždycky na to budeš sama, buď se sebou chceš něco dělat, nebo chceš jen fňukat a litovat se, ale to ti nepomůže - asi to zní tvrdě, co říkám, ale mě by bylo nejvíc pomohlo v těch nejhorších chvílích to, kdyby mi někdo dal pár facek, řek mi "proboha vzpamatuj se!!!" a zatřásl se mnou....
Co se týče otěhotnění, v mém okolí to vždycky zafungovalo tak, že v okamžiku, kdy doktor těm dvoum řekl, že dítě nikdy mít nebudou, byli potom do měsíce těhotní.....
Kup si psa,ať máš co dělat, vrať se do práce, a dej si pohov s pokusy o oplodnění, věnuj se příteli, dejte do pořádku svůj vztah, zajděte si na večeři, kup si hezký prádlo, přihlaš se na kurz, do školy, cokoliv!!!
Takhle se to samo nezlepší a otěhotnět v depresi není to nejlepší...nejdřív se musíš dát do kupy sama.... držím ti palce a klidně mi napiš, snažení mě sice teprve čeká, ale s psychikou jsem si užila svý...
Pises jak je na Tebe pritel hnusny...a to s nim chces zalozit rodinu? Doslo Ti,ze kdyz se ted neseberes,ze o nej pravdepodobne prijdes, budes sama a teprve budes mit deprese protoze nebudes mit s kym otehotnet?
Vrat se do prace-jak Ti tu radi ostatni holky- a prestan se uzirat doma....nebo si k tomu precti jeste nejaky ten pribeh odsud a zjistis co to je opravdu problem...
@valinka_ Ahoj Valinko, chápu tě, jak se cítíš. Já se snažím o miminko už více než 4 roky. Dost jsem se trápila tím, že to nejde. Nakonec jsme se s manželem rozvedli a to jsem najednou byla ráda, že jsme miminko neměli. a rozvod šel snadno. Kdo ví, jak by to všechno dopadlo. Zřejmě nějaká vyšší moc zasáhla, nemělo to tak být, neměla jsem s ním mimčo mít. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. S nynějším přítelem jsem skutečně šťastná, i když to mimčo mi pořád k životu chybí. Taky jsem každý měsíc, když to zase přijde, zoufalá. Někdy je mi mého přítele líto, že musí snášet ty moje depky. Musí to být pro něj těžké. Zkus se na sebe taky podívat očima tvého přítele. Zamiloval se určitě do veselé dívky, která pro něco žila, měla koníčky, práci a byla připravena mu být oporou a pomoci mu. A jak žiješ teď? Jestli máš skutečnou depresi (a podle toho, co píšeš, to tak vypadá), nestyď se a zajdi si za psychologem nebo psychiatrem. Nenechávej to zajít dál. Nejhorší je to, že jsi pořád zavřená doma a utápíš se ve svém smutku. Znám to, to nedělá dobrotu. Musíš začít znovu žít. Zkus se odrazit od něčeho, co máš ráda. Nemusí to být hned práce, obnov svoje koníčky nebo si najdi nové, nebo co kdyby ses třeba nějak realizovala u rodičů? Máš je ráda, nechceš jim ublížit, tak bys jim třeba mohla i s něším pomoct! Uvidíš, že když se budeš něčím (čímkoliv) zabývat, přijdeš na jiné myšlenky. Zamysli se a řekni mi, co máš ráda???
já nemohla otehotnet tři roky,byla to muka,problém byl u me,řekli mi dr,že normálne mít mimi nebudu,přestali jsme to řešit a že hold teda umele a jejda,do emsíce jsem byla tehule................mám krásného skoro 4 leteho chlapečka,holky ti radí dobře,neni to jedoduche,skoro každá z nás chce býti mámou..................tak se seber a šup do toho............................
Milá Valinko, mám podobnou zkušenost za sebou,dobře si pamatuju tu bezmoc, vztek a smutek, o kterém píšeš. Nikdo Ti nedokáže víc pomoct, ani ten mužský, co ho máš doma, a předpokládáš, že právě on bude ta opora a bezpečí, chlapi mají ten mozek a chápání podobných věcí nastaveno úplně jinak. Z téhle kaše se musíš vylízat sama, to za Tebe nikdo jiný neudělá. Moje rada zní: měj se ráda a začni si vážit sama sebe, potom to udělají i ti ostatní... A to mimčo příjde (mně to vyšlo už dvakrát a chci štěstí zkusit i potřetí). Tak se drž!
