Jak řict okolí o neplodnosti? Máme to vůbec říkat?
ahoj, s manzelem budeme mit problem zplodit deti prirozenou cestou vime to y nekolika vysetreni a lecime se (profertil,..), rozhodli jsme se jeste do konce roku zkouset a potom, pokud se nerozmyslim IVF, furt o tom ctu, bojim se, ze se to nepodari, uz ted se bojim. Myslim na to a obcas placu, uz se okolo zacinaji dost ptat, kdý budou deti, ale ja nevim, co jim mam rict, prozradit jim pravdu, pred ivf, po ivf, nikdy?rict to rodicum, nejblizsim pratelum, bojim se, ze kdyz to reknu, tak me budou litovat ale mne je smutno a ja mozna tu litost aspon od nekoho potrebuju.
nevim, nasi by asi byli dost smutni, zatim se jeste neptaji,kdy,a le hrozne na nich je videt, jak moc se tesi a doufaji, kdy to oznamim. Bojim se hlavne, ze za 5 let snazeni ze me bude hysterka,a le treba to zvladnu v pohode.
Haruko, nevím...ale pokud se Vaši už moc těší a Ty na nich vidíš, že s každou návštěvou doufají, že "už" jim "to" oznámíš...tak zrovna v tomhle případě bych já osobně byla upřímná (mluvím z vlastní zkušenosti, u nás to ví obě rodičovské strany). Protože, pokud se nestane zázrak (tj. dítě se nepodaří prostě nečekaně a brzo), tak tím víc se budou trápit, špekulovat, co se asi děje a tím pomaleji jim to bude utíkat. Je to podobný, jako když čekáš na někoho v autě, zatímco on je na úřadě..a neskutečně se Ti to vleče, zatímco když jdeš s ním, sedíš na kanapi a vidíš, že skutečně pracuje s úřednicí za přepážkou, tak Ti to uteče mnohem rychleji.
Ale je to samozřejmě individuální, na kolik chceš taky zasvětit okolí do podrobností (někomu stačí informace, "prostě se nedaří, vždycky nejde vše podle plánu", někdo zas je sdílný víc a tak se rodiče dozví o každé píchnuté injekci na ovulaci), to si musíš podle aktuální situace a vztahů rozmyslet sama.
Nicméně, ze zkušenosti vím, že dneska už je povědomost o stoupajícím počtu neplodných párů poměrně široká, takže i když si asi (určitě 😉 ) vyslechneš pár rad, jak na TO nemáš myslet, případně příběhů, jak se komu nedařilo deset let a pak po adopci to šlo...tak většinou to okolí stráví a věčné otázky na děti odpadnou. Aspoň u nás to tak bylo.
Ahojek Haru, i já se přidávám, doufám že s podporou 😵
my se rovněž dočkali až po bouřlivých dlouhých 5ti letech a několika neúspěších. Veř že to nakonec není tak strašné jak to na počátku vypadá. Dnes jde spousta věcí a medicína je opravdu hodně daleko. 😵
Já osobně volila cestu, že jsem to řekla. Dokonce jsem o tomto problému na začátku mluvila hodně. Ulevovalo se mi tím. A spíš jsem zjistila, že nejsem jediná ve svém okolí kdo má nějaké problémy. Takže místo litování mě čekala obrovská podpora a naděje. Protože jsem věděla, že to prostě jde 😵
Tak se drž a hlavu vzhůru 😉
Ahoj. já to rodině řekla asi po 3 letech snažení před mým 1. IVF, dodnes lituji ... někdo neví jak reagovat a tak jsem si vyslechla různých stupidních "zaručených" rad jak na to (až sem si připadala že snad neumíme souložit) ... problém byl na straně partnera a matka partnera to asi těžce nesla, protože neustále zaváděla rozhovory na téma "jaktože má můj syn málo spermií" ... moje matka přijela třeba z lázní a první co tak mě říká "ženský z lázní by ti poradili pít hodně kontryhel a hned bys otěhotněla"... má sestra se začala snažit o druhé dítě a moje matka pořád řešila že je určitě neplodná jako já (přitom já byla podle dr v pořádku!) a ségra už měla jedno dítě a měla ho hned, důvod takových obav a řečí nebyl ... a takových řečí bylo, moc mě to ubližovalo, přišla sem si neschopná
já radím zvážit situaci 🙂
A abych nezapomněla, držím palečky ať se brzy povede, nám pomohl (asi) profertil , otěhotněla jsem nakonec přirozeně po 4,5 letech snažení 🙂
..........a já po pěti taky přirozeně🙂))) kakost smrdutý 😀
haru nebud smutná, o mě to ví kdekdo, včetně v práci, protože to se nedalo utajit a nakonec jsem zjistila, co holek má takhle dítě díky umělému, včetně mých kamarádek, je to už dnes TAK běžná věc, že se nad tím ani nikdo nepozastaví!!!
