SOUTĚŹ o balíček HiPP pro batolata

Jelikož jsem na dcerku od narození sama, tak to mnohdy býva velmi těžké.. Velké plus je si myslím moje klidná povaha a vše se snažím řešit po dobrém a v klidu. U nás je "zaručený recept" kočárek 😀 když už si s ní nevím rady, obleču ji a vyrazíme na procházku kde jsme spokojené obě obzvlášt ted když už bývá venku krásně. Ale neříkám že všechny dny jsou růžové, taky už za sebou máme noci kdy Sofinka plakala a ja ní protože už jsem si nevěla rady a do toho si přišel stěžovat soused ať okamžitě utiším dítě že nemůže chudák spát.. No od začátku se to spolu snažíme zvládnout, tak snad se tím vztekáním taky nějak prokoušem a jednou se tomu spolu zasmějem 🙂

Náš prcek je v tomhle po mě, když se zlobí a je naštvanej, udobřím si ho jen přes "žrádlo" nebo ho musím rozesmát. Takže buď nějakou dobrůtku do ruky, nebo udělat ze sebe "tydýta" a rozesmívat, dokud nezapomene, že se zlobí. Speciální techniku na to má můj přítel, když malého přebaluje, natáhne si na hlavu prckovy punčocháče, a to následuje výbuch smíchu- mého i Pavlíkového. Říkáme tomu "punčocháčový bandita" a zabere vždycky.Určitě byly i chvíle, kdy jsme si s nervama sáhli na dno, ale říkám si, že my jsme byli také pěkná kvítka, a naši rodiče to s námi zvládli. 😉

Asi mateřské hormony 😀...jinak jsem celkem netrpělivec a vztekloun,ale s prckem se snažím být v klidu,až někdy překvapuju sama sebe 🙂

zvládám to za pomoci manžela. Když jsem na ní dlouhodobě sama s jejíma náladama, tak se to jen a jen bohužel prohlubuje.

Jelikož už období vzdoru prožívám potřetí, tak už ho tak vlastně ani neprožívám. Už se hanbou nepropadám v obchodě, když se na mě divně lidé dívají, když mé dítě chce nutně něco koupit. Prostě se jen usměju na tu dotyčnou, dítě vezmu na ruce a z obchodu odcházím. Vyzkoušela jsem si, že se nejvíc Nelinka rozčiluje v mé blízkosti a tak ráda přenechám její procházky do společnosti tatínkovi, i babičce. Dítě je klidnější a já taky. Doma, když vidím, že se blíží malér a malá chce prostě něco provést - ať už pichnout ruce do zásuvky, nebo tluče plastovým kladívkem do skla, tak už nekřičím, ale rychle vymyslím jinou zábavu (většinou začnu něco stavět z lega a ona se přidá) nebo její myšlenky na zlobení odvrátím jídlem.

Nas Matyasek je hodne chapavy. Kdyz se zacne vztekat. Reknu mu, ze chlapecci neplacou a snazim se ho odpoutat od toho co chce. Tak mu to pekne vysvetlim. Treba chce koko a zacne se vztekat, ze ho chce. Tak mu reknu, ze by ho bolelo brisko a ze koko dostane az si uklidi hracky a az spapa obed. A kdyz to nepomuze, reknu mu, ze pujdeme po obede za detima ven. Ma rad deti. A na to slysi hodne 🙂Ze zacatku to chapal tak na pul a ted je to muj sikovny chlapecek 🙂

Taky jsem na malou sama a myslím že to vše zvládáme obě dvě dobře a v poklidu.A když někdy přijde vztekání se, neboli spíš poknourávání typu proč mi to bereš, já to chci atd. tak místo toho nabídnu něco jinýho nebo zabavím jinou činností dřív než to v tý hlavičce zacinká k signálu že je čas se začít vztekat 😉 a kupodivu to vcelku funguje, někdy teda ne(poněvadž nejsem na výměnu připravená 🙂 )ale většinou ano.

