Nevím, jestli chci dítě, je mi 33 let. Měl to někdo stejně?
Ahojky holky,je mi 33 let,před půl rokem mi našly myom a musela jsem na operaci,v te době jsme procházeli s manželem krizi praskla ma nevěra.Vše jsme zažehnali,překonali,láska jako trám.A začali jsme mluvit o dítěti.
Když mi našly myom a já sla na operaci,seznámili mě s riziky operaci kde padlo slovo neplodnost.
V tu chvíli jsem si uvedomila,ze bych dítě možná i chtela predtim jsem na to nemyslela vůbec.No proste,nechtěla jsem být zbavená te možnosti.Naštěstí operace proběhla bez komplikaci a vše vypadá skvěle za půl roku tu v květnu cca se můžeme začít snažit o miminko.Jenomže,před půl rokem jsem ho chtela a byla si tím jistá,jenže jak se to blíží kdy teda mužem a manžel se těší a chce,já si nejsem jistá.
Spis mi to přijde těchto dítě z rozumu,mám věk,malém jsem o tu možnost přišla,mám hodneho milujícího manžela tak proč ne…..Jenže si říkám a opravdu to chci jen jako sama za sebe?
Mel to někdo stejně a vaše názory?
Není nic špatného na tom, dítě nemít. To jen pro začátek.
Ale myslím si, že ten červík tam hlodá a to dítě tak trošku chceš. Možná se necítíš úplně připravená a ráda bys to odložila (což je taky asi ok, jen je tam holt nutné počítat s biologickou stránkou věci a tím, že by to pak třeba nemuselo jít hned. To ostatně nemusí ani teď, že.).
Já jsem dítě chtěla a to váhání, jestli teď nebo ne, nebo ještě, nebo jak, jsem zažila taky. Spíš jsem se sama sebe zeptala, jestli mi za deset let bude líto, že jsem to dítě neměla (a už třeba nebudu moct), na což jsem měla naprosto jasnou odpověď - jo, bylo by mi to líto. Pak přišla na řadu otázka, jestli bude vhodnější čas (ne, nebude), a nelituji.
Případně se můžeš zkusit zeptat reverzně - bude mi za deset let líto, že mám děti a že jsem kvůli tomu obětovala (já nevím, dovolené, nějaké peníze, kus kariéry, absolutní nezávislost - ono to není tak, že dítě je přímo koule na noze, kamarádka dokonce jela s dvouleťákem roadtrip v obytňáku, ale nějaké změny v životě uděláš vždycky, to si nebudem nalhávat).
Teď se sama sebe občas ptám podobně vzhledem k případnému třetímu dítěti a tam už to vychází spíš jako risk, že by mi to za deset let nepřineslo víc radosti, ale spíš víc otázek co by bylo, kdyby... A to je cesta, kterou se nechci ubírat. Teď třeba "co by bylo, kdyby" vůbec neřeším, protože takhle to cítím, jako správné, takhle je to fajn.
@kessien ze chci deti jsem vedela, nikdy jsem ale asi uplne dukladne nepremyslela proc. jednou se mi kolegyne v praci sverila s tim, ze ona nechce. prislo mi to uplne v poradku, vsak kazdy deti mit nemusi. ale zeptala se me, proc ja jo...rekla sem, ze mi to prijde jako dobrodruzstvi! asi nejaky smysl v zivote. ze sem zvedava, jake dite se narodi, jak ho budu poznavat a az ho budu moct naucit, co umim ja. to sem rekla pred detmi.
ted mam dve a rikam, ze zkusenost materstvi a rodicovstvi je neprenosna. kazdy ji prozije jinak, kazdeho zmeni jinak, kazdy bude mit jinou zkusenost. jsem si jista, ze bez deti bych byla jiny clovek. a vlastne je mi lito vsech, co deti nemaji, protoze nedostanou tu moznost transformace.
neni to odpoved na tvoji otazku, mozna jen zamysleni...kazdopadne pokud bys opravdu dosla k zaveru, ze ne, tak bych to manzelovi rekla. toto by pro me byl duvod k rozchodu.
Každý mít dítě nemusí. Mám 2 kamarádky, které děti nemají ze svého vlastního rozhodnutí a rozhodně nejsou o nic méně šťastné než já se 3🙂 Buď ta touha přijde nebo nepřijde. Jediný problém, který vidím, že byste na to měli mít s mužem stejný názor. Muž té jedné kamarádky potřeboval více času na vstřebání, že budou rodina jen ve 2.
