Cítíte se připravené na mimi? Jste si tím jisté?

ahoj guess ja som mala tiez obavy ze ci som si 100% ista ci to chcem teraz viem ze to babo nepride len tak jednoducho a citim ze to chcem aj ked neviem ci budem dobra matka ja dufam ze hej aj ked bude zmetkovat vo vsetkom aj tak to strasne chcem a viem ze toto je spravna doba spravy cas aj ked si niektory myslia ze som este mlada 🙂 je mi to jedno 😀 a uz sa tesim kedy sa to stane

Jako ja miminko moc chci. Ale uvedomuji si, ze se budu pak spousty veci vzdat. Myslim, to co delam ted bezne a neni problem jit vecer nekam posedet s kamoskama, na par dnu nekam zajet, ... Uvedomuji si, ze bude vse jinak. 😉
A z toho mam obavy. Nechci, aby to vyznelo sobecky ... 😔
Zuzka11, pekne jsi to napsala, ze je to pecka. 🙂 Rada ctu, ze citis i to obohaceni ... 😵
Nathali, kolik ti je, jestli se muzu zeptat. Mas k tomu, ale hezky pristup. Tak snad se ti mimi brzo zadari.
Ja casto brouzdam na netu o tehu, mimcach, porodu, ... a tesim se, jak to budu prozivat. Ale pak se zaleknu a rikam si, jeste pockame ... Pritel by chtel klidne hned.
Myslim si, ze kazda snazilka po zjisteni // ma radost a obavy zaroven ...

guess, to je tezka otazka, ja se citila pripravena asi od 17, ale kdyby na to melo opravdu dojit, tak bych couvla..ta jistota prisla az v jednu konkretni chvili, kdy jsem se rozhodla, ze proste ted muzu a nebudu toho nikdy litovat. (a ejhle ono se zadarilo). A ted podruhe jsme nad tim taky rozmysleli, pocitali jak a kdy a nakonec to prislo tak nejak prirozene samo, ze ted! (a ejhle zadarilo se opet napoprve 😀 ) Jasne, dite je obrovitanskej zasah do zivota, nejen tebe, ale i partnera a vas dvou jako "celku", ale prisla jsem na to, ze to byl ten nejnadhernejsi zasah, kterej kdy prisel 🙂

guess tak tyhle pocity chápu, u nás to bylo tak že připravený snad odjakživa byl na mimčo manža ale já teda vůbec, kolem 20. let jsem říkala že mě do mimča nikdy nikdo nedonutí že děti nechci v žádným případě, ve 24. letech jsem se vdala a ještě před svatboujsem říkala manželovi ať nepočítá že budeme mít děti a když tak nejdřív za 10 let. jenže po svatbě se to náhle změnilo ale neříkám že mě manža taky dost nenutil, ale tak nějak už jsem si to uměla více představit. pak díky jistým okolnostem v práci a doma atd. jsem se prostě rozhodla vysadit HA ale pořád jsem si nebyla jistá, pak jsem otěhu a v den kdy jsem našla // tak jsem se okamžitě začla cítit jako mamina a můj mozek okamžitě přepnul na těhupohon.

o mimčo jsme ale přišli a já můžu říct že od té chvíle jsembyla jako šílená z představy že se mimča nedočkám. dlouho trvalo než se nám to povedlo znovu, obrečená každá mrcha, depky z každé těhulky atd.ale v tu chvíli jsem si byla naprosto jistá že mimčo chci a že to zvládnu. no a teď jsem těhu znovu a je to tu zase, když jsem našla nové // místo abych skákala do stropu jsem začla brečet že to nezvládnu, teď jsem v 17 tt a na mimčo se moc těším miluju ho ale neříkám že takové ty myšlenky jaká budu máma, jak to zvládnu např. když bude mimčo nemocné nebo cokoliv nemám.dost se bojím i toho jaké to bude být doma s mimčem a být závislá na manželovi, doteď jsem chodila do práce byla mezi lidma v kolektivu, ale to má asi každá těhulka, snažilka ale i předsnažilka, snad neznám pořádně holku která by nebojovala sama se sebou, s pocity a hodně i s hormony.

takže držím ti palce aby sis to sama v sobě brzo vyřešila a brzo se pak mimčo povedlo 😉 já si tím jestli dítě chci nebyla jistá a hodně jsem bojovala s tím zda vysadit HA ale nelituju a nikdy nebudu. 😉

