Kdo se snaží o potomka opravdu dlouho (roky)?

Ahojky, tak tento příspěvek se mi moc líbí.... opravdu moc. Je zajímavé, že se jedná o těžké téma a přitom mě pobavil. Bude to ale výbornou formulací, se špetkou nadhledem a kapkou ironie. A v některých pasážích jsem se našla i já sama. Asi neexistuje žádná zaručená rada. Ono to bude asi o tom, jak moc je pro tebe (vás) dítě důležitý. V mém okolí chápou problém a "litují nás", ale někteří více, někteří méně. Je zajímavé, že má nejlepší kamarádka mou občasnou špatnou náladu a rozladění nesdílí. Holt, ona to má s těmi potomky i po té třicítce jinak. Takže mě pomáhá mluvit o tom s lidmi, kteří chápou, že život bez dětí je pro mě nepřijatelný. My se snažíme 6,5 roku a stále nic. Zjistili jsme na počátku, že můžeme mít děti jen přes IVF nebo adopci. Trochu drsný šok po svatbě s hlavou plnou plánů a snů.... Má to jen dvě výhody: první je, že už nikdy nemusím brát HA a druhá, že nečekám každý měsíc na testy, neprohlížím se a nemám myšlenky na to, že bolest v bříše je těhu.
I mé sny ve formě velké rodiny se nějak rozplynuly a nechápu rodiče, kteří chtějí např.jen chlapečka nebo jen holčičku. Mě je to fuk, hlavně, ať to je. A ať je to v rámci možností zdravé. Prošli jsme 8x IVF, 1x darované vajíčko (z toho zamklé těhu). Co na to říct? Čeká nás poslední pokus kvůli financím (holt 85 tis.jako samoplátce) to už by bylo i na to Bali 😀. Já sem nedávno říkala kámošce - kdybych věděla, že se z toho posledního pokusu narodí zdravé dítko, tak dám i 250 Kč (hypotéka na dítě, proč ne?). Jenže to člověk neví. Takže to možná budou jen opětovně vyhozené peníze a pověstná poslední kapka v našich zoufalých počinech.
Přátelům děti moc přeji, ale určitému rozladění a někdy i slzám se neubráním, když mi hlásí, "my čekáme", a to jste je seznámili před 2 lety, svatbu měli před měsícem a jsou v polovině těhu. Je to na palici.Tož tak 😀

Ahojky, nemám osobní zkušenost, jen jsem zažila jeden dlouhotrvající příběh s krásným koncem v mém okolí. Ještě za mého svobodna byl můj tehdejší přítel (se mnou) pozván na svatbu kamaráda - jeho nastávající, svou kamarádku, jsem poznala pár měsíců předtím. Po svatbě se již 3 roky snažili o miminko, bezúspěšně, mezitím dokonce potraty, trápení....trávili jsme spolu tehdy jako páry mnoho dovolených a společně stráveného volna.....my se pak vzali, obě děti jsme si s partnerem v podstatě naplánovali - a hned byly počaty.... naše přátelství tím tehdy utrpělo.....uplynuly další 4 roky....a zatímco já po letech řešila krutý rozvod s otcem mých dětí, kamarádka najednou cca po 7 letech s manžou šťastně počala a hned po prvním mimču se jim podařilo počít druhé 🙂 🙂 🙂 Dnes mají krásné děti, stále spokojený vztah..... Vydrž, těš se z každého dne, kdy jsi milována někým, kdo s Tebou vším tím čekáním prochází. Miluj a lásku opětuj 🙂 Samozřejmě není od věci zjistit do podrobna svůj a partnerův zdravotní stav, abyste případně řešili vše s ohledem třeba na Tvůj věk, relativně včas... ale kdy je na miminko vlastně ten "správný" čas? Dnes se posunují hranice u mnoha životních situací, vlastních přesvědčení, cílů a snů... Držím Ti palečky a posílám Ti pozitivní energii 🙂

Sestra si počkala 9 let..prvně bez léků, pak takové to na 3měs antikoncepci, at se upravi cyklus, pak vysetření, hokusů pokusů desítky, od léčitel, bylin, homeopatie..neteřinky jsou 3.ivf 🙂
pocity nesnašení každé s pupkem, pláče, čekaní-nečekání každé menstruace, poznámky ostatních, kdy už to bude..jen zprostředkovaně.

(bývalá) Kamarádka se snažila co já vím 8 let a už asi skoncila, má za sebou dva potraty a 2mimodelozni- bez vejcovodou, a 3 umělé oplodnění, už se spolu nebavime, měly jsme spolecne mimodelozni ale já pak po 2 letech šťastně otehotnela a hned dvakrát po sobě. Kdo má děti tak říká velice snadno- dej tomu čas, užij si zivot bez dětí... Někdy mám taky tendence to říkat, při tom dřív bych za to dotycnou nejraději proliskala.

holky díky vam jsem si teď uvědomila,že jsem vlastně zpokojena, furt jsem jen fnukala ze se neúspěšne snažíme o mimino již půl roku. A to deti mám. Prostě si člověk musí přečíst takovouhle diskuzi aby si uvědomil,ze nemá až tak velký trápení. Díky za všechny ,za tuhle diskuzi.✌✌✌✌✌💜💛💚💋💋💋

Ahoj, nemám takovou zkušenost ani nikoh v okolí, ale naprosto vás chápu... Neumím si predstavit život bez detí. Nevím jak to mám napsat, ale je smutné že dneska si hodne žen musí to díte vlastne koupit, protože IVF stojí nejaké peníze a nekteré ženy ( alkoholičky, narkomanky) kterým se narodí zdravé díte, tak si to vubec neváži ☹ Mohlo by to být tak, že páry které se roky snaží o miminko, tak by meli mít IVF uplne zdarma.. Držím vám palce, aby ste se co nejdrív taky dočkali miminka.....

Ahoj, já jsem se snažila 12 let, začínala jsem v 26, po pár letech nevydařených IVF pokusů, se doma na téma děti už ani nebavíme. Je to týden, co mi vyšel pozitivně těhu test. Zcela přirozeně. Ještě stále jsem z toho naprosto perplex. Přišlo to v době, kdy jsem začala řešit jiné pracovní záležitosti.
Z těch 12 let jsem tak vystresovaná, že se bojím cokoli udělat. A modlím se, aby se to konečně povedlo. Sice mi všichni říkají, ať se uklidním, ale nejde to. Je to takový zázrak, že stále tomu nemohu uvěřit.

Požádala jsem si o změnu na diskuzi. Můj záměr byl udělat to rovnou diskuzí, ale samozřejmě jsem přes to soustředění špatně vybrala.

Děkuju všem za příspěvky a obzvlášť @berblin a @snazilkazl moc držím palce jak v pozitivním výsledku IVF tak v pozitivním výsledku celého těhotenství. Máte obě můj velký obdiv a doufám, že budete brzy držet krásné zdravé miminko.

Moc ráda si na tohle téma budu povídat ať už v soukromé poště (pro stydlivé) nebo tady veřejně. Neexistuje na to nějaká soukromá diskuze?

@nonacek Jsem moc ráda, že jsme mohly pomoci a že tě to trochu uklidnilo. Určitě se dočkáš, neboj. Ale po půl roce nám tu nefňukej! 😀

@damae fakt se za to omlouvám. Přeji vam ať se zadaří dříve jak mě,Já mužů počkat a teď vím ze mužů .. Děkuji 💋💋💋💋💋💋💋💋💋💋💋💋💋💋