@valinko...jak začít...už v 16letech mi zjistili vývojou vadu dělohy, následovala operace, několik pokusů o vztahy, vždy jsem každému hned na začátku řekla, co a jak, aby se necítil podvedený...když jsem našla muže se kterým jsem si řekla, že chci táhnout tu káru života, tak jsme po nějaké době začali o dítěti oba toužit. No a začal koloběh, nemohla jsem přijít do jiného stavu, to trvá už skoro 7 let....dvakrát jsem byla těhotná, vždy to nedopadlo, jednou samovolný potrat, podruhé zamlklé těhotenství v 10.tt. Musím říct, že náš vztah to poznamenalo, všude jsem viděla těhotná břicha, miminka, v obchodě jsem nejednou uronila slzu....když dávali zprávy, kde říkali, že našli dítě v baby boxu, tak jsem to obrečela...Náš vztah se smrsknul na plodné a neplodné dny....po IUI a IVF už jen na den D...Manžel byl ze mě zoufalý, bál se o mě, miloval mě, ale neuměl pomoct...přeci ho trápilo to stejné, jen neprocházel tou každoměsíční bolestí....když jsem to dostala...Jednou jsme se spontánně rozhodli, že pojedeme na dovolenou jen na prodloužený víkend....tam jsme měli na sebe čas, vše jsme probrali a řekli si, že jsme si našli jeden druhého a že když přijde někdo třetí, bude to jen ta třešnička na dortu...že budeme cestovat, oba máme dobrou práci, tak se realizujeme nějak v ní a taky máme koníčky...jako jsem občas smutná, padne to na mě....ale to, že budu doma fňukat nikomu a ničemu nepomůže. Být mým mužem, zpětně bych se sama se sebou rozvedla....ale teď jsme parťáci, a třeba se jednou dočkáme, bude mi 35...manželovi 39...jsme mladí, máme nejhezčí roky před sebou....a musím říct, že mám pořád naději a optimismu...znáš to,"Čeho se v srdci nevzdáš, to je zachráněno."jak psal Exupery. Vem to z pohledu chlapa...má doma ženskou, která je na nemocenské, živí Tě, Ty píšeš, že uděláš nejnutnější...ale já bych se asi domů na hromádku nervů, která nemá smysl života jen proto, že nemůže mít zrovna teď dítě asi netěšila. Ono se k tobě asi miminku nechce....chce jít do těla zdravého, natěšeného...HOlka drž se, najdi si práci....Život je hrozně krátký....tak si ho nebudeme ještě zkracovat....zase jsme zdravé, máme rodinu, super chlapa....tohle zvládneme, uvidíš, jen se zvedni ze dna...a jdi dělat něco, kde budeš sama sebou, odpovědná sama za sebe, soběstačná...a když se Ti bude chtít brečet, jdi do sprchy a pak buď zase v pohodě, uvidíš, že bude brzo lépe. 😉
@valinka_ Hodně moc ti rozumím, prožívám něco podobného... Je mi za pár měsíců 28, Snaha přes 2,5 roku, chyba u partnera-líné spermijky. Za sebou máme IUI - nic, ted IVF - ICIS - nic, hrozně mě to vzalo. To miminko chci strašně moc. Dokonce jsem chvíli byla těhu, ale pak to hned v začátku odešlo, testy byly ukázkové a pak strašně dlouhé měsíčky, ta bolest byla nepopsatelná.V práci mě to nebaví a chci moc moc pryč, všichni těhotní, nenávidim pohled na miminka, těhotné, je mi zle.... Marně jsem si myslela, že otěhotním hned po prvním ivf a půjdna rizikový, marně, do práce jsem se po třech týdnech vrátila, nevím,kde se vzala ta síla, teď nás čeká ket, máme šest mrazáčků. Moc tomu nevěřím a řeči typu nemysli na to, pak to půjde - blbost. Já jsem nervák od přírody, měla jsem hrozný deprese po tom neúspěchu. S přítelem to taky bylo tak, že on řekl život jde dál, budeme to zkoušet, ale kde máme my slabší pohlaví brát tu sílu? Bez dítětě pro mě život nemá smysl. Chci jít do druhýho pokusu, když nevyjdou kety. Pak nevim, co to se mnou udělá... ničí nám to životy, a dobře ti rozumím, co prožíváš. Ale určitě to nevzdávej, naději i ta nejmenší, umírá poslední. Moc ti držím palce, aby ti to vyšlo. O těch lázních jsem nic neslyšela, to jde?
