Moment, kdy jste byly připraveny na dítě

Oba jsme věděli, že miminko chceme až po hypotéce. Mezitím se stala spousta věcí a nakonec když jsme byli v koloběhu prohlídek a hledání přišel manžel o práci. Byla doba covidu a já ve stejný týden jako on přišel o práci = zůstáváme v nájmu zjistila, že jsem těhotná.
Volný průběh jsme tomu nechávali 3 roky a nešlo to. Až v tu nejméně vhodnou chvíli si malá "řekla", že teď je ten správný čas. Všechno se prostě naplánovat nedá.
Já si přišla připravená hned v 1.trimestru. U manžela to byl okamžik, kdy držel poprvé v náruči dceru.

Měla jsem ve 36, odflamovano, vcelku procestovano, přišel správný chlap, oba sme pracovali, bydleli a šli jsme do toho.

Já bych řekla, že pocitově bych asi nebyla připravená nikdy. Věděla jsem, že děti chci a tak jsme do toho šli, dva roky to nešlo. A ještě před porodem jsem si říkala, jestli to vůbec zvládnu být matka. No a ono to šlo, musím říct že jsem si to miminko fakt užívala. Sice syn nebyl úplně hodné miminko, ale na to jsem se připravovala, že se třeba nevyspím. Bydlení jsme dodělali když malému byl asi rok. Teď čekám druhé a připravená taky asi nejsem, ale vím, že to bude v pohodě. Nic se nejí tak horké jak se uvaří.

Ten pravý čas není nikdy. Pořád je něco, kvůli čemu to chceš odsunout. Pokud máte vyřešené bydlení a finance, klidně bych do toho šla.

Nic jsem neplanovala, proste se mnou zacaly mlatit hormony😀

V okamžiku, kdy se na testu ukázaly dvě čárky 😂

my sme odkladali...az dostuduju, az budem mit bydleni, az po svatbe, az budu chvili v praci...atp. no a nakonec jsem cekala 3 a pul roku s prazdnym detskym pokojikem a vazne se bala, ze se nedockam nikdy 😢... a kdybych to mohla vratit, uz bych takhle neodkladala a neplanovala 🤷🏼‍♀️ ale na to si kazdy asi musi prijit sam. navic to tehotenstvi nejakou dobu trva, tak je nektere veci cas doresit. ale to jsou materialni veci, na ty "psychologicke" se asi nejde pripravit 😅🤭 ale ja si teda parkrat rikala, tohle mit ve dvaceti, tak asi utecu z domu 😅🙈 (a to sem si myslela, ze sem psychicky odolna 😂)

Já jsem dítě chtěla ve 24 - o tom jsem “měla jasno” od 7.třídy… samozřejmě ve 24 jsem studovala a ani neměla chlapa… pak jeden partner - po cca roce jsme do toho šli….a x let to neslo… rozchod, pak další partner - ze to zkusíme po svatbě… taky to neslo x let… rozvod… a teď mám manžela, není připraveno nic - hypotéka, on je starý, má exmanzelku, má své děti, atd atd atd…. A v říjnu čekáme druhé, obě šly na první pokus, druhé dokonce při kojení a bez MS 🤷‍♀️ A připravena nejsem - učím se postupně… ono totiž člověk proste, když nema dítě “tip top”…první dítě nespí dodnes, je náročné… kdo ví jaké bude druhé 🤷‍♀️

Me proste porad prepadaly myslenky na to, ze uz bych miminko chtela. A nakonec jsem rada, ze jsme necekali az na nejakou idealni situaci, protoze to bychom zatim nemeli ani to prvni. U nas to bylo treba takhle. Od svatby jsme s manzelem hledali pozemek, ze postavime, neco nasetrime, oba jsme pracovali. V dobe, kdy jsem prisla s tim, ze bych rada miminko, jsme jeste ani ten pozemek nemeli a bydleli v pronajmu. Ted mame 3,5 leteho chlapecka, cekame dalsiho a teprve dodelavame ten vysneny dum. Me mezitim skoncila pracovni smlouva, takze manzel vsechno tahne financne sam. Je to narocne, rozhodne ne idealni a bez nejakych stresu, ale predstava, ze bych porad cekala az "neco"... neda se to odkladat naporad 🙂 a ten pocit, ze uz je ta spravna chvile, podle me prevalcuje vsechno ostatni.