Já jsem připravená na miminko už dlouho. Ale pořád jsme to odkládali kvůli bydlení. Teď už máme dva roky domeček a miminko ne a ne přijít. 😒 Určitě je to velký zásah do zaběhnutého života, ale já jsem na to připravená už dlouho. Takže čekám a čekám, kdy si to už miminko konečně rozmyslí a přijde k nám 🙂 😔

Já jsem začala o miminku uvažovat až tak v 25.. Dřív mě to fakt nezajímalo a neměla jsem k nim žádný vztah.. A pak fakt jak když utne a už jsem měla tu myšlenku v hlavě.. Až jsem si byla celkem jistá, že to tak cítím a přítel hlavně už taky, tak jsem vysadila HA.. Jako zatím se nedaří, ale můžu říct, že když jsem měla nedávno zpožděnou MS, tak jsem malinko propadala panice - najednou jsem nevěděla, jestli si vlastně přeju být těhule nebo ne.. Ale tyto pocity měla i kamarádka když otěhotněla.. I když to moc chceš, stejně tě to zaskočí.. Ale teď je v 7mém měsíci a hrozně se těší.. Napřed člověka ovládnou pochybnosti jestli to všecko zvládne - ´přece jen už je to zodpovědnost na celý život.. ale během těhotenství si na tu myšlenku, že bude mít doma prcka určitě zvykne.. A myslím, že u nás ne tím delším obdobím, kdy se nedaří ta touha jen zvětšuje a s ním ta jistota, že miminko chceme.. Napřed jsem třeba říkala, že nevím jestli bych šla do IVF a teď jsem přesvědčená, že pokud k mimču nepovede jiná cesta, tak půjdu prostě toutu.. Není pro mě důležitý způsob jak toho dosáhneme, ale to, aby nás na konci čekalo miminko v náručí..

majatob, jj, bude to zasah do naseho zajeteho vztahu. Oba jiz nejakou dobu pracujeme, mame pekny byt, ... Proste nic nam nechybi. Ale clovek tak nejak prirozene dochazi k tomu, ze je cas zase postoupit dal a pridat k tomu miminko. 😵 Ale ta predstava mit ho doma je krasna! 🙂
strouzek, myslim, ze to budu mit podobne jako ty. Nedokazu si predstavit, jak zareaguji na // 😉 Samozrejme pokud se rozhodnu pro snazeni, tak bychmela byt stastna, ale bude to jiste smes ruznych pocitu ...
stavba, no prave cekat az neco bude par let a pak zjistit, ze se nedari je taky ma obava. A zjistit to napr. po tricitce ☹ To radeji zacnu driv. 😉

jaspina, ano urcite behem doby kdy se nedari clovek po tom touzi cim dal vic. 😵
Ja vim na 100%. ze deti chci, ale jen me trapi kdy je ta spravna doba ... S materialnimi vecmi neni problem, jen se mnou, jestli jsem opravdu pripravena.
Na konikovi ctu, jak kazda holka, co najde // je nepredstavitelne stastna ... Tak jsem si rikala, jestli to tak je orpavdu u vsech. Diky za reakce. Vidim, ze nejsem sama. 😉

Ahoj holky, tak ja jsem pred tydnem zjistila, ze jsem asi tehu, sice jsem jakoby dostala MS, ale velmi slabou dva dny a pak uz jen spineni, tak jsem si udelal test a vykoukli tam na me //. S manzelem jsme meli svatbu pred 14-ti dny a tyden pred tim, jsme se zacli poprve snazit a vypada to, ze to vyslo hned na poprve-no a ted abych se dostala k pocitum-najednou mam strasny strach z toho, ze jsem tehu a zaroven co kdyz pujdu k doktorce a rekne mi, ze tehu nejsem, jsou to fakt strasne smiseny pocity a myslim, ze to tak maji vsechny holky a je to uplne normalni. Tehotenstvim se vse zmeni, ale kamaradky co maji mimi by uz nikdy nevratily zivot bez deti. 😉

