Kdo vám byl největší oporou v těhotenství a po porodu?

@malenka3 ❤️❤️

Partner, měli jsme všichni docela náročný začátek, a i když jsem byla úplně v háji, on mě dost podržel a nedal znát, že se bojí. Pomáhá dodnes, s malým jsou nerozlučná dvojka, až někdy závidím 😍

Manžel no, ať už to bylo když mi bylo na začátku strašně zle a on obstaral absolutne vše, tenkrát jsem zhubla 8kg. Tak přes období kdy jsem sex vyžadovala asi tak každý dvě hodiny 🤣 až po porod, kdy byl naprosto neskutecnej. Bez keců snášel všechny moje vzdychy a že jich bylo 😁 miluju ho nejvíc na světě ❤️

Manžel nejvíc 🙂 Bylo to náročné , nespinkajici miminko a ten level si dost drží i skoro v roce 🙂 ano, bylo a je to náročné moc, krom manžela, žádnou pomoc nemám, tchýně alkoholicka, jeho ségry daleko a moje máma 100 km daleko.Musela jsem to hodně zvládat sama, manžel kolikrát do noci v práci,já jsem po porodu byla jak mrzak, kulhala jsem, ale dala jsem to. Jinak i kdyz manžel hodně pracoval , stihal navarit, poklidit a v nici malou i uspal než začala vyžadovat jen spaní u prsa

Muj manžel, od začátku naseho vztahu jsem věděla, že jednou bude skvělí táta, ale to co přišlo po narození dcery predcilo veškeré moje očekávání... Z vyprávění kamarádek jsem znala jen stížnosti na partnery, že jim s dětmi vubec nepomáhají apod. Tak jsem čekala jak to bude u nás, věděla jsem, že k dětem má skvělí vztah, že až povyroste, že s ní bude dělat blbosti, hrát si... Ale!!! On od začátku fungoval naprosto neskutečně...Už v porodnici mi byl ochotný jít nakoupit intimní hygienu, malou při každé návštěvě prebaloval, doma to všechno pokračovalo, byl schopný vykoupat, pokid nebyl v práci, vzal malou na procházku, abych se mohla prospat, jelikož byla nespavec, casto jsem mu říkala, že kdyby mohl kojit, tak i kojí 😀...Když jsem musela jít v šestinedělí do nemocnice, věděla jsem, že on všechno zvládne, nechtěla jsem aby se o malou staral nekdo jiný, at už moje mamka nebo tchyně.... No prostě táta a manžel jakse patří.... Teď čekáme druhý, tak jsem zvědavá, jak to bude, ale myslím že bát se nemusím 🥰🥰🥰

Moc mi pomáhal a stále pomáhá partner ❤️ . Občas jsem se cítila, že jsem na vše sama, ale často si stačilo o pomoc pouze říct. Mateřství mi přirozené vůbec nepřišlo, potřebovala jsem pomoc i s tím, jak mimino vůbec zvednout. A myslím, že nejlepší rada, aby se člověk nezbláznil je, že musí trochu osulit ten standartní na který byl zvyklý (pravidelný úklid, aj).

@mariegroth hodně mi pomáhal a pomáhá manžel a velkou oporou v začátku byla i moje milovaná tchýňka,která je úžasná kamarádka a mamka v jednom.moje mamka jako babička nefungovala a nefunguje,tak jsem mooc šťastná za manželovu maminku💞💞

Manzel

U mě byla podpora od manžela. Ten jediný mě dokázal v těhotenství a vlastně i po porodu uklidňovat, když ostatní mě vytáčeli. A mateřství se u mě rozjelo automaticky samo, měla jsem ambulantní porod, nikdo mi nic neřekl, nevysvětlil, a stejně jsem od prvního okamžiku věděla co a jak. Mateřství je to nejkrásnější co existuje.

manžel

Manžel, máma, tchýně, tchán. Máme normálně fungující rodinné vztahy. Mateřství mi automatické nepřišlo ani trochu, ale my měly ten začátek trochu těžší. Pocit, že jsem na všechno sama občas mívám a můžu si za to vždycky sama, když mám pocit, že jsem superžena a musím zvládnout všechno všechno. Jinak ne, funguje jako rodina, pečujeme společně, vyděláváme společně, jsme prostě partneři.
Pro mě jediný způsob jak se nezbláznit je udržet si aspoň trochu z té “předdětné” osobnosti -práci nebo koníček, dál pečovat o vztah (z představy, že bych muže začala oslovovat “taťko” se mi chce blinkat), udržovat kontakty s kamarády (i když je tedy pro mě extrémně náročné) a neslepičit - neřešit až tak úklid a vaření a podobné věci😉

Můj manžel mi byl a je velikou oporou. Pomáhal mi v těhotenství, toleroval moje nálady, poslouchal moje strachy. Snaží se vyjít mi vstříc, můžu odejít ven a nechat je spolu bez obav.
Ale já musím vyzdvihnout moji maminku. Tak nějak se to sešlo, že v době mého těhotenství byla dlouhodobě na nemocenské kvůli operaci. Hodně mě podporovala. Bohužel její zdravotní stav se, i když je poměrně mladá, zhoršil a už se nemohla vrátit do práce. O to víc je ale babičkou. Neskutečně mi pomáhá, vyslechne mě, pohlídá. Respektuje moje přání, moje výchovné vedení atd. A to je pro mě opravdu moc.