Ahoj Harunko,
říct nebo neříct, je těžké rozhodnutí, ale napíšu Ti vlastní zkušenost. My, když jsme se před 12ti lety začali snažit o miminko, tak jsme byli celkem mladí, takže jsme nemuseli nikomu nic říkat, protože jsme měli relativně dost času. Jenže někdy to není tak, že se po pár letech dočkáme a my jsme se zrovna nedočkali a bojujeme dodnes, takže jsme řekli všem a úplně na rovinu, že to není tak jednoduché jak to vypadá a že bez pomoci lékařů to není možné. Tím pádem se okolí přestalo vyptávat a berou to tak jak to je. Akorát teď cca třetí pokus už nikomu neříkáme, že ho podstupujeme, protože i když to myslí všichni dobře, tak mě osobně stresuje to, aby se mě každý ptal jak mi je, jak se cítím, jestli už...atd. Takže si tím proplouváme bez vědomí okolí a je to lepší, aspoň pro nás 😉 Přeju vám všem hooodně štěstííí 😵
Ahoj Haruko, to záleží jaká je tvoje rodina a jací jsou přátelé. O naší dlouhé cestě za miminkem ví od začátku rodina a opravdu blízké kamarádky. Mám v nich velkou oporu a jsem ráda, že to vědí, ani bych to před nimi nedokázala tajit. O konkrétních krocích (IVF, laparoskopie) jim většinou řeknu až po, protože by mě stresovalo, že všichni čekají jak to dopadne. Ostatním lidem kteří se zeptají na mimi většinou tak nějak neurčitě řeknu, že mimi zatím není v plánu. Naštěstí se mě nikdo moc neptá, myslím, že je to všem jasný a myslí si svoje 🙂 , v mým věku už je fakt divný nechtít dítě. 🙂
Me by docela zajimalo, jak na to vase okoli a blizci reagovali, jak se k vam chovali, jestli vas treba neodrazovali od IVF
Za mne naprosto normálně. Spíš je to hodně zajímalo co to vlastně je a jak se to dělá. Byli zvědaví. Někdy se báli zeptat aby mi to nevadilo, ale když zjistili jak jim zapáleně vyprávím jak vlastně funguje početí (biologicky) tak jejich obavy odpadly. S dalšími pokusy už i jejich zájem opadal, takže se nakonec už moc nikdo neptal. 😵
jen jednou za čas stylem, jestli něco plánujeme v dohledné době.
Ja jsem to rekla mame a nejlepsim kamaradkam, tchanovcum to rekl manzel - s tim, ze se o tom nechci dal bavit. Jsem pomerne dost otevreny clovek, ale tohle je spis z duvodu, protoze jsem se bala jejich neustalych dotazu. Bohuzel se tomu neda vyhnout uplne, minuly tyden jsem v praci takove dotazy obdrzela hned dva. Byl to tedy mimoradne uspesny tyden. Zatim rikam, ze stavime, ale az dostavime, musim si najit jinou univerzalni odpoved.
haru, u nás to je tak, že jdeme momentálně do druhého IVF a vzhledem k tomu, že měl manžel problémy od dětství,kdy mu nesestoupila varlata a musel na operaci, kterou mu zkazili a tak musel na druhou a ve finále přišel o varle, tak s tím jeho rodiče tak trošku počítali, že může mít později problém s početím dítěte... já mívala od mládí problémy s výtoky a záněty, takže sem též nebyla zcela v pořádku... proto po půl roce, co se nám nedařilo mi moje mamka ( se kterou mám výborný vztah) sama poradila, ať si zajdeme za gynekoložkou, že tam může být problém... moje mamka to věděla od prvopočátku- celý průběh od vstupního pohovoru po dnešní den...taťka se to dozvěděl před stimulací a tchánovci stejně tak... pravda je , že u tchánovců je to takové zvláštní, jelikož se mne po každé kontrole vyptávají co a jak a někdy mi to je nepříjemné- hlavně po tom, co mi Dr. oznámil, že musím na revizi dělohy ( plod se nevyvíjel jak měl)... ale stejně su ráda, že od všech máme takovou podporu ( i od mého bratra)... manželovi sourozenci o tom ví také, ale Ti už mají každá po dvou dětech, tak to jde úplně mimo ně ( jsou o dost starší jak já i můj manžel)... a pak už to ví jen nejlepší kamarádky- 2 a jeden kamarád( ten podstoupil s jeho manželkou IUI a už mají krásnou holčičku)... já si myslím, že v dnešní době to je už běžné a za pár let budou vyjímkou děti, jež se počnou přirozeně... takže se není čím tajit ( v rámci nejbližších)...
jj, ale stejne je to stigmatizujici, clovek vypada, jako kdyz neumi su*at. I ja jsem uz v minulosti zapochybovala, jestli to delame spravne 😀
My začínáme s manželem za cca necelý měsíc stimulaci před 1.IVF. "Přírodně" jsme se snažili víc než rok, až při prvním vyšetření spermiogramu bylo jasné, že přirozenou cestou to nepůjde v žádném případě. Manželova mamka je na první vnouče hodně upjatá a téměř při každém setkání jakoby očekávala tu zprávu. Rozhodli jsme se neříct nic, dokud nebude jisté zdravé těhotenství (říká se tak 7.tt?). Neví ani o manželově neplodnosti ani o plánovaném ivf, prostě nic. Na otázku kdy to bude jen odpovídáme, že to vždy nejde tak jednoduše a konec.
Nemohu si pomoct, ale když si představím, že v případě neúspěchu to bude řešit celá rodina (samozřejmě, že mamka sama by to neunesla a šlo by to dál), celá rodina se bude nejdřív ptát na termín oplodnění a pak se stále ptát na pozitivitu testu atd. a řešit první rizikové týdny těhotenství a pak to třeba nevyjde, jímá mě hrůza. Tohle by pro nás podpora rozhodně nebyla. Naštěstí mám obrovskou podporu v manželovi, se kterým řešíme vše spolu a nesmírně nás to posiluje.
S mou mamkou moc žhavé vztahy nemám a s tou to proto vůbec neřeším. Nepotřebuji vidět, jak brečí a zjišťuje detaily. Nabrečím se sama dost.
Jediní, kdo to ví, je moje kamarádka a kolegyně v kanceláři. Upřímně řečeno, v práci (v kanceláři) to utajit asi nejde. Plánovaná dlouhá nemocenská, nevolnosti, návaly a výkyvy nálad ... no nevím nevím.
Tohle je můj první příspěvek do Koníka a je skvělé, že existuje. Hodně jej pročítám a dodává mi odvahu.
Holky držte se všechny !!! Moc Vám všem držím palce při snažení a kdo už má toho snažení pár za sebou, moc vás obdivuji a ve vašich příspěvcích hledám sílu. Díky !
@haruka : no u nás reagovali, pokud si na to ještě vzpomínám, tak nějak v pohodě, že se to prostě stává a hlavně všichni, včetně nás, byli přesvědčení, že to výjde okamžitě. No, nevycházelo, nevycházelo a teď se nikdo neptá a je to tak lepší. Ví to moje nejlepší kamarádka, která to všechno prožívá se mnou několik let, ale jinak možná okolí tuší, že se jistě snažíme, ale nikdo neví, kdy přesně a jestli vůbec 😉 Takže asi tak, no 😵
@martina_z : tak teď jsem se od srdce zasmála a taky jsem se zamyslela, jestli jsme to někdy dělali správně 😀 😀 😀
@spicka : jestli se zadaří a my konečně otěhotníme, tak jsem rozhodnuta to neříct, dokud neukončíme 1. trimestr, ovšem jestli to vydržíme, to netušíme 😉
Hodně štěstííí všem, jistě si ho zasloužíme 🙂
Pri prvom IVF som známym oznámila, že to podstupujeme.. a oznamovanie neúspechu bolo strašne bolestné... O druhom IVF už vedelo len menej ako päť ľudí a bolo to tak lepšie...
Zváž si aj to, že veľa ľudí má predsudky a považuje nedobrovoľne bezdetné ženy za psychicky nevyrovnané /potvrdili to sociologické výskumy/, takže dostaneš kopec rád typu, že keby si sa uvoľnila, zrelaxovala, svojho muža skutočne úprimne ľúbila /áno, aj toto mi jedna osoba na Modrom koníkovi napísala/, tak by sa Ti otehotnieť podarilo. Potom dostaneš kopec nevyžiadaných rád a príbehov, ako na to iní nemysleli a vyšlo im to... Najúžasnejšie rady boli typu: Však si adoptujte postihnuté dieťa alebo sa starajte o starých ľudí v domove dôchodcov, keď ste neplodní... Takže ja by som to pred bežnými známymi a v práci tajila, povedala to len najbližším kamoškám a kamošom /práve pre tú oporu, ktorú cítiš, že potrebuješ.../ No a s rodičmi je to ošemetné... Záleží na tom akí sú to ľudia... Moja mama napríklad stále nechápala ako môj manžel odovzdáva spermie v CARe a či môže po tom odovzdaní šoférovať, teda, či ho to chudáčika nebolí... Nemala som silu vysvetľovať jej detaily... 😀 No a vzniká aj isté napätie voči neplodnému v páre zo strany príbuzných a známych plodného, takže si možno vypočuješ, že by ste sa mali rozviesť alebo že by si mala muža podviesť a zadovážiť si tak dieťa, však on sa s tým zmieri... a podobné rady do života...