Našeho syna víc rozčilují ostatní než já (nejčastěji tatínek, je s ním kromě mě nejvíc), neříkám, že mi taky občas scénu neudělá 😀 ale když se vzteká nebo beznadějně brečí, tak s ním mluvím - chceš tohle? ne.. tak tohle? a to zabere hned, když uhodnu co chce, tak se na mě hned podívá, přestane vyvádět, v očích se mu blýskne a je na něm vidět že má radost z toho že mu rozumím.. Když to jde (např. chtěl hračku) tak to provedeme a když to nejde, řeknu mu proč a snažíme se "domluvit". Např. ,,Teď si nemůžeš vzít motorku, spěcháme na autobus, půjdeme ven odpoledne a pak si ji vezmeš. teď budeš ťapkat. " a většinou si na to i plácneme a to už je pak i se smíchem, protože se mu to líbí.
Nemluví, ale rozumí, zdá se, velice dobře. Prostě pomáhá mluvit, vysvětlit, komunikovat a ne jen: Nedám ti to a neřvi.
Horší je to s babičkou, která neodhadne co nerváček zrovna chce a tatínek občas taky neví.
Než jsem na tohle přišla, tak jsem s třísknutím dveřma utíkala z pokoje, jinak by dostal na zadek 😀

no já to zatím ještě moc nezvládám, stále jsem nepřišla na nějaký způsob, takže jen v duchu počítám do desíti abych to dítko nepicla:D malá se hodně vzteká když ji řeknu slovo začínající NE, když začne vztekat a třískat s věcmi, jendoduše ji vezmu tu ruku kterou hodila a dostane přes prsty a pak tu hračku schovám protože ji rozbila...mám schovaných ve skříni asi 15 hraček tak když bude skřín plná a hračka po bytě žádná, možná ji to napadne a přejde:D

Musím zaťukat vztekání je zatím u nás jen občas. Pro takovou situaci mám v zásobě čokoládu a zhluboka dýchám, popřípadě jdu luxovat .... Když se uklidním já, většinou už je dcera klidnější a jsem schopná se s ní domluvit, co se jí přihodilo, většinou jde o maličkost, kterou snadno vyřešíme 🙂

Při výchově synů jsme s manželem na jedné lodi, i když teďka prožíváme období, tahanice s bráchou o hračku, kterou tzv. potřeboval tak dokáže udělat scénku, jako vystřiženou z filmu, nebo, když se něco zakáže, 🙂 ale trvá to chvilenku a pak už se zase směje je to naše sluníčko tímto obdobím si opravdu musí projít všechny děti škoda, že to vztekací období nejde přeskočit. 🙂 🙂

Těch fíglů mám víc a musím rozlišovat, o jaký typ vztekání se jedná. Pokud je to lehká forma, takový stupeň jedna, vystačím s odvedením pozornosti k nějaké hračce, činnosti. Pokud je to těžší forma, stupeň dva, pomůže ignorace, nulová reakce, popř.nenápadně začnu kdesi vedle dělat něco, co zbžňuje. Třetí stupeň, forma nejtěžší, naštěstí nepřichází tak často, na tu nepomáhá totiž skoro nic. V duchu počítám do deseti, do sta, do tisíce, tiše čekám, kdy mi exploduje mozek, hruď nebo mi upadne svrbící ruka lačnící po plesknutí...Jediná rada-nechat děti z toho vyrůst.... 🙂

Co nam pomaha? No prece naminky od Hippu🙂 Kdyz uz je to fakt k nevydrzeni, vzdy vytahnu neco dobreho, spolecne vybirame, papame a hned je veseleji. Andrea🙂

No u nás se počítá maximálně do tři při vysloveni tři okamžitě bezej udělat co se po nich chce. Naštěstí 🙂) ale musím byt důsledná a dotáhnout vše dokonce jít se podívat zda to splnili a tak. Když byli menší tak jsem je jako neslyšela museli se sklidnit abych jim začala rozumět a vyslechla je. Je jim 9 a skoro 12 a dodnes maj jasny režim v 20 h v týdnu spát a když neleží mají smůlu nejdu jim dat pusu a to je pro ne to nejhorší tak se vždy snaží aby to stihli a získali sladkou odměnu. ❤️