@damae Ahojte všichni 🙂 musím se prostě přidat...Moc hezky napsané téma - a to je ten paradox, moc hezky napsané o něčem, co je tak smutné...
My se s manželem snažíme o mimi 3 roky - z toho jeden rok léčba v Caru. 1 IVF - první naděj a první pád - skončilo mimoděložním, takže laparoskopie, odebrání vejcovodu...no což, život jde dál a boj pokračuje. Pak jsme vyplýtvali obě embryjka, která jsme měli zmražené, ale z toho nic nebylo a teď jsme absolvovali 2 IVF dlouhým protokolem, takže hrozně moc injekcí oproti krátkému a ve finále hyperstimulační syndrom, tak si říkám, co nás ještě čeká...Snad už se ale blýská na lepší časy 😉 Ale vždycky si pak řeknu, že jsou na tom lidé mnohem hůř než my a tak to prostě je a člověk musí žít a být šťastný, že má zdravou rodinu a oporu v manželovi a to štěstíčko snad někdy přijde 🙂
A hrozně moc obdivuju Vás, které jste šli s "pravdou ven" My jsme to totiž s manželem absolutně nikomu neřekli a chráníme si soukromí, nevím, jestli je to dobře, ale dohodli jsme se tak. Například moje mamka by se šíleně kvůli tomu nervovala, kdyby to věděla, máme v okolí i lidi, kteří by to určitě řešili za našimi zády (takovéto, hele, oni nemůžou mít dítě, chudáci a ona si píchá ty injekce...) brrr 😀 no a v práci to teda taky tajím, protože představa, že se vracím do práce po nezdařeném pokusu a celá firma probírá, zda už nebo zase nee, na to nejsem fakt připravená...
Holky, moc Vám přeju síly do všech těch bojů!!! Jen my, co jsme si prožily něco podobného, víme o čem mluvím.

@nonacek Není třeba se omlouvat, každý měsíc, který se nepodaří, je stres. Takže tě chápeme. Ale zas to není takový stres, jako chození po doktorech, braní léků a nedejbože prodělávání potratů.
Opravdu jsem ráda, jestli se ti trochu ulevilo 🙂

Holky taky přidám svojí troškou do mlýna 😎 My budeme brzo načínat druhou pětiletku, v té první jsme 2 rokům nechávali volný průběh a pak jsme naskočili do kolotoče jménem CAR - po nepočítaně vyšetření, 5 IUI a 3 cyklech IVF stojíme vlastně pořád na startu - akorát chudší o "pár" tisícovek (vč. ztráty práce na mé straně) a iluze o úplné rodině (ze dvou dětí už jsem taky dávno slevila na jeden jediný zázrak). Teď stojíme na prahu druhé pětiletky, protože datum mé poslední antipilule si pamatuju přesně jako zlatou bulu sicilskou 😀 12.12.2009, takže opravdu budeme "slavit" půlkulaté výročí (i když jsme se pak ještě 2 - 3 měsíce chránili kondomem). Dvoje poslední Vánoce jsem doslova a do písmene prořvala, protože MS po ET mi pokaždé přišla zrovna na svátky. Taky jsem nějakou dobu chodila na psychoterapii, když jsem na tom byla fakt nejhůř, akorát mi úplně nesedla psychoterapeutka, takže jsem nakonec přestala chodit. A dneska už jsem napůl smířená, že třeba zůstaneme jen ve dvou (nebudeme první, ani poslední). Ale to bych tak trochu vlastně kecala - dneska už jsme tři 😉 Sice je ten třetí člen naší smečky "jen" psí slečna, ale pro nás je to naše "mimi". A mezitím, co to tu vypisuju, jsem začala řvát jak stará kur*a. Tak už radši končím 🤐

@berblin A Tobě berblin jsem poslala své poslední srdíčko pro štěstí, ať to ve zdraví doklepete do zdárného konce 😉

@snazilkazl Tak to taky znám. Páry, který už mají 2 děti, ačkoli začali až po nás 😒 A můj partner je takový, že informace tohoto typu přede mnou tají 😝

8 let a něco

@damae Soukromou diskuzi můžeme založit ;) Protože určitě to je pro každou z nás citlivé a bolestivé téma.

@jahodi U nás adopce jako řešení naší situace padla rovnou - já o ní nejsem 100% přesvědčena a partner tuto možnost rovnou zamítl. Takže vlastně není co řešit.

