Aneb náš boj s kyčlí. Možná to bude trochu zmatené, za to se předem omlouvám, nikdy jsem na slohy nebyla.

Rodila jsem plánovanou sekcí, přirozený porod mi pan primář zakázal a ani bych nechtěla, když byl Venda stále KP. Ještě v porodnici se na něj díval pan ortoped. Jeho verdikt – kyčle trochu špatné, cvičte s nožkama tzv. motýlky a dávejte široké balení. Potom nás ještě nahnali na ultrazvukové vyšetření, stále stejné – cvičení a široké balení. Ještě další doktoři se na Vendelínka přišli podívat. Až tomu poslednímu se to moc nezdálo. Sám si netroufal říct, jak moc špatné to je a objednal nás do fakultní nemocnice v Hradci Králové k panu doktoru Adamcovi.

Do FNHK jsme jeli hned druhý den po příjezdu z porodnice. Byli jsme na rentgenu a pan Adamec dělal i UZ, sám z toho nepoznal, jak je to vážné, dokonce řekl, že cvičením těch motýlků bychom to akorát zhoršili. Objednal nás na artrografii (v narkóze vstříknou ke kloubu kontrastní látku a pod rentgenem se pořádně podívají) Začal nám vyprávět o možnostech léčby, o trakcích, o sádrových spikách, o třmínkách a nakonec zabrousil i k operaci. Hned jsem se začala hroutit, brečela jsem ještě v ordinaci, bylo mi líto mého drobečka, bylo mu teprve 6 dní a už měl naplánovanou narkózu.

Do nemocnice jsme nastoupili 4. 6. 2014, když byl malému měsíc a 2 dny. Hned druhý den dopoledne jsem Vendelínka odnesla k operačním sálům. Vzali si ho a pro mě a mého manžela začala nejdelší hodina a půl z celého našeho života. Moc jsme si přála, aby mi Vendu vrátili v pořádku a aby mi ho dovezli pouze v třmínkách. Řekli nám, že celá aerografie trvá tak 15 minut, takže jsem už po půl hodině nervózně přešlapovala po pokoji, chodila se dívat na chodbu, ptala jsem se sestřiček, co se děje. Neuvěřitelný strach jsem měla. Až pak, po hodině a půl, jsem uslyšela ten známý řev, nikdy jsem nebyla tak šťastná, že jsem slyšela svoje miminko brečet. Hned jsme mu s manželem šli naproti. Byl to děsný šok, když jsem koukla do kočárku pro dvojčata a tam náš Venda od pasu po kotníčky zasádrovaný.  Byl to strašný pohled a zároveň neuvěřitelná úleva, že nemusíme podstoupit trakční léčbu – 6 týdnů v nemocnici, kdy by Venda ležel zavěšený za nohy a já ho mohla sundávat maximálně na hodinu za den.

Na vizitě mi doktor řekl, že stačilo, aby Vendovi nařízli šlachy, protože měl zkrácené svaly a kvůli tomu se nedařilo nohu zakloubit zpět. Sádru měl Venda na 6 týdnů, přebalování bylo ze začátku boj, ale pak jsme se vše naučili a ani nám to moc divné nepřišlo.

Po 6 týdnech (v jeho necelých 3 měsících) jsme jeli na sundání sádry, když si na to pan doktor vytáhl vibrační pilku, hned jsem zezelenala. Ani koukat jsem se na to nemohla, dokonce mě sestřička poslala pryč, asi jsem vypadala fakt zle. Naštěstí manžel vše zvládal a zůstal Vendelínkovi na blízku. Po sundání měl nohy děsné, fialové, kůže suchá, poničená.. Strašný pohled to byl. Chvíli Vendu nechali jen tak a pak mu pan doktor nasadil třmínky, které měl nosit 23 hodin denně. Zůstali jsme ještě přes noc a druhý den jsme jeli domů.

Dále jsme jezdili každý měsíc na kontroly. V pátém měsíci už měl nohu naprosto zdravou, ale jadérka chybí. Sice už je na ultrazvuku vidět náznak, ale nejsou úplně dorostlé. Takže jsme měli třmínky stále, jen nám upravil pan doktor režim – prvních 14 dní na 20 hodin denně, dalších 14 dní na 16 hodin denně a dalších 14 dní měl třmínky už jen na noc. Po půlroce už byl úplně bez třmínků, nohy obě zdravé. S třmínkama se naučil přetáčet ze zad na bříško a opačně, ke konci si i začal sedat. Teď je mu čerstvě 9 měsíců a už měsíc si stoupá a obchází nábytek. Venda si toho hodně zažil, je to velký bojovník, vše snášel nejlíp z nás všech. Také mě hodně podpořil manžel, bez něj bych to asi tak lehce nezvládala a jsem mu za to moc vděčná. Ještě nás čeká kupa další kontrol a i když se stále bojím, doufám, že je a bude vše stále v pořádku.