5letá dcera a její úzkosti ze smrti a zla
Mám téměř šestiletou holčičku, která je od maličká velmi citlivá a přemýšlivá. Ale bohužel ne příliš konstruktivním směrem, jak je v tomhle věku běžné. Poslední rok se příliš často zaobírá myšlenkou smrti a co bude poté, nebo, že k nám domů někdo přijde a ublíží nám..... Je to dítě, které je od malička vymazlené, hýčkané a neustále ujišťované o tom, že je milována a že je s námi v naprostém bezpečí. A přesto se u ní objevují tyto stavy, nejčastěji večer před spaním. Není to o tom, že by se jen zajímala, jako jiné děti v tomto věku, ale ona se tím skutečně trápí, děsí jí to a často se i rozbrečí. Přitom nám nikdo v rodině neumřel, nic špatného se nestalo, dáváme si velký pozor, co před ní říkáme, žádné televizní noviny v televizi apod......Bohužel si poslední dobu myslím, že to nemá žádnou konkrétní příčinu, ale, že si to nese v sobě. Protože to, čím se zaobírá ona, jsem měla a mám i já celý život, obzvlášť co mám děti, tak mě někdy chytne taková úzkost, aby se nám nic nestalo.... Ale nikdy mě to tak neomezovalo v životě, že bych měla potřebu to nějak řešit a rozhodně jsem ani trochu vědomě na děti tyhle svoje myšlenky nepřenášela. Ale dcera mi na tyto úvahy přijde hodně malá a nerada bych, aby se to zhoršovalo. Uvažuju o návštěvě dětského psychologa, ale nemám s touto léčbou žádné zkušenosti a mám strach, aby v ní ještě nevyšťoural něco, co by ty její stavy ještě zhoršilo. Jinak je to veselé, aktivní, bezproblémové dítě a pak se z ničeho objeví tyhle depky :-/
Děkuju všem za komentáře!
Sklon k úzkostem je svinstvo, které se velmi rádo dědí 😔
Zkusila bych nejdříve nějaké bylinné čaje (poradit se v lékárně), případně Bachovy esence, případně sirup Passit (ten je až od 12 let, čili jen zlomkovou dávku!). Pokud by nic z toho nepomáhalo, vyhledala bych psychologa (i když dobrých psychologů je jako šafránu) a ten by případně doporučil psychiatra.
Jinak myšlenky na smrt či dokonce na sebevraždu mají opravdu i pětileté děti, i když je to strašné 😔
Určitě bych na tvém místě za tím psychologem šla nejdřív sama a až pokud by ti sedl, tak s dcerkou. Samotné mi sedla cca půlka psychologů, co jsem s nimi přišla do kontaktu a třeba kdo sedne mě, ne vždy sedne partnerovi. Ono i pomůže, pokud ty už budeš dotyčného znát a nebudeš "vyjukaná", co bude, ale už budeš tušit, budeš ho znát - a vezmeš dcerku s sebou, třeba se i poprvé domluvíte, jak to bude vypadat, on o ní bude vědět víc, bude ji z tvého vyprávění taky trošku znát. Bude-li to trošku "alternativec" schopný pracovat třeba s těmi vůněmi a podobně, tak jenom dobře.
Psycholog mi prijde dobry napad.a asi je rozumne se s nim nejdriv seznamit sama...drzim palce.kamaradka ma holcicku co ma taky velmi zvlastni myslenky a hodne jim psycholog pomohl(hlavne teda aby maminka pochopila dceru a naucila se k ni pristupovat tak aby to bylo pro malou co nejlepsi)
Měla jsem podobné stavy, o něco později teda, ale měla. Na smrt jsem dost často myslela hodně intenzivně do nějakých 16 - 17 let a i později mě přepadaly úzkostné stavy v souvislosti se smrtí. Ne tak často, ale jednou za čas přišla totální panika z toho, že někdo zemře. Jak pomoci nevím, já se teda ani nikomu nesvěřovala. Jako pozitivní signál vnímám, že to vaše dcera s vámi sdílí.
Co si pamatuju, tak v pěti letech jsem na smrt myslela také, vecer v posteli mi bylo hrozne úzko a mela jsem strach, ze umru a nic uz dal nebude, ze ja nebudu. Rodičům jsem to neřekla.
Nepamatuju si, jak dlouho to trvalo.
Myslim, ze by mi v te době pomohlo, kdyby si se mnou o tom mamka promluvila a vysvetlila, co je po smrti a ze to neznamená konec (pripadne verze dle vasi viry/ přesvědčeni).
@rajecka Ahoj, šla bych k psychologovi. Nevím, odkud jste, výborná je paní Bělohlávková. Vydala i super knihu, která je přímo určená úzkostnějším dětem. Doporučuju i knihu Emušáci!
Nemyslím, že byste to nějak zapřičinili, tohle se prostě dědí. Na druhou stranu je cítit, že ji hodně opečováváte a chráníte. Chápu to, ale v určitém smyslu se dostanete do začarovaného kruhu, protože čím méně se setká s tím negativním, tím spíš se s tím nebude umět vypořádat. Překvapil mě taky ten věk, podle mě si ještě nemůže plně uvědomovat, co je to smrt. Zajímalo by mě, co to pro ni tedy znamená a jaké má fantazie okolo toho, čeho se bojí.
Ještě úplně mimo si myslím, že by jí mohlo pomoct trávit čas mezi zvířaty, kde jasně prožije koloběh života - mládě se narodí, starší zvíře umře atd.
Myslim, že je to uplně normální. Taky jsem jako malá často myslela na to, že jednou všichni včetně mě umřou a nebude nic, prostě absolutní nic. S rodiči jsem o tom nemluvila, ani v těch 3 - 6 letech mi to nepřišlo natolik důležité, abych to s někým rozebírala.
Já osobně bych to vůbec neřešila, deprese jsem nikdy neměla, jsem naprosto v pohodě.
Pětiletý syn má taky takové období. Mluví o smrti a bojí se jí. V noci někdy pláče. Já to měla někdy později.
Mala mala takéto stavy tiež (5 rokov). A dokonca sme šli na odber krvy a jej sa to páčilo 😀 vtedy má to vydesilo. Veľa sme sa rozprávali, uisťovala som ju a už o tom nepočujem ani slovo a pekne ide spinkať sama. Asi je to normálne
@rajecka chtela jsem se zeptat, jak se to u vas vyviji? Dcera je od mala citliva, ale mam pocit, ze od minuleho tydne u ni propukly opravdu uzkosti. Place, neni k utiseni, je vydesena. Boji se, ze se nam neco stane. Nenarazili jste na nejakeho dobreho psychologa Praha(ci blizko)?
Ahoj, jak jste to zvládli? Zajímalo by mě, jak to dopadlo. Děkuji moc
Ahoj, nemám přímo takovou zkušenost jako ty, ale i můj syn (nyní 5 let) se mě někdy ptá na to, co bude po smrti. Vždycky jsem to považovala za zdravou otázku, jako dítě jsem na to také myslívala. U nás pomáhá, že jsme věřící, a že mu můžu dobře odpovědět, případně ho vzít na pohřeb do kostela či za farářem. Co se týče ale té úzkosti z toho, že se vám něco stane, v tom neporadím :(