@jahodi Tak snad se na vás co nejdříve usměje štěstí a budete v pořadníku na prvním místě 😉 😉 😉

Ahojte, taky se přidávám do diskuze. Po miminku toužím cca od osmnácti, mezi tím jsem vyměnila několikrát partnera, jednou z důvodu, protože si mimino rozmyslel, jednou protože jsem zjístila, po čase že s ním, prostě mimčo mít nechci. S manželem se snažíme 4 roky. Prozatím máme prokázánou chybu na straně manžela, u mne se zatím nic nenašlo. Ale vzhledem k tomu, že jsem většinu svého sexuální života nebrala žádnou antikoncepci, tak si myslím, že nějaký problém bude i na mé stranně. Prošli jsme si 6 neúspěšnými IUI, máme za s sebou zatím 2 neúspěšné IVF, ani při jedné stimulaci nám nezbylo nic na zamražení. Ve svém okolí si připadám jak ta poslední "jalová" kráva (možná i z jalové krávy by vydolovali tele dřív než bych otěhotněla/otěhotním ) i ti co nikdy nechtěli děti nebo alespoň né v nejbližších deseti letech, už dávno porodili... Ostatně jak říkám některým známým proč jim neodepisuji na FB - z toho důvodu, že když se tam objevím pokaždé na mě vyskočí nějaké usmívající batole/novorozenec či fotka z ultrazvuku... Pohledy na kočárek už pomalu zvládám. Posledně jsem říkala manželovi, že je divné, že co v intervalu co 9 měsíců je nějaký babyboom v okolí, nechápu, jak to dělají, že každý otěhotní v listopadu či prosinci a nebo pak v dubnu a květnu. Na věty typu: "kašli na to/nemysli na to/vždyť jsi ještě mladá/atd... mám již takovou alergii, že se je snažím ani neposlouchat.... V mém okolí to ví většina, že se snažíme i to, že to nejde. Někteří chápou, někteří mě spíš jenom uráží, hlavně když zmíním, že se snažím alespoň občas si udělat radost a koupit něco pro naše budoucí mimi. Výsledkem za ty roky je že v budoucím dětském pokoji se už na 4 krabice dětského oblečení, plen, a jiného práší.... V práci mi přejou už při nejmenším menší školku dětí, jenom aby se to povedlo. 😀 Já bych se pro jedno malé, ale naše dítě klidně upsala i čertovi. 🙂 V současné době jsme se dohodli s manželem, že do dalšího IVF půjdeme v první polovině příštího roku, před tím bych chtěla zkusit jet do lázní. A když se IVF nepovede, jdeme na OSPOD žádat o adopci. Sice máme nárok ještě pak další 4. IVF, ale nejsem si jistá jestli chci podstupovat xy IVF.
Jo a těm, co se tady rozplývají jak první až x tý cyklus (doplňte si dle uvážení) jím to nejde.... To už se snažím přehlížet. Protože z toho už bych asi musela začít chodit k psychiatrovi. :-/

Zdravím, o první dítko jsme se snažili 2 roky, problém u obou, hormony na ovulaci, rok pití bylinek, 4x denně, v pravidelných intervalech, 10 min louhovat, chodila jsem s minicedníčkem snad úplně všude, no a když nám sdělili ortel, že přirozeně ti fakt nepůjde, tak jsem našla pozitivní test. Musela jsem otěhotnět přesně v den, kdy byl muž na spermiogramu a tam prý nic. Na druhé jsme čekali přes 2 roky, 3 nebo 4 neúspěšné IUI a ve chvíli, kdy jsme čekali na schválení IVF to opět vyšlo přorozeně. Dle doktorů z CAR prý hříčka přírody na druhou.
Každopádně všem, které se snažíte roky přeji hodně sil, připadalo mi to jako běh za mizejícím cílem v nedohlednu.

