Psychické problémy ve 3. trimestru, máte zkušenost?

ahoj, já v prvním těhu trpěla taky na tvrdnutí břicha a ležela jsem kvůli tomu v porodnici, ale stejně tam se mnou nic nedělali. Začala jsem potom rodit normálně v tom 36. týdnu sama od sebe. Jestli by teď mimčo bylo úplně v pořádku to nevím, ale už by mělo mít kolem 2 kg a to je už docela dost. Ano mám úžasného přítele - který když přijde z práce tak se malému věnuje (já mu totiž z legrace vyhrožuji, že když budu na malého celý den sama, tak už to prostě nedám a budu si odpočívat v porodnici a on s ním bude muset být doma). Taky si trochu vyčítám, že mu teď prostě hodně často musím pustit televizi, protože jinak by klid nebyl a já kdyby kolem něho musela hodně běhat, tak by se mi to břicho ještě více zhoršovalo. Ale v tomto těhu jsem zatím ještě nemusela nikde ležet, tak jsem za to ráda - v předchozím už jsem měla po zánětu ledviny a po předčasných kontrakcích a ležela jsem v nemocnici už 2x. Teď se zatím držím. Ono za to hodně asi můžou těhotenské rozházené hormony. Sama moc dobře vím, že kdybych se dokázala zklidnit, jen se těšit na mimčo a věřit, že bude vše v poho - že mi rázem klesne i tlak a bude méně tuhnout břicho - ale hlava prostě nechce nějak poslouchat, tak uvidím jak se to bude vyvíjet. Já taky v prvním těhu jezdila často na pohotovost a myslím si, že mi spíš nedělalo dobře - jak mě doktoři pořád vyšetřovali.

pokud bys měla pocit, že už to nezvládáš, jsou i antidepresiva (slabší), které lze v těhotenství i při kojení. Nejspíš to ale budou jen rozhozené hormony (nedostatek spánku člověku fakt nepřidá) -nemohl by Ti někdo víc pomáhat? Mě taky pomáhalo být co nejvíc venku (bydlíme u lesa), zabavit se něčím, co Tě těší a utečou Ti týdny do porodu...

@annasmyckova on je spíš problém v tom, že když někde delší dobu chodím, tak mě potom více zlobí to břicho jak se stahuje. Nemám ani gram tuku navíc a prostě břicho dost táhne a i se stahuje. Asi před 15 lety jsem trpěla na panickou poruchu a někdy se říká, že co je v těle oslabené, tak může během těhu vyplout na povrch. Prášky se mi moc brát nechce, když už jsem skoro na konci těhu, ale už jsem o tom i přemýšlela. Beru nějaká homeopatika a piji meduňkový čaj a uvidím co a jak. Možná zkusím ještě nějakého psychologa. Ale jsem ráda, že jsem ráda a moc se mi nechce nikde courat. Tedy pět dětí - to obdivuji. Jak se to dá zvládat? 🙂

@benesovm taky mi právě tvrdlo byřicho, u prvního jsem z toho byla na nervy, polehávala, pořád řešila, a donosila skoro do termínu, když se to opakovalo u každého těhotenství, tak už jsem se tím netrápila a paradoxně bych řekla, že se to i zlepšilo, všechny děti donošené. ta psychika je fakt mocná. Je fakt, že už jsem neměla ani moc prostor se sebou nějak zaobírat, ostatní děti mě moc nenechaly. Ale abych fungovala, musím mít čas pro sebe -na nějaký koníček (šiju, čtu..). jak to není, tak se sypu, nespím a chřadnu....tři děti už mám větší, tak to jde, musí pomáhat. No někdy taky nezvládám😎...hlavně boj s pubertou, to je vyšší dívčí 🙂
Tak ať jsi v pořádku i miminko, držím palce👍

@annasmyckova díky moc za přání. Já věřím tomu, že to opět bude v pohodě, jen jsem těmi psychickými výkyvy byla hodně zaskočená a taky mě trápí, že jsem před těhu zjistila ten vyšší tlak. Ale prostě každá mamina má asi něco. Někdo má pohodová těhu a další se modlí, aby to buď donosila do nějakého přijatelného termínu nebo byla co nejvíce fit. Ale ta mimča za to stojí. Já se obávám, že asi zůstanu jen u těch 2 dětí (zrovna teď si to nedovedu představit, že bych jich měla víc i ten kolotoč se dvěma bude asi pěkně náročný 🙂) Díky za podporu, je to hned příjemnější si o tom s někým popovídat i když jen přes zprávy 🙂