Ahoj Guess. Tak mě je 21 let a miminko chci už od střední školy. Samozdřejmě jsem musela počkat, prvně dodělat školu a pak se vdát. Takže jsem udělala maturitu, vdala se a teď se už půl roku snažíme o miminko. Občas mám taky takové stavy, že mi mimčo změní úplně život, ale myslím si, že pokud mimčo opravdu chceš, tak není na co čekat. Ty obavy si myslím budou vždycky. A jak píšeš na to reagování na //, tak já si myslela, že budu v klidu. Ale jak jsem je uviděla, tak jsem se začala strašně třást, smála jsem se a zároveň mi tekly slzy. Byl to krásný zážitek (u mě bohužel jen na chvíli, o miminko jsme přišli v 5tt(mikropotrat) už 2x).

len.dl, gratuluji k tehu!!! 😵 Drzim palecky, at ti to u doktorky dobre dopadne. Napoprve to je kraasa! Ale asi tim vic necekane ... Clovek porad nekde cte, jak je problem otehotnet, tak s tim napoprve ani nepocita ... 😉
Urcite deti zivot velmi obohati a na to se tesim. Ale jiste budu ze svych pocitu zmatena, at otehotnim kdykoliv.

Guess: ahoj, myslím, že vím, o čem mluvíš. Až do takových 22-23 jsem necítila nic, žádný mateřský pud, miminko mi nic neříkalo, až jsem si z toho dělala starosti. Pak se to malinko začalo lámat, miminko už chci, ale stále se bojím, jaké to bude, až se to podaří. V zimě mi bude 30, ale nepřipadám si na svůj věk, natož připravená na miminko. Vím, že se budu muset moc věcí vzdát a mám z toho strach a moc se mi nechce, ale vím, že to tak je a musí být, člověk nemůže dělat celý život asi jen to, co by chtěl a myslet jen na sebe. Stejně ... teď si vezmu o víkendu kolo, seberu se a jedu na chatu na kole, dělám si co chci, pokud nepodnikáme něco s manželem samozřejmě. To už potom prostě nebude. ☹ Ale nedá se nic dělat. Je fakt, že silnou touhu po miminku necítím, ale vím, že ho chci. Paradoxně mi objevily více zdravotních problémů a ono to náhle nejde.

gues: tak já jsem na tom podobně jako ty, miminko bych chtěla už asi 2 roky, ale pořád jsem se bála ten krok udělat. Budem se muset vzdát hodně věcí, ale na druhou stranu si myslím, že to naše životy o hodně víc obohatí...... a jelikož takový pocit mám už tak dlouho, tak si myslím, že bych to pořád oddalovala a oddalovala a říkala, tak příští rok začneme pracovat a pak zase příští,.....takže prostě padlo rozhodnutí ze dne na den a už pracujem. Taky si říkám čím dřív tím líp, pak nám to třeba nepůjde hodně dlouho,....a stát se může cokoli. A i když jsem se tak rozhodla stejně se toho všeho bojím a to strašně moc, ale děti chceme oba, takže dokud jsme mladí a budem to dobře zvládat si je prostě pořídíme. Ještě bysme klidně mohli pár let počkat, ale proč? A jak už tady někdo psal, koho znám a má děti, tak už by nikdy nevrátili čas zpátky bez dětí aneb jak by řekla jedna moje známá: manželství bez dětí je prostě nuda 😀 😀 😀

Jo jo guess to mas pravdu, ja jsem to prave vubec necekala, ze hned na poprve se nam to povede a o to jsem na to asi min pripravena, ale asi je to lepsi, nez kdyby to neslo a musela bych podstupovat umele oplodneni atd. Ta touha po miminku musi byt pak hodne velka a kdyz to nejde je to nestesti. Takze ja myslim, ze postupem casu, jak mi bude rust brisko si na to zvyknu a na mimi se budu urcite tesit. Ted mam opravdu hodne smisene pocity, ale jak jsem psala neni to nic neobvykleho a urcite moc holek to tak ma 😉 navic jeste to nemam pptvrzene od doktorky, takze tomu porad jeste tak nejak neverim 🙂

konik88, to me mrzi, ze uz 2x mikropotrat ... 😔 No jsem zvedava na zjisteni // u me. 😉
Me je 26, tak si rikam, ze to uz i vek na mimi je. Rekla bych tak akorat. 🙂
Holky moc vam dekuji za reakce. Jste hodne a uz vim, ze nejsem sama se smisenymi pocity.
olusenka, no mam to fakt jako ty. 😀 Je fajn, ze ma pak zena cele tehotenstvi na to se s tim nejak vyrovnat. I kdyz hormony jsou asi celkove divoke.
mia4, super, ze padlo rozhodnuti ze dne na den. Taky se k nemu snad brzo odhodlam. 🙂