Tak jak čtu, tak se tu se svými skoro 4 roky než se podařilo, nemůžu ani moc ukazovat...
Nejvíc na palici je to okolí, ty zaručené rady - nemysli na to, po styku dělat stojku, požádat souseda - ha ha ha, jet na dovolenou...až po radu tchána:"když nemůže zabřeznout koza, vymění se cap, tak se rozveďte a udělejte si děcka jinde..."
Teď už spíš pozoruju okolí - kamarádka první dítě na první pokus, na druhé čekala 8 let - 2 potraty, mezi tím nic, ale měla debila doktora - přes 70, rval do ní horem dolem různé léky, pak umřel, přešla jinde, doktorka se chytala za hlavu, že ty léky se společně nemají užívat a některé se nemají užívat ani dlouhodobě... a otěhotněla v okamžiku, kdy měli krizi, dítěte už se v podstatě vzdala.
Další příběh je o známé, co tvrdila, že děti ani svatbu nechce, postupem let změnila názor - čekali 6 let - několik IVF, pak se dočkala dvojčátek a když chtěla ve 42 letech ještě pošimrat štěstí, tak prožila dost hrozný potrat, tak už to vzdala.
A další moje kamarádka má vysazené prášky 3 roky, pořád nic, ale teprve teď to začínají víc řešit, poslala chlapa k doktorovi, tak se uvidí...

My se dočkali po 5-ti letech. Vyšlo nám první IUI bez stimulace.

4 roky je už slušná doba, ale ber to tak že už 4 roky máte za sebou a pořád vás to baví (snad😀) a taky jste o ty 4 roky blíž k miminku🙂 já si teda na rychlost početí v žádném případě nemůžu stěžovat, ale přidám příběh mých rodičů. sice je to skoro před třiceti lety, takže medicína nebyla zdaleka tak daleko jako teď, ale byli vyšetřeni, že jsou oba naprosto v pořádku. Přesto se nedařilo 7 let. Teta se strejdou mezitím stihli 3 ze 4 dětí, takže psychické vypětí asi dost stoupalo... Po těch 7 letech se rozhodli že si miminko tedy adoptují. V době kdy vyplnili všechny potřebné formality a zároveň mamku v práci povýšili na lépe placené místo začali ranní nevolnosti... Dočkali se a čekali miminko. Adopci tedy zrušili, mamka šla na rizikové těhotenství, takže o místo přišla, ale za pár měsíců se dočkali mého bratra a o pár let později i mě. No a teď je na cestě třetí vnouče🙂

Tady je užitečná diskuze, mrkněte: https://www.modrykonik.cz/forum/jdeme-na-to/snaha-otehotnet-bez-hormonu-umeleho-oplodneni-apod/

@damae Jedna kamarádka otěhotněla po 7 letech, nakonec po umělém, ale povedlo se hned, zřejmě i díky tomu, že absolvovali s partnerem detoxikaci a tělo vyčistili, tak jen tolik mě napadlo. Ostatní rady a tipy můžete najít na předchozím odkazu, co jsem sem dávala. 😉 Držím palce!

Moje první těhotenství bylo spíš vymodlený zázrak po 5ti letech snažení. Oba jsme s manželem byli absolutně zdraví, vše v naprostém pořádku, jen to nejspíš chtělo svůj čas... Už to je nějaký pátek, ale naprosto přesně si pamatuju tu beznaděj, pocit absolutní neschopnosti a velkou bolest, kterou jsem každý měsíc prožívala... Kdo nezažil, těžko chápe, tyhle zkušenosti jsou obtížně sdělitelné(zvlášť když všechny kolem těhotní na první pokus...).
Druhá dcerka se nám narodila přesně tři roky po té první a já nepřestávám být za tyhle dva zázraky vděčná...
Plánované a velmi chtěné třeťátko se nám bohužel nepovedlo, ale flintu do žita neházím, máme zažádáno o adopci. Je mi fakt úplně jedno, jestli se k našim dvěma lentilkám dočkáme třetí princezny nebo kloučka, už vím, že k cíli vede víc cest a opravdu moc moc se na další dny těším...
Šťastné konce všech čekání a víru v lepší zítřky, držím vám všem palce... 😉