bellka: mame doma nekolik instruktaznich kazet, tak snad to spravne delame 😀
Dneska padl dalsi dotaz, kdy ze planujeme miminko. Ja nevim, co s tema lidma je, muze za to ta sopka s tim divnym jmenem? Nastesti je prislusna kolegyne single, a tak se dalo smecovat a vznest otazku, jestli uz si nekoho nasla a pak ji utesovat, ze se urcite podari, ale ze na to nesmi myslet. Sorry, uz mi asi zacina hrabat a jsem lehce hystericka (4. den na Utrogestanu).
Ahoj holky,
dobra diskuze a moc se bavim temi zkusenostmi. Mam podobne, ale ne tak vtipne a nekdy i dost bolestne, to kdyz nejaka tehule neodhadne, jak na jeji radost muze reagovat neplodna. Podle mne je neplodnost nemoc jako kazda jina. A mit dnes dite do roka dnes uz neni bezne, ackoliv clovek ma pocit, ze je v tom sam a celemu okoli se to dari. Na techto strankach clovek vidi, ze je to jinak. Stejny problem mam s potraty. Rikat nebo nerikat? Kdyz se mi to stalo potreti, uz jsem mela chut to rikat kazdemu jako odpoved na otazku, kdy planueme dite? jen proto, abych je postavila pred trapnou situaci, za kterou mohou svoji blbou otazkou.
Já jsem v tomto byla a jsem otevřená.. Rodičům jsme o CARU a IVF řekli ve chvíli, kdy jsme začali stimulovat na první IVF, dobré kamarádky to věděly už i dřív. Stejně tak jsem to řekla i v práci, měli jsme maličký kolektiv, dobré vztahy a nechtěla jsem lhát šéfovi a kolegyňkám. Všichni to vzali skvěle, podporovali nás, nikdo mě teda nikdy nelitoval 😀
O tom, že jsme byli na IVF mluvím otevřeně, v dnešní době to už opravdu není vůbec nic neobvyklého..
Ahoj holky, my jsme to tajili. Až když jsme začali jezdit do Caru na inseminace a 1x IVF, ze které se podařilo otěhotnět a čekám dvojčátka, tak jsme to řekli mojim rodičům, jelikož bydlíme v jednom baráku a jaksi bych nevěděla, co si mám vymýšlet, kam jezdíme a hlavně když jsem byla na neschopence po OPU doma...tam se to jaksi nedalo. V práci to absolutně nikdo netušil, v příbuzenstvu také ne a kamarádky jen opravdu nejbližší. Nakonec asi 14 dní před nástupem na neschopenku jsem to vybalila nejbližší kolegyni v práci...strašně se mi ulevilo a tak nějak jsem odcházela na PN usmířená a klidná, bez stresu, co bude dál. Možná to mělo také nepatrný vliv na to, že se zadařilo a hned nadvakrát!!! Holky, v tomhle srabu poznáte pravépřátele a naopak vás kolikrát příjemně překvapí lidé, do kterých byste to nikdy neřekly! 🙂 Nakonec jsem našla i oporu v šéfovi, i když bych to absolutně nečekala! 🙂
Marinka: no, je pravda, ze to v praci budu muset casem rict. Aspon teda moji sefove. Blby je, ze se moje nedobrovolna bezdetnost zacina projevovat do pracovnich vysledku, jsem dost mimo, porad chodim po doktorech a moje motivace je nulova. Nevim ovsem, jestli me sefka pochopi, kdyz pokazdy otehotnela na prvni zasun, ma za sebou 0 potratu a 0 mesicu / let neplodnosti.
Ahoj holčiny, musím konstatovat že toto téma je pro mě opravdovým přínosem, jelikož se ve spoustě příspěvků vidím.
