Silná touha po miminku. Řešil to také tak někdo?

Mě přijde, že se dneska pořád čeká a čeká. Až dostuduju, až se přestěhuju, až se vdám, až procestuju svět, až si našetřím, až si pořádně užiju, až si to v práci pořádně sedne, až mě povýší, až, až, až... Až budu v důchodu 😀 Kolem nás se spousta lidí bralo až po dětech nebo stavěli a bydleli třeba u rodičů i s dětma než dostavěli a svět se nezbortil. 🙂 To je takový ten trend čekat, až bude lepší příležitost, ale otázka je, jestli vážně někdy je úplně ideální čas na děti. Podle mě není. Partner by do dítěte šel? 🙂

Souhlasím s oběma komenty výš... hlavně záleží na partnerovi. Já jsem byla připravená 2 roky po VŠ mít dítě. Na manžela to bylo brzo, i když je o pár let starší. Nakonec nám přišlo do života ne úplně plánované stěhování do jiného kraje, já nebyla úplně happy v nové práci a po 3 měsících tam jsme na tom začali (úspěšně) pracovat - bylo to jen o rok později. Kdybych to nechala úplně na něm, tak by to asi bylo ještě o něco později, ale že chci bezpodmínečně první před třicítkou, věděl dlouho.

@cherie24 ja sem to presne takhle mela... az dostuduju..., az po svatbe ..., az po roce v praci ... az az az... vis co, ono to rozhodnuti nemusi byt vzdy uplne superplanovany a superracionalni... nakonec jsme meli vse a cekali a cekali a cekali... pres 3 roky 🤷🏼‍♀️ az uz to vypadalo, ze budem muset jit na umele 🤦🏼‍♀️ byla sem fakt zoufala nejvic v zivote, byla to velmi dlouha cesta, ktera me hodne naucila a kdybych to mohla vratit, tak to takhle nesmyslne neodkladam 🙈 druhe se nam povedlo ani nevim jak, ze tak rychle sem to snad sni nechtela 😂👍 takze tak

Ja teda dodělala školu (ale tu jsem končila v 19) a pak už sem nečekala, ono se nějaký důvod objeví vždycky, nikdy není jistota, že se něco nepodělá a bez dětí sem zůstat nechtěla. Teď je mi 29, mám 3 děti a sem absolutně happy, i když se občas najde nějaká komplikace, tak bych neměnila. Já zas měla limit, že chci mít do 30 hotovo, děti víceméně samostatné a ve 40 už budou velké a budu mít klídek a co sem nestihla před dětmi si vynahradím pak :D

@krisstina93 tak já končila školu v 25... pak ty minimálně dva roky praxe jsem chtěla a rodila jsem v 28. Mezi kamarádkami mladá maminka, na pralesním maloměstě jedna z nejstarších :D to je pořád trochu kulturní šok.

Měla jsem práci rok. Dítě jsem chtěla už několik let. Manžel teda pracoval dýl. Na dítěti jsme se nějak shodli ještě před svatbou a “pracovali na něm” a nešlo to. Vzali jsme se, přišla diagnóza a vidina toho, že dítě bude nejdřív za několik let, jestli vůbec. Na sporicim jsme tehdy měli par desítek tisíc. Já už byla s nervama v kýblu, nedařilo se. Díky medikaci atd se zadarilo, nicméně nás plán dávat stranou peníze trochu nevyšel, protože to přišlo fakt neocekavane, takže něco jsme nasetrili, ale většina šla do výbavy potom, vím ze jsme si dali kolik oba budeme dávat z výplaty stranou, abychom měli třeba 80 tisíc než se to malý narodí a měli jsme rezervu, proste jakmile jsem otěhotněla, setrilo se ještě víc. Vlastne to vyšlo, ze sem v práci byla přesně dva roky a šlo se rodit. Neříkám, nějaký dražší věci občas pořídí babičky, nebo se domluvíme a dáme to třeba na půl. Mohli bychom si to pořídit i tak, ale už by to bylo asi trochu na hraně a manžel hodně.. opravdu hodně hlídá abychom na sporicim účtu nesli dolů, takže třeba tam máme 55 tisíc, utratí se z toho 1500 za něco a už hudruje a nesmí se na to sáhnout. Každopádně.. myslím že pokud mate zázemí, aspoň něco stranou a víte, že to dáte, trochu bych si posunula hranici. Neříkám dítě přivést do chudoby, kdy nemáte skoro ani na jídlo.. ale pokud víte, že chlap je ten správnej, že mate o koho se opřít, kdyby někdy něco, šla bych do toho. Pohlidala bych si aby mi chodila mateřská, osobně si nedovedu představit byt rovnou na rodicaku, je to docela propad, pokud chce s prckem pak byt doma. Ono je dost lidi co mají spolu dítě a nejsou manžele, dost lidi co se brali a už měli dítě a je to zase jiný a krásný něčím jiným.. )

