Na úvod tohoto článku musím napsat, že když jsem si poprvé přečetla Estivillovu knížku Dětská nespavost, tak jsem byla rozhodně přesvědčená, že tuto "příšernou" metodu nikdy na Amálce zkoušet nebudu!

Od začátku, co se malá narodila, tak byla závisla na prsu. První měsíce byla na mě přisátá pořád, takže se u něj naučila i usínat a spala s námi celou noc v posteli. Asi po dvou až třech měsících jsme si ale s manželem říkali, že ji musíme naučit spát v postýlce, protože takto jsme se nevyspali nikdo, ani Amálka. Tak jsme ji zkoušeli po usnutí přesunovat do postýlky, ale vždycky se vzbudila ahne chtěla zase k prsu. Pak jsem si přečetla u jedné maminky, že oni trochu zajizdí postýlkou a dítě spí. Tak jsme to zkusili a Amálka nám takto opravdu začala v postýlce usínat. A když se vzbudila na kojeni, tak jsem ji nakrmila, dala do postýlky a zase trochu povozila a malá spala. Jen k ránu už jsem jí většinou dávala k nám.

Říkala jsem manželovi, že jakmile začne dstával na noc kaše, určitě se už v noci tolik budit nebude, max jednou za noc. Přišel 6/7 měsíc, začali jsme dával kaše a spaní se spíš zhoršilo. Malá se začala budit častěji a pořád chtěla prso. Byla jsem ale trpělivá a říkala jsem si, že to pro ni ráda udělám a to nespaní vydržím. Přišly ale Vánoce a spaní se horšilo. Amálka se začala budit co hodinu a někdy i co půl hodiny a ani usínání v postýlce už se nedařilo. Zkoušela jsem ji uspávat i jinými způsoby (chování v náruči, ukolébavkou, hlazením, bílý šum, kolotoč...), ale nic nezabralo, chtěla jen to prso. A já jsem ráno vstávala jak zmlácená - bolely mě klouby, záda, hlava, při chůzy mi celým tělem vystřelovala bolest a já byla jen podrážděná a všechno to odnášel manžel. A ani Amálka vyspaná nebyla a doháněla to přes den.

Přečetla jsem si znovu knížku od Estivilla a manželovi dala přečíst zkrácenou verzi na internetu (kníža by se mu číst nechtěla). A dohodli jsme se, že to teda druhý den zkusíme. Druhý den (ve čtvrtel) jsem od rána byla nervozní a bála jsem se večera, když v tom jsem si vzpomněla, že v pátek jdem na očkování, takže tu metodu nemůžeme začít dělat, kdyby měla malá po očkování teploty. V tu chvíli se mi ulevilo jak školákovi, který se dověděl, že se písemnka ruší 🙂

1. den: Přišla sobota, kdy jsme tedy už měli začít a já už jsem byla klidnější. Odpoledne jsem dala Amálku ven babičce a začala jsem chystat pokoj - sundala jsem nebesa (kdyby se moc vztekala, tak aby to na sebe neztrhla), posunuli jsme dolů rošt postýlky (aby nám při tom vztekání nevypadla), nachystala vak na spaní (když se bude odkopávat), kolotoč, usínáčka a na strop nad postýlku nalepila berušky. Po večeři jsem Amálku okoupala a volala manželovi, ať přijede, že musí být u uspávání se mnou. V obýváku jsem malou nakojila a přečetla jí leporelo "Kdo chce koťátko?". Potom jsem jí ještě dala trochu napít mléka a šli jsme ji obléct do spacího pytle. V pokoji jsem jí ukázala berušky (byla z nich nadšená), kolotoč a usínačka, položila ji do postýlky, přikryla lehkou dekou a dala usínáčka.Řekla jsem jí třkrá za sebou "kokuzelnou větu" - Amálka se tomu hrozně smála, pohladila po hlavičce, zhasli jsme a odešli vedle do obýváku. Pořád jsem držela v ruce knížku, abych věděla, co mám říkat a mobil, abych hlídala čas. Malá začala trochu poplakávat, tak jsem vstoupili do pokoje znovu, řekli onu větu a šli zpátky. Bála jsem se toho pláče, ale bylo spíš jen malé vztekání. Šli jsme tam ještě čtyřikrát, řekli onu větu, pohladili po hlavičce a šli. Když jsme čekali na další vstoupení, její pláč byl spíš takové závolání a pak jen řekla "hm", zase zavolala a "hm". 2 minuty před tím, než jsme tam měli vstoupit, tak najednou ticho. Byli jsme z toho s manželem překvapení, tak jsme jak paka spolu mluvili- mažel: "Co teď?" já: "Já nevím, asi spí" manžel: " Co když nedýchá?" já: "Dýchá. Tak ji jdi zkontrolovat." manžel: "Ne, jdi ty." Tak jsem se tam potichu plížila a manžel za mnou a já: "Kam jde?" manžel: "Jdu za tebou, kdyby se vzbudila, tak přiskