Velké psychické vypětí ve 2. trimestru, ovlivní miminko?

@dezyre a co mimi ? Mám strach, že přijdu o oba

@akmitaf Dokážu si představit, co prožíváš. Mně, když jsem byla v 5. měsíci, zemřela babička (měly jsme skvělý vztah, moc jsem ji milovala, byla v nemocnici kvůli zdánlivé banalitě a najednou, ze dne na den, zemřela). Nesla jsem to hodně těžce, týden v kuse proplakala, pořád jsem si vyčítala, že jsem za ní nestihla jet, že jsem se s ní nemohla rozloučit. Mamka mi to prvně nechtěla říct, protože se bála, aby se mimču něco nestalo. Nestalo. Nemůžu říct, jestli ho to nějak neovlivnilo (je celkem dráždivej), ale nedalo se nic dělat. Zasáhlo mě to neskutečně. Hlavně jestli máš oporu rodiny, přítele/manžela. Klidně si poplakej, posmutni, ale pak se zase začni soustředit na mimčo. Já jsem to do teď nepřekonala a už to je přes půl roku... Hodně sil vám všem!!

Je to smutné, ale věř, že my maminky zvládneme tolik těžkých věcí a tvému miminku se určitě nic nestane. Vím, že to není moc útěcha, ale život prostě končí a začíná a každý máme svůj čas vyměřený. Rozluč se se strejdou a mysli na hezké věci, které jste spolu prožili a soustřeď se jen na nový život, který přivedeš na svět.

@marukm děkuji - no dost nás to překvapilo - v září jsme pohřbili jeho bratra, ale měl rakovinu několik let a byl na tom tak špatně, že to bylo opravdu vysvobození, tak jsem si sice poplakala, ale dobrý. Jenže toto prostě nikdo nečekal. Ještě tento víkend jsme řešili jestli počkáme s návštěvou až ho pustí domů a teď to vypadá, tak do konce týdne - rozloučení určitě neproběhne - už tam nepůjdu. Mám hrozný strach i o tátu - vyrůstal u nich doma a bral je jako své bratry a teď o ně přijde během pár měsíců. No snad to všichni zvládneme - byl to takový veselý a milující člověk - určitě by chtěl, aby to pro nás všechny dopadlo dobře.

v mém okolí hodně kamarádek když čekalo dítě, tak jim umřel někdo z rodiny, ale jakože opravdu hodně případů, divné..

@akmitaf tak maličká je zatím v pořádku a doufám, že i nadále bude 😉 Paradoxně mě to maličký v bříšku tak nějak drželo, abych se nezbláznila (asi ten příval hormonů). Já to mám teda ještě celkově nakombinované, protože mladší syn je hodně vážně nemocný, ležáček na přístrojích, pečujeme o něj doma, bohužel prognózy jsou takové, že dnes tu s námi je, zítra být nemusí :( a do toho smrt mamky.... popravdě nevím kde se to ve mě, v nás (i v manželovi) bere, že jsme se z toho ještě nezbláznili. A i přesto všechno, musím zaklepat, prožívám celkem bezproblémové těhotenství a věřím (snažím se si nic špatného nepřipouštět), že vše bude v pořádku, zvládneme poslední týdny těhotenství, zvládneme porod a narodí se nám naprosto zdravá holčička 😉

@dezyre moc držím pěsti - moc vás obdivuji

Mému tátovi diagnostikovali také rakovinu slinivky, byla jsem myslím ve 13.tt. Za dva týdny na to, bohužel odešel. Nepředstavitelné, když tři týdny předtím on pomáhal mně, měla jsem rizikové těhotenství s hrozícím potratem a ležela jsem, jezdil za mnou. Člověk si nedokáže normálně představit, že to co zažívá, může být za pár týdnů, dní, hodin, už navždy jinak... Nechtěl mi to ani říct, ale hned bylo jasné, že je něco strašně špatně, a pár dní po diagnoze musel s pravdou ven. Věřila jsem, že se to nějak zvrátí, ale odešel v pokoji a dřív, než fyzicky trpěl. Hormony mne držely, a také jsem zažívala něco zvláštně duchovního. Takový náraz do reality přišel hlavně po šestinedělí. Jinak všichni říkali, že když budu ve stresu, bude moje dítě poznamenané nervově. Ale malá je prostě pohodářka, taková maková panenka 🙂 .

