Soutěž s pinkorblue.cz

Dobrý den, tak my mámě prcka ještě malého.. ale už teď jsme řešili s chlapem jak na to půjdeme.. a no... bude to dost kdo z koho.. máme doma trochu přehozené postoje.. já jsem pro styl.. však on se to nějak naučí a kdyžtak zdemoluje první popenici v dohledu..jak já.. když jsem začínala, jen na rozdíl ode mě jsem teda pro to, aby si nerozbil hlavu, takže helmu určitě.. Chlap ten chtěl holčičku.. tak nevím, jestli si ze mě dělal srandu, nebo to myslel vážně, ale žeprý první kolo musí mít přídavná kolečka, takový ten fáborek na tyčce a třásně na řidítkách.. a úplně mi popisoval, jak bude s malým běhat po náměstí do kolečka.. jen nevím proč.. pořád jsem měla před očima pomalu růžové kolo jak má Líza ze "Simpsnů" 😀 Ve finále to stejnak bude na mě, protože chlap je hodně v práci.. tak se náš synáček bude muset trochu pochlapit a po mé stručné instruktáži šlápnout do pedálů... a jet vstříc.... snad ne popelnicím ...

Jak budu učit své dítko jezdit na kole? O tom mám docela jasnou představu 😀 Podobně jako mě to učil můj taťka. Jen co jsem se naučila pořádně chodit, tak mě prý vzal pěkně do parády. Ve čtyřech letech jsem jezdila jako bych jezdila od narození🙂 Dodnes mám vzpomínku na své první kolo.
Kolečka už nejsou v módě, preferují se odrážedla, takže aby se mému dítku okolí nesmálo, zkusím to neprve s odrážedlem. To vidím cca. kolem druhé roku věku. Až bude pěkně držet balanc a bude se cítit při jízde jistě, přimontuji na to samé odrážedlo šlapátka. Budu jistit, jistit a jistit než se odhodlá se samo rozjet. A až to jednou zvládne a bude samo drandit, dostane obrovskou pusu a pochvalu... kdo ví, třeba si to své "poprvé" bude pamatovat🙂
Jinak můj taťka, nyní již dědeček, si už plánuje, že až budou vnoučata jezdit na kole, jak je bude brát na s sebou na maratony🙂 samozřejmě v dětské kategorii 😉

První jízda na ,,kole,, bude od naší malé již letos, kdy se poveze za našimi kol ve vozíčku. Hádám, že to se moc učit nemusí😀 Příští rok máme v plánu pořídit malé kolo bez pedálů, ať se naučí brzdit a udržet balanc. Jsme toho názoru, že dítě se má učit samo ať je samostatné a musí zkoušet. Věřím, že po pár boulích a odřeninách se brzdit naučí a udržet balanc taky. Pak přiděláme pedály a hurá s námi na výlety 😎

Hezký den, náš mrňous má dva roky, takže zatím frčí na motorce a k druhm narozkám dostane koloodrážedlo ;- ) To bude mít jako základ ode mne a pak je můj plán jasný, nechám to na tatínkovi 😀 Ať se s tím nějak kluci popasujou a já doufám příjdu k hotovému. Kdybych ho to měla učit já, tak jsem beztak furt ve stresu jak si nabije 😀 Samozřejmostí je tedy helma, tu musí nosit i tatínek co jsme se dali do kupy 😀

Já nic neučím. Nechala jsem to "přírodě". Dostal jako první takovou tu plastovou motorku, tu co není potřeba rovnováhu, ve dvou letech jsem mu koupila odrážedlo co vypadá jako kolo bez šlapaček, jménem Davídek. Bylo jasný, že pokud bude drandit na tom, tak si tu rovnováhu sám vychytá a pak už jen přejde ke šlapání na větším kole. A taky jo. Kolo bohužel žádné pěkné nemá, dovezli jsme dva tři "modely" předpotopní od různých příbuzných, manžel dal z toho dohromady jedno kolo, které jede...ale to je tak vše. Už začíná být malé, je také těžké, odřené a ztuha se na tom šlape. O nějaké výbavě ani nemluvím, je to tak na lítání okolo baráku, ale na cyklovýlet určitě ne. Ale protože syn nezná nic jiného, tak mu to nevadí. Hlavní pro mne je, že má helmu a že na tom kole jede. Žádná podpůrná kolečka, žádné vožení s držením...já radím koupit kolo bez šlapek jakmile prcek projeví zájem a dosáhne nohama na zem, a zbytek je na něm. 😀 Pokud nás vyberete, slibuju že ten škvár hodíme na smeťák a vyrazíme na cyklovýlet.