@kessien u me to bylo ze jsem potrebovala k sobě toho správného, až pak me otázka deti začala brát, jakoze ta myšlenka … ale zas jsme třeba měla pak jasno, ze chci dvě a přes to vlak nejede jak píše nademnou, popremyslej nad budoucnosti… představa mimca a rodičovské me nějak nebrala, ale zas se me líbila představa podnikat neco uz s vetsima … výlety, cestování, restaurace, fitko… ten single život se me “prejedl” a chtelo to změnu … jsou to zas jiný radosti, prerovnali se me priority … nerikam ze je to sluncem zality vždycky 😂 a teď kdybych byla mladší bych možná i to třetí brala.. kdyz se dopocitam na kdy by me to třetí vyšlo a na jak dlouho bych měla výpadek v praci, tak ne 🙂výsledek bych určitě sdělila partnerovi, aby to pak nebral jako podraz, me kdyby to manžel neřekl, a pak došel s tím ze nechce … dost by me to ranilo, s tím ze me někde neco uteklo/ utika … on sice jako muž má toho času víc… ale pokud to na deti nevidíš … taky v pořádku, každý to máme jinak .. případně nemusíš vidět ted.. a za rok muze byt zas vše jinak …
@kessien Já myslím, že myšlenka "mít dítě" tě nemusí nějak silně brát, nějaké to výrazné toužení typu biologické hodiny na někoho nikdy nepadne. Důležité je říct si, že vlastní děti ve svém životě chceš. A pak je tady zdravotní stav, práce a další okolnosti, které vezmeš v úvahu, a tak prostě vlastně nastane doba, kdy už je fajn začít se snažit, protože prostě ze zkušeností se ví, že to nemusí být hned.
Myslím, že pokud děti někdy chceš, tak to prostě vyjde, kdy má a není potřeba to úplně hrotit. Lepší asi i mít tu rezervu, že to nemusí vyjít hned.
@kessien myslim ze te prepadl prirozeny strach z neznameho, z nutne zivotni zmeny(dite) o ktere vubec netusis jak to bude...
Asi neznam nikoho, kdy by to dite potom fakt nechtel a jen furt litoval, ze ho vubec ma. Samozrejme ty horsi okamziky jsou, ale jsou snad vzdy zastineny tim lepsim🙂. I kdyz to lepsi muze pro nekoho nastat treba az po roce, kdyz se z nonstop rvouciho mimina stane batole, a pro jineho treba az kdyz se z naprosto neschopnych mimin a nesamostatnych deti stanou aspon uz komunikujici pubertaci.
Dale si uvedom, ze obecne, nejen ze zdravotnich duvodu, uz na rozmysleni nemas moc casu. Mozna prave i to si uvedomujes a reflexne se tomu tlaku branis...
Zamysli se, jak si predstavujes svoji budoucnost. Sebe a partnera za 10,20 let. Jak bys chtela zit, co je tvuj ideal. Predstavujes si spise porad jen vas 2 jak sportujete, venujete se konickum, v klidu si ctes a jste spokojeni, financne zajisteni, mate dostatek pratel (nebo sami sebe, jak vam to vyhovuje) a jsi stastna a v klidu nebo do tvych predstav patri, jak vyrabis s detmi, ucis se s nimi do skoly nebo pak chystas nedelni obed, az k vam prijedou dospele deti na navstevu.
Zadna cesta neni spatne, neni povinnost mit deti. Zaroven ale to, ze jsi si nejista a nejsi treba uplne nadsena z kazdeho miminka nebo te neberou tehotenska briska neznamena, ze bys je mit nemela. Kdybych se nad tim vic zamyslela, tak asi deti nikdy nemam. Take jsme se spise rozhodlodli, ze je asi idealni cas a uvidime jak to dopadne :D Ale presvedcena jsem o tom vlastne vubec nebyla, uklidnovala jsem se tim, ze to beztak urcite nepujde rychle ...
Jestli vubec přemýšlíš nad tim, jestli dítě chceš nebo nechceš, tak ho nechceš. Kdo dítě chce, ted a tady, tak to vi na 110%. Je ale čas si uvědomit, jestli ho chceš, i když se na to třeba ještě teď necitis, nebo chceš být bezdětna. Nebo mateřské pudy přijdou za rok, za 2,ale pak už nemusí být jednoduché otěhotnět. Nebo si nech trd zmrazit vajicka a nemusíš to ted hned řešit.
problém myomu je v tom, že se "rády" vrací.
byla jsem v podobné situaci, na operaci jsem byla když mi bylo 23, po té operaci mi řekli, že úplně nejlepší bude otěhotnět, protože riziko opakujících se myomů a zákroků a neplodnost.
měla jsem v té době přítele, no, "přítele", který měl děti a byl ženatý, nějak mi tu drobnost opomenul sdělit, nicméně po operaci jsem to brala jako fajn důvod k rozchodu, který se odložil na dalších pár let (4)
děti jsem chtěla, ne ve 23, ale chtěla
rodila jsem až ve 43 letech, dítě mám, jsem šťastná.
u tebe bych viděla větší problém v tom, jestli si seš jistá svým chlapem, myšleno, do života s dětmi, protože jestli ano, nepochybuješ o něm jako o tom pravém, tak se do snažení pusťte a hodně štěstí. 🍀
@kessien Měla jsem to podobně. Biologické hodiny mi nikdy netikali. Manžel chtěl dítě moc. Šla jsem do toho taky spíš z rozumu (věk, manžel bude skvělý otec) a neměnila bych. Syna miluju a jsem ráda, že mě manžel dostrkal.
@kessien a co čas? Věnovat se jeden druhému aby už ta "nevěra" nemusela znovu nastat.. Znovu zamilovaní do partnera, randicka..Třetí dítě jsem měla v 38 letech takže nikdy není pozdě. Jen pak už ten věk je znát a i výchova dítěte. Přistupují jinak než když jsem měla syny ve 30 letech
Já dítě strašně chtěla. A neslo to, tak jsem chtěla víc. Docela mě to ovlivnovalo. Každopádně jakmile to klaplo - přestala sem si byt jistá. Hlavně před porodem to na mě padalo. Ze to nebylo dobrý rozhodnutí, co jsem to udelala a tak. Brecela sem kvůli tomu v porodnici. A nedávno jsem byla u matky ve svým pokoji - syn tam má svoje oblíbený hračky. Ležela jsem v posteli a divala se na to. A nedovedu si představit, že by tam nebyly. Ta doba před dítětem mi přišla jako fajn, ale prázdná. Snažila jsem se představit si to místo zase takový jako bylo a přišlo mi to hrozne zvláštní, ze jsem mohla žít bez nej a ze bych ho nikdy nepoznala. Osobně neznám nikoho, kdo by pak byl nestatnej, ze má dítě. Většinou to byly spis obavy před narozením - stejně jako u mě. Pokud se ale rozhodnete, ze opravdu ne, je to taky v pořádku.
Rozhodnutí mít/nemít děti by mělo být mezi manželi v souladu. Pokud se oba partneři shodnou na tom, že pro štěstí děti nepotřebují, dobře. Není nutně "povinnost" mít děti,. Nicméně až ty děti máš, tak teprve potom pochopíš ten smysl života. Proč vlastně žijeme. Že bez těch dětí je život jaksi prázdný. Co se týče věku a zdraví, máš nejspíš nejvyšší čas, Obavy jsou vždycky, každá je máme a určitě je zde hodně z nás, které měly děti spíš z "rozumu" než z extrémní touhy po dětech.
Taky jsem nikdy necítila takovéto jasné "ano, chci dítě", co má mnoho žen tak nějak přirozeně. Ale měla jsem před třicítkou dojem, že jsem k tomu dozrála, že to je můj další životní úkol. Postupně mě přestalo bavit nebo jaksi naplňovat žít jen pro nás s manželem, bavit se, cestovat, být s přáteli, pracovat, vzdělávat se... něco začalo chybět, jakoby mi tyhle skvělý věci už nepřinášely takovej pocit smyslu a dobrodružství, jako když jsem byla mladší.
Začali jsme se snažit a trvalo to víc než rok, než se nám zadařilo. A to nám oběma hodně pomohlo si uvědomit nejen že to dítě opravdu chceme, ale taky jak obrovsky moc ho chceme. A že chceme být rodiči, vodit to dítko do školy, vychovávat ho, naučit ho všechno, co sami víme o světě, a že je to to dobrodružství, který teď chceme zažít, který naplní náš život, a hlavně ho chceme zažívat spolu. Teď čekáme holčičku a já jsem snad v životě nebyla šťastnější. Tolik jí miluju a svýho muže taky, přináší nám oběma tolik lásky už teď, a to zatím jen plave v břiše :D
Skoro mi přijde jako důležitější otázka, jestli chceš být rodič a jestli jím chceš být se svým mužem. Než jestli "chceš dítě". A jestli umíš milovat a cítit lásku, protože s tím dítětem jí určitě ucítíš velkou spoustu, ale zároveň bude potřeba, abys uměla hodně lásky taky dát své nové rodině ;)
Ja bych nesla do ditete z rozumu ...ani kvuli vekovemu rozdilujsk tu casto vidim, ani do 1.ditete...
Proste dite ma mit zena kdyz jej chce a vi to na min 99% ( o neplanovanem tehotenstvi nemluvim)
@ninive211 vubec si nemyslim ze je zivot bez deti prazdny.
Je uplne stejne krasny jako s detma ale uplne jinak...
Podobné diskuze
Přečti si vše, co potřebuješ vědět pro zdárné otěhotnění.
Naše maminky sepsaly skvělé rady, jak otěhotnět.
Důležité je také znát příznaky těhotenství.
Zjisti, kdy má žena plodné dny zde.
Kdy a jak používat těhotenský test?
Neznáš termín porodu? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce.
Modrý koník vám případně napoví i při neplodnosti.
Taky jsem si neuměla absolutně představit, že budu matka, nějak jsem se netěšila, vůbec jsem nevěděla do čeho jdu, byla to jak říkáš volba z rozumu. A to i přes to, že máme syna z IVF.
A nikdy jsem nelitovala, naopak si říkám co jsem se vším tím časem před dětmi dělala 🙂