@akmitaf děkuji.. tím jsem ti chtěla prostě naznačit, že opravdu se dá zvládnout vše.. život prostě není lehký..
@diamanta tak přesně z toho co si napsala mám strašný strach, jestli na mě nepadne vše po porodu a prostě jestli se mě vše zpětně nevrátí a nezhroutím se 😒

@dezyre Taktéž držím pěsti. Máte to tak těžké...jsi tak silná. Škoda že nemám aspoň srdíčko, poslala bych ti ho.

@akmitaf Ahoj, mě, když jsem čekala svoje první dítě,dcerušku, mi zemřela maminka na rakovinu, byla jsem v 25tt.
Dozvěděli jsme se, že je nemocná měsíc před její smrtí,byla už v poslední fázi ☹
Pamatuji si to jako dnes,ten den,kdy mi volali z nemocnice, že zemřela 😔
Bylo to strašně těžký, a strach o miminko byl neskutečný,právě proto jsem se snažila upnout se na malou,právě ona mi pomohla se nezhroutit..A když se narodila pořád se usmívala,a dodnes je to sluníčko.
Když se mi narodil syn, tak mi na jeho půl roce zemřel tatínek 😔
Tak byli děti moje záchranná stanice,můj světlý bod.
Vím, že je to pro tebe těžké,ale snaž se myslet pozitivně na miminko, těš se na něj ,mluv na něj, zpívej muj.Pokud budeš chtít plakat,plakej...Já když jsem brečela,pak jsem vždycky promluvila k malé, že jsem smutná, že mi odešla maminka,ale že mám ji a o ni se připravit nenechám, že ji miluju 😵
Život není vždycky jednoduchý,ale musíme se s tím umět nějak poprat.
Posílám hodně sil, drž se. 😵

@dezyre no ano, přišlo to, takový procitnutí. Ale jak píšeš, že z toho máš strašný strach, tak ten strach mi přijde ještě horší...tak hrozný to zase nebylo. Truchlit je přirozené, truchlit je zdravé i psychicky. Prostě plač, dokud si to člověk neodžije, nemůže se s tím začít srovnávat. Jenže v té chvíli už budeš mít v náručí miminko, a to tě nenechá se propadat do hlubin, pípne a jsi zase zpátky. Tady, teď, pro něj, vděčná za toho človíčka, který je kouskem člověka, který ti odešel. Je to jako strom, rodič je větev, ze které jsi vyrostla ty, ty jsi větev stejného stromu, miminko je větev na tvé větvi... Pořád jsem přemýšlela, co mi tátu nejvíce zachová, oděv, foto, ale nic není takové, jako ty sama a tvoje děti. Měla bych k tomu ještě víc co říct, ale veřejně ne, takže tady skončím.

@diamanta no je to prostě tak jak píšeš v září jsme pohřbili jeho bratra a byl všem velikou oporou - nic mu nebylo - teda mi o ničem nevěděli. Vypadal zdravě - vše zařizoval, organizoval. Prý už dva roky podstupoval léčbu - nevěděl to nikdo (ani syn ani manželka). Řekl to všem hromadně až před těmi 2 týdny - zřejmě po neúspěšném ukončení léčby. Jen prostě nikdo nečekal ten rychlý spád. Nebyl čas se s tím smířit. Jen mám teď ještě dost strach, že to nezvládne táta - má CHOPA a po té zprávě skončil na kapačkách. Včera prý vůbec nemluvil.