My se snažíme s manžou cca 2 roky, 2 roky máme zároveň od svatby. I když žijeme v roce 2010, pořád má lidstvo v mém okolí pocit, že se lidi berou jen kvůli tomu že buď jsou těhotní, nebo se zároveň se svatební nocí chtějí o dítě začít snažit. Nikomu nedochází to, že se lidi v dnešní době můžou brát i "pouze" z takového prostého důvodu jako je láska a touha posunout vztah o něco dál....my jsme zpočátku věcem nechávali jen volný průběh, určitě to nebyl hon za těhotenstvím , po tom co měsíce utíkaly a žádný výsledek se nedostavoval jsem ale zbystřila, a začala tuto záležitost opravdu aktivně řešit. Rodině jsem zprvu nic neříkala, diskutovala jsem na toto téma jen s kamarádkami. Postupem času se ale ta tíha skutečnosti zvětšovala, a i když jsem už dospělá ženská, měla jsem potřebu o tom mluvit i s někým ještě "dospělejším", protože ať dělám co dělám, stejně se někdy cítím pouze jako dítě svých rodičů, někdy mi připadně že jsem do té "dospělosti" skočila moc rychle. Reakce mojí maminy mě ale dost překvapila. Když jsem se jí o našich problémech snažila říct, tak to vždycky nějak uzavřela, popř. něco málo podotkla ale dál se o tom nechtěla bavit. Čekala jsem úplně jinou reakci a přiznávám že jsem z toho byla dost v šoku. Moje mamina je hodná, vím že se pro nás snažila a snaží udělat první poslední, ale v tomto se mnou prostě nemá pochopení. Po tom co mi řekla, že si myslí že do 30ti mám dost času, i když ví že se 2 roky snažíme a výsledek nikde, tak jsem rezignovala a přestala se s ní na toto téma úplně bavit. Když jsem jí řekla že jsem vysadila prášky, tak se mě při každé návštěvě vyptávala jestli chci víno a tak dále, jen aby náhodou nepřišla o nějakou novinku. V okamžiku kdy jsem přišla s pravdou ven, jsem ji jakoby přestala zajímat. Dokonce jednou podotkla že po ní teda rozhodně nejsem - a narážela na to že ona otěhotněla pokaždé (3x) ihned. Možná proto mě nedokáže pochopit. Tchánovci taky pořád sondují, a vzhledem k tomu že se rádi hrabou v cizích záležitostech a není jim blbý všechny informace pouštět dál, tak jin ani o našem aktuálním stavu říkat nehodlám, protože by to rozebírali při nejbližší příležitosti s ostatními. Jsem ráda že se můžu vykecat - vypsat tady na koníkovi, kde se s pochopením potkám. Já osobně nepřestávám mít pocit, že neplodnost není tabu. Ano, zvyšuje se počet lidí, kteří museli projít léčbou, aby počali, ale pořád je spousta těch, kteří budou radit nesmysly typu nemysli na to....Navíc lidem opravdu nedochází, že každý koho se zeptají na otázku typu, a kdy plánujete mimčo, v dané době může mít třeba po neúspěšném IVF, nebo se může teprve s diagnózou neplodnost sžívat. Já se dříve taky zcela bezelstně ptala známých, zda plánují po svatbě mimčo, a vůbec mi nedocházelo že by mohli mít nějaký problém. Fakt je, že dokud se s touto diagnózou člověk sám nesetká, nebo nepotká někho blízkého z jeho okolí, bude otěhotnění brát pořád jako samozřejmost..... 😒
....monulkab.... a to je přesně ono - kdo nezažil - nepochopí.
@monulkab naprosto souhlasím, jako bys mi to vzala z pusy 🙂 My se taky snažíme 2 roky, už jsme začli jezdit do Artu, ale pořád se čeká než vás objednají, pak na výsledky, takže je to běh na dlouhou trať. Zatím jsme to ale nikomu neřekli 😢 a myslím, že to ani nikomu říkat nebudeme 😲
Já to řekla akorát nejbližším, ale opravdu nejbližším kamarádkám a sestřenici + o tom vědí rodiče, ale nikomu jinému to říkat už nebudu, a až se nám podaří mimčo, tak taky rozhodně nechci, aby ty skutečosti svázané s jeho vznikem vyšly napovrch. Je to intimní věc a nikomu do toho nic není. Nejhorší je prostě se stím smířit, a pak poprat. 😉
Ahoj haruko vůbec nebud smutná dneska lékaři dokážou pomoct.I když ta cesta za miminkem je někdy dlouhá tak uvidíš,že se dočkáč.Vím o čem mluvím já se dočkala po pěti letech,kdy už jsem opravdu přestávala doufat. Taky po ivf.A co se týče jestli to někomu říct tak to záleží jestli máš třeba dobré vztahy s rodiči tak pak třeba jen mamce.Na to bych taky nepospíchala,ale to píšu z vlastíní zkušenosti.Jestli máš nějaké otázky tak mi písni do ip. 🙂