Když se dítě vzteká, pomáhá jen jediné-navázat do šátku, tančit a smát se na ni o stošest a po chvilce vztek a pláč u dcery vystřídá úsměv 🙂

U nás pomáhá odpoutat pozornost 🙂 Začnu mu vyprávět co se děje kolem,hlavně rychle zabavit a přejde to 😉 Horší je když chytne takový ten klasický záchvat,že po Vás lidi koukají 😀 To nefunguje téměř nic,už se ani nesnažím o domluvu,dítě chytnu a odvleču do ústraní,kde počkám až to přejde 😎
Někdy je to opravdu o nervy! 😀

u nas kdyz byl miminko pomahalo zpivani.ja teda nejsem zadnej zpevak kdyz acnu tak vsichni utikaji ale stepanka to uklidnovalo byl zviklej uz s briska na jednu a tu samou pisnicku slunce slo spat za hromadku klad na nebi hvezdy klici.....ted kdyz je vetsi a ma vztekavou je nekdy lepsi ho proste nechat potrebuje si v sobe srovnat pak se uklidni prijde se pomazlit a uz je zase dobre 😉 nekdy vememe knizku a cteme nebo malujeme nebo jdeme upect susenky proste odvest jeho pozornost k necemu zajmavemu 😉

Naprosto nic. Maly ted ze dne na den zacal mit obdobi vzdoru. Ja vždy pysna, ze z houpacích autíček odchazi naprosto vychovane na první reknuti, zazila najednou hysterak, kdy jsme ho musela valiciho se na zemi popadnout a prchat. Ještě byla zima, oba polonazi, v jedne ruce tlacici kocar s velkym nakupem, v druhé nesouci kroutici se rvouci dite, prchala jsem z obchodaku z auticek, Ale poprvé v mem materskem zivote mi najednou otvíralo dveře tolik muzu, ze jsem byla v druhem soku. Nasledovala pekelna jizda busem, kdy malystridave rval nebo prosil, ja se snažila delat, ze tam vůbec nejsem a lidi nechapave koukali na tu krkavci matku, co necha dite bez zajmu upenlive prosici brečet. Timto okamzikem nam zacalo bdobi vzdoru a hysterického zvteku. Takhle vyklepana jsem dlouho nebyla. Pak nasledovalo několik podobných scének. Uz je trosku lepsi, asi napul pochopil, ze to nemá efekt, ale stoji to za to. A nepomaha nic. Zkusila jsem vysvětlovat, metodu odmeny i tu sprchu, coz je podle mne nejhorsi metoda, poslat ho jinam se vztekat, objímat, zrcadlit chovani (to ještě prida jeceni, ze mama ne, ze smi ječet jenom on a ještě mi nabil). Nic. Nejlepsi je počkat, az ho to prejde do rozumne podoby, kdy uz je ochotny trochu uspoutit, trochu si nechat vysvětlit a třeba se i nechat chovat. To uz je faze, kdy je téměř vyhrano. Dulezite je neustoupit, aby vedel, ze tohle vztekani nikam nevede a nic si nevyrve. K tomu studuji Karpa, a pokousim se aplikovovat jeho metodu rychlého obcerstveni a batoletstiny. Zatím si ale spis nez prekladatel do batoletstiny pripadam trosku hloupe.

Tak to já když se moje děti vztekají tak se opičím po nich a oni se vždy zarazí a pak koukají co to máma dělá a je po vztekání

Myslím, že hlavně musí být dobře a v pohodě naladěna maminka, která tu svou náladu přenáší na děťátko. Tak že nejdůležitější je smích, být stále usměvavá, vše řešit s nadhledem a v klidu a děťátko je potom Vaše sluníčko.