@inssomnia jo já koncila školu v necelých 19, dva roky praxe a ve 21 jsem měla prvního syna :D teď ve škole nebo na kroužku jsem asi nejmladší rodič :D většina je o dekádu starší :D poslední dceru jsem měla ve 28 a to jsem věkově tak průměr :D

Když chceš dítě po svatbě, tak nešla by svatba udělat třeba za půl roku?

@gbp no právě, mě to vždy zaráží, když někdo řekne třeba, ještě chci jet támhle a pak dovolená, to bych si těhotná nebo s dítětem neužila, pak ještě dodělat bydlení a pak teda bude miminko. Vždyť ono to taky nemusí být lusknutím prstů. Může, ale taky v tom novém domě můžou koukat na prázdný pokojíček. 🙂 Já jsem otěhotněla neplánovaně, ale po víc jak roce lítání po doktorech, kdy byla i možnost, že děti nebudu moct mít, takže zjištění těhotenství byla vlastně docela úleva. 😄 Ex od nás sice odešel, ale nakonec bydlíme v rodinném domě a máme se myslím až nadstandardně. Nic z toho nebylo plánované (kromě druhé dcery), ale přesto to je tak, jak mělo být. Nikdy jsem nelitovala toho, že mám dítě a i když jsem s ní byla sama, tak jsem měla pocit, že je můj život bohatější než kdy dřív.🙂

Proc planujete svatbu za dva roky, nesla by uspisit? Rozumim ti, mela jsem to uplne stejne, ale bylo jedine rozumne nenechat se ovladnout hormonalni bouri a pockat. Za me tyhle zivotni kroky nasleduji po sobe z nejakeho duvodu a kdyz je svatba v planu, dobrovolne bych si pred ni dite neporidila ani se nevdavala tehotna. To spis hnout s terminem svatby (nerika se nahodou do roka a do dne?🙃)

Ono nekdy je ra touha podle me tak velka a zvetsuje se tim ze bud to nejde nebo se to nehodi...

;)

Tak jen ze zas na druhou stranu neni treba se tim uplne stresovat 🙂

Mela jsem to stejně,před prvním synem mi vysloveně hrabalo.mela jsem ho ve 22 letech.a byla jsem moc šťastná.bohuzel jsem moc nedomyšlená,s kým si ho dělám....teď je mi 37 a mám tři děti.hplcicku mám s jiným tatínkem,ale mateřská mě vysloveně nebaví .vidím vše asi opačné,než ty. Bez dětí mám víc peněz,můžeš si dělat co chces,věnovat se sama sobě,věnovat se chlapovi,jít do kina,zhubnout,chodit do práce,stýkat se s normálním a dospelejma lidma,opít se do bezvědomí,ject na celej den na nákupy,spát celou noc,souložit během dne,jíst v klidu ..aaaaach já chci být týden bezdětná!!!!

@cherie24 ja myslim, ze to dela ta "doba". vsichni jedou na antikoncepci, resej planovany rodicovstvi... vzdrlani, penize, kariera, bydleni...ja kdyz sem v praci kolegynim sverila, ze koncim s hormonalni antikoncepci, tak byly zdesene, jak muzu byt tak nezodpovedna a hned se ptaly, jestli chci skoncit. no ja sem byla velky planovac a az moje deti me naucily, ze zivot se ale "dela jinak". 😁👍

Nečetla jsem všechny komentáře ale já bych určitě nečekala. Nevím kolik ti je let ale to je v podstatě jedno. Jestli máš dobrýho partnera který taky chce, máte kde bydlet, práci tak bych nečekala. Nikdy nebude vhodná doba, vždycky bude nějaký ale, až.. atd.

