A jak přišla na svět Valerinka?....aneb můj porod za odměnu🙂

Po narození Adrianky jsme s manželem oba byli názoru, že jedno dítě stačí.

Jak šel čas, tak se náš názor změnil na "možná jednou bude druhý".

Ale Valinka se rozhodla, že chce mezi nás teď a ne až za pár let 😀

V dubnu 2014 jsem vysadila antikoncepci. Ale vůbec ne, abych otěhotněla, ale proto, že mi dělala v těle neplechu.

V pauzách kdy se antikoncepce nebere mi už tři měsíce po sobě nepřišla menstruace.

Jedna hodná maminka mi poradila bylinky na srovnání cyklu a já, i když jsem na bylinky nikdy moc nevěřila, jsem to zkusila s tím, že lepší než do sebe začít cpát hned nějakou chemii.

A ono to zabralo...od toho dubna přicházela MS každý měsíc přesně po 28 dnech.

Od antikoncepce jsem si chtěla dát pauzu s tím, že než vyberu jinou, tak si budeme dávat pozor.... no...člověk míní a snaží se, ale příroda si to stejně udělá po svým 😀

Konec srpna 2014

Adriance je rok a skoro tři měsíce...

A já už mám tři dny zpoždění... hlavou se mi honilo tooolik věcí....co když jsem těhotná? chci už druhý mimčo? ono už by asi bylo stejně jedno co chci 😀 Není Adrianka ještě moc malá? Zvládneme to? Kdy si udělat test? Asi ještě počkám...

Nic nebylo jistý tak jsem to zatím tajila před manželem i rodinou...

Další den už jsem to nevydržela a udělala jsem si test.... a byl tam duch a byl to pro mě celkem šok, vůbec jsem to nečekala.

Byl sotva vidět, ale viděla jsem ho já i manžel, kterýmu jsem se hned pochlubila 🙂

Zrovna tapetoval Adriance pokojíček na typicky holčičí barvy, kde samozřejmě převládala naše oblíbená barva - růžová 🙂

Došla jsem do toho pokoje se slzama v očích, Peťa seděl na zemi a říká: "tak co?"

"No vypadá to, že budeme mít druhý miminko..."

Peťa vykulil oči, podíval se po pokojíčku a s úsměvem říká: "Ty vogo, já to tady nebudu zase přetapetovávat na modro!"

Rozesmálo mě to a říkala jsem mu, že je to padesát na padesát jestli bude nebo nebude muset 😀

Moc mě překvapil. Pořád říkal, že druhý dítě by zatím nechtěl a po tom, co jsem mu to řekla, byl šťastnej jak blecha.

Pořád se usmíval, začal plánovat všechno možný a že prý už by se nejradši někomu pochlubil.

A já? Já jsem na sebe byla naštvaná za ty první pocity, který mě ovládly - zase budu mít velkej břuch, bojím se porodu a budu zase kojit a do toho se starat o Adrianku... Byla jsem hrozně zmatená, druhý miminko jsem si přála, ale asi ne tak brzy... na druhou stranu bych paradoxně byla už zklamaná, kdyby se těhotenství nepotvrdilo, protože jsem se do toho druhýho malýho prcka začala zamilovávat... 🙂

Termín podle menstruace jsem měla 5.5.2015 (tak krásný datum!!🙂) a podle ultrazvuku v 13. týdnu to bylo 6.5.2015.

Ve 20. týdnu nám potřetí byla potvrzena holčička, takže se mohl Peťa radovat, že pokojík přetapetovávat nemusí 😀 😀 😀

A já jsem byla strašně šťastná, druhou holčičku jsem si moc přála.... 🙂

Celý těhotenství bylo bez problému. Jen mě první asi tři, čtyři měsíce trápila šílená únava a to bylo k nevydržení když už doma jednoho prcka máte a nemůžete si zdřímnou kdykoliv si vaše tělo zamane. 🙂 No a v osmým měsíci to potom byly hrozné bolesti zad, chodila jsem jako kačer 😀

Stejně jako u Adrianky jsem měla tušení, že prcek vyleze dřív než v termínu (poprvý mi to nevyšlo, tak mi to mělo napovědět, že ani teď mi tušení nevyjde 😀)

Termín porodu se blížil a čekání bylo nekonečný...kdy to přijde, v noci, ráno, odpoledne? Jak to začne, praskne voda, poznám ty bolesti?

Člověk by řekl, že když už má jeden porod za sebou tak si bude podruhé sám sebou jistější, ale opak je pravdou... nedalo se na to nemyslet, navíc se mě každou chvilku někdo ptal, volal, psal jestli UŽ? Ještě jsi tady? Ještě nerodíš? Tak kdy už to bude?....takže se mi nejednu noc i zdálo, že už rodím 😀

A ráno zklamání, že jsem ještě celá 😀 😀

No a najednou bylo po termínu....