Se synem jsem se vždycky všem maminkám, které měly nervy na pochodu smála a říkala si, že si všechno moc berou... byla jsem vždyckly v klidu, když Honzíka chytla vzpurná nálada, stačilo mu všechno jasně vysvětlit, udělat z toho srandu a udělal, co jsem potřebovala... ale s druhým dítkem jsem pochopila, že ty maminky, kterým jsem se dřív v duchu smála, za svoje nervy napochodu fakt většinou nemohly 😀 Naše dcerka je celá já, paličatá, umíněná, trochu vzteklá, dělá si za všech okolností co chce... tak 3x za den jsem z ní opravdu na nervy a minimálně jednou to na mě vidí i ona - a baví se tím, stejně jako moje mamka, která se směje, a přejícně si mne ruce, že mi moje chování z dětství vrací vlastní dcera - ptala jsem se teda, zoufala, mamky, co s ní a rada zněla takhle: dělej si všechno s velkým předstihem, nech jí, ať si dělá co chce a v okamžiku, kdy přestane trošku ztrácet zájem, zapal ji do toho, co potřebuješ...a když se nechytne , tak ji prostě čapni a jdi 😀 Takže tak. u nás na jedno dítko stačí počítat do tří, pak udělá úplně vše co má... na druhé pak taktickou hrou. Velkým plus ale je, když se nikam nespěchá, nikde se nemusí být přesně na čas - pak jsem v klidu i já a nechám je si všechny "závažnosti" od pozorování šneka až po chytání listu užít do sytosti. Když vím, že někde mám být v čas, vyrážíme vždycky alespoň o hodinu dřív... pak to jde v klidu 🙂

Nejlíp to u nás umí manžel. 😀 Když se Lukášek vzteká nebo brečí, stoupne si nad něj s vážným a "drsným" výrazem a dívá se mu do očí. Klidně 5 minut v kuse a pořád mu klidným hlasem opakuje: "Koukej, se mnou to ale vůbec nic nedělá." .... "Vidíš to? Já jsem naprosto v klidu"... "Klidně pokračuj, já mám času dost." 😀 Já to neumim, ale u něj tohle prostě funguje a fakt je za chvilku klid. 😀 😀

Když se začne Adámek vztekat, snažím se jeho pozornost upoutat něčím jiným (ne vždy to ale pomůže). Nejprve se snažím situaci zvládnout s klidem, ale když to nejde, tak ho nechám, ať se vzteká a ono ho to za nějakou dobu přejde. A když už je to opravdu extrém, tak vytáhnu nějakou dobrotu, kterou mu dám jen, když mi slíbí, že se uklidní.

Jak zvládám období vzdoru u své dcerky? No, upřímně, někdy to je hodně náročné! Dcerka se narodila ve znamení berana a má odmalička svou hlavu a vlastní názor. Někdy je to krotký beránek a zničehonic se z ní stane zarputilý Beran s velkým B. No jo, je přece po tatínkovi 🙂 První období vzdoru přišlo už v 18. měsících. Dcerka se vztekala, když nebylo po jejím. Když se jí někdo hodně líbilo, nechtěla odejít domů (např. na hřišti, plavání, cvičení...Trvalo třeba i 15 minut, než jsem ji dostala do kočárku a mohly jsme s křikem odjet domů. Před týdnem oslavila své druhé narozeniny a malý vztekloun je opět tady. Naštěstí jsem brzo pochopila, že žádný křik, výčitky a zákazy vůbec nepomohou (někdy jsem se ji snažila přes zákazy přesvědčit, aby nezlobila - např. že nedostane sušenku nebo nepůjdeme na její oblíbené plavání). Když mě její chování už tak rozčílilo, že jsem na ni musela křiknout, stejně to nemělo žádný efekt a připadá mi, že jí to ještě více nabudilo k tomu, aby zlobila. Bylo na ní vidět, že jí asi baví, když jsem rozlobená, úplně se tomu smála. A mě stejně potom mrzelo, že jsem na ni musela křiknout. ☹ Osvědčilo se mi zůstat v klidu a nad věcí, snažit se dcerce vysvětlit, proč se daná věc nemá dělat a proč je to ošklivé. Když to nepomůže, chvilku si jí nevšímá a ona se většinou uklidní. Také pomáhá, když ji obejmu a řeknu jí, že ji mám ráda, a že jí to vztekání vůbec nesluší. Potom ji třeba i podám zrcátko, aby se na sebe podívala a obě se tomu zasmějeme 🙂
Přeji všem maminkám pevné nervy se svými malými vzteklouny 🙂