Proč svatba za dva roky? 😌 Za dva roky se může stát příliš mnoho věcí. Za dva roky může být všechno jinak 🙈 proč se nevezmete hned? 😉

A já to měla obráceně, děti jsem vůbec nechtěla ☺️. Chlapa mám fajn, mladšího, děti jsme nikdy neřešili. Dokončila jsem školu v 24, šla pracovat. V 29 se manžel vyslovil, překvapil, ve 30 jsem se vdala (zbytečnost 😉, máme stejné příjmení a většinou nás za manžele brali už před svatbou.
Svatba byla po 10 letech vztahu. První dítko přišlo za rok a 16 dnů po svatbě. To mi bylo 31. Pak zdraví zlobilo a další prcek byl až za téměř 8 let. Stará matka, ale má pozdější rodičovství něco do sebe. Především chodím do společnosti - kino, kavárna, hospoda, divadlo, už jsem zpět v práci, tak mezi lidmi dost. Něco s manželem, hlídání sem tam máme. Něco s kamarádkami.
Když se chce, všechno jde. Mám štěstí ve velké rodině a skvělých lidech kolem sebe.

Ja otehotnela s pritelem po pul roce, planovane. Ja
27, chlap 37. Bydlelii jsme v najmu, ja smlouva na neurčito, svatba po roce od porodu, na sporicim skoro nic. Ted mame uz 4,5 letou a skoro 2 letou, stale v najmu, ja v praci na maly privydelek. Jsme spokojeni a mame se radi, i kdyz musime obcas neco posetrit. Nemenila bych.

Já tuhle touhu měla taky už od dětství. A přesně, jak jsem byla starší, touha se stupňovala. Když jsem začala chodit se svým současným manželem zaháněla jsem to plánováním budoucnosti. Dostudujem, začnem pracovat, něco našetříme a první dítě třeba až mi bude 25😄. No, po roce jsem neplánovaně otěhotněla. Teď máme půl roční holčičku, studuju, malou 2x týdně hlídají babičky. Je to náročný, ale jsme šťastní. Takže s plány i bez, nějak to bude😉

Az az az...a co kdyz pak zjistis, ze to tak snad nejde? Pokud chce dite i partner, necekala bych na nic.

@sylvka Ver, ze vse vyjmenovane muzes i s ditetem, akorat to nejde treba zrovna hned. Dite neni nemoc.
Vse zminene jsem (az na to opiti, po kterem netouzim), zvladla. Deti mam dve. Ale chapu, ze jsi vyhorela z materske.

Někdy je touha a rozum velí počkat až bude to a to... Pak vše je a ejhle ono to už nemusí jít tak snadno nebo vůbec.
Já se u prvního dle okolí unahlila, mě 21 a muži 18 v den porodu, další dítě se nám za 11 let nepodařilo, tak přišlo na řadu IVF, máme naštěstí i druhého syna. ❤️Já jsem za nás ráda že jsme se tehdy "unahlili" respektive poslechli vnitřní hlasy. Vlastně ti neradim nic, jednej jak to cítíš.

Já jsem si říkala miminko až po svatbě, až bude našetřeno, až bude dům. Ale touhu po miminku jsem měla velkou. Nakonec jsem se ale vykašlala na to zda mame dům, svatbu apod. A rozhodli jsme se na miminku začit pracovat. Podařilo se a dnes jsme šťastnou maminkou ročního syna a nic neni víc🥰 Bylo to nejlepší rozhodnutí. Nemáme ani dům, ani svatbu za sebou (jsme jen zasnoubení) a jsem ráda, že jsme s miminkem nečekala na to až bude po svatbe a postavený dům, protože bůh ví jak dlouho bych čekala. A co se týče financí, je fajn mít nějakou rezervu ale ne si řikat musim našetřit tolik a tolik. To jsem delala já a pak se mi to zdálo málo a šetřila bych do bůh vi kdy. Pokud máte velkou touhu pomiminku, necekala bych. Svatba počká a pak Vám třeba prstýnky k oltáři přinese už Vaše děťátko😊😇

Tady je myslim klicove to, jak to vidi partner. Protoze znam nekolik paru, kterym tyhle hormonalni boure znicily vztah. A vidim i pohled z druhe strany - memu muzi takhle "jeblo" kdyz mu bylo 30 a me 28. Dva roky do me hucel a bylo s nim k nevydrzeni. Fakt byly chvile,.kdy jsem uvazovala, ze se s nim rozvedu, protoze jsem tu kouli na noze jeste mit nechtela. Nakonec jsme to opravdu peclive probrali, stanivili jsme prisna konkretni kriteria za kterych si to dite poridit a za ty 2 roky jsme do toho teda sli. Ted je mi 34 a mame 2. Ale casto zavistive koukam na svoje bezdetne kamaradky a rikam si "co by kdyby". Mam deti, miluju je nade vse, ale nejsem stastna a s partnerem se casto hadame. Duvod, proc jsem si v tech 30 to prvni dite poridila byl ten, ze kdybych deti nemela nikdy, v 60 bych toho litovala, a po 30 uz je vsechno dost rizikove, tak je lepsi to neodkladat. Nikdy jsem nebyla ten typ co se teteli na miminka.
To je pohled z druhe strany a upozorneni, ze tvuj partner tvoje nadseni nemusi sdilet.
Jinak nasetreno mit nemusite, ja si to dite poridila hned po doktoratu, manzel tehdy mel dost mizerne placenou praci a novou, dobre placenou, dostal tyden pote co se mala narodila. Pokud se v hlave odprostite od toho, ze musite mit kazdou peachovinu a vsechno nove, ale radsi nakoupite to co fakt potrebujete a na bazaru, tak nejen ze usetrite, ale zaroven muzete mitndobry pocit, ze se chovate udrzitelne pro lepsi budoucnost toho ditete a jeste pomuzete jinym rodicum zbavit se kramu, ktere jim zavazi doma 🙂. Samozrejme mit jistotu kvalitniho bydleni to je zaklad, ale kdyz mate kba praci tak by to nemel byt problem.

Ja som na nic necakala, na diet nenasetrim, zarabame jak deti idu. Chcela som druhe a bolo mi jedno, ze som nastupovala do novej prace a bola som cerstvo po vyske (prve na vyske). Nakoniec sme na neho museli pockat, takze som ani v skusobke neotehotnela. Proste ma nenapadlo v tych mojich planoch, ze to dieta nebude hned. Ja som rada ze mam deti mlada, aj ked sme uplne raritny pripad a nikto v okoli mimi nema. Cakam furt na nieco, nemam ich nikdy, ale ja furt mam daco za ciel. Tak som si dala za ciel dieta

Já chtěla odjakživa děti a velkou rodinu s prvím přítelem ve 20. No, pak jsem měla dva kratší vztahy. Když jsem poznala ex, tak jsem myslela, že to bude fajn (znala jsem ho tehdy 10let). Nakonec mne tento vztah rozkopal a já byla 5 let sama. A až tehdy jsem poznala (2měsíce před 31.narozeninami) toho pravého chlapa, věděli jsme hned, že chceme společnou budoucnost a rodinu. Po 3měsících začal rekonstruovat byt. K 1.výročí jsme měli pozitivní TT (bylo to plánované)- to jsem otěhotněla s prvním naším synem, Ve 3.měs. jsem se stěhovala za ním 60km. O syna jsme nakonec přišli. Ale nás to ještě více spojilo. No a nyní mi tu leze po 4 náš skoro 9měs. druhý syn - naše největší štěstí. A asi nakonec už další nebude (moje zdraví, komplikace v těhotenství, atd.). Mně táhne na 35, muži bude 39. Nejsme vzití, ikdyž já bych to brala - ale žádost nechávám na něm (možná to bude příští rok?). A přitom jsem si myslela, že to budu mít práce, partner, bydlení, svatba a děti. Jednoduše, nikdy nevíš, co život přinese. Není důležité být vzití, hlavně mějte bydlení (nemusí být na 100%zařízené) a něco málo našetřené - ale né na mimi, ale na "strýčka příhodu". Na mimi nikdy neušetříš. Ale pokud chcete oba miminko, tak směle do toho.