Chce ti se brečet - nedokážeš to potlačit - můžou za to těhotenské hormony. Ano, ano a ano. Je to tak, můžou za to hormony a je to správně. Jsi opravdu hodně v napětí a slzy pomáhají vyplavovat stresové hormony z těla. Těhotenské hormony tomu napomáhají (té citlivosti a pláči), aby od stresu ochránily miminko. Takže pokud můžeš, ulev si a vyplač se. Někdy stačí i dobrá kamarádka, nemusí to být hned psycholog (ale může, pokud máš nějakého, kterému důvěřuješ). Vyplač se a uleví se ti. Snaž se navíc zjistit, co je skutečnou příčinou - jsi přetažená a unavená a potřebuješ víc času sama pro sebe a odpočinek? nedůvěřuješ dostatečně svému tělu nebo miminku uvnitř? Je to nějaký tlak od druhých, kterému podléháš (to jsem měla třeba já)? ... (cokoliv dalšího, nejlépe znáš svou situaci jen ty sama). Uleví se ti nejen tím pláčem, ale i tím, že si to sama srovnáš, co vlastně je za tím tvým vnitřním nepohodlím. Držím palce.

@verdos díky, já jsem právě takový ten typ, co v sobě vše dusí a doutná jako papiňák a nedokáže se vybrečet a jak jsem v tom vnitřním napětí, tak se ta psychika ještě zhoršuje. Spíš bych řekla, že jsem taková úzkostnější odjakživa a teď se to projevilo naplno - spíš se bojím, že se něco stane miminku (i když prostě vím, že příroda si s tím poradí buď už v dobrém nebo špatném a už moc to stejně neovlivním). Moc dobře vím, že už to mám za pár a zbytečně se nervovat a být podrážděná je k ničemu a oběma nám to neprospívá, ale ty pocity prostě neumím potlačit.

@benesovm Taky jsem byla ten typ a vlastně ještě pořád sem, ale "učím se" a zlepšuje se to 🙂. Já nebrečím kvůli tomu, že máti na mě řvala, že mi přidá, abych měla skutečný důvod breče a ostatní se mi naopak smáli (že když brečím, dělám srandovní škleby, nebo že jsem citlivka, atp.). Mám to tak "naučené" od mala, že nemůžu brečet. Ale teď už to vím a vím, že to je špatně a že já někdy opravdu chci a potřebuju brečet, takže se snažím být skutečně takovou, jak já jsem a jaká chci být a naopak potlačovat ty druhé. Je to fuška, je to dlouhá cesta, ale od jisté doby můžu alespoň dýchat. Teď už se mi daří občas emoce projevovat tak, jak potřebuju, teď se je znovu musím naučit ovládnout (ovšem jinak než potlačením). Takže teď je ze mě taková emocionální horská dráha :D. Ale bude líp, vím to 🙂. Nevím, jak to máš ty, jak říkám - svou situaci znáš nejlépe ty sama.

@benesovm jako bych to psala ja. Jsem na to naprosto stejne. Porad se hlidam, kontroluju. A mam priserny strach z predcasnyho porodu. Odpocitavam dny a modlim se ke konci breznu. Bojim se cokoliv delat, jen lezim a koukam na tv. Nedokazu si porucit a byt v klidu. Mam tehu cukrovku, tvrdnuti, ale jinak snad ok. Dr mi rekl, mam odpocivat,ale lezet nemusim. Vzdycky si neco zamumla o hysterii. Jeste 10 dnu a dosahnu svoji vysneny mety 34+0 , doufam, ze se to pak zlepsi. Nvm kde se to ve me bere, s dcerou pred 14 lety tehu super, rodila jsem 42+0 . Nicmene je fakt, ze jsem nic necetla, max casopis Maminka. Je mi jasny, ze si to zpusobuju sama. A nvm jak se tech pocitu a strachu zbavit.😖 At uz je duben.

@miri2017 jejda - tak to jsme na tom opravdu úplně stejně. Ono je to asi způsobené i věkem. Čím jsme starší, tím asi ty těhotenské hormony více ovlivňují vše v našem těle a my samy si to ještě více umocňujeme. Já zase řeším, že jak jsem nervózní, tak se mi zvyšuje zbytečně tlak (na vyšší tlak jsem trpěla už před těhu a teď se to v posledních dnech trochu zhoršuje). A jak nad tím tlakem pořád přemýšlím, tak se z toho vynervuji a samozřejmě potom leze a leze. Je to prostě trochu dost podrážděná psychika a i vnitřně si říkám, jak asi zvládnu péči o dvě maličké děti, ale to jsou asi myšlenky všech maminek těsně před porodem. Já jsem teď ve 34. týdnu a říkám si, že už by porod nebyl tak strašný, ale samozřejmě chci vydržet co nejdéle - ale s malým čertem na krku jsem zvědavá jak to dlouho ještě půjde 🙂. Včera mi jedna paní řekla hezkou věc, miminko si vybralo nás jako maminku a ne mi je. Neovlivníme to, jak se jim u nás dlouho bude chtít být v bříšku tak se kvůli tomu nestresujte a ono to nějak dopadne. To je hezký pohled 🙂

@miri2017 ahoj miri tak jak zvládáš poslední fázi těhu?

@benesovm ahoj, no zacinam byt trochu klidnejsi, zitra končím 35tt , tak snad ty 2-3 tydny jeste vydrzim. Ikdyz nejradsi bych mela uz vse za sebou. Ted pro zmenu resim kazdy zaboleni a rikam si jestli jsou to poslicci nebo jestli uz je to ono 😖 , jeste je brzo. U prvni dcery jsem poslicky nemela, praskla mi voda a dcera se narodila za 3 hodiny ( bolesti posledni 1,5 h) . Snad to poznam no. Nicmene zatku uz nemam 3 tydny, doktor mi rekl, ze je to normalni. A ac mam tehu cukrovku, tak mala je o 2 tydny mensi, snazim se uklidnovat tim, ze prvni dcera mela ve 42tt 3300g . Pomalu se chci zacit hybat a necim se zabavit. Mije nova meta je 36+0, coz je za 8 dnu 😀 Proste ta psychika dela hodne, hlave neporucim. A jak u Tebe, je to lepsi?

Ale docela to jde. Jen mi začal zlobit tlak tak jsem se bála, že budu muset ležet v nemocnici, ale už je to lepší tak uvidím jak dlouho vydržím. Syna jsem rodila ve 35+5 a teď jsem ve 35+2 tak jsem zvědavá jak dlouho ještě vydržím. Mně břicho taky pořád tvrdne a i bolí podbřišek už nějaký ten týden tak snad porod taky poznám. No moje mimčo mělo před 10 dny už 2,5 kg takže už má pěknou váhu a gynekolog říkal, že by bylo fajn kdybych vydržela do toho 37. týdne, ale že si myslí, že více už asi moje tělo nevydrží. Docela už se na malého těším, ale mohl by tam ještě nějaký den vydržet. Zítra má syn 3 roky a v úterý mám jít na kontrolu na gynekologii tak by bylo fajn do té doby vydržet.

@miri2017 když mě začne zlobit psychika tak mi právě letí i ten tlak a to je škoda kvůli miminku akorát se mi to prostě občas nedaří korigovat. Mám také těhu cukrovku, ale ta mě zase až tak moc netrápí - hlavně aby ten tlak nezačal extra moc zlobit - to už bych asi k porodu musela a hlavně by mi ho asi museli vyvolávat. Ale mám oporu v partnerovi - vzal si na mě OČR a stará se o syna, takže mám do příštího týdne docela klídek tak uvidím jak se to bude vyvíjet. Ale je pravda, že ohledně porodu už nejsem tak nervózní, protože mimčo už je skoro 100% připravené.

@miri2017 ahoj miri, tak co už si překonala další metu? Já už mám mimčo úplně donošené - jsem ve 37/2 a abych řekla pravdu, tak už toho mám opravdu dost - funím jak mašina, zvedá se mi tlak a už strašně pobolívá břicho a i se stahuje, tak doufám, že poznám opravdový porod - přibrala jsem jen 4 kg a tak to břicho je strašně natažené a jak tam nemám žádný tuk tak zlobí. Nejraději bych už měla malého venku a u sebe, ale bojím se jak porodím. První porod byl dlouhý a blbý - vůbec mi nešlo tlačit a teď ten druhý už je o nějakých 400g větší než byl Míša, takže opravdu nevím jak to zvládnu, ale to mimčo prostě nějak ven musí. Jinak psychika mi přijde, že se mi naopak teď v tom devátém měsíci ještě víc rozházela lítá jako na houpačce a s ní i tlak. No už abychom to vše měly obě zdárně za sebou.

@benesovm ať ti je brzy dobře. Já jsem naopak v tehu více v pohodě, moc se těšíme na vytoužené mimi, hormony nic nedělají 🙂 možná to přijdede po porodu, moc se na porod těším až bude Adélka s námi.