guess nedá mi to nepřidat se.
Mě je nyní 27, měla jsem období, kdy jsem děti nikdy nechtěla, pak se to nějak samo zlomilo a já očumovala všechny kočárky kolem. Bohužel ale chyběl ten správný chlap. Asi ve 24 jsem už měla svého současného přítele a začali jsme o miminku mluvit. Když konečně i on usoudil, že jo, tak u mě nastaly zdrav. problémy a doktoři mi zakázali otěhotnět. Docela blbě jsem se s tím vyrovnávala. Nebudu se podrobně rozepisovat, prostě po dvou letech doktoři mimčo povolili a my už celkem bez rozmýšlení začali na něm pracovat. Když o tom tak přemýšlím, tak jsme najednou cítili, že nám něco chybí, že potřebujeme udělat další krok. Po svatbě už dávno máme a ve vztahu ve dvou se začínáme nudit. Zní to blbě, snad mě pochopíte, jak to myslím. Po roce snažení miminko nikde. Takže jsme se obrátili pro pomoc na CAR a nyní jsme po IVF a já jsem v 7tt. A mé pocity nyní? Hodně smíšené, ačkoliv jsme si to tak moc přáli. Občas mě napadne, že jsme mohli ještě chviličku počkat, že jsme mohli ještě ject na dovču a až pak jít na IVF. Pak mě ale přepadne strašný strach, že se něco pokazí a mimčo odejde. Ještě jsem se ani nezačala pořádně radovat. Radost teda mám, ale ještě neskáču dva metry vysoko. 😅
Myslím, že tvé obavy jsou normální a během těhotenství se všechno urovná tak jak má.
Má kamarádka vždycky říkala, že po dítěti končí život. Pak otěhotněla a když mimčo viděla na 3D ultrazvuku, tak nastal zlom. Dneska říká, že sice se jí život změnil, ale že je za tenhle život strašně ráda, že není většího štěstí.

kach
uplne mi mluvis z duse.... prvni mimi jsme oba strasne chteli a taky se hned povedlo, byl to teda fakt sok, videt ty //, ale ohromna radost a samozrejme strach... Ted jsme se zacali snazit o druhe, vlastne tak nejak pozvolna, rekli jsme si, ze to budeme zatim zkouset jen na holku a uvidime, ja chtela cekat do listopadu, protoze mi podle cinskyho kalendare vychazi holka a pak jsem nasla ducha... a zacali pochybnosti, jestli neni moc brzo po cisari, jak zvladnu 2 male deti, ze to bude znovu blizenec 🙂 apod. pak jsem zacala krvacet a vse si vycitala a nadavala, ze snad mimi odeslo kvuli me.... no, dnes jsem si udelala rano dalsi test, protoze to krvaceni trvalo jen jeden den... a vykoukly na me // tak ted uz mam jen ten strach, co to znamena a jestli je vsechno ok...

kach82, jojo, to je moje oblibene. Jeste bychom mohli jeste chvilicku pockat ... No ale co kdyz bude problem s otehotnenim ... 😔 😅 Jinak gratuluji k miminku. 😵 Ja vim, ze pokud se rozhodnu a nebude se darit, tak bych sluzby CAR taky vyuzila. 😉
lucpet, drzim palecky na zdrave miminko a jako bonus holcicku! 🙂 Mas maleho chlapecka, ale verim, ze to zvladnes. 😉 Je zajimave, ze clovek ma podovne zvlastni pocity i u druheho mimi. Vlastne uz vi do ceho jde, ale asi kazde tehu i mimco je jine ...

Moc dekuji za toto tema. Jsem dite jeste donedavna nechtela vubec. Pak prisel novy partner a s nim i prvni uvahy. Ted jsem ve stavu, kdy dite ano, ale vuuuubec nespecham. Nejdrive chci chvilku pobyt v praci a take si dodelat VS. Predbezne jsme domluveni na "za rok", tak uvidim, jestli to jeste neposuneme. I kdyz pritel by byl blahem bez sebe 😉