Zkus svou touhu naplnit pripravou na svou budouci novou roli - muzes si cist knizky o vychove, muzes pracovat na seberozvoji, abys vedela, co jsou tve dobre a spatne vlastnosti a jak s tim pracovat, protoze vetsinou stres a unava spojena d materstvim v nas trochu vic probouzi to spatne a pak to jako matky resime, proc jsme takove a makove. Muzes se pripravivat tim, ze budes setrit na vybavicku (ne kupovat, aby me nekdo nepochopil spatne). Kdyz ti nejse zamestnat hlavu necim jinym, tak ji zamestnej pripravnou fazi. Jen bych si dala pozor, abys to neresila s partnerem nadsene kazdy den, aby ho to neotravilo a neodradilo.
Ja se na dite strasne upinala, protoze nam to neslo hrozne dlouho a byla jsem plna negativnich emoci. Ale ty jsi v te hezke fazi, kdy muzes vyuzit to teseni pozitivne - vis, ze mate nejaky cas, kdy to snazeni prijde a budete pripraveni oba dva. Urcite je to ted tezka zmena takhle o tom zacit uvazovat, ale neni nemozna.
Nejsem pro zbytecne odkladani veci, ale nekdy maji zivotni situace svuj cas a my jsme jen nedockavi, i kdyz racionalne vime, ze pockat je to nejlepsi. To musis zvazit sama, jaky opravdovy duvod stoji za terminem za dva roky a jestli se situace nezmenila natolik, abyste to s partnerem prehodnotili.

Pokud chce dítě i partner a máte zajištěné bydlení, tak už bych moc dlouho nečekala. Nikde není psáno, že se to povede hned, i když jsi mladá. Mně bylo 26, když jsme se začali snažit o první dítě a po 2.5 letech jsme nakonec podstoupili IVF, ač oba zdravý a pomerně mladý (26 a 32). U druhého dítěte jsme tomu nechali volnost, zadařilo se nakonec přirozeně po 3 letech, na jaře jsem již opět navštěvovala CAR kvůli KETu, kde mi dr zjistil 3 cykly za sebou bez ovulace... Já bych tedy na svatbu nečekala, pokud jí budete mít až za 2 roky.

Já tohle měla cca mezi 18 a 20. Pak to přešlo a nevrátilo se nikdy (a to už čekám 2.), tak je možné, že i tebe tahle touha opustí.
Každopádně moc nevidím důvod, proč to odkládat, pokud by i partner dítě chtěl 🙂. Svatbu lze přeci urychlit a vzít se třeba hned na radnici.

Nevim, mozna jsem byla vedena konzervativne, ale zpetne to povazuju za naprosto spravne. Skola, pri skole jsem si delala svoje konicky a plnila si sny (mama vzdycky rikala, uzij si dokud si mlada, s detmi uz bude jine). Po VS jsem pracovala skoro dva roky, abych mela alepson nejake penize, materskou a smlouvu na neurcito. Pak jsme se vzali a do roka meli prvniho syna. Bylo mi 27 kdyz se narodil. Do 30 jsem stihla jeste druhe dite. Nemenila bych. Taky jsem mela cukani, ze chci dite a jeste pritom nemela dodelanou skolu. Ale mela jsem sve zajmy, co mi braly 100% casu a bylo to skvele obdobi. Po detech uz jsem nic takoveho nezazila, vse se toci kolem nic, jsou pro me na prvnim miste. Uz si ani nemam co splnit, uzila jsem si sve nej jako bezdetna a ted uz tu jsem zase pro rodinu a sve deti. Nemenila bych a dekuju rodicum, ze me k tomu takto vedli. Ale kazdy je jiny a ja jsem v tohle konzerva.