Nedaří se-jak zvládat řeči přátel a přitom je neztratit?

@nov777 Díky, taky zjišťuji, že dokud nejde o děti, přátelství nemá chybu. Ale pokud se jedné daří a druhé ne, tak i když se snaží být přítelkyně dál, tak postupně zjišťuješ, že ji neříkáš všechno, že dochází témata k hovoru. A přitom bych si přála aby to bylo jako dřív. Kamarádkám říkám, co nás asi čeká, ale snažím se nestěžovat. Nikdo nemá rád, když musí dokola dělat vrbu. Vím to z vlastní zkušenosti 🙂 Já věřím, že se nám to podaří, jen jsou chvíle, kdy mám pocit, že se rozsypu (nevím, jak to přesně popsat). Díky za reakci na můj příspěvek 🙂

@karol_nova je to těžké a myslím si, že tohle se srovná až těhotenstvím a porodem....ale řeknu Ti, že si myslím nebo jsem tak vypozorovaa,. že malokteá přátelství vydrží opravdu dlouho v tom smyslu, aby jste se vídaly pravidelně atd....každý člověk se v průbehu života mění, mění partnera, pak se řeší tehotenství at už ano nebo když to nejde....a pak je mimi a zase není tolik času....
já sama jsem dost utnula kontakty a pak mi to i bylo líto, ale asi to tak melo být....ono taky ne každý je opravdový přítel....dnes mám dve kamarádky, se kterýma se často nevídám, ale jsme si blízké hodně...a jinak to jsou známí .....

asi bych být tebou sama sebe netlačila....nemá smysl se držet a radovat, že kamaradka je tehotná a vám o nejde...to je proti psychicke....samozřejme ji to přeješ. ale přeješ si taky být tehotná....a když ti to nejde, nejde se tak uplne spontálně radovat.....a opravdu to není o tom, že bys ji to nepřála....

takže do kontaktu bych se nehrnula, extra se nesveřovala, tohle je vaše soukromí a po tom nikomu nic není, klidne to sved na práci....a uvidíš časem...

drž se a přeji Ti, at se brzy zadaří 😉

@karol_nova ahoj,nemám radu,ale chci jen napsat,že je to těžké pro obě strany.Máme 4 děti a naši nejbližší přátelé se taky už nějakou dobu snaží a nic.Tolik jim to přejeme,ale pomoc neumíme.A věř,že byly chvíle kdy mi to bylo "blbé",že mi ty děti máme.Docela se mi líbilo,co napsala nov777...asi jsem je sama vyšoupla a srovná se to se dvěma čárkama na testu.Ti praví přátelé zůstavají.Alespoň já v to doufám 🙂 .Moc ti přeji než dojdeš k tomu cíli,ať to zvládáš 🙂 .

@karol_nova Musíš věřit. Dobrý heslo, ale sama jsem moc nevěřila. Dokonce jsem měla stavy, že jsem byla přesvědčená, že to všechno dělám jen, aby prostě udělala všechno a vyčerpala všechny možnosti. Pravda je, že známým jsem už toho moc neříkala, hlavně ten druhý rok jsem hodně stagnovala. Člověk se snaží, přemáhá, nemluví o tom, i když by chtěl a asi i měl, ale je to vlastně pořád to samé dokola a ostatní to nudí a otravuje. Je to fakt masakr. Rozumím ti. Sice tě to asi moc nepotěší ani nepomůže, ale sama koukám, jak rychle člověk na tu dobu zapomene, jakmile se ti to největší přání vyplní. Kéž by to čekání už dlouho netrvalo.

Ahojky,
naprosto rozumím tomu co cítíš...já jsem se dostala do fáze,že jsem opravdu nenáviděla,ale fakt jak to píšu ženský s kočárkama,těhotné na ulici,obrečela jsem každý nový přírůstek v mém okolí.Nikdo mi ničím neublížil,prostě jsem to tak cítila,chtěla jsem jít i k odborníkovi,protože mi bylo jasné,že přes tohle smýšlení nemůžu nikdy otěhotnět. Doma desítky testů,neustálé sledování se,fak posedlá 😢 . poprvé jsem otěhotněla ihned po svatbě,brzy v 19 letech....nevyšlo to,nevyšlo to ani rok na to a pak 4 roky nic,vůbec,proběhly některé vyšetření,koupili jsme si psam,začali stavět dům,prostě se dělalo vše,aby byly myšlenky jinde.Byla mi nejdříve doporučena IUI,ta vyšla tedy až napodruhé,,,takže se povedlo,malému bude 9 a 3 roky na to malá,také z IUI,bohužel i v těhu neustálý strach,který jsem špatně potlačovala. Když už jsem si myslela,že máme vyhráno,začalo se sypat manželství,nikdy by mě to nenapadlo,měli jsme už vše vysněné... 😢 2 rokyna to jsme se rozvedli a já s dětma zůstala nějaký čas sama. Naštěstí osud to chtěl tak,že nám do cesty vešel super chlap,bezva parťák pro děti a po čase opět nastala otázka co zkusit malé...opět lehce úzkost,už zvladatelná. Otěhotněla jsem,ale bohužel opět nezdar a do toho absolutně špatný výsledky z histologie..... řekla jsem si,že se nedám,že to už si někdo vážně dělá nahoře srandu a že to nedopustím. Čekáme 4 měs.,opět komplikace,snad už to dotáhmeme,prostě se nedat,to štěstí čeká na každého,jen musí být správný čas 😵 😵

@tarra27 Díky 🙂 . Když jsem měla po drsném rozchodu, strašně moc mi pomohli přátele (to mi bylo 28let) a proto mě teď celkem děsí představa, že někteří z nich se vzdalují. Ale asi to tak má být. Všechno jsem zvládala a jsem teď sama na sebe naštvaná, že teď ne. Nejlepší kamarádka mi to oznámila před 2 týdny, další známá minulý týden a jediná kolegyně v práci mi to oznámila v pátek (a to se rozhodli před měsícem, že se pokusí o rodinu). Bylo toho na mě dost a někdy se nenávidím za to, že jim závidím a že nechápu, jakto, že jim se to podařilo hned a mě ne? ale nechci na to myslet. Práce mě baví,ale stejně to nejde hned tak vypustit z hlavy. 😖

Ako poradiť? Nedá sa,lebo toto sú emócie...mám tri deti a môj brat s manželkou sa 5 rokov snažili o dieťatko,keĎ som čakala tretie,bolo mi nepríjemné oznámiť švagrinke,že som znova tehotná,lebo som vedela,ako veľmi ona túži po mimi.Ale aj napriek tomu,som tu vždy pre ňu bola a mohla sa mi vždy vyspovedať,ja som totiž optimistický realista,ona sa nikdy nemusela báť povedať mi,ako sa cíti,ani keď som bola tehotná,jej sťažovanie a plakanie ma nikdy neobťažovalo.Vždy som k nej bola úprimná a keď už to vypadalo fakt beznádejne,povedala som jej,že jej dieťa vynosím ja a myslím,že toto poterbovala počuť,niečo čo jej vždy dávalo nádej,že ak sa to nepodarí normálne,tak preda len bude mať to svoje vlastné dieťatko,aj keď si ho sama nevynosí...podstúpila liečbu,nejaký zákrok a 3 týždne pred návštevou CARu zistila,že je tehotná!! Proste nádej.Ak máte strach vyspovedať sa nejakej kamarátke,tak to nieje tá správna kamarátka!!A môžete sa jej s čistým svedomím zriecť! A nájsť si inú!!Lebo len tí praví priatelia s vami zostanú..znie to ako klišé,ale je to pravda!!

@karol_nova já přímo to nezažila, ale moje mamka ano, takže jsem v tom žila.Mezi mnou a sestrou je rozdíl 15 let, celou tu dobu se snažili, trápili, podstupovali vyšetření a poslouchali blbý řeči ať už od přátel, od rodiny.. Zpětně mamka říká, že to bylo to nejhorší, když kamkoliv přišla a hned otázky typu, " tak co, pořád nic?".. "Už se zadařilo?" apod. Byla z toho samozřejmě ve stresu, do toho já jako malá jsem na každé vánoce malovala na přání pro ježíška sourozence.. a když o tom teď s někým mluví, říká, že nejvíce udělala ta psychika. potom si řekli, ne že to vzdávají, ale že to nechají osudu a do dvou měsíců byla těhotná. NIkdy u nich žádný problém nenašli, prostě psychika a nedařilo se. Takže já jen mohu poradit, tyto řeči neposlouchat a pokud neustanou, prostě řekni, že až se zadaří, že to oznámíš a do té doby nechceš tyto otázky poslouchat.. 😉 hodně štěstí. 🙂