Mám tři děti, 11,9 a 4. Až se budu cítit připravena na dítě, dám vědět...

Nepřišla.. Ale řekli jsme si, že nemusí přijít nikdy. Takže jsme to vzali tak, že máme kde bydlet, máme co jist, máme se rádi a o psa jsme se dokázali postarat už několik let 🤣, tak toho dalšího parťáka prostě zvládneme 💪🏻😇

V září jde do školy a já stále nejsem připravená 😂

Manželé jsme byli rok, ve vztahu jsme byli 8 let, zažili jsme už pády i dost nečekané situace a tvořili jsme silný pár. Byli jsme v nájmu, já měla odpracované 2 roky, manžel déle. Neměli jsme úplně našetřeno ani vlastní bydlení, ale věděli jsme, že to zvládneme a nechceme být úplně staří rodiče. Tak jsme do toho šli a vše vyšlo. Synovi jsou skoro dva, druhé máme na cestě, finančně zvládáme, prostě to vyšlo. Kdybych čekala, až budu mít vlastní bydlení a našetřeno, tak si ještě počkám. Myslím, že to většina pozná.

U nás bylo dítě z rozumu, kdybych čekala, až budu připravená ( psychicky - materiálně jsme jakž takž byli ) tak nemám dítě ani teď .. hormony nějak nefungovaly, bylo to čistě pragmatické rozhodnutí.

Hele... Uplne pripraveni bychom nebyli nikdy. Ale dite jsme chteli a me prislo 30 let jako fakt solidni biologicka hranice. Po svatbe jsme meli (to jsme neuapechali a brali vazne, takze to u nas beru i jako urcitou zaruku trvalosti vztahu), hypoteku taky (ale to bych v dnesni dobe nepovazovala za stezejni, klidne v najmu, i tenkrat). Atestaci jsem uz nedodelavala (mam jen zakladni kmen, coz je v nasem oboru takovy prvni zachytny bod, tu jsem chtela, zvysuje to zamestnatelnost) a po dalsim prodlouzeni na dobu urcitou jsem necekala ani na smlouvu na neurcito (i kdyz ted uz ji mam). Spis jsem se zamyslela, jestli bychom si ja nebo muz byli schopni rychle najit dost dobrou praci, kdyby se neco pokazilo a dospeli k nazoru, ze ano, ze rodinu uzivime i kdyby se neco po...

Oba přes 35 let, do te doby jsme oba neměli štěstí na partnery. Nacestovano, napařeno, bydlení zajištěno (vlastní, bez hypo), oba auta, podmínky ideální. Trvalo to 13 měsíců od prvního sexu na ostro. Pozitivní test, dvojcata, pak těhotná ještě 2x. Nelituji vůbec ničeho. Ale jedno vím jiste. Nemít dvojcata, druhé dítě nemám. Podle mě ideální čas na první dítě je do 34 let. Mít první později s tím, ze plánuji i druhé je náročné. Člověk je zvyklej na pohodlí a pokud není ultra mateřský typ, tak je i na to druhé dítě línej☺️

Myšlenky na miminko přišly, když jsem potkala správného muže. Do té doby jsem po dítěti netoužila. Hledala jsem muže dlouho. On pak chtěl bydlení, já svatbu. Když oboje bylo, hned jsme na to šli. Vzhledem k věku nebyla ani jiná možnost. Nechtěli jsem jedináčka. Měli jsme štěstí a povedlo se docela rychle. Připravená jsem se necítila ani v porodnici, ale řekla jsem si, že udělám maximum a snad to všichni přežijeme. 😄 Teď čekám druhé a zatím žijeme. 😎

