Trápím se a bojuji s výkyvy nálad
Ani teď nehledám radu, co s tím, jako holky, které zažívají něco podobného.
Odjakživa se trápim - ne tím, že něco neumim, něco mi nejde, jsem malá, prdelatá...ale rodinou a věcma, který neovlivnim. Je část měsíce, kdy jsem jakože vyrovnaná a mam nade všim nadhled, ale pak se to překlene a mě začíná trápit, že maminu vyhodili z práce, že naši stárnou, že mam nemocnou babičku, že se mamina trápí, že má otec kýlu...jsou to věci, které nevyřešim, ale hrozně se jimi užírám a mam je neustále na mysli. Nemyslim na sebe, ale na ostatní a to opravdu nonstop. Jsem šťastná až v okamžik, kdy jsou oba šťastní a to sama vedu spokojený život, co se výhradně mého soukromí týče. Žiji stovky km od nich, tak možná pracuje i to, že se nevidíme často a naši mi dali pohádkové dětství bez rozmazlování, ale zároveň plné lásky, za což jsem jim nesmírně vděčná. Nicméně se mi zdá, že mam opravdu psychický blok, kdy se od nich nedokážu odprostit tak, abych řešila svůj život a jim nechala ten jejich...
běž se poradit s psychologem, uleví se ti, naučí a pomůže ti zvládat situace, které popisuješ.
Myslím, že každý z nás zažívá občas podobné pocity - trápí se věcmi, které nelze ovlivnit - coby kdyby se například někomu milovanému něco stalo apod...já to tedy mívám docela často. Důležité je podle mě umět tyto negativní myšlenky odehnat, zkusit se naladit na něco jiného, nemyslet na věci, které vás deprimují a přitom s nimi nemůžete nic udělat...u mě to tedy funguje - prostě začnu uměla myslet na něco jiného, hezčího, abych se zbytečně neužírala a nedeprimovala. Jinak co se mého vztahu k rodičům týče, mám to stejně a prožívám to podobně...jen bydlím hned vedle nich, denně je vídám🙂...je dobře, že je máte ráda a že na ně myslíte. Na tom není nic špatného. Jen se prostě vždy, když to na vás přijde, přeorientujte na nějaké pozitivnější myšlenky a zbytečně do negativních myšlenek nezabředávejte🙂.