Tak my máme ještě synáčka malého, tak nechám pracovat svoji fantazii, jak asi může takové první setkání s kolem vypadat 🙂

Jednoho dne Tomášek prohlásil, že je už velký na odrážedlo a v sedačce na kole už ho také jezdit nebaví, a tak jsme ho začali učit jezdit na klasickém kole. S nadšením jsme nakoupili potřebné vybavení: kolo, helmu, cyklistické rukavice, těšili jsme se, jak budeme malého učit a představovali si, jak bude fajn, až vyrazíme na první společný výlet. Ale jak už to tak bývá, představy bývají někdy trochu idealistické.
Jako první jsme vše Tomáškovi vysvětlili teoreticky, ten horečně přikyvoval, jako že rozumí. Pak začalo nacvičování. Řeknu vám, vůbec to nebylo tak zábavné, jak jsem si představovala. Protože jsme na základně doporučení odmítli používat kolo s postranními kolečky, Tomášek se vůbec nemohl na kole udržet. Proto jsme se z asfaltky před naším domem přesunuli na zahradu. Aby padal do měkkého. Následovalo několik pádů, ale nakonec se Tomík za mé asistence rozjel. Držela jsem ho jednou rukou za řidítka, druhou za sedačku a pomohla mu tak držet balanc. Hlavní zásada, kterou jsme mu vštěpovali, byla nepřestávat na rovině šlapat, jinak příliš zpomalí, neudrží rovnováhu a spadne. Na zahradě a poté na dvorku jsme nacvičovali asi týden.
Nakonec jsme se vydali na vytoužený cyklo výlet.
Naplánovali jsme asi 5 kilometrový okruh. Taťka jel vepředu, Tomášek uprostřed a já vzadu. Tomáškovi to opravdu šlo. Opravdu nepřestával šlapat, jak jsme mu radili. To nás ovšem nenapadlo, že na naplánovaném okruhu je kousek cesty lesem také z kopce. „Brzdi, Tome, „ křičela jsem na něj. Ale Tomášek měl v hlavě pořád to moje „nepřestávej šlapat“, a tak opravdu šlápnul do pedálů. A šup, letí do nejbližších keřů. My s manželem odhodíme kola, rychle za ním běžíme a co nevidíme? Tomášek vesele ukazuje na dvacet hříbků urkytých mezi keři. Naštěstí spadl do mechu, a tak se mu nic nestalo.

Byli jsme poučeni, že než vyjedeme na příští výlet, musíme ještě Tomáška naučit jízdu z kopce a pořádně brzdit. Ale to se zase nedočkáme výborných řízků z hub 🙂

My máme ještě malinkatou holčičku, ale už teď už se tatínek těší, až jí bude učit na kole... I když, nejsem si jistá, zda její první vozítko bude kolo. Tuhle jsme se dívali z okna, jak nějaký táta učí svého max. 3 letého synka na takové té opravdické motorové pidi zelené motorce. Můj manžel je motorkář a má Kawasaki (zelená) a když jsem viděla jeho rozzářený oči (já je měla trošku vyděšený), tak mi bylo hned jasno. Takže ať už to bude kolo nebo motorka, bude to zelené. 😀 Myslím, že u kola žádná přídavná kolečka dávat nebudeme a budeme učit bez nich. Já spíš budu vyděšeně sledovat, aby se malé nic nestalo (a to určitě jí pořídím helmu a kdo ví jaké další ochrany) a tatínek s Nikolkou určitě budou vytlemený, jaká to je sranda svalit se do trávy... Kde jsou ty časy, kde se tohle neřešilo. Holt asi budu patřit mezi ty úzkostlivější. I když, kdo ví, třeba to bude naopak a bát se bude víc tatínek. 🙂

Nas Kebulka dostal kolo ke 2. jezisku, tedy kousicek pred 2. narozeninami.
Ja zasadne neucim - na motorce jej dozenu, na kole ne. A jelikoz jsem matka uzkostliva, je to v rezii tatinka. A ten to bere proste a jednoduse - sportovne - posadi, sem tam zatlaci, a kluku snaz se.

Zatim je na nej kolo velke a tezke, ale statecne uz par, mozna i kilometru, ujel.
Jenom je mi lito, ze moje generace po kole touzila, i nekolik let jsme museli cekat na nove kolo, nebo ojete po nekom. A dnes ty prtata maji kolo uz ve dvou letech, a nove. Trosku se bojim, aby vubec umeli po darcich touzit a tesit se.

Jak se moje dítě učilo jezdit na kole? To bylo takhle... Jednu jarní sobotu jsem poslala manžela do obuvi, aby koupil dceři boty. Po jejich návratu jsem zjistila, že dcera nemá boty, zato syn má nové kolo. OK, proč vlastně ne, už potřeboval věší a byl z nového kola nadšený. Takže následoval přechod z 12´´ s postraními kolečky a zadní brzdou na 20´´ s ruční brzdou a přehazovačkou. Kolo mu bylo ze začátku poněkud větší a největší problém bylo nasedání a zastavování. Takže jsme se domluvili, že při nastupování mu budu pomáhat a zastavovat bude zásadně na trávě, aby padal do měkkého. Synovi se moc líbila přehazovačka, mně už méně. Než se s ní naučil, přehazoval každou chvilku i na rovině a nešlapal u toho, takže mu často padal řetěz, který jsem musela k mé malé radosti pořád dokola nasazovat 😝
Protože jsme jezdili na kole od jara skoro denně, naučil se syn jezdit bezpečně za pár týdnů a ikdyž mi kolikrát vstávaly vlasy hrůzou na hlavě a já na něj řvala "Brzdi!", "Na stranu!", "Zastav!", "Nebrzdi!", "Dívej se před sebe!" a podobně, tak se mu nikdy nic nestalo. Ale i tak jsem nekompromisní a vyžaduju, aby měl na kolo vždy přilbu, cyklorukavice, pevné boty, dlouhé kalhoty a reflexní prvky.