@merilinka Páni, doufám, že všechno dopadne dobře 🙂 Věřím pořád, jen jsem potřebovala slyšet někoho, kdo mi rozumí. Díky 🙂

@marton na mojí nejlepší kamarádce taky vidím, jak ji to mrzí, že ona čeká už 2 kluka a my pořád nic a vím, že kdyby mohla, udělala by pro mě cokoliv. A za to jsem ji moc vděčná a snažím se s ní prožívat její těhotenství, protože až budu těhotná já, vím, že se se mnou bude radovat taky. I když jsem silná a plná optimismu, někdy prostě cítím, že vybuchnu, musím své pocity říct nahlas a k tomu mi pomáhá tato diskuze.

@karol_nova ale tohle jsou normální pocity. To není že jim to nepřeješ, přeješ jim to, máš je ráda,jen si přeješ taky a nejde vám to tak, jak jste si to naplanovali....za to se ale na sebe nezlob. je normální a věř, že ony by měly pocity sejné....na tom není nic špatného. A pokud takhle držíte všichni spolu, tohle vás neohrozí....možná na chvilku nebudou kontakty tak časte, až otehoníš, trochu se to zlepší, pak budeš mít plnou hlavu mimiska, ale jen povyroste, zase budete parta,,,,neboj 😉 budete jezdit s deckama na víkendy atd.

Bude to dobre.

@luccy.luccy díky, asi to budu muset takto oznámit, protože mi dochází odpovědi. Vím, že to ti lidé nemyslí špatně, ale je pravda, že je to hrozně otravné.

@tarra27 moc díky 🙂

@karol_nova ani já nemám žádnou radu. Ale přesně jak píše @marton , je to těžké pro obě strany. S kamarádkou jsme měly obě v jeden rok svatbu. Nám se podařilo otěhotnět ihned. Jim bohužel se dlouho nedařilo. Pro mě bylo utrpení, jak jim šetrně sdělit, že čekáme miminko. Já se chtěla radovat, ale ona byla smutná, i když říkala, že je šťastná za nás. Ale vím, že to pro ni muselo být moc těžké. Pro mě taky. Pak jsem v těhu měla problémy. Ona byla při mě a moc se mi snažila pomoct v čem se jen dalo. Můj porod se blížil a oni najednou měli dvě čárky na testu. Tak už se mohli i oni radovat a pro nás to byla radost dvojnásobná.
I tobě mooooooc přeju, abys měla pevné nervy a brzo se ty dvě čárky ukázaly a těhu bylo bez problémů.

@polaks Mám skvělou kamarádku. V našem přátelství jsem byla vždy ta silnější, ochranitelská a rozhodnější. A proto je pro mě těžké se před ní úplně zlomit. Vím, že by ji to ranilo a já nechci, aby byla nešťastná, přece je těhotná a má si to užívat. Po narození jejího prvního kluka jsem jí říkala vše, a snažila se mě povzbuzovat..ale teď když je těhotná, nechci ji nervovat.

@tmagda To je moc hezké, to by se mi taky líbilo 🙂

@tarra27 ahoj,mimo téma...za poslední dobu jsem párkrát narazila na tvoje reakce k příspěvkům.Musím říct,že jsou trefné a umíš tak nějak povzbudit.A jestli číslo v tvém jméně je věk ,tak to máš pěkně srovnané🙂.

@marton jeee, děkuji moc!! bude mi 31...zakladala jsem si nick ve 27 🙂 jsou to taky zkušenosti, nevím, zda psát bohužel, nekdy to snadné nebylo, ale jsem ráda za to, že jsem kde sem 🙂

holky me tady nekdy zkritizují, ale me to zase tak neva. Nemá smysl chodit kolem horké kaše 😉 já mám ráda věci jasně, stručně, výstižně....ale je fakt, že nekdy se nechám unest a pak už si dělám legraci, protože mi to nedá....viz dnešní nejmenované téma 🙂

kažodpáne díky moc za pochvalu.