@diamanta moc krásně si to napsala 😵 .. úplně mě mluvíš z duše.. Ohledně truchlení.. samozřejmě, že mě to zasáhlo, ani nedokážu popsat jak moc, ale přesto mám pocit, že ty emoce ještě nepřišly všechny.. Nevím jak to popsat, hodně zjednodušeně, prostě mám pocit, jakobych truchlila málo, nebo že mě to mělo zasáhnout ještě více a že ten důvod, proč nepřišlo nějaký období extrémního, ale opravdu extrémního smutnu je právě proto, že čekám miminko a že po porodu přijde to, co ještě nepřišlo 😖 Největší "paradox" na celé té situaci je nebo byl ten, že už od prvního těhotenství jsem měla v případě holčičky připravené jméno právě po mamce - Evička, u druhého jakbysmet.. u třetího jsem se dozvěděla pár dnů po tom co mamka zemřela, že pravděpodobně čekáme holčičku, samozřejmě Evičku.. což následně výsledky z genetiky potvrdili.
@akmitaf strýc asi prostě nechtěl zatěžovat rodinu .. já to chápu .. moje máma byla taky taková, pamatuju si, že jí trvalo cca rok než z ní vypadlo, že má roztroušenou sklerózu, pořád chodila po vyšetřeních a i když už po prvním magnetu jí řekli na co mají podezření, tak nám to prostě pořád zapírala a vypadlo to z ní až postupně po delší době. O tom sarkomu vím jistě, že nevěděla. CCa v červnu jí začalo pobolívat břicho a "něco" tlačit. Až 14 dnů na to, o víkendu, kdy už bolesti byly velké, jela na pohotovost a rovnou si jí nechali v nemocnici, s tím, že to vypadá na nádor a že má počítat s tou horší variantou, dalších 10 dnů trvaly výsledky z biopsie, mezitím jí ten sarkom utlačil jednu ledvinu, takže jí dělali stomii, no a necelých 14 dnů po biopsii jí brali na operaci a den po operaci zemřela na plicní embolii, ale s tím, že nám později řekli, že ten sarkom už byl úplně rozpadený, že to nešlo zoperovat a že kdyby nedostala tu embolii, tak že by jí stejně dávali asi dva dny.. Možná je to opravdu takhle lepší, že se netrápila ozařováním a vším a prostě téměř do konce žila bez omezení.. Tvůj strýc musí být statečný člověk, když to vše dokázal v sobě nést a nikomu nic neříct, nepostěžovat si a chovat se tak, aby to na něm nikdo nepoznal. Těžko říct jestli je pro pozůstalé menší trápení, když jejich blízký zemře náhle, anebo v důsledku dlouhé táhle nemoci.. myslím, že s takovou situací se nesmíříš ani tak ani tak.. na to se prostě připravit nedá.. Horší situace je s tvým tátou ☹ Snad mu dají alespoň lexaurin, nebo nějaká antidepresiva, pokud může.. Co je to CHOPA?? Já znám jen CHOPN - chronická obstrukční plicní nemoc.. je to něco podobného?

@lenicka07 děkuji 😉 popravdě už to ani nevnímám.. těžké to bylo.. teď už opět žijeme jako normální rodina 😉 .. I když.. když jsem nedávno otevřela novinky.cz a tam byl článek o Sáře Kališové, která oslavila 10.té narozeniny a má stejnou nemoc jako náš Honzíček a potom si přečetla ty komentáře od lidí, tak jsem sakra rychle vrátila zpět do reality, že prostě normální rodina nejsme (díky bohu to bylo jen na chvíli).

@dezyre Je krásnej ... klouček... měla jsem z toho slzy v očích. Mám stejně starého synka. Je skvělé, že dokážete žít jako normální rodina, i z těch fotek to tak na mě "dýchá" Proto píšu že jsi silná. Myslím na vás...ať je to v rámci možností co nejlepší...

@dezyre jo jo to je ono - jen jsem to jakože vyskloňovala - zjistili mu ji loni - mysleli jsme, že dostal infarkt a když ho převezli do nemocnice zjistili, že mu nefungují plíce. Pak měl dost špatné období, ale teď se nám zdálo, že to začíná zvládat, no až před těmi 14 dny to zase skončil v nemocnici. Snad to zvládneme všichni - moc síly všem

@akmitaf to je hrozné ☹ to je taky taková nemoc na prd ☹ Držím moc moc pěsti, aby se taťka nedostal do stádia, kdy by musel mít tracheostomii a plicní ventilaci .. taky toho máš moc..

@akmitaf Nezažila jsem úplně podobnou situaci jako ty, jen částečně. Když jsem čekala syna, tak děda byl každou chvíli po nemocnicích a pořád něco. Měla jsem o něj hrozný strach, bylo mu už 98 let a byl pro mě i tak obrovská opora, vždy měl pro mě radu ... Nakonec zemřel, když byly Štěpánkovi tři měsíce. Pravda je, že díky dítěti jsem ten smutek "přefiltrovala" trochu jinak, než by to bylo bez něj, dítě ti dá sílu, víš že se musíš držet kvůli němu, nemůžeš odpadnout, zalézt do kouta. I v tom těhotenství jsem ty trable nesla lépe než kdybych těhotná nebyla, asi hormony udělaly své. Nemyslím že by to dítěti nějak ublížilo, že jsem měla stresy, Štěpánek je hodné a pohodové dítě.

Moc všem děkuji za podporu i za srdíčko - přepošlu dál

Tak strejda byl od úterý na normálním pokoji a chystali mu léčbu na míru - včera se zhoršil a večer zemřel - no teď to bude asi těžký týden - snad tem pohřeb ustojím a pak už bude lépe

@akmitaf ✌ ................. 🍀