Dobry den, u nas se uz od mala tihlo ke vsemu co ma kola...Tom nejdriv pouzival vysavac, jako sve lezouci vozitko, tak jsme mu poridili z druhe ruky bezpecnejsiho (a cistejsiho) kamarada - auticko. Co Vam budu povidat, laska na prvni pohled 😀
K prvnim narozeninam dostal kolo (trikolku, ktera se po case zmeni v klolo) na kterem mohl trenovat, ale ne hned, nejdriv tomu musel prijit na chut a ne jen mit ho vzhuru nohama a tocit koleckama, jako servisak 😀
Bratranek mezitim odrostl z prvniho odrazedla, tak na nem mohl Tom poprve s tatovou pomoci trenovat pred domem a po chvili jezdil jak drak 🙂
Na BVV pro dite jsem diky Vasi spolupraci s MK ziskali slevu na nakup, tak jsme poridili doplnky k auticku a hlavne nadhernou prilbu aby byl pripraveny na venkovni kolove aktivity 🙂 Sam si pro ni jde, kdyz chce jezdit na odrazedle 🙂
Tata poridil sedacku na kolo a vzal Toma na prvni projizdku, nadseni bylo obrovske 🙂
Po case presel k vetsi motorce a to uz se mamince jezily vlasy na hlave, pac na nejaky "pokyn" stuj, zastav, zpomal nebyl bran zretel a tak maminka jednou rukou lapala po Tomovi a druhou si drzela rostouci brisko se sestrickou 😀
No byla to pro mne velika uleva, kdyz na odrazedlo jezdil s tatou a ja mohla pohodovou chuzi za nima a neriskovala predcasny porod nebo predcasne sediveni vlasu 🙂
Pomalu se zaciname poohlizet po kolovem odrazedle, ktere bude vyhovovat nasim, ale hlavne Tomovym potrebam.
Ma predstava je, ze ucit bude tatinek a ja, se sestrickou v kocarku, budu jen povzbuzovat a foukat co nejmene "bebinek"na kolinkach 🙂
Uvidime, jaka bude realita, ale verim, ze to ten nas sikula zvladne a bude moct pozdeji prejit na slapaci kolo bez pomoci bocnich kolecek 🙂

Tom porad miluje vse, co ma kola, sleduje, jak se toci, zkousi ruzne figle pri jizde, zatackach apo. Uz v auticku povozil i sestricku (kterou jsme jistili, kdyby neco 😀 ).
Jsem zvedava na ostatni prispevky rodicu, snad najdeme i inspiraci, jak se naucili jejich deti jezdit na "velkem" kole 🙂
Snad nebude vadit mala ukazka "naseho" vyvoje na "kolech" 😀

Krásný den 🙂
Naše beruška je ještě miminečko, ale když jsme se s manželem bavili o tom, jak učil jezdit na kole tatínek mě, tak bylo jasné, že podobně to bude i u nás.. A vůbec bych se nedivila, kdyby první, kdo Kristýnečku posadí na kolo, byl její dědeček 🙂 Dědeček je velký cyklista, ke kolu jako kdyby byl přirostlý 🙂 Už teď se těší, jak bude s beruškou jezdit "maratony" 🙂
.. U nás nefungovala žádná pomocná kolečka, rovnou se šlo na pořádnou jízdu, abych se rychle naučila držet rovnováhu. Měli jsme tzv. bantamové kolečko, pamatuju si ho ještě dnes, bylo červené, taťka si k němu přivařil takovou rukojeť, za kterou mě přidržoval, já šlapala jako o závod a společně jsme jezdili ke kravičce pro čerstvé mléko několikrát v týdnu. Já šlapala, taťka za mnou běhal..
Jednou jsem se rozhodla hrdinsky sjet prudké schody, taťka mě prý jen tak tak stihl chytit za svou přivařenou rukojeť. Přední kolečko už prý viselo ve vzduchu 🙂
Podobným stylem bychom rádi učili my jezdit na kole naši holčičku, akorát bych u toho vynechala podobné "katastrofy", které jsem vyváděla jako neohrožené dítko já... 🙂