My jsme měly to měly s kamarádkou opačně. Kamarádka na mě regulérně začala žárlit, když se mi dařilo a mimčo to jen završilo. Ale daly jsme tomu čas a teď ve čtvrtém měsíci už spolu zase normálně komunikujeme a žádný téma není tabu. Potřebovala se s tím srovnat sama. Nějak jsem to vycítila, že je to téma pro ni bolestivé a nechala jsem ji, ať to stráví. Možná to kamarádce řekni s tím, že jí miminko v každém případě přeješ a máš z něj radost, jen že tě to dost bolí. Vidím na sobě, že o tom chci pořád mluvit a byla bych ráda, kdyby mi nějaká kamarádka řekla do očí, že na to prostě teď nemá, protože jim se nedaří. Aspoň bych věděla, že mám být trochu víc empatická. A držím palečky, ať se zadaří 🙂

Holky, je to v lidech.. V dubnu jsem se seznamila s holcinou, diky konim.. Postupne jsme spolu zacaly i trosku kamaradit, nacez se mi sverila,ze se snazi o miminko a moc se jim nedari. Ja uz mam dvanactiletou dceru. Janicka a ja, to byl asi osud. Protoze asi po mesici jsem , zcela necekane, otehotnela ja. Bala jsem se ji to rict, abych ji neranila, neztratila. Nakonec jsem ji to napsala do smsky s tim,ze je pro me dulezita a ze jsem nejspis tehotna. Druhy den pribehla s testem. Vyraz, ktery ji prebehl po tvari, kdyz byly dve carky, byl zvlastni. Ale dala to se cti a az pozdeji mi rekla,ze mi desne zavidela. Coz je pochopitelny.
Prosla se mnou celym tehotenstvim. Krve, ultrazvuk, spatne triple testy..velky utz. A nakonec se mnou byla i u porodu. Asi malokdo pochopi..
Ted je memu synovi polovicnim tatou. V breznu ji ceka ivf. Uz treti..
Vzdycky jsem byla clovek, ktery si malokoho pusti do zivota, nebo blize k telu. Ale s ni to bylo tak nejak prirozene. Dokonce i muj skepticky pritel ji ma moc rad. A to uz, co rict.. 🙂

@karol_nova Nemuzu poradit z vlastni zkusenosti, jak sama vse zvladnout , ale muzu ti za sebe rict, ze kdyby moje nejlepsi kamaradka nemohla otehotnet a byla na tom psychicky spatne v dobe, kdy ja sama bych byla tehotna, pak bych to chtela vedet!! Vudyt jsme tu pro sebe v tech chvilich krasnych, ale i kdyz nas neco trapi! Mozna je ti to trapne se ji sverit...ale komu jinemu? Mozna ti dokaze rict neco, co te povzdubi..i kdyz to treba nezazila, tak te zna nejlepe (teda beru to podle sebe a me nejvernejsi.o)) Preji hodne stesti a pozitivnich myslenek!!

@sheeni123
@tria002 Děkuju holky, potřebovala jsem tohle všechno slyšet. A kamarádce řeknu,jak se občas hrozně cítím. Kdybychom si to vyměnily, také bych chtěla vědět, jak se cítí a jak ji pomoct. 🙂

@karol_nova ahojky, tvoje situace mi trochu připomněla mě. Loni jsem touto dobou zjistila podle ultrazvuku, že jsem těhu, jenže radost mi vydržela jen asi týden. Týden poté přišel kolega s tím, že čekají mimi, ještě to ani neměli ověřené doktorem, měli jen pozitivní test. Ikdyž jsem jim to přála, tak jsem si říkala, proč to někomu vyjde ikdyž to vykřikuje do světa hned od začátku a nám to nevyšlo. Pořádně jsem se s tím srovnala až když se to malé kolegovi narodilo. Pak jsem to postupně přestala hrotit a řekla jsem si že to nechám být do dubna,kdy jsem měla jít na další preventivku na gyndu, pak jsem to chtěla začít víc řešit, protože by to bylo 1 a třičtvrtě roku od začátku snažení. No nestihla jsem to, i přes podzimní léčbu na ustálení cyklu Proverou přineslo kupodivu své ovoce a já našla v prosinci na testu //. Stále nemám vyhráno, vlastně celé těhu je taková loterie, ale zjistila jsem, že prostě psychika je mocná čarodějka a dokud si člověk vše v hlavě nesrovná a nevyrovná se s tím co už změnit nejde, tak se k cíli nedostane.