Úterý 12.5.2015...jsem po další kontrole v porodnici, náladu mám na bodu mrazu, protože jsem se opět dozvěděla, že se ještě nic neděje a pokud si to malá nerozmyslí, tak v pátek ráno nástup na příjem a vyvolávání... :-/ 

Před porodnicí jsem si i zaslzela, měla jsem už toho čekání plný brejle, zdálo se to nekonečný...

Už pár večerů mě trápilo tvrdnutí břicha a bolesti, tak jsem doufala, že se to někam hnulo a pan doktor mi vzal vítr z plachet...

A ona si to Valinka asi hezky připravovala, protože hned další den se rozhodla přijít na svět a nijak se s tím necrcala 😀

Středa 13.5.2015 (Adrianka má narozky 10.6. a Peťa 13.6.)

V předchozích dnech jsem zkoušela opakovaně babské rady na vyhnání miminka jako jsou dlouhý procházky, teplá vana, sprcha, chození do schodů, ze schodů, sníst hodně pomerančů, dát si dvojku vína, cucla jsem i pivo 😀 A nic.... proto jsem dnes sáhla po další "zaručený" radě a tou bylo mytí oken. 

Hned dopoledne jsem se na to vrhla... no zvládla jsem jen dětský pokoj a obývák...strašně mě to unavilo...ono s tím velkým břichem a 18 kilama navrch to bylo přece jen obtížnější než normálně 😀

Odpoledne jsme vyrazili na procházku. Bylo kolem čtvrté když jsem zaznamenala silnější tvrdnutí břicha, který trvalo chvilku a odeznělo. 

Ale zjistila jsem, že to přichází pravidelně po deseti minutách a každý další tvrdnutí je o něco nepříjemnější.

Peťa se mě ptal co pořád koukám na hodinky 🙂 Tak jsem mu říkala, že se možná něco děje už...

No stavili jsme se v obchodě, nakoupili, co jsme chtěli a že se vydáme ještě na zmrzku...

Už jsem si ji ani nevychutnávala, protože interval se zkrátil na 7 minut a pokaždé mě to donutilo zastavit a dýchat..

Tak jsem raději zavelela, že půjdeme pomalu domů...

Adriance se moc nechtělo...zastavovala se u každýho stromu, kamínku, klacíku 😀 

Domů jsme dorazili kolem šesté... a jak se zaklaply dveře, tak najednou interval 5 minut a už to bolelo tak, že jsem dýchala a skučela nahlas...

Adrianku měla hlídat moje mamka, která to sem má 100 km, takže jsem si chtěla být jistá, že rodím, než ji sem zavoláme... zavolala jsem jí teda, že se něco děje, ať je připravená, že pojedeme do porodnice ať se na mě mrknou a dáme vědět.... no jako nevím čím jsem si pořád nebyla jistá 😀 😀

Vysprchovala jsem se, dobalila tašky a vyrazili jsme všichni směr porodnice...

20 km Peťa zmáknul asi za 12 minut, protože v autě se interval zkrátil na 3 minuty a kontrakce jsem měla za cestu asi čtyři. Při bolestech jsem si už trošku zařvala....kontrakce v autě, kdy to člověk nemůže pořádně rozchodit nebo si aspoň stoupnout, nejsou nic příjemnýho...

cca 20:00

Do kecafonu na porodních sálech jsem oznámila, že jsem ASI přijela rodit 😀

Porodní asistentka když viděla Peťu s Adriankou v náručí, tak se ptala jestli chce být u porodu...tak jsme řekli, že jo, že musí ještě dcerku odvézt na hlídání, ale že jsme prvně chtěli vědět jestli je to fakt ono...

Tak se usmála a řekla, že to je ONO a že to jsou už kontrakce k porodu a že jestli to chce tatínek stihnout tak už by měl vyrazit 😀

Peťa rychle ještě vypsal papír, kde uvedl jaký jsme vybrali jména pro holčičku a chlapečka a rozloučili jsme se.

Porodní asistentka (PA) mě položila a připojila na monitor, otevřená jsem prý na 3cm...

Kousek ode mě byl počítač a běhal tam spořič s časem a pamatuju si, že jsem se dívala, že je 20:38 a já ještě pořád ležím na monitoru....proklínala jsem PA, že mě tam nechává ležet tak dlouho...zlatý kontrakce v autě, vleže to bylo ještě horší.