@valinka_ zda se z tvyho prispevku, ze jsi nemocna a tady pomuze psychiatr a leky
Najdi si praci, nevalej se doma na neschopence, jen si tim zkazis zivot a pritel te nakonec opusti
Vzchop se, najdi si konicky a chvili se na snazeni vybodni, takhke stejne neotehotnis, kdyz jsi s nervama v haji...... Musis svy telo na tehotenstvi pripravit
V situaci, kdy se priteli hnusis, jak pises, tak stejne asi neni na miste, abyste si poridili dite, musite byt spolu stastni a milovat se!
Moji kamaradce se delo to, co tobe, dospelo to k situaci, kdy uz s ni ani manzel nespal a ona stejne brecela, ze neni tehotna..... Pak jim vyslo uz nekolikate ivf, kluk neni uplne zdravej, manzel bydli v jine mistnostni, ona je na vsechno sama a je v totalnim pytli, muz ji na to akorat rekne, mas, cos chtela....
Nedovol, aby se ti stalo to same!
Preju hodne sil a pevne nervy, ty ted potrebujes nejvic!
Z tvého příspěvku je naprosto evidentní, že jsi v hlubové depresi. ☹ ☹ Prvně by jsi se měla dát dopořádku a začít hned řešit tvoje stavy s odborníkem a zamyslet se nad sebou, jestli chceš opravdu takhle dál pokračovat. My jsme čekali na svoje první 14 měsíců a kolem mě se těhotnělo jedna dvě jen já pořád nic. Taky jsem měla proplakané noci a pocity totálního osobního selhání. 😔 Potom jsem si ale řekla, že to takhle dál nejde a že je tu i ta možnost, že dítě mít nebudeme a budeme s manželem sami. Došlo mi, že se musím sebrat a i když se pořád nedaří, tak se moc snažit pracovat hlavně na dobré vztahu s manželem. 😔 😔 Potom mi taky pomohl nový koníček a návštěva odborníka.
Myslím, že by jsi v první řadě měla začít intenzivně pracovat na záchraně vašeho vztahu s přítelem, potom bych řešila i tu práci s tím, že buď to vyjde nebo ne, každopádně vypadneš ze sterotypu návštěv doktorů a myšlenek na úspěch. Začni na sobě hodně pracovat, aby jsi se cítila dobře - změň účes, choď cvičit apod. Mě tohle teda strašně pomohlo ač to zní banálně, tak jsem si řekla, že když nejsem těhotná, tak budu aspoň krásná. 😅 😅 Já si teda myslím,že život má smysl i bez dítěte a navíc jsou tu i další možnosti jako adopce třeba. 😉 😉
A ještě k těm depresím, tak já je nejvíc měla, když se mi blížila třicítka a pořád nic. Najednou mi bylo třicet a zase nic a najednou jsem přestala mít pocit, že mi ujel vlak. Před 30 jsem měla pořád pocit, že mi hoří termín a že nejsem schopná tento "úkol" splnit. 😝 😝
Držím se jednoho... že to co se v našem životě děje, je proto, aby se nestalo něco mnohem horšího. Když se člověk patlá ve své aktuální bolesti, tak samozřejmě není schopen vidět, že by mohlo být hůř. Děti mám a přesto fakt, že další nepřichází (nebo se staví jen na pár týdnů), bolí. Okolí nechápe, přicházejí rady typu: Tak se na to už vykašli, další děcko nepotřebuješ. Jenže ono to není jako nákup nového páru bot, že ano. Ale i tahle lekce mě (i tebe) má něco naučit. Až skutečně pochopíme, přijde úleva, ať už v podobě dítěte nebo nalezení nové cesty. Pokud opravdu nedokážeš jít a pro něco žít teď a tady, nestyď se navštívit odborníka, od toho jsou a nemocná duše má stejný nárok na léčbu jako nemocné tělo. A právě v době, kdy chceme otěhotnět, dokáže poraněná psychika nadělat pořádnou paseku. Držím pěsti, ať se u tebe vše brzy vyjasní a ať jsi zase ráda na světě.
já si myslím, že jsi momentálně v situaci, kdy by asi ani nebylo dobré otěhotnět. Musíš se dát zase dohromady. V tvém případě už asi nejlépe s pomocí psychologa. Na tvým místě bych se snažila zachránit vztah s tvým mužem, protože tohle nikam nevede. Myslím, že když trošku přibrzdíš, ti může jenom pomoct. Ber to tak, že je ti jen 30, máš ještě hodně času, klidně můžeš rok nebo i dva počkat. Nemusíš se bát. Rozhodně si najdi práci. Zaměř se na sebe a na to, aby jsi byla zase jako dřív. Začni chodit cvičit, nebo si najdi nějaký kroužek, prostě začni zase žít.