Dobrý den, náš Kubíček má dnes už 5let a jezdí na kole jako baron. Nebylo to s ním ale lehké. Všechno Vám povyprávím v krátkém příběhu.
Na první narozeniny dostal Kubíček odrážedlo motorku. Byl z ní nadšený. Radostí výskal a ani mu nevadilo, že nožkama ještě nedostane na zem a že se musí odrážet pouze špičkami. V papučkách to šlo mnohem lépe. Měl pár pádů, které ho ale neodradily. Když měl Kubíček 2,5 roku přemlouvala jsem manžela, abychom zakoupili odrážedlo. Že je to teď pro děti prima věc, aby se naučili držet rovnováhu a že by ho to určitě bavilo. Odpověď ale zněla: "Na co mu bude? Má toho málo? Motorku, šlapací traktor, tříkolku a k čemu prosím tě ještě odrážedlo?". Byla jsem z toho smutná, ale přes tátovo rozhodnutí jsem jít nechtěla, tak jsem to tak nechala. Za pár měsíců mě přišla zpráva od kolegy z Německa, že přijede do firmy a že by se rád zastavil podívat na našeho broučka. Kolega za pár dní opravdu dorazil opravdu jak slíbil a přivez Kubíčkovi do kouta po svých 3 dětech dřevěné odrážedlo. No já byla snad víc šťastná než Kubíček. Moc jsem si ho pro něj přála. Kolega za něj dostal med a překrásný radostný úsměv Kubíčka. Hned po úpravě sedátka nasedl a vyjel. Moc mu to ze začátku nešlo, ale za pár dní jsem se nestačila divit. Pořád jsem na něj musela volat: "pomalu, pomalu, brzdi, dej ty nohy dolů, co děláš?, jezdi po kraji". U nás na vesnici totiž máme jen jednu cestu nahoru a dolů, moc odboček tu na ježdění není. Proto jezdíme po hlavní silnici nebo jen u domu. Tak jsem se o něj moc bála. Když měl Kubík 3,5 roku zúčastnil se závodů Tour de Kids, kde dojel brouček sice jako poslední ale myslel si, že zvítězil. Tak jsme mu blahopřáli opravdu jako vítězi. Závodil na odrážedle a jeho vrstevníci již na kole. Proto byl poslední. Dostal ale tričko a sladkosti a proto si myslel, že je vítězem. Doma mě to nedalo a přichystala jsem mu kolo s bočními kolečky, aby zkusil jezdit už i na kole. Do té doby jsem si myslela, že je na to malý. Kolo bylo větší a mě nenapadlo, že už by mohl na něm jezdit. Když jsem ale viděla ty závodící děti jakou rychlostí na kole jedou, tak mi došlo, že je to omyl. Máma všechno přichystala, ale Kubíček o kole nechtěl ani slyšet. Plakal a plakal, že on má odrážedlo a že kolo nechce. Na druhý den na něj přece jen nasedl a jel. Jenomže u nás je ta cesta strašně hrnbolatá a kolo mu skákalo a převracelo se z levého bočního kolečka na pravé. To se mu samozřejmě nelíbilo, začal se bát a moc plakal. Odstranila jsem tedy boční kola a přemlouvala ho, aby to zkusil bez nich. Ani náhodnou. Utekl domů a plakal. Musela jsem o pár dní nechat a když měl dobrou náladu, tak jsem to opět zkusila s kolem. Slíbila jsem, že ho budu po celou dobu držet, že se nemusí ničeho bát. Rovnováhu držet přece umíš, šlapat také, to jsi se naučil na tříkolce, tak se nemusíš bát a věř mámě. Kubíček nasedl a jel. Jezdili jsme nejprve kolem domu po trávě a po menších nerovnostech, abychom nemuseli na cestu. Po pěti minutách jsem se zapackala a Kubíka pustila. Krve by se ve mě v ten moment nedořezal. Myslela jsem, že si teď minimálně rozbije koleno. Ale on jel a jel a ani nepostřehl, že už ho nedržím. Volala jsem na něj ať zabrzdí pedály do zadu. Kubík zabrzdil a s úsměvem se na mě otočil. Koukali jsme na sebe nevěřícně a já volala: "Vždyť ty už umíš jezdit na kole Kubííí". Radostí jsme hned volali tátu a babičku, ať se jdou na to "umění" podívat. Kubíček byl šťastný a cítil se být "větším/starším". Nyní je Kubíkovi 5let a před 14 dny jsme společně koupili kolo již 20". Je nadšený a venku nechce ani na písek, ani se houpat nebo si jinak hrát. Stále jezdí jen na svém NOVÉM kole. Při společné jízdě mě najednou říká: "Na toto nové kolo budu balit holky". Nevím, jestli to má ze školky, ale nic podobného jsem od něj ještě neslyšela. Za pár let bude chtít po nás své vlastní auto a na to už asi holky opravdu balit bude. Musíme si užívat těchto krásných dětských let, než nám ten mrňousek vyroste. Letí mi to jako voda. U nás se tedy učení jezdit na kole obešlo bez nějakých větších nervů, stresů a odřenin. Mě osobně učil jezdit na kole tatínek. Moc na mě pozor nedával, to jsou tátové, a měla jsem rozbitá kolena neustále. Jednou jsem si dokonce zlomila i ruku. Bylo to v první třídě, kdy na mě mé kolo spadlo. I první školní fotku mám se zlomenou rukou. Mámy více předvídají. Nechala bych to raději na nic. Tátové to nemyslí špatně, ale pustí dítě dřív než mají a už nestačí zareagovat. Volají pak už jen : "JeĎ, jeĎ. Nepadej"." 🙂

Dobrý den, logicky se dá naučit přes odrážedlo. Boční kolečka na kole, jako to bývalo za nás, jsou k ničemu. Na dvoukolém odrážedle se odrazí a jede nějaký kus bez pádu, i když boční kolečka nemá. Pak už jen přesedlat na kolo, rozšlapat, rodič bude držet dítě za sedadlo a pak ho pustí. Určitě to pro dítě nebude z odrážedla na kolo tak traumatizující, jak uvědomění si, že vlastně nemá oporu v podobě bočních koleček. I když si bude muset zvyknout na šlapání. Ale to je podle mě už to nejmenší, protože ze začátku jej přece bude držet rodič a chvíli poutíká s dítětem. Samozřejmě záleží na šikovnosti dítěte a zvyku na souhrou vícero pohybů...