No tak já když jsem našla //, tak jsem brečela zároveň štěstím, strachem, šokem...dneska mám jednou stav, kdy si říkám, jestli jsme se neunáhlili, jestli jsme neměli počkat, jestli to zvládneme, že už nebude nic jako dřív, že jsme si málo užili sami sebe...a pak přijde stav, kdy bych pro to mrně udělala všechno na světě, bojím se o něj, povídám si s ním, těším se, až bude s náma, jsem vděčná za to, že se to tak brzy povedlo. Těhotenství je pro mě období plné změn, štěstí a obav. Ale už si neumím představit, že bych fazolku v bříšku neměla a modlím se, aby se jí tam líbilo a zůstala tam.
U nás by bylo hodně důvodů proč ještě počkat. Ale intuitivně jsme se srdcem rozhodli, že už bychom tomu nechali volný průběh. Do manželství děti patří, tak proč to odkládat, když mladí jsme jen určitou dobu. Museli jsme se rozmyslet, jestli budeme více let sami, budovat zaměstnání, zařizovat byt, cestovat a šetřit peníze a teprve po 30,35 až si dostatečně užijeme ve dvou, se začneme snažit o dítě. Anebo jestli chceme mít děti dříve, i když zabezpečení materiální bude slabší, ale po 35 už budeme mít děti velké a budeme si zas moct užívat chvíle ve dvou a zároveň i s našimi dětmi. Zvítězila možnost B.

andelka: v jedné diskuzi jsem na tebe taky narazila a psala jsi tam zrovna, že se budete snažit o dítě až příští rok a ejhle najednou čtu, že čekáš miiminko, to je teda překvapení 😵 😉 každopádně moc gratuluju a myslím, že jste si vybrali správně 🙂

Ahoj guess, jako by jsi mi četla z duše! Je mi 27 let a můj dosavadní život mi absolutně vyhovuje, přesně jak píšeš s manželem už máme nějakým způsobem zajetý vztah, užíváme si dovolené u moře, lyžujeme, každý máme své koníčky a dopřáváme si radosti a miminko jen pořád oddalujeme a já si říkám, že když se do toho nedám teď tak o to horší to pak bude a bude to stejně oddalování něčeho co se má stát. Miminko určitě chci, neumím si představit život bez dětí, ale přesně jak píšeš bojím se té velké životní změny a jako, že to bude změna a pořádná. S manželem jsme se tedy již rozhodli, že už to oddalovat nebudeme a teď si hezky dopapám své poslední plato prášků a pak do toho půjdeme, nebudu pokoušet osud, bojím se toho, že bych pak čekala moc dlouho a pak to třeba nešlo apod. Hrozně se toho kroku bojím a vůbec nevím jestli připravená jsem a možná, že bych nebyla nikdy, ale když to přijde tak se natolik znám a vím, že to děcko budu nade vše milovat. Držím ti palce, věř, že v tom nejsi sama, neboť i já jsem absolutně vystrašená, ale jdu do toho a vím, že i s miminkem i když to bude mnohem těžší půjdou dělat ty báječné věci jako je klábosení s kamarádkami, sporty apod. Přeji Ti mnoho štěstí pa Sem 😉

mia: Děkuju 🙂 no jo, člověk míní a osud mění. Ale ještě že je to tak 😅 On to někdy člověk nakonec i přeplánuje a pak je to škoda.

holky, moc dekuji za reakce. 🙂 Fakt jste me potesily a uklidnily, ze nejsem sama.
sem, mam to fakt uplne stejne. 🙂
andelko, presne, hlavne to nepreplanovat. 😉
Takze vsem drzim palce, at se spravne rozhodnete. 😵

Holky, musim se pridat. 🙂 Jsem na tom uplne stejne. Jednou moc chci, a pak se zase vyskytnou obavy. Z toho jak se mi zmeni zivot ... Proste krok do neznama ...
Ale takto bych to odkladala do nekonecna, takze padlo rozhodnuti, ze jdeme do toho. 😵
Preji vsem spravna rozhodnuti a brzke // !!! 🙂