Davídek měl když se narodil 4,5kila a 54cm. Byl to opravdu cvalíček a hlas má od narození jako zvon. Byl už od malička strašně uplakaný a pláč museli slyšet snad sousedi po celé vesnici, protože to byl hlas. Někdy jsme ho přirovnávali k paviánovi, jindy jsme říkali že je malý Tarzan. Teď má 19.měsíců a nejvíce se vzteká, když není po jeho. Bráška se mu snaží na naše požádání vždy ustoupit a ne vždy tomu tak je. Na manžela dá a ten to s ním umí. Přestane hned plakat a začne se stydět. Já to zatím moc neumím. Snažím se mu domlouvat, ale nějak to nefunguje. Raději ho nechám tak ať se vypláče, nebo se ho snažím něčím zabavit, ukázat mu venku, že jede například traktor nebo mu dám flašku s mlékem či čajem a to je po pláči za pár vteřin. Nejvíce Davídek pláče teď na jaře. Chce být pořád venku po té dlouhé zimě a i když je unavený, zívá stejně mu to nejde vysvětlit, že půjde hned jak se vyspinká zpátky ven. Malý človíček. Vypadá postavou na 3 roky, ale je pořád naše malé mimi. 🙂

Nejdůležitější pro mě je nenechat se vyprovokovat a zachovat klid. Když je v klidu rodič, ono se to přenáší i na dítě a to pak snáz najde svou rovnováhu. Takže když se mi podaří zůstat klidná, prcka pochovám, nabídnu něco dobrého k snědku (děti se nejvíc vztekají když jsou hladové nebo unavené), zkusím změnit činnost, odejít s ním do druhého pokoje. Pomáhá i předvádět podobnou scénu s panenkou🙂 A jednou za čas, pokud je vztek kvůli nějaké naprosto konkrétní věci, kterou nemůžu ovlivnit, prcka nechám. Ono je občas potřeba projevit svoje emoce a ne je jen potlačovat.

Kdyz se dcera zacala najednou vztekat, protoze nebylo po jejim, byl to docela sok a hlavne jsem si najednou uvedomila, ze uz nekoukam na malicke miminko, ale na rozvijejici se osobnost. Ze zacatku to bylo tezke, zkousela jsem se ji utesit po dobrem, pak i po zlem. Ale oboje bylo jen horsi 🙂. Takze ted uz to prechazim bez povsimnuti a najednou ta jeji protivnost ustoupila a zkusi to opravdu malokdy a vetsinou je do par vterin po placi. Tenhle pristup prospel nam obema - ja neprijdu o nervy a ona se casteji usmiva 🙂)

Nas prvni vztek-no jo-obchodak-valel se po zemi-kricel ze chce masinku,lidi se na nej koukali a kroutili hlavami a pak nadavali i me,ze jsem neschopna.a vite co?ja si sedla na zem k nemu,nekricela jsem jen naslouchala tomu co mi tim chce rict.usmivala se ma nej a on najednou obratil a sli jsme ma zmrzku🙂

Jo,období vzdoru bylo dost těžké. Náš syn tloukl hlavou o zeď nebo o podlahu. Byla jsem z toho zoufalá. Pomáhalo mi zajít sina chvíli někam na vzduch,napočítat do deseti a tak jsem se uklidnila.Pak jsem uklidnila syna. Byl dítě docela chápavé,a tak brzy pochopil, že ho to bolí a nijak mu to nepomáhá. Změnil proto strategii a teď už na nás dělá jen psí oči.Teď se nám narodila holčička, tak jsem zvědavá jak to bude u ní.