Matějovi byli v květnu čtyři (před rokem) a tak jsme se rozhodli že se přes prázdniny naučí na kole. Pořídili jsme furtošlap s přídavnýma kolečkama. První jízda proběhla bez větších komplikací, šlapal jedna báseň... asi po týdnu chtěl kolečka odmontovat. Moc sem tomu nevěřila, ale proč ne.. "mami, drž mě", "mami, ne tak rychle", "mami, já sám", bác! .. pořád dokola. Každý den trénink. Uklidňovala jsem ho tím, že to chce čas, trénink a hlavně chytit rovnováhu. "kde mam jako tu rovnováhu chytit" - neustále se ohlížel a hledal, pořád padal. Nevzdávali jsme to, nechápal, rovnováha nikde.. nepřicházela, nenalezena. Babička přivezla koloběžku. To bylo radosti! Kolo šlo stranou, učili jsme se jezdit na koloběžce.. jedna noha, druhá noha... střídal to jak na kole. Vysvětlování, jak se odrážet, že z kopce může mít obě nohy na plošině. Pády, brek, výčitky. Opakované pokusy i omyly. Při jedné procházce na něj koukám, jak drandí z kopce.. krásně rovně, neklepe se, obě nohy nahoře. Chytil balanc, rovnováhu. "hurá matýsku, rychle pojď zkusit kolo".. Vytáhli jsme kolo z dílny, úspěšné šlápnutí, rozjezd za sedátko.. a jede dva metry přes dvorek. "mami, mami, jedeme ven" Po rovném chodníku z kopce: "mami, drž mě za to sedátko". Držím! U školy na asfaltu už jede sám. Po chvilkovém rozkoukání šlape o stošest. Zamáčknu slzu dojetí. "matýsku vidíš, šikulka jsi! už jezdíš na kole!" "dyť jo mami, už mi jsou čtyry." <3

Dobrý den,
Ještě před tím než jsem otěhotněla, ptala jsem se manžela co bude dělat naše dítě "to je jasný, náš kluk bude jezdit motocross" dostalo se mi odpovědi "a když to bude holka?" chvíle zamyšlení "hm taky motocross"
Manžel je automechanik, vlastník několika vozů i motorky takže "holka ne holka" co z ní jednou bude je jasná volba...a princezna to asi nebude 😀
Holčičku máme ještě malinkou, ale už teď manžel pokukuje po dětských motorkách, kolech a taky "autech". Jeho plán je následující: Amálka bude jezdit od roka v autíčku na dálkové ovládání a postupně přes odrážedla, motorky a podobné věci se dostane až k "velkému" kolu! A žádná kolečka navíc, to ona přece potřebovat nebude, protože nadání na jízdu má přeci v krvi 🙂 Učit jezdit bude jednoznačně tatínek a já se budu jen z dálky kochat a obávat možných pádů 🙂 🙂 🙂

Náš šestiletý Davídek se naučil na kole jezdit minulý rok. Ve 14 měsících se naučil na dětském odrážedle ( přesně na tomhle http://www.pinkorblue.cz/Hracky/Pojizdne-prostr...). Ve 2,5 letech dostal odrážedlo First Bike. Na kterém se perfektně naučil rovnováhu. Díky perfektnímu odrážedlu nemusel ani moc trénovat, na tomhle to jde opravdu snadno. Brzo už jezdil jako závodník. Minulý rok, když měl 5 let jsme ho chtěli naučit na kole pomocí přídavných koleček. To mu ovšem nějak nešlo. Ještěže po chvilce nás viděl jeden známý na ulici a povídá, ať mu pomocné kolečka sděláme. Že pokud uměl udržet rovnováhu na odrážedle, tak už jen začne šlapat a je to. Opravdu. Sundali jsme pomocné kolečka, a malý po 300 metrech jezdil úplně sám a bez pádu. Takže za nás určitě hodně pomohlo odrážedlo.

Přidávám fotečku, jak se Davídek učil na odrážedle.

Já i přítel máme rádi kola. Bohužel s dvěma dětmi na nich moc nejezdíme. Náš Jeníček má 3,5 roku a na svůj věk je krapet větší a i když má sedačka mnohem větší nosnost, tak už na ní jezdit nemůže. Je to teď takové hloupé období, kdy nemůžeme nijak celá rodina na kolo. A tak nezbývá než aby začal sám jezdit na kole. Jeníček dostal motorku k 1. narozeninám. Nejdřív doma zkoušel co umí a v roce a čtvrt už jsem za ním musela venku běhat. Když měl dva roky, tak dostal Firstbike. Nikdy nezapomenu, jak mu svítily očička když ho rozbalil pod stromečkem. Byla to láska na 1.pohled. Zima jako by nebyla a Jeník chtěl stále na "kolo". Naučil se na něm poměrně rychle a strašně ho to bavilo. Umí krásně držet rovnováhu a někdy jede neskutečnou rychlostí. Jenže přišlo jaro a starší kamarádi jezdili na kole se šlapátky a náš Jeník chtěl taky. A tak jsme pořídili kolo. Mysleli jsme si, že z odrážedla přejde jedna dvě, ale nastalo se. Sice umí držet rovnováhu, ale neumí šlapat a stále by se kochal novým kolem. Museli jsme namontovat kolečka, které jsme dávat nechtěli a nechat ho, ať si na to přijde sám. Držení ze sedátko a jiné pomáhání vedlo jen k tomu, že se kochal krajinou a nožky nic nedělaly. Po každé procházce jsme před barákem trénovali chvíli šlapání na kole. Kolo má doma asi 3 týdny a už na to přišel. Včera jsem za ním musela utíkat a Jeník se smál od ucha k uchu, že už není brzda a že jezdí jak jeho kamarád a můžou konečně jezdit spolu. Jeho kamarád ve třech letech nasedl na velké kolo a i když pořádně nedosáhl na šlapátka, tak se rozjel a byl pryč. Měl natrénované šlapání ze šlapacího traktůrku. Takže za mě doporučuji odrážedlo a někde natrénovat šlapání. My za chvíli sundáme kolečka, než si na ně moc zvykne a uvidíme. Vím jen to, že si zaběhám. Markétka začala chodit a Jeník přesně v ten den začal šlapat na kole. Jako by se domluvili :D Nemůžu se dočkat, až všichni společně vyrazíme na kolo.
Přidávám fotky jak se náš Jenda postupně stává cyklistou ;)

Ahoj, Jiřík dostal kolo uz na své 4té narozeniny. Jelikož je ale v září, tak milé kolo trošku zahálelo. Ted na jaře se z ničeho nic ozval dědeček, at napumpujem gumy, že pojedou s Jiříkem a by se naučil šlapat(do té doby nešlapal ani tříkolku). Sotva jse uspala mladšího synka, zazvonil telefon(cca po hodině) at se podívám z balkonu. A náš Jiřík nee jen že šlapal, ale dokonce jel na kole bez přídavných koleček🙂. Jen tedy trošku povyrostl a musíme sehnat kolo o číslo větší. Ale na učení posloužilo dobře. Ted ho zdedí mladší syn. Nikdy jsem nevěřila tvrzením že kolo bez šlapek je dobrá příprava na kolo s nii, ale ted už tomu věřím.

Stručně. Románek začal na motorce, loni v létě jsme kupovali na Pink or Blue koloodrážedlo, ze kterého je doteď paf a na kterém jezdí denně do školky. Už teď jezdí s nohama ve vzduchu, takže jízda na kole asi moc velká dřina pro něj nebude 🙂 Styl " výuky" nechám na manželovi a na Románkovi 🙂 Kolo mu chceme dát letos buď k narozeninám nebo na Vánoce.

Kolo jsme staršímu synkovi pořídili ve 4 letech. Do té doby jezdil na odrážedlech, na motorce, autíčku, traktoru, tříkolce po tátovi,šlapacím autě, prostě co mělo kola a dalo se řídit. Ve 4 letech tedy dostal své první velké kolo s přídavnými kolečky, šlapat uměl, ale hodně dlouho se bál a rovnováhu jsme nemohli dlouho vypilovat. Pak jsme odjeli v jeho 6,5 letech do lázní a hodně ho tahly a inspirovaly děti. Viděl, jak mnohem mladší svišti jezdí na kole bez koleček, takže si to chtěl také vyzkoušet a strach lehce opadl. Vyzkoušeli jsme kolo od kamaráda a volala sem hned domů prarodičům, kde kolo máme, aby děda sundal přídavná kolečka a kolo dovezl sem. Sice se synek opět sháněl po kolečkách a přepad ho strach, ale už sem neustoupila, když se konečně rozhodl. Těch oběhaných kol okolo domu teda bylo (maminky se mi smály, ale povzbuzovaly)...a výsledek stál to za to. Když už jezdil, museli jsme dopilovávat rozjezdy, ty mu dlouho nešly a hlavně brždění (ještě, že byly všude okolo ploty, které nejednou div neproboural. Časem jsme se pak dozvěděli, že synek trpí mj. Dyspraxií a některé děti se na kole jezdit ani nejsou schopny naučit a koordinovat všechny potřebné pohyby a o to víc sem na něj pak byla pyšná 🙂 Nyní v 7 letech už jezdí na kole jako drak a chystáme se časem koupit kolo větší.

Dobrý den, jmenuji se Adámek a jsou mi 2 roky. Jelikož je můj tatínek vášnivý amatérský cyklista, vede k tomuto sportu i mě, za co jsem moc rád.
Můj příběh začal ještě, když jsem byl u maminky v bříšku. Tatínek mi totiž často vyprávěl o tom, jak jako malý kluk jezdil závodně bikros a já jsem ho velmi rád poslouchal.

Mé první odrážecí autíčko jsem dostal k mým prvním Vánocům, ale jelikož jsem ještě neuměl ani pořádně stát na nohou, musel jsem ho mít zaparkované v pokojíčku, což mě aspoň motivovalo k tomu, abych se naučil co nejdříve chodit a povedlo se, začal jsem opravdu brzy.

Druhé odrážedlo byla plastová motorka, na které se občas projedu velmi rád i teď, dokonce jsem na ní jel i mé první dětské závody, kde jsem byl nejmladším účastníkem. Závody jezdím stejně rád jako táta. Jednou jsme jeli závody celá rodina. Táta mě vezl v sedačce na velkém kole a maminka jela za námi na svém kole. Byla to opravdu zábava.