P.S. sorry za román 🙂 :-P

@kata1988 To gratuluji 🙂 a doufám, že všechno bude v pořádku a ve zdraví ... Já to snad v hlavě srovnané mám, jen, když na mě padnou takové 3 bomby, tak jsem to potřebovala vyventilovat ven. Nechci, aby měl můj muž doma ufňukanou ženu (vždy mi říkává, jaké sluníčko pro něj jsem, a že mi k radosti stačí malé věci 🙂 ) a když jsem na něm za poslední dny viděla, že už neví, jak mi z obličeje vymazat ty chmury, napadlo mě se někomu svěřit. Prostě jednou za čas to zakřičet - hodně se mi ulevilo a jsem ráda, že všechny tady ve fóru mi řekly své názory a příběhy.

@karol_nova Jsme na tom podobně, my se snažíme už taky skoro dva roky, už 10 měsíců to řešíme v CAR a mám za sebou 4 IUI i přesto, že zatím žádný zásadní problém není (průchodnost vejcovodů ok, spermiogram relativně ok, hormonální profil ok). Snažím se to navenek příliš neřešit, neobtěžovat s tím moc okolí, protože vždycky na každou odpověď slyším, že to nesmím řešit. Teď už jsem ve stavu, že jsem vyhodila všechny testy, přestala měřit teplotu a už každýmu, kdo ví, maximálně řeknu, že těhotný zatím prostě nejsme. Blbý je, že v tom našem věku je přirozený, že okolo nás to všechno těhotní a málokdo se svěřuje s tím, že to nejde, takže víc vnímáme ty úspěchy. O víkendu jsem dostala od švagrový "ťafku", že oni čekají už druhé a to je o tři roky mladší. Synovce mám moc ráda, ale vědomí, že k němu přibude druhý, když už takhle je to pro mě těžký, no, snažím se překousat ty pocity závisti, protože jednak nejsou asi úplně v pořádku a druhak mi nepomůžou. Myslím, že teď jsem ve fázi spíš smutku, když to každý měsíc dostanu, tak jsem ten den uzavřená do sebe a pak jdu dál, prostě zkusíme další měsíc. Blbý je, že když se na to cíleně někdo zeptá, tak na moji jednoduchou odpověď bez jakýchkoliv dalších emocí, že se zatím nezadařilo, nevědí nic lepšího, než odpovědět, že to nesmíš řešit. Takže abych se vyvarovala takových řečí, tak se těch lidí straním spíš já. Asi to bude, jak holky psaly, oni se ty přátelé nějak přirozeně vyselektujou. Nás teďka s mužem čeká imunologické vyšetření, genetika a pak se pustíme nejspíš do IVF. Když dopadne dobře imuno, tak ještě prubneme jednou IUI a pak asi nebude už moc na co čekat.

@malenka3 Přesně jak píšeš. mrzí mě, že máš stejný problém. Na psychiku je to strašně náročné. Když se mě někdo (vlastně skoro každý) zeptá, jestli nejsem těhotná, odpovím, že zatím nejsem a v plánu to je a pak se hned začnu ptát já, jen abych nemusela odpovídat na další otázky a rady typu: musíš po sexu dávat nohy za hlavu, já jsem otěhotněla 7 den po začátku MC, musíš si dělat ovulační testy, už jsi zkoušela tohle a tamto?, my jsem sexovali každý den, atd. .. už mi to leze krkem, všechno odkejvu, i když to není pravda. Švagrová se rozhodla pro rodinu od nového roku - čekám každou chvíli, kdy nám oznámí, že čekají. To bude další bomba. Už se mi o tom i zdá :( hrůza. Nechci na to pořád myslet, nechci být na ostatní naštvaná a závidět jim. Nikdy jsem taková nebyla! Vždycky si říkám, že musím být ráda, že jsme zdraví, máme kde bydlet, co jíst, dobrou práci... ale horší je, že se tak necítím. Začala jsem chodit na cvičení - alespoň na chvíli mi to zaměstná hlavu. Nás teď bude čekat první IUI, to čekání je hrozné. Hrozné taky je, že jsem vždycky měla ráda sex, milování, předehru, svádění manžela... a teď :( chuť nikde, cítím se mizerně. Tyto mizerné stavy nemám pořád, ale jsou čím dál častěji na denním pořádku, zvlášť, když kolem sebe mám samé těhotné kamarádky, kolegyně a příbuzné. Přeju jim to, vím, že oni to moc přejí nám, ale přesto to hrozně bolí. No ale nezbývá nic jiného než stále věřit, doufat, snažit se..věřím, že se to jednou povede, ale ať se do té doby ze mě nestane zapšklá protivná ženská 🙂 Tobě držím pěsti, ať se zadaří!!