Dnes bych si moc přála, aby mi bylo o deset let míň a potkala svého muže dřív. Je to záhul hlavně fyzický pro mě. A vám přeji, aby to šlo, až se rozhodnete. 🙂 🙏

Myslím, že to bylo tím, že jsem potkala “toho pravého”. Chtěli jsme tedy nejdřív mít dům pak svatbu, ale jaksi osud to nějak připravil tak, že máme za měsíc roční dceru, v září svatbu a domeček snad do Vánoc k nastěhování😂. Úplně na ruby proste.
Ale ten okamžik, kdy jsme si řekli, ze proste vysadim HA, jsem věděla, že dítě chci. 🙈

Za sebe osobně v 28, měla jsem dostudováno, stabilní práci... ale nefungující vztah, takže bylo potřeba to nejdříve ukončit, najít další neperspektivní vztah, ten opět ukončit a najít manžela... jak jsme se našli už nic nestalo v cestě 😀.

Já jsem vždycky věděla v kolika plus mínus bych chtěla mimčo. S partnerem se nám to povedlo hned druhý nebo třetí cyklus. A upřímně, během těhotenství jsem měla dny, kdy jsem si říkala, že to byla chyba a nejsem na to připravená. A pak dny, kdy jsem se hrozně těšila... Teď během pár dnů přijde druhé mimčo a zrovna jsem dneska večer říkala švagrové, že mám dny, kdy si říkám "Ježíši kriste co jsem to provedla"😅😁

Když jsem potkala manžela. Věděla jsem, že s ním děti chci. Řekla jsem mu to po třech měsících oficiálního vztahu. :D a tři roky byla snaha a nic. Pak mi doktor řekl, že jsem “neplodná” nemám ovulaci, mám diagnózu atd atd a že něco zkusíme a kdyby to nevyšlo, tak umělý oplodnění. Přitom jsem prvně přišla s tím, že mám pozitivní test (ale duch) a prý se to neudrží. Doteď si vybavuju, že manžel odešel z práce dřív, dali jsme si sraz na zastávce, já si jen sedla na lavičku a začala brecet a mezitím mu to říkala. Oba jsme byli v háji. A to jsem byla už zatvrzelá, že jako dítě mít musím. Že si tu cestu bude muset vybojovat a já taky. Začali jsme pro jistotu šetřit (peníze jsme úplně špatný neměli, ale já osobně třeba nemyslela na zadní vrátka a finance bokem, pro mě je teď a tady) .. netušila jsem kolik dáme bokem, ale říkala jsem si, že to minimálně další rok určitě potrvá, spíš dva než se tělo fakt srovná. A ono ne. Jako neměli jsme bokem sto tisíc, cca šedesát ? Ale novej kočárek, postylka, monitor dechu atd, jakože.. tyhle věci jsme brali dražší, že je lepší do toho zainvestovat. A šlo to. Doteď bokem dáváme. Pokud nežijete od výplaty k výplatě, tak bych se nebala tolik, ale je pravda, že věci jsou dražší.. za mě osobně je fajn mít takhle něco bokem a neodkládat až tohle a tamto. Nevíte kdy otěhotníte, nevíte jestli napoprvý (a tím nechci nic přivolávat) a malokomu se podaří otěhotnět dřív jak za rok.. ) a i když jsem se na miminko těšila a vážně si ho prala, stejně když jsem měla pozitivní test, měla jsem občas pocit, ze třeba připravena nejsem. Hold jsem sebe sama hodila do vody, ale plavu .)