U nás byl taky problém v množství zdravých spermijek, ale nakonec se nám povedlo i druhý. Taky sem byla minulý léto v pěknejch depkách, začalo se to podepisovat i na našem vztahu (manžel druhý mimčo moc nechtěl). Nakonec jsme to překonali a za pár měsíců se i povedlo. Ono asi platí to, když se moc tlačí, tak jde všechno do háje. Taky mi to trvalo, než sem to pochopila...
@valinka_ Ono je strašně těžké napsat něco smysluplného, na každého platí něco jiného a styl, který někomu pomůže a dodá energii, tak na druhého platí úplně opačně. Nebudu ti tady vypisovat náš příběh, ale se chci přidat k řádkům od jiných holek. Zaměř se sama na sebe, využij ten čas, který teď máš a dělej něco co tě baví, něco k čemu by jsi se za jiných okolností nedostala. Určitě ti to pomůže a posune zase dopředu. Chlapi jsou zvláštní stvoření a spoustu věcí chápou úplně jinak, takže možná tvůj přítel neví, že tě to trápí tak jak trápí, protože to vidí svýma očima. Možná to ale alibismus, ale věřím tomu, že se všechno děje za nějakým účelem, my jsme 2 roky čekali na to, než jsem měla na testu 2 čárky a dopadlo to tak jak dopadlo, pro moji netrpělivost a nastavení, že chci všechno hned a okamžitě to byla zkouška trpělivosti z které vyšlo najevo, že je tolikrát lepší chtít méně, než více. Držim palečky do lepších dnů.
Valinko, vím, co prožíváš a dovedu si představit, co cítíš. Asi před 6 lety jsem byla v podobné depresi. Každá z nás, co známe ten pocit, touhu po miminku, která není naplněná, ví, o jakou bolest se jedná, proto si tu pomáháme, dělíme se o ni. Je dobré, že ses i ty odhodlala své pocity poslat. O děti stále usilujeme, i když s jiným partnerem, ale rozhodně už nikdy nedopustím, abych se znovu dostala do takových sr....., jako předtím. Uvědomuješ si, že jde hlavně o tebe? Trestáš se za něco, co není tvá vina. Trestáš se tím, že od sebe odháníš svého muže, tím, že si nedovolíš přijít na jiné myšlenky třeba v práci? S jinými lidmi. Mozek funguje jednoduše. Soustřeď se na něco jiného, třeba jen na chvilku a příjde malá úleva, dovol si být přítelkyní, dej si šanci. Cena tvého života je obrovská, jedinečná, i když zrovna nejsi maminkou. Já jsem se jednoho dne rozhodla, že už se nechci týrat a začala se ovládat. Klidně si zajdi za psychologem, jestli na to jsi. Udělej si rituál, dej si vanu, čaj na nervy, každý den se hýčkej, jedna kočka tu psala, že se začala zkrášlovat, strašně mě to vzalo, protože tohle je to, co teď asi nejvíc potřebuješ, lásku. A tu se jen potřebuješ naučit dávat sama sobě, zní to možná jako fráze, ale já to myslím upřímně a vím, že to pomáhá. Mi to pomohlo změnit život a jsem hrdá žena, která si svou cenu už nedá nikým brát, jak tomu třeba bylo kdysi. Myslím na tebe a moc držím pěsti, ať víš, že nejsi an světě se svým trápením sama...