Teď je to pár týdnů, co jsem se naučil jezdit na opravdovém odrážedle s gumovými koly. Na něm se mi jezdí mnohem líp než na motorce, protože zvládnu projet nejrůznější jámy a drncáky, což mě opravdu dost baví. Maminka říká, že jednou ze mě určitě bude bikrosák. Musím ale jezdit opatrně, jinak se maminka zlobí. Jízdu na jakémkoliv kole mám moc rád. To je tak asi vše, snad se Vám bude můj příběh líbit. Adámek

Adámku, jsi naše šikulka a máme tě moc rádi. Mamka a taťka
Jak se Adámek učil jezdit:

Nejstarší syn dostal své první kolo od bývalého tchána, když mu byl asi rok, ale musel si na něj chvíli počkat... Když mu byly asi dva roky, tak dostal tříkolku, šlapání pochopil poměrně záhy, ale tříkolky si moc neužil, protože většinu času trávil u babičky (tříkolka byla doma) a pak přišla zima a ježdění byl konec a na jaro už mu byla tříkolka malá... Tak sedl na to své malé kolo s postranními kolečky... Šlo mu to parádně... Když už se zdálo, že by mohl konečně postranní kolečka "zahodit", nastal velký problém... Rovnováha... Takže jsme opět nasadili kolečka a čekali, až z kola vyroste... Moc příležitostí na ježdění nebylo, takže odrostl poměrně "rychle" a v bazaru jsem mu koupila menší kolo a začali jsme pilovat rovnováhu - tradiční způsob našich rodičů... Podržet sedadlo, našlápnout, rozběhnout, pustit sedátko - a pád... Bylo mu asi 4 nebo 5 let... Veškerá snaha se zdála marná... Už se zdálo, že na kolo rezignuje a začne ho nesnášet - jeho vůle naučit se to byla dost silná, ale ani přes slzy a pády se nám stále nedařilo dostat rovnováhu ☹ Pak moje rodiče napadlo koupit mu koloběžku... Tam se musí naučit držet rovnováhu a pak při přechodu na kolo už bude vědět, co a jak, když se chvíli nebude odrážet a jen pojede... A opravdu... Po pár týdnech na koloběžce jsme opět zkusili kolo a světe div se - pokud se pořádně rozjel, rovnováha držela... Takže natrénovat nasedání, sesedání, brždění, pomalou jízdu, zastavení... No, naběhala jsem se za ním hodně, ale v šesti letech úspěšně jezdil na kole - konečně... Teď se chystá s tátou přes prázdniny pořádat na kole vyjížďky, tak uvidíme, jak dlouho jim to vydrží, ale na kole jezdí fakt rád... Dostal dárkem kolo se super výbavou, je mu sice ještě malinko větší, ale on to doroste 🙂

Nejdůležitější je mít na čem, místo a čas jezdit a rodiče ochotného běhat za dítětem sem a tam.. Potom už jen záleží na povaze dítěte jak rychle to půjde. Náš Jožinek byl v tomto směru zázračné dítě, na Enduru jezdil od roku, na tříkolce se naučil šlapat v roce a půl a kolem 2 let jezdil na odrážedle -to vše se naučil úplně sám, pořád to zkoušel, až se to povedlo. A kolo bez přídavných koleček zvládl před třetími narozeninami. Čekali jsme, že to tak půjde i s druhým synem-to byl ovšem omyl. Na tříkolce nejezdil vůbec, než se naučil na odrážedle, tak jsme 14 dní za ním běhali- každopádně úspěch to přineslo a odrážedlo už nedal z rukou. Za rok ovšem prodřel patery boty až na ponožky.. A to byl také důvod k tomu, aby přesedlal na normální kolo. Nechtěl, nebavilo ho to, bál se.. ale před třemi týdny píchl pneumatiku na odrážedle a to byl impuls k tomu znovu to zkusit. Běhali jsme všichni-já, manžel, babička, ale ani ne za týden už jezdil a jezdí úplně sám 🙂. A Noemi? To se teprve uvidí... 🙂

Aneb jak se láska ke kolu musí vyvinout 🙂

Jízdní začátky naší Sáry začínaly klasickým odrážedlem - motorkou, od 2. narozenin následoval First Bike, který milovala do poslední chvíle a nechtěla se ho vzdát. Jezdila na něm jako drak.

Blížili se 3. narozeniny a s manželem jsme usoudili, že by bylo fajn dopřát ji kolo vel. 12, že určitě bude nadšená, ovšem nadšení zůstalo jen na naší straně.

Nejdříve jsme měli teoretickou přípravu, kterou jasně chápala a byla natěšená. První usednutí na kolo, kde jsme nechali postranní kolečka a jede se. Po pár metrech přichází první nerovnost terénu v podobě zámkové dlažby a šlapáním se kolo lehce naklání doprava doleva a následuje sek naše Sáry. Začne hulákat. Z kola ji musíme sundat, vypadá to, že nemá ani nohy. Nafouklým obličejem řekne, že kolo se moc kýve a že se bojí hrbolů (v podobě zámkové dlažby) a že už TO nechce, že bude jezdit jen na First Biku.

Zajímavé ale je, že na First Biku jezdí tak, že usedne a pak už jenom čára, dým. Nerovnost terénu podobná relly ji vůbec nevadí, zajímavé. Dáváme tomu týden a znovu je v dobré náladě, má chuť zkusit kolo.
Tentokrát jsme sundali postranní kolečka, aby se tedy nekývala ze strany na stranu při šlapání, ale využila toho, že umí krásně držet rovnováhu z First Biku. Rozjezd a tentokrát jsme vybrali terén v podobě rovného asfaltu, kde opravdu není ani hrbolek. Ujede s radostí pár metrů, ovšem do cesty se připletly 2 kamínky asi 1x1cm, samozřejmě Sára na ně najede, kolo se miniaturně zakymácí a zastavujeme, opět následuje řev, výška tónu je podobná siréně od hasičů. Opět končíme, kolo v jejích očích je blbost a už NIKDY na něj nepůjde, chce First Bike.

