Dcera má panický strach z jehly
Má nejstarší dcera má úplnou hrůzu z odběrů, píchání, čehokoliv, kdy se má nabrat krev, příp. píchnout injekce. Vyváděla i jako malá, ale to jsem ji ještě zvládla udržet a sestra mohla provést úkon (a doufala jsem, že z toho vyroste, bohužel, opak je pravdou). Ale teď už ji nemám šanci udržet, má sílu.
Pokaždé stejný scénář, ví, že jdeme na odběry (všechny dcery mají VVV ledvin, chodí na pravidelné kontroly a odběry na nefrologii, člověk by si myslel, že už je zvyklá), ví, že jinak, než z krve dr. nezjistí, jestli je vše v pořádku, ale v ordinaci malér.
Už vyhrnutí rukávu probíhá s mírným násilím, nasazení manžety - to už začíná boj, ale většinou se podaří, ale jak sestra vytasí jehlu, je konec. Dceru popadne úplný amok, záchvat, mlátí kolem sebe, kope, řve, ječí, sotva popadá dech. Nepomůže nic, nevidí, neslyší, není šance jí tu krev vzít.
Tvrdí, že nemůže tu jehlu ani vidět, když řeknu, ať otočí hlavu, oponuje tím, že se pak strašně lekne, jak jí to píchne a v ten moment se zase podívá, no začarovaný kruh. Pak se ještě úplně klepe, i když k odběru nedošlo, ale nevím, jestli je to fakt tak šíleným strachem, nebo je to následek toho samotného běsnění.
Setkala jste se s tím některá, mělo to tvoje dítě nebo přímo ty? Co s tím? Sestra se mě ptala, co na ní platí, ale já mám pocit, že buď bacit po hlavě nebo rovnou narkózu, což je samozřejmě s nadsázkou řečeno...
Přemýšlím, jestli třeba existuje nějaká terapie, nácvik, fakt vůbec nevím, jsem z toho úplně rozhozená. Kdyby se jí něco dělo v těle, netuším, jak by se to zjistilo, je úplně nepříčetná.
Dík za rady...
@billythekid a) mě nenapadlo, možná by se tak dala i lépe udržet než vsedě na židličce, to je fakt jak pouliční bitka, ale b) už jsem zkoušela, mluvit na ní, odvést pozornost, ale ona se brání, že se pak strašně lekne, jak to píchne a je to ještě horší.
Kdyby omdlela, tak bych to brala, že to moc neovlivní, ale to její chování už předem, je to skoro jako plánované odmítání, jenže pak začne šílet a je úplně mimo 😝
@lucisa jak říkám, je to psychika a mě nic jiného, než dospět na omdlévání nepomohlo 😀 Odběry vleže doporučuji, nedávno jsem zkoušela odběr v sedě a probrala se na zemi, když mě fackovat doktor 😀 Takže já jenom vleže a jsem v pohodě...
@lucisa Už ani nevím od kdy mám fobii z jehel, nemůžu je vidět ani v televizi ani když očkují našeho chlupato-nahatýho prďolu. V každém případě je opravdu příjemnější ležet než sedět. Se sestrami nemluvím to bych musela otevřít zaťatou pusu :D ale já se vždycky snažím srovnat stoličky na stoličky. Ale taky se vždycky leknu a to mě berou krev často. Takže dokud je malá asi to bude boj, až bude větší snad si to rozumově odůvodní proč vydržet.
@silmaistar malá už není, je jí za pár dní 13 let, rozumí tomu dobře, ví, že se krev jinak odebrat nedá, ale stejně je vždycky cirkus....
Zkusím ty lehací odběry...
Ahoj, i kdyz sem neprispivam, poprve prispeji, mam totiz osobne stejny zazitek jako tva dcera.