Mně pomáhal hodně manžel. Po prvním porodu jsme zkejsli v porodnici docela dlouho a on u nás byl celé dny a pomáhal. Po návratu domů mi pomáhal také, vstával v noci, abych nemusela. Měla jsem nařízený klidový režim celé šestinedělí. Pomáhala moc i moje tchyně (detska zdravotní sestra), když měla malá koliky, nosila ji a občas mi uvařila, vyprala, vyžehlila. Bydlíme a nimi v baráku, tak to bylo takové jednodušší. Ale u první dcery jsem absolutně netušila, jak do toho zaplout.
Po druhém porodu opět manžel, kdy mi v noci malou prebaloval a nosil až k prsu, abych nemusela vstávat. A zase hodná tchyně. Tentokrát jsem neměla problémový porod jako prvně,takze jsem si už hodně věcí dělala sama. Akorát nezapomenu na manželovu větu, když jsem ho prosila, aby mi dal malou v autosedačce do auta (po císaři jsem nechtěla tahat extra těžké) :"a jak to dělají ostatní ženy?".. Tohle mu nějak nemůžu zapomenout.

@mariegroth jee no bohužel u prvního dítěte vlastně nikdo, teď u druhého snad úplně všichni 😊

Z porodnice mě tenkrát kvůli špatným okolnostem vezla ředitelka azylového domu a u druhého syna mne odvážel teď už bývalý manžel, po narození mi největší oporou mi byl můj táta, pak moje máma. Díky nim jsem mohla při rodičáku dálkově studovat. Dědeček nám bohužel před 2 lety zemřel, ale s mamkou máme hezký vztah a vídáme se docela často.

Manžel...byl úžasný, ve všem mě podržel a pomáhal, zvláště v době, kdy jsem musela 5 týdnů ležet a následně byla 11 dnů v porodnici s miminkem.

Manzel byl obrovská podpora. Po porodu to bylo fakt náročné a nikdy nezapomenu, jak úžasně se k tomu postavil. To šestinedělí (no, spíš o dost déle) bylo fakt hrozně a celkově na to miminkovske období nevzpomínám úplně ráda. Ale určitě nás to stmelilo a utvrdilo mě v tom, že jsem si partnera pro život vybrala správně. Zbytek rodiny moc nefunguje, takže jinak nepomahal nikdo. Mateřství mi moc přirozené nepřišlo, nic se nestalo samo, vše jsem se musela naučit a k malé si získat vztah. O to bylo vše těžší. Ale rady, to je těžké, člověk se na to těžko připraví. Snad jen ta pomoc okolí, když je to možné, kašlat minimálně že začátku na vše, co se vyloženě netýká miminka (domácnost, práce) a věřit sama sobe.

Jelikož se dcerka nenarodila zdravá, vyrovnavala jsem se s tou nečekanou situací dost těžce a měla jsem mimo jiné i poporodní deprese. Strašně moc mi pomáhal můj úžasný manžel a moje mamka, kteří za při mně stáli děj se co děj a pomáhali, jak jen to šlo. Jsem jim ta to oběma strašně moc vděčná. Díky nim jsem se dokázala postavit na nohy a bojovat dál ❤️🍀

U mě máma, malej má už 4 roky, přítel nikdy nebyl, není a nebude oporou. Jsem s malym celé dny sama, jen proto, že on má svoje... Ale máma mi pomáhá maximálně, nebýt ji, určitě bych nemohla chodit do práce tak, jak chodím.

@nazka Buď rada jen za tuhle větu, já jak četla Tvůj příspěvek, tak mi tekly slzy, já tohle nikdy nezažila. Nikdy mi chlap s malým nepomohl, opravdu nikdy, a když jsem si chtěla vydelat,nebot mě nebaví prosit se o peníze, tak jsem si musela brát malého sebou, a to prosím do kravina. Takže to co más Ty, balada. U nás to funguje divné, on po sobě ani nic neuklidi, malej naštěstí má rozum, a sám říká že táta je cune a hodně mi pomáhá právě synacek. Jen doufám, že to tak zůstane a tatovy moresy ne převezme

Partner, na miminko jsme se oba moc těšili a tak mi celé těhotenství byl oporou a oba jsme si to užili. Po porodu také pomáhal a to se vším a vždy sám od sebe. Po propuštění z porodnice přijela na pár dní i moje mamka a bylo moc fajn že nám uvařila a poklidila a když jsem si něčím nebyla jistá tak poradila, ale jinak se nám do výchovy nijak nemontovala a to funguje stále.

Jsem máma teprve šest týdnů (a ještě pořád mi to přijde takové zvláštní, jakoby nereálné). A ano, je to těžké... Skoro celé těhotenství mi nebylo dobře, byla jsem na neschopence, prala jsem se s GDM diagnostikovanou už v prvním trimestru, k tomu vyšší riziko růstových restrikcí... Jak jsem se na těhotenství těšila, tak jsem si ho vlastně začala užívat až opravdu na konci. Dva dny před porodem mi zemřela milovaná teta. Porod byl po emocionální stránce hodně špatný, i když pro manžela to bylo těžší než pro mě. A po porodu těžké komplikace a úraz, kvůli kterým jsem sotva zvládla základní péči o syna...
Manžel mi byl celou dobu opravdu oporou🥰. Nejen že se v podstatě postaral o všechno kolem domácnosti, ale po porodu nás ještě sám zvládl sbalit a přestěhovat 😊
A překvapivě mi byla oporou i moje mamka. Je to úžasně hodná a obětavá ženská, ale mívá tendence vše zlehčovat. Tentokrát ne. Překvapilo mě, že byla ochotná mluvit o tom, jak je těhotenství vlastně nepříjemné a že to rozhodně nemusí být nejkrásnější období v životě ženy. To mi hodně pomáhalo, když mi bylo opravdu zle... No a po porodu jsme skoro měsíc jedli jen to, co nám uvařila a dovezla. I díky ní jsme to nelehké období zvládli 😊