Rozhodli jsem se FB uschovat a čekat na další chuť na kolo...toto období trvalo dlouho, chodila kolem kola velkým obloukem a zamračeně se na něj dívala. Po 3/4 roce přišla sama s tím, že dneska bude jezdit na kole, že už se ničeho nebojí a tak nadšeně s manželem necháváme stát domácnost tak je leží a stojí a odcházíme ven. Sára chce podržet sedačku při nasedání a lehce pomoci rozjet, šlápne do pedálu a jezdí, jezdí a usmívá se nadšením, nevadí ji lehká nerovnost, dodáváme ji odvahu a chuť jezdit a světe div se....jezdí a jezdila tak, že jsme ji nemohli sundat z kola. Už žádné slzy, řev a nevraživé pohledy na kolo.

Od té doby jezdí na kole hodně, kdekoliv. A protože ji věříme, že umí ovládat kolo i sebe v terénu i ve městě, zrovna vybíráme nové, které si opravdu zaslouží.

Takže u nás to nebylo tak, že jsme ji na kole museli učit jezdit, jen ona k tomu musela sama dojít.

Přeji všem krásné jízdní zážitky s dětmi, co nejméně odřených kolen a co nejméně slziček....a méně paličaté dítě 😵

Foto dokumentace (nejisté začátky a pak jistota na strojích)

Nedá mi to a vložím náš fotopříběh. Děti se učily postupně, nápodobou a s využitím všech možných prostředků. Dnes již jezdí na opravdu velkých kolech (24 palců) a pro mne, po letech pohodové pomalé jízdy, nastává konec flákání, abych jim vůbec stačila. Bude to dřina:D

Můj plán byl jasný a stručný. 😀 Avšak realita úplně jiná. 😀 😀
V roce a půl začne jezdit na Pukym, další rok na klasickém dvoukolovém odrážedle a další léto plynule přejde na kolo. ( toť plán)
A realita.... Puky se protáhlo na dva roky ( chtěl na něm jezdit i tento rok, ale to už jsme mu zakázali 😀), letos vzal tedy na milost odrážedlo a příští rok snad už konečně na tom kole vyjede. 🙂

Plán bychom měli 🙂 tak uvidíme, jak úspěšná bude jeho realizace. První body zvládá náš brouček zatím skvěle. 😉

prvně se musí naučit držet stabilitu na kolu typu first bike a potom šlapat na normálním kole se šlapkama, ale bez přídavných koleček...uvidíme jak mu to půjde🙂

Dobry den...

Mame pro Vás příběh o tom jak se bude muj syn ucit na kole...🙂) jmenuje se :

Jak si maminka představuje ze se učím jezdit na kole.

Je mi teprve 14mesicu a proto jsem na dvoukole kolo malinkatý. Maminka s tatínkem mi k prvnim narozeninám pořídili první etapu k tomu abych se k nemu vsak rychke dostal. dostal jsem sve první odrazedlo 🙂) moc me to na něm baví a od doby co jsem zacal stabilně chodit je to ma nejoblíbenější hračka. Babicka s dedou mi na leto chteji pořídit nejakou trikolku na tyči, protože pry je to kolu nejbližší a ma to i šlapadla diky kterým se naučím šlapat.. Tak uvidíme co si to na.me vymysleli. Vím jen o tom ze pristi leto uz maji nasi naplanovane ze budu hlavni jezdec na kole protoze uz jsou domluvení na nejakou cyklo vyjížďku kde mam byt s nema tak mam co dělat abych se to rychle naucil.
Tak snad mi pomuzr ta trikolka od prarodicu a pak me muj tatinek urcite rád bude ucit na kole...pokud to bude jako kdyz muj deda ucil jeho tak to bude rychlé.. 🙂 slysel jsem totiz ze tatinek lry jezdil jen s přídavnýma koleckama a deda mu je jednoho dne oddelal vzal ho na letiště blyzko našeho mestecka behal s ním držel ho za sicnu a jednou ho pustil a tata pry volal držíš ne a deda na nej drzim držím a pritom uz jezdil sam. Snad budu take tak šikovný jako on a naucim se to treba po keho vzoru. Držte mi palce. Jinak jsme s maminkou vymysleli i barnicku k tomu mému velkemu pribehu jak to bude. Tak se podílíme i s Vami.

Jmenuji se Lucas,
Jsem ještě malé batole,
Ale moc se těším,
Az mě naučí jezdit na kole.

Zatím je kolo pro mě věc neznámá
Ale jsem dítě co vše rádo poznává,
Proto věřím ze jakmile ho budu mit
Budu O tom ze jezdim sam denně snít.

Babička s dedou mi prvně kopí tříkolku na tyči
A ukazi mi jak se na ní šlape
Jsem batolebco se po vsech opičí
Tak si myslím ze.to klapne.

Ze na co jsou šlapadla brzy pochopím
Řídítek se sám s radostí uchopim,
Nasednu na sic a hrdě vpřed vyrazím
Pojedu sám snad nikoho nesrazim. 🙂)

K vánocům mi Ježíšek donese kolo
Co s ním uz v hlavičce budu mit jasné
Nasednu ale uuha o jedno kolo.min
Radost v mych ocich asi na chvilku zhasne

Tata mě vsak naučí i s kolem novým
Bude to sranda teď uz to vím.
Az me to naučí bude to Sranda
Na kolech pak bude jezdit včetně me cela banda. 🙂)

Držte mi palce at to vse vejde
A Ježíšek s kolem letos přijde.

🙂))