Dítě se specifickými potřebami, jak se s tím vyrovnáváte?

@terezapetrova ja jsem se s tim nemohla smirit (i kdyz mela jiny problem). Jsem lekarka a vedela jsem, ze klasicka medicina uz nic nezmuze... Pomahalo mi to, ze jsem hledala reseni a skousela vsechno mozny druhy aletrnativni terapie... mela jsem pocit, ze pro to neco delam.
Hodne dulezita je podpora okoli, ja ji nemela.:-/ Pouze manzel, ale ten byl taky vycerpany... Tehdy mi jedna pani rekla, udelejte si druhe dite, alespon Vas bude na ty starosti i radsti vic 🙂 a mela pravdu. Clovek pak nesoustredi pozornost jenom na to jedno dite (i kdyz je to potreba...).
No a pak to pokracovalo tak, ze jsem nasla svuj alternativni smer a pomaham jinym detem, ktere maji problemy a klasicka medicina jim nepomuze, A pritom pracuji na dceri.... 😉

@terezapetrova jediná rada - odpoutat se od okolí.. co to znamená že je jiný? Prostě je svůj, tak nesrovnávej ;) Já osobně chci být pyšná na povahu svých dětí a né na dosažené výsledky ve škole ;) A to vím o čem mluvím - první syn - do 4,5 let téměř nemluvil, cizí lidi absolutně ignoroval, žádný náznak komunikace, o jemné motorice ani nemluvím. V čem je teda šikovný tak je hrubá motorika. Teď bude mít 5 let, chodí do logopedické třídy, krásně se rozmluvil, ale pořád je pozadu. Porozumění určitě k věku nemá, neumí kreslit, resp. kreslí asi jako rok a půl staré dítě, je silně hyperaktivní. Každý písmenko tvrdě trénujeme svůj pokrok má vydřený, každý den děláme úkoly do školky, ale stojí to zato. Jinak diagnózu ještě nemáme, ale pravděpodobně to vypadá na ADHD. S druhým synem přišly ještě větší "problémy" - svalová atrofie. Zezačátku jsem vůbec nevěděla jak s tím "vším" naložit, chvíli trvalo než se s tím vyrovnám, smířím a hlavně - přestala jsem se ptát "proč my", našla v sobě sílu a šli jsme dál. Jak píše @janka hodně nám pomohlo to, že jsme se rozhodli mít třetí dítě. Nepopírám, že období těhotenství bylo hodně těžké, pro mě i fyzicky náročné - protože mě bývalo dost špatně, do toho na jedné straně těžce hyperaktivní dítě, na straně druhé ležáček závislý na přístrojích a do toho mě zemřela mamka, když jsem byla ve třetím měsíci, ale už je to za námi a narodila se nám holčička, která nám dělá samou radost a doufám, že do třetice už si s náma osud žádnou škaredou hru rozehrávat nebude.Jinak uvidíš, že až se ti narodí miminko, tak to i prvorozeného syna posune dál. Pamatuji si, že když se narodil druhý syn - Honzík, tak prvorozený - Staník se najednou začal rozmlouvat a začal se tak nějak víc snažit komunikovat s okolím. Např. jsme šli s Honzíčkem poprvé ven na procházku a Staník se všem chlubil, že máme miminko a tak. Do té doby s cizíma lidma na ulici nechtěl vůbec nic mít 🙂 (jsme z vesnice, takže se téměř se všema známe).