KdZ jsem byla mala a mela jsem jit na odber ci ockovani, tak uz den predem jsem mela psycho-proste nervy. v den ockovani jsem od rana byla protivnq, po cest k doktorovi bulela, v ordinaci me museli drzet tri, ja rvala, kopala. pamatuji si, ze me i honili po ordinaci. mama s tatou vyhrozovali, coz bylo jeste horsi..
casem bych rekla, ze jsem z toho vyrostla, ale ted, kdy mi berou krev, tak musim lezet, jsem klidnejsi diky tomu, taky zaviram oci a jsem cela stazena. coz ma za nasledek, ze mi nemuzou najit zilu..
takze tvou dceru chapu, ma proste panicky strach. zvlast, kdyz chodite pravidelne na jehlu.. radu nemam, asi to chce cas...preji pevne nervy a toleranci, mnoho tolerance...
Holky, moc díky za rady, už jsem se s pojila s psychoterapeutkou, vyšetří ji a bude na ní pracovat, říkala mi, že se to dá zmírnit nebo odbourat, je to sice na dýl, ale snad to bude lepší.
Moje dcera to má úplně stejně. Aby jí mohla sestra vzít krev nebo dát injekci tak na ní musíme 3 ležet. Stejný scénář je u zubaře. Já jsem byla stejná a zlomilo se to až s prvním těhotenstvím. Brali mi krev každou chvíli a nějak jsem si na to zvykla.
@jerrysskating no, to je právě do času, v 8 jsem ji taky ještě udržela. Snad zabere nějaká ta terapie....
Ahoj,já jsem tím hrozně trpěla a to bez legrace až tak do 17let... Jako malý mi totiž dělali nějaké odběry co chvíli a mámu jsem vždycky viděla jako zrádce co jim ještě pomáhá mi ublížit... Takže za mě, slib jí nějakou maličkost když to zvládne a do ordinace jdi až po odběrech... Já navíc mám nějaký problém a žíly ni buď popraskají a mám modřiny ještě 14dní a nebo nic neteče a musí to zkoušet třeba i 3x po sobě... Mě ten strach třeba nepustil do teď a dobrovolně jsem odběry začala podstupovat až co jsem těhotná (strach o malé je asi větší než fobie z jehel), a i tak se mi zvýší tlak takovým způsobem,že musím nejdřív odběr, pak utz a po uklidnění na utz teprv měřit tlak...mám v plánu si i nechat udělat tetování abych to překonala 😀 snažím se s tím bojovat...ale až teprve to mimčo to spravilo na tolik že už si jen odevzdaně sednu,koukám z okna a čekám...
Měla jsem to stejně do 15 let. Nebylo mi nikdy špatně, neomdlévala jsem, ale prostě jsem měla fóbii z toho momentu, kdy mi jehla propíchne kůži. Přemlouvala jsem doktorku, že očkování nepotřebuju atd. Museli si volat doktory z okolních ordinací, aby mě udrželi. Mamka ze mě byla nešťastná. Pak v 15 jsem měla boreliózu a mamka mi řekla, že mi je 15, ať tam jdu sama (asi už na to neměla nervy). Nasadila jsem si sluchátka, osolila hudbu tak, abych nic neslyšela, zavřela oči, vystrčila ruku a bylo to. Poprvé jsem si nechala vzít krev bez řevu. Asi jsem tím pádem nějak získala důvěru, že to zvládnu, a od té doby v pohodě. Takže těžko radit. Mně rozhodně nepomáhalo žádné promlouvání do duše, vysvětlování, slibování odměn. Musela jsem si to v hlavě srovnat nějak sama. Takže jediné, co mě napadá - psycholog? Nebo o tom mluvit, ale ne, až jehla hrozí, ale naopak, když je zrovna dcera zdravá a v pohodě.
každé dítě brečí, když jde na očkování. Já jsem řvala jako když mě na nože bere (ale fyzicky jsem neprotestovala, to ne). A ještě k tomu mě jednou natočila televize 🙄 . Oni chtěli ve zprávách mluvit, že se mají děti očkovat proti čemusi (asi encefalitidě) já šla na očkování (bylo mi tak 7 cca) a doktorka byla domluvená s s čt, že mě při tom očkování natočí. Takže celý Moravskoslezský kraj viděl, jak při očkování řvu jako šílená 😀. Přiznám se, že jsem ani nevmímala, že mě točí, byla jsem prostě bez sebe. Kamarádi na to vzpomínali ještě rok. To asi není rada, ale úsměvná historka 🙂 Rada jedině taková, ať ji setřička upozorní, že teď to píchne.