znám ten pocit, kdy to nejde 2 roky a déle. Sama jsem ti prošla, byla jsem z toho úplně na dně. Pořád jsem si říkala v čem je problém. Rodiče a manžela jsem nechtěla zatěžovat svými starostmi. Ano viděli to. Nejvíce mě vytáčelo, když mi babička pořád říkala to máš určitě z antikoncepce a z cyklistiky. A nejhůře mi bylo, když holky, které jsem znala byly těhotné, to jsem brečela. Nejvíce špatně mi bylo, když pro mě hodně nenáviděná švagrová otěhotněla. Bylo mi úplně jasné, že tohle mi udělali naschvál, protože moc dobře věděli, že se snažíme delší dobu o dítě. V tu chvíli jsem ji chtěla fakt zabít. ☹
Po roce a půl mi gyndař diagnostikoval syndrom polycystických ovarií. Aspoň jsem už věděla, že je ten problém ve mě. Dávala jsem naději clostíku, bohužel ani ten mi nepomohl. Abych zahnala smutek a nenávist k sobě samé, věnovala jsem se sportu - cyklistika, posilování na míči, turistika. To mi aspoň pomohlo odvést myšlenky úplně jinam. Jednoho dne se stalo, že jsem onemocněla a když jsem se uzdravila zjistila jsem, že jsem těhotná. Ta nemoc mi pomohla otěhotnět, protože jsem myslela jen na to abych se uzdravila 🙂

@karol_nova Kecy "jestli uz" jsem poslouchala 5 let a uprimne tohle bylo to nejmirnejsi. Vetsinou to bylo stejne - Tak co, uz cekate? - Ne, jeste ne. - Tak na to poradne hupnete,ne? - Jo, kdyby to bylo tak jednoduchy. - Prosim te, na tom neni nic tezkyho.....ja bych ti to ukazal....(a trapny smich).
Mela jsem z toho vseho nervy na pochodu, kazdou ms jsem oslavila hysterickym zachvatem, ze nikdy nebudu mit dite. Na zacatku roku 2009 jsem byla na laparoskopii, kde mi zjistili urcity barierovy problem a prognoza pana primare byla fakt nejlepsi - vase sance na prirozene otehotneni je max.2%.
V zari 2011 jsem prodelala zamlkle tehu a prastila jsem pesti do stolu, ze takhle teda ne. Objednala jsem nas do CAR, prosli jsme si koleckem vysetreni, genetiky, hormonu, injekci....v lednu 2012 jsme byli na prvnim IVF. Verila jsem tomu. A nic, test bily a nasledovala ms. Brek, vztek, nadavky, litost, beznadej.
Meli jsme jeste dva mrazacky, breznovy cyklus jsme nestihli a tak jsem sla na KET na zacatku dubna. A voila, za 10 dni jsem nasla // a ted z tech dvou carek je dvouleta krasavice.
Jsou i pribehy s dobrym koncem, jen to nevzdavej. Ver tomu, ze se to povedw. Treba ne hned, treba ne tento mesic, treba ne letos. Ale jednou ano.

@karol_nova, úplně ti rozumím....tvoje a moje situace je jak napsaná přes kopirák....s manželem se snažíme 17 měsíc o miminko a neúspěšně...když se vrátím těch 17 měsíců nazpět bylo nás pět manželských párů bezdětných...nikdo se nikoho nevyptával proč nemají miminko co se nedaří, prostě jsme se scházeli, bavili se....dneska jsme zůstali s manželem sami bezdětní všichni už mají mimiško, nebo jsou v brzkém očekávání a my zůstali poslední a na mušce všem.......Někdy mám období kdy nechci nikoho vidět, pořád se zpovídat proč ještě my nemáme....to mě víc unavuje ty zpovědi kamarádek než to, že se prostě nedaří.....(a to mám takové kamarádky, které si zprominutím ani do huby nevidí, když mi řeknou, že bych si měla pospíšit, protože po té "30" je větší šance na postižení) no koment......Nejraději jsem s manželem sama doma, jezdíme na chatu kde jsme si pořídili kočičky a to je můj relax.....občas zajedeme na zdvořilostní návštěvu ke kamarádkám podívat se na miminko, ale není to každý den tak se to dá přežít.....Člověk pořád věří, že to vyjde nevěřím, že nám ten plamínek naděje už dohořel .......