Ahoj holky,

tohle o čem se teď bavíte prožívám tak, že bych to ani nečekala. Děti jsem vždycky chtěla a nikdy jsem nebyla nějak extra sobecká i když myslím, že dřív jsem se vzdávala věcí snadněji, čím je člověk starší tím je pohodlnější.. První dítě jsem vždycky chtěla kolem 25 a teď mi je 27, Těhle // čárek jsem už na testu viděla tolik, že zítřejší doktor mi asi neřekne nic nového..
jenže všecky ženské píšou, že jsou z oho tak nadšené, i jejich partneři. Jen u nás to tak není, nemáme zrovna nejlepší fin. období, ale to nebude nikdy, tohle je přítelova výmluva i když těď je to opravdu špatné. Horší je, že JÁ se tak hrozně bojím!!! Jestli jsem připravená, jestli to budu zvládat, jestli už to má být, jestli to bude zdravé(máme v rodině dědičnou gen. poruchu, s tím souvisí jak to zvládnu sama, pomoc mamky nehrozí) Přítelova maminka asi podne do mdlob, i když to se stane i za ty dva roky, za které by si přítel představoval dítě. Na potrat mě nepošle, řekne, že je to na mě, ale když mi někdo řekne, že díte NECHCE a skoro tři dny se mnou nemluví, po tom co se dozví, že jsem zřejmě těhotná, taky to na náladě nepřidá.. Takže, ženské " dospělé s dětma i bez dětí " mám normální zodpovědnou paniku nebo co? Protože si připadám hrozně nepřipravená, ne mladá, sobecká, že mám čas, prostě se bojím, koukám na kočárky, ale když si opravdu uvědomím, že " jsem v tom " bolí mě žaludek jak před čtyřma maturama...

@tiny85 podle mě to normální je. já chci miminko od 21 let, ale do 25 jsem studovala, navíc jsme si s ex přestali rozumět. vím, že v té době jsem si říkala,že nejpozději v 25 chci porodit mimčo. kladla jsem na sebe nesmyslné nároky. se současným partnerem - ted už manželem - jsme se začali snažit už po půlroce vztahu a dvakrát nám těhu nevyšlo (zamlklé těhu a mimoděložko). pak jsem o sobě začala hodně pochybovat (celkově jsem vše přehodnocovala, prošla si úžasnou psychoterapií) a než se zadařilo potřetí, pořád jsem zvažovala co a jak, jestli jo, ne (bála jsem se dalšího neúspěchu). jeden den jsem si řekla zkusíme to, dnes to vyjde. a pak si zase říkala,že jestli to nevyjde ted (nepočítala jsem,že by to vyšlo,plodné dny jsem vždy mívala o několik dní dříve),tak to pouštím na půl roku z hlavy. a ono se zadařilo 😵 díky tomu,že těhu bylo a je odzačátku opět komplikované - první trimestr krvácení,druhý trimestr silná bolest zad, ted v 29.týdnu už zase ležím v nemocnici pro hrozící předčasný porod.. ani na chvilku nepochybuji o tom, že mi naše malá prdelka za to všechno stojí. prostě od prvních pohybů v 17.týdnu se cítím být máma.
podle mě je spíš projevem zodpověnosti,že nad tím rozmýslíš, já těch 12 dní, než to rozlouskly // na testu měla pocit,že nikdy nebudu dobrá máma,že bych se na to měla vykašlat,ale pak už jsem si užívala novou naději. první reakce manžela byly vždy po pozitivním testu spíš trochu negativní (přestože bylo těhu plánované a ted to třetí už doslova vymodlené),že neví,jak to zvládne,jestli uživí rodinu.. ale pak se vždycky začal šíleně těšit a těší se čím dál víc 😉

No já si taky myslím, že je lepší se trochu bát, než si myslet, jak je to v poho a pak, když vidím některé " maminy " jak se k dětem chovají.. Spíš mě odrazuje přítelova reakce, nějak jsme se nesnažili, ale ani jsme si nedávali moc pozor, proto mě tak dorazilo, když se na mě díval, jako bych mu zkazila život a tři dny na mě nepromluvil,. Dítě za každou cenu nechci, jsem z rozvedené rodiny a tatínek nebyl nic extra a pro svoje mimi to nechci, sice to člověk nikdy nepozná, ale jestli na to fakt nemá a pak odejde, radši tomu zabránit, já to zvládnu, ale pro to dítě to je za trest. V každé diskuzi a článku píšou, jak jsou všichni rádi ( i ti chlapi ), ne že bych nebyla ráda, chtěla jsem to a ted to mám uvědomuju si tu zodpovědnost a proto se bojím,. I s tím potratem, na který mě on nepošle, na to nemá odvahu, ale dítě nechce a asi by byl rád kdybych šla. jenže až porodím, bude 28 a kdy teda dítě, nikdy jsme nechtěla být " stará " mamina.. No mám hlavu jak balón, tak se nezlob za ten román,. Když to čtu jaké mají lidi problémy, jsem ráda, že to šlo tak lehce a připadám si děsně, že tak vůbec přemýšlím..