Přešlo mě to asi v 10 letech, kdy mi brali kvůli nemoci krev každý týden. Očkování mi ale vadilo dýl, to je podle mě horší.
Tak jsem právě mluvila s mamkou, je fajn, vycházíme spolu dobře, ale někdy má to myšlení ze "staré školy", čímž mě dost irituje.
Zastává takové ty názory, že dnes se děti, lidi, ..., moc zkoumají a pozorují a pak se pro všechno vymýšlí název a léčí se. Jasně, někdy je to přitažené za vlasy, ale dceřin strach bere jako její výmysl, aby byla zajímavá a podle ní by mělo stačit, abych jí občas propleskla a bude klid. Že takhle se všemi mává svými manýry.
Přemýšlím, že bych ji někdy vzala s sebou, ať mi v tu chvíli poradí, jak na ni. 😖
Dost mě to od ní mrzí. Ona má pořád pocit, že propagujeme americkou výchovu, což je podle ní to, že s holkama jen diskutujeme místo toho, aby dostaly pořádně na zadek.
Já neříkám, že občas holky nedostaly, zvlášť když šlo o jejich bezpečí, neuposlechnutí závažných rozkazů, případně úmyslného ublížení vzájemně atd., ale abych je za každou kravinu třískala, na to fakt nejsem.
A ona to bere tak, že pak nám děti skáčou po hlavě. Sice to tak není, ale nechci, abych měla doma vystrašené loutky, které se pak mimo náš dozor utrhnou ze řetězu.
A tyhle možné problémy prostě nebere... Asi tím, že v rodině naštěstí nikdo neměl psychické (=na oko neviditelné) choroby, tak si neuvědomuje, že takový problém opravdu může být.
Stejně, když dcerka v dětství byla trošku nezvladatelná, velmi akční, až se zjistilo, že má lehčí formu ADHD a já dostala radu, jak s ní pracovat, bylo to hned o něčem jiném.
Nebo když si prostřední dcera ze strachu ze školy dokázala vyhodit horečku, pupínky, klasické psychosomatické problémy. Po vyšetření se přišlo na zkříženou lateralitu (a nechtěně přeučené leváctví na praváctví), stačilo pár měsíců speciálních cvičení, kdy se jí zkoordinovala spolupráce pravé a levé hemisféry a bylo po problémech.
Ale podle ní jen holky zkoušely, co všechno jim dovolíme....
ach jo, to se mi fakt chce řešit ještě toto.... 😒 ☹
já bych na to šla z jiné strany - kineziologie, bachova terapie, homeopatie ale to je nadlouho
@lucisa trošku mi tvoje mamka připomíná tu mojí babi...ta taky vždycky zastávala názor že jsem cituji "pitomá hysterka",ale sama vím že v tu chvíli to dítě racionálně ví, že co dělá mu nepomůže ale ten strach ho pohltí tak,že není schopné uvažovat... A dle své zkušenosti vím,že pohlavek či cokoliv jiného v podobném duchu to chování nezastaví, je to jako pes který napadne taky ho facka nezastaví...
Za mě ten psycholog je asi nejrozumnější řešení... Za nás to bylo ještě něco za co se rodiče styděli,dneska naopak a díkybohu je to normální...
Já to mám od cca 10 let prakticky dodnes...v minulosti nepomáhalo nic, zkolabovala jsem u každého odběru či očkování (jednou jsem omdlela se zapadlým jazykem). Je to všechno o psychice- takže mě pomáhá:
a) pokud mám odběry vleže, je to OK, takže všude dopředu hlásím, že si musím nejdřív lehnout a pak mi můžou brát krve, kolik chtějí 🙂 A hlavně mít pokrčené nohy 🙂
b) nesoustředím se na to, že mi berou krev, ale věnuju se plakátům na zdi nebo si povídat s doktorem či sestřičkou- takže odvádět pozornost
Ale to mi pomáhá teď, v minulosti jsem teda neměla takové záchvaty, krev mi vzali v pohodě, já v pohodě odešla do čekárny a BUM, už jsem byla na zemi...