Nikdy nebudete připraveni úplně .. možná tak v 50plus až bude dům v cajku, peníze do rezervy a zaplacená hypotéka a úspěšná kariéra za tebou 🤣a až si reknes ze jo.. stejně po porodu zjistíš ze připravena nejsi vůbec 😂ale taky ze je to tak úžasný bobík… ❤️❤️Ze to není možný …

Ja jsem na to nemela ani pomysleni, deti byly sproste slovo a velky strasak 😄 a pak mi bylo asi 26 nebo 27 se narodil chlapecek do rodiny a ja najednou chtela taky, hrozne 😄 Asi hormony. Byla jsme s tim pravym chlapem, tojo, ale jinak jsem nad zadnymi dalsimi podminkami nepremyslela, netrapila me svatba, bydleni, hypoteka, prace, jen jsem chtela s pritelem mit miminko 🤷‍♀️ Bylo to skvele rozhodnuti, diky kteremu jsme se vydali na uzasnou cestu za rodinou, bydlenim, cestovanim s detmi - uz mame tri, vsechny hned po sobe a zadne podminky k tomu nevedly, jen pocit, ze to chceme a zvladneme 😉

Mám tu nějaké pidilidi ve věku 7,5roku a 4 roky a říkají mi "maminko" 😲
Být připravená na dítě??? No jednoho dne se mi splašily hormony a můj momentální partner a následně i manžel nebyl vůbec proti...

Mam deti 9 let a porad si pripadam naprosto nepripravena 😀

Když jsme se s partnerem seznámili, věděli jsms od prvního okamžiku, že pokud nám to spolu necyjde, dál hledat nebudeme. Jen, co jsme měli první rande, věděli jsme, že chceme spolu zestárnout a mít rodinu (to už mně bylo 30 a jemu 34). Po 3měsících jsme se domluvili, že nejdříve udělá rekonstrukci bytu, já si to pojistím u svých doktorů, zda je vhodná doba, co se týče mého zdraví a potom se začneme snažit. Rekonstrukce trvala skoro třičtvrtě roku. A pak přišel den, kdy jsme se rozhodli "to zkusit". Já byla připravená už asi měsíc a tak jsem rozhodnutí nechala na partnerovi - bylo pro mne důležité, aby věděl, že to opravdu chce. První cyklus a bum - pozitivní TT. Oba jsme nečekali, že nám to vyjde hned. A jelikož nebyl hotový byt, tak jsem se stěhovala na přelomu 2.a3.měsíce. Ano, začali jsme spolu bydlet, až když jsem byla těhotná, ale vůbec nám to nevadilo. Rodina nám pomohla se stěhováním. Nakonec jsme o syna v 9.měs. přišli. A nyní, o další rok déle, nám spinká 4měs. syn v postýlce ❤️ Kolikrát jsem se ho ptala, zda nelituje svého rozhodnutí. A ne, ani jeden z nás, nelitujeme, že jsme to takto udělali. Co mělo přijít, přišlo. Sice jsme si prošli velmi těžkou zkouškou, ale nakonec tu máme druhého syna. Jakmile to má přijít, přijde to. A jinak, ono to ty dva roky utečou a třeba nakonec začnete dřív. Nikdy nevíš. A to jsem si naivně celý život říkala, nejdřív chození, společné bydlení, svatba a pak děti... No a u nás rande, těhotenství, společné bydlení, ztráta miminka, druhý syn. Teď nám zbývá už jen svatba a to je tedy na partnerovi, kdy se vyjádří. Ale rodina už jsme teď i tak ❤️

Děti mám tři, z nich jen prostřední je plánované. Kdybych se měla na dítě cítit připravená, nemám žádné, vždy bych našla xy ale... A neměnila bych, jsou to zlatíčka ❤

u nás to bylo celkem rychlé, neb jsme ani jeden už nebyli nejmladší. S předchozími partnery (do mých 28 let ) jsem na dítě vůbec nemyslela. Tento mě do roka a do dne uhnal do svatby, Pak jsme to odložili ještě o necelý rok, ale déle opravdu ne. A ten důvod odložení, abych dostala smlouvu na neurčito, stejně nevyšel😂 Bydlení jsme nějaké měli (on měl), lepší se dá řešit za pochodu nebo taky ne. Chtěla jsem první dítě do 30, a v tom roce to ještě vyšlo🙂