@absintka19 tak to ti docela závidím, já čekám druhé mimčo a takové psychické stavy jsem s prvním taky neměla - teď je to opravdu děs, ale na mimčo se už moc a moc těším a už bych ho nejraději měla v náručí 🙂

@benesovm mě třeba hodně pomáhá manžel. Pečuje, pomáhá doma (jako vždy), je pozorný, něžný, mluví s bříškem masíruje hráz, za pár dní začneme spolu s aniballem tak asi proto mi je tak hezký 🙂

@absintka19 no já mám také úžasného partnera - je teď se mnou doma na OČR a stará se o syna, ale stejně je to jen takový můj vnitřní osobní boj. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat po porodu, věřím tomu, že se vše srovná a bude líp. Já jsem o aniballu taky přemýšlela ale nevím jestli ho mohu ještě ve 38. týdnu používat když už se mi hodně stahuje břicho.

@benesovm Nějak nejsem moudrá z toho, co je spouštěčem toho napětí. Nějaké tvé negativní myšlenky a obavy z možných komplikací? Různé komplikace v těhotenství mám kdekdo, přesto si nemyslím, že by to musel být důvod se takhle stresovat. Jestli se do toho stavu dostáváš sama (právě přemýšlením atp.), zkus se toho vyvarovat, utnout to hned v zárodku a dívat se na svůj stav co nejvíc s nadhledem. Se starším máš jistě jiné starosti, tak se zkus soustřeid na jiné věci.
Víš, taky jsem měla tvrdnutí břicha od 20. týdne, musela brát magnezium, které ale subjektivně moc nepomáhalo, mám vysoký tlak i bez těhotenství a musela jsem zvýšit přísun léků a denně se měřit, měla jsem i těhotenský diabetes ( navíc II. typ mají oba rodiče, takže jsme se bála že mi to zůstane i po porodu), v práci na poslední chvíli fofry se zaučováním nové kolegyně, do toho tříleté dítě, které měsíc před porodem dostalo neštovice a zůstalo ni "na krku" doma, místo aby bylo ve školce a já měla aspoň posledních pár týdnů doma klid. Ale krom obavy, že nedonosím dítě do stanoveného termínu sekce a pojedeme zase na poslední chvíli s prasklou vodou 45 minut do porodnice, jsem neměla čas na přemýšlení nad "blbostma" (rozuměj - navozování negativních myšlenek a hororových scénářů).
Drž se, už to máš za pár...

@benesovm ahoj, ja zitra 37+0 , a uz jsem relativne v klidu, mala je donosena. Ten strach tam bude trochu porad, dokud se mala nenarodi a ja ji nebudu mit pod dohledem. Akorat zlobi...min. tyden se otocila KP , tak zitra kontrola, jestli se neumoudrila, bude CS, ptz kp rodit nechci. Na jednu stranu bych uz rodila, ale na druhou stranu chci jeste vydrzet, mamka jde na operaci v utery, chci porodit, az se vrati domu, bydli s nami v domecku. Hlavne aby byla v poradku. Nicmene v utery je uplnek...na me dost pusobi. Taky jsem nastydla, musim se vykuryrovat, abych porod udychala a mala nic nechytla. Manzel bohuzel taky, tak snad se uzdravi, aby mohl byt se mnou u porodu. Nejak to vsechno dopadne. Uz abysme to meli za sebou.

@soleilll ahojky, tak to jsme na tom ale opravdu stejně. Já mám doma taky 3leté dítko a první jsem právě rodila už ve 36. týdnu, takže teď jsem moc ráda, že jsem to dotáhla do toho 38. týdne kdy už je mimčo donošené. Ono já tohle vše, co mi píšeš vím, ale prostě hormony i hlava mě pořád překonávají - tyto stavy opravdu zažívám poprvé. Prostě se mi to nedaří moc ovlivnit silou vůle. Těhu cukrovku a vyšší tlak před těhu mám také, on je to prostě asi 14 dní před termínem nápor na organizmus a musíme se s tím každá popasovat nějak jinak. Ale díky za povzbuzení. Až budu mít toho drobečka v ruce tak to snad zase budu já a vše se ustálí ve starých a lepších kolejích.

@soleilll já to takhle ale nemám. Žádné katastrofické scénáře nepromýšlím. Prostě se mi stane z ničeho nic, že na mě přijde takový nával nervozity a přitom vím, že je to neopodstatněné a pak mi letí i tlak - když nejsem nervózní tak se i tlak drží docela v pohodě, ale prostě tohle mi vždycky jako raketa tlak zvedne. Naštěstí i tlak jde pak dolů a nezůstává dlouho zbytečně vysoký. Prostě je to nějaký hormonální nával do jisté míry asi související i s psychikou - který se mi nedaří ukočírovat (ale na žádné katastrofy při tom nemyslím, prostě to přijde samo a je to).