Ahoj Vali, precetla jsem si tvuj pribeh i vsechny odpovedi nad tou moji. A musim souhlasit, dala bych ti stejne rady. Pokud si myslis, ze si nedokazes pomoci sama, vyhledej odbornika. A i kdyz se obejdes bez nej, zacni u sebe. Jak psaly holky - dej se do kupy, skoc ke kadernikovi, na kosmetiku, zkratka udelej neco pro sebe a potom si najdi praci. Mne je 36 a letos se mi konecne narodila vytouzena holcicka. Snazili jsme se o miminko dlouho, prirozene to neslo a take jsem podstoupila umele oplodneni . Vyslo to az na ctvrty pokus - vcetne jednoho potratu. Moc dobre ti rozumim, jak je to fyzicky i psychicky narocne. Nechci ani pocitat, kołikrat jsem za ty roky plakala. Ale co chci hlavne rict, pomohla mi prace. Delala jsem to, co me bavilo a davala jsem praci hodne casu a energie. Nemela jsem sanci myslet na hlouposti, a i kdyz se mi myslenky rozbehly spatnym smerem, v praci jsem nechtela nikoho obtezovat se svymi osobnimi problemy, tudiz jsem je musela potlacit. A o vikendech jsem se aspon "nicila" fyzicky - uklizela, makala na zahrade, varila a sportovala. Zkratka, prace mi pomohla, jinak bych skoncila jako ty - zavrena doma, nestastna, bez motivace a chuti do zivota. Mozna to zni prastene, ale jeste v tehotenstvi jsem delala 10 hodin denne. Neber to jako to jako kritiku, nemam pravo te soudit, jen pisu moji zkusenost. Hlavu vzhuru, jses mlada a silnejsi, nez si myslis - Vali, nevzdavej to!
Valinko, tvůj příspěvek je sice už více než dva roky starý, ale nedá mi to, abych nepřidala svou zkušenost. Jsem v podobné situaci jako ty a velmi dobře chápu, co prožíváš. S přítelem se snažíme o potomstvo čtyři a půl roku, z toho dva roky za asistence lékařů. Když jsme po dvou a půl roce vyráželi na první konzultaci do centra asistované reprodukce, pro jistotu jsem si udělala těhotenský test, protože jsem měla o téměř dva týdny opožděnou menstruaci. Zázrak! Po dva a půl roce snažení bez náznaku úspěchu se to povedlo. "Věděla jsem, že mě moje tělo nezklame", říkala jsem si. Paní doktorce jsem oznámila, že jsem těhotná a její pomoc už zřejmě nebudeme potřebovat. Udělala mi tedy ultrazvuk, ale v děloze nenašla nic. Pravý vejcovod byl rozšířený a paní doktorka začala mít podezření na mimoděložní těhotenství. Následovaly opakované odběry krve - hcg rostlo ukázkově, ob dva dny o dvojnásobek, doktoři mě uklidňovali, že vše bude v pořádku. Ovšem při hodnotě hcg 2000 v děloze stále nic a na levém vejcovodu se něco objevilo. Následovala okamžitá laparoskopie - mimoděložní těhotenství v levém vejcovodu, pravý nenávratně poškozený - plný srůstů a naplněný zánětlivou tekutinou. Bylo mi řečeno, že jediná cesta k dítěti bude IVF, ale pravý vejcovod si mám nechat odstranit ještě předtím, protože chronický zánět vejcovodu může snížit úspěšnost IVF. Do toho se mi nechtělo, zkusila jsem 1. IVF čtyři měsíce po operaci - výsledek negativní. Za půl roku po třech hospitalizacích v nemocnici se zánětem malé pánve, jsem se rozhodla, že si vejcovod nechám odstranit. Tím se pravděpodobnost přirozeného početí snížila na nulu. Za tři měsíce druhé IVF - nic, za půl roku 3. IVF - nic, následný KET - nic. Ani náznak druhé čárky na testu. Vše jsem řešila při zaměstnání a bylo to dost náročné - neustálé běhání po doktorech, neschopenky, vysvětlování v práci, dohánění restů, vlastní výčitky, že je v práci nechám na holičkách. Mám před sebou další KETY, ale zvažuji, že bych z práce odešla, protože si to můžeme dovolit, přítel s tím souhlasí a dokonce mi to sám navrhl. Těším se, že budu číst, cvičit, vařit příteli dobrůtky, chodit na procházky se psem, chystám se do lázní a navíc budu mít čas učit se na přijímačky na VŠ, rozhodla jsem se, že půjdu opět studovat. Nemyslím si, že člověk musí za každou cenu chodit do práce, aby dokázal unést své osobní neštěstí, ale určitě se musí něčemu věnovat, nějak se zabavit a prostě se snažit žít. Dokonce jsem četla o jedné paní, která se snažila o dítě řadu let a povedlo se až poté, co dostala vyhazov v práci, začala se věnovat sama sobě, cestovat... Každý to má jinak a každému může pomoct něco jiného. Zatím nevím, co a jestli vůbec něco pomůže mně, ale jak pravil klasik: "Naděje neumírá poslední, naděje neumírá nikdy" 🙂 . Přeji ti, abys opět našla naději a sílu žít. Vím, jak je to někdy těžké...