Do toho furt PA úplně klidným hlasem že ať se nehýbu, ať zhluboka a pomalu dýchám a ne tak krátce a rychle nebo se mi zamotá hlava a miminku tam nepouštím kyslík.... grrrr 😀 dobře míněné rady, ale v tu chvilku jsem si říkala, ať si je strčí za klobouk 😀

Přesto jsem její slova měla v hlavě a snažila jsem se řídit tím co mi říkala.

Asi ve třičtvrtě na devět mě konečně odpojila a vzala mě na porodní sál. Ať si prý dám teplou sprchu a zahopsám na balonu a že se na mě za chvilku přijde podívat... při kontrakci ať se prý vždycky zastavím a snažím se mít nohy od sebe, že se bude miminku líp sestupovat...

Sprchu jsem vydržela chvilku, nebylo mi tam dobře, kontrakce co 2-3 minuty...

Zkusila jsem ten balon, sedla jsem na něj a hopsala, mezi kontrakcema to bylo super...na ty dvě minuty to byl relax, měla jsem zavřený oči, hopsala, hladila jsem si břicho a mluvila na malou, že ať mě moc dlouho netrápí a jde za náma, že už jsme se na ni načekali dost tak ať se s tím nepáře  😀

Najednou kontrakce jak prase, vyskočila jsem z balonu na nohy, chytla jsem se lana, který tam viselo ze stropu...snažila jsem se myslet na slova PA, nohy od sebe...ale mě se tou bolestí kroutily do X....dýchat zhluboka a pomalu....snažila jsem se co to šlo, ale musela jsem si už i pořádně zařvat....

A potom zase úleva, odpadla jsem na balon a zase chvilku relaxovala...další kontrakce snad ještě horší, zase jsem vystřelila na nohy, řvala jsem, cítila jsem hroznej tlak a najednou mi praskla voda...

Prodělala jsem takhle asi ještě dvě kontrakce a modlila jsem se aby už přišla PA mrknout co se děje, protože už mě to při kontrakcích i nutilo tlačit...

Po chvíli přišla, řekla mi ať si lehnu, že se mrkne...."jéééé jdeme rodit, vše je připraveno!"

Nemohla jsem tomu uvěřit... "faaakt?" usmála jsem se...

Jiná PA se mě ptá: "A kde je tatínek?"

"No on jel odvézt dcerku na hlídání a přijede zpátky" funím...

PA: "no tak to už asi nestihne 🙂"

"Tak maminko...až bude přicházet kontrakce tak se hodně zhluboka nadechněte, bradu na prsa, zavřete oči a až přijde tak tlačte ze všech sil..."

Kontrakce byla tu, opět ten šílenej tlak, kterej jsem myslela, že mě rozerve..tlačila jsem ze všech sil..

"Ještě, ještě, vydržte, taaaak, šikovná...."

Kontrakce byla pryč, odpočívala jsem...

"Jste šikulka.... a zkusíme to ještě jednou ano? Zase zhluboka nadechnout, zavřít oči a tlačte....."

božeeeeeeeeeeeee, jááááá tlačíííííííííííííííííííííím.....cítím silnou řezavou bolest...

"Paráda maminko, hlavička je venku...ještě jendou se do toho opřete a máte to za sebou..."

nááááádech.....tlačíííím a zase ten šíííílenej tlak. jaaaau, bolíííííí tooooo.....

A najednou úleva.....

Na prsou mi přistálo to krásný růžovoučký, teploučký, ušmudlaný miminečko....naše druhá holčička Valerinka...a hlásila se hrdě k světu 🙂 🙂

Pořád jsem na ni musela koukat, byla tak nádherná!!

Přestřihli pupeční šňůru a odnesli ji na měření a vážení...

Najednou slyším "Aaaa tatínek je tady 🙂"

Zmohla jsem se jen na "No to brzo" a usmála jsem se 🙂

Děsila jsem se ještě porodu placenty po zkušenostech z prvního porodu, ale ta po chvíli odešla taky sama, bez problémů...

Nemohla jsem uvěřit tomu, že už to mám za sebou, že to bylo tak rychlý!! Nebyla jsem natržená ani nastřižená.... byla jsem tak šťastná!

Zpátky už mi Valinku nesl Peťa. Smáli jsme se tomu, že nepřiběhl ani za pět dvanáct, ale pět minut po dvanácté 😀

Valinka se narodila 13.5.2015 ve 21:27 hodin s mírami 3440 gramů a 51 centimetrů. 🙂

A stejně jak byl porod za odměnu, tak je i Valinka jako miminko za odměnu. Je hodná, usměvavá, spí celou noc....

A já děkuju, že si k nám Valinka našla cestu, protože mít DĚTI je nádherný!!!

Moc ty naše holky milujeme!!!! ♥♥♥♥♥♥