nikqi, úplně chápu , jak se cítíš a máš na to obrovské právo, je to neskutečná psychická zátěž, kdo nezažil, nemá páru, ani sebelepší přítel a psycholog tohle, troufám si tvrdit, nemůže beze zbytku pochopit. Tohle je jen mezi námi - podobně "postiženými" ženami 😉 Píšu to i proto, že určité věci nepochopí ani sebevíc milující partner! Není to naschvál, jen to nejde - je to chlap=trochu mimozemšťan 😉 S tím rozchodem se může vyřešit mnoho věcí, nemožnost počít mimi totiž vztah opravdu umí prověřit. Jestli se k sobě nehodíte, už to určitě v skrytu duše víš, jen je těžké si to přiznat. Ale jen určitě musíš!!! rozlišit mezi tím, jestli tím rozchodem nechceš trestat sama sebe nebo jsi opravdu poznala, že on není parťák do nepohody, není ti oporou (to jasně cítíš jako takový vleklý pocit nejistoty)=takhle jsem to měla i já. Ale an druhou stranu je nutno dodat, že vztek na celou situaci totiž může být i signálem, že už toužíš po změně, už nechceš se trápit v této situaci. Jen tohle, nic víc. Tělo je tak jednoduché. Jen je třeba naslouchat tomu, co ti říká. Nejsem žádný psycholog, ale mám své názory, za kterými si stojím, vše jsem prožila, odbrečela, odvztekala si, mnoho vztahů zkrátka ukončila... Podle mě bys v první řadě měla přestat, i když je to těžké, usilovat o to mimi, Jen to vypusť jako životní téma. Neříkám, že to zmizí úplně, ale tlačit na pilu není už v tvé situaci dobré, asi.... Partner to asi cítí taky. Sama víš nejlíp, co je pro tebe dobré, jen tomu hlasu naslouchej... Pakl možná uvidíš i ten vztah jinak, jestli to klape nebo ne, i ro ty chlapy je to těžké, akorát oni o tom neumí tak mluvit...to nejde změnit. Moc držím pěsti a naděje umírá poslední, já už jsem 37letá a dítě stále nemáme, jen už jsem se na to tak nějak vykašlala a to jen proto, abych vůbec přežila a z toho života měla aspoň něco, ať mi všichni pr---políbí, nikdo v mých botách nechodil a tak to se mnou je. Ale Tobě já přeju to nejlepší a uvidíš, je to na dobré cestě 🙂
Valinka
Našla jsem Tvůj příspěvek, mohu vědět jak to vše dopadlo? Prochazim něčím podobnym, jen teda s manzelem nemame krizi, ale během dvou let jsem otehotnela 2x jednou přirozeně a zamlkle po roce a půl ivf icsi otehotnela jsem ale v 5+3tt spontani potrat, mám z toho taky deprese a nechce se mi žít jak moc to bolí, ale zase mám malé svetylko v ketu. Kacka
Holky ctu Vase příběhy a vidim i sebe. Mame to fakt tezke,ale sme silne a musime bojovat. Fakt pomaha myslet a užívat si zivot. Nam pomohlo si porodit pejska,hned jsem druhy mesic otěhotněla. Nedopadlo to dobre,bylo to ve vejcovodu. Vse je v hlave. Kdyz se trapime,tak telo nefunguje jak ma. S manzelem mame taky ted problem,ano nici to vztah. Clovek se utapi v beznadeji,ale musi prijit slunicko,radost ze života a pak se zadari ani nebude vedet jak🙂 moc Vam to přeji,drzte se.
Podobné diskuze
Přečti si vše, co potřebuješ vědět pro zdárné otěhotnění.
Naše maminky sepsaly skvělé rady, jak otěhotnět.
Důležité je také znát příznaky těhotenství.
Zjisti, kdy má žena plodné dny zde.
Kdy a jak používat těhotenský test?
Neznáš termín porodu? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce.
Modrý koník vám případně napoví i při neplodnosti.
Velice rozporuplné vyprávění. Všimni si, že o sobě píšeš dost ublíženě. Samé já se cítím, já jsem mu pomohla, mohla jsem mít své auto (což moc nechápu dělení moje-tvoje ve vztahu), já nemůžu hledat práci, on je ke mně hnusný atd. Zní to tvrdě, ale jdi do práce, jinak přijde další deprese z toho, že k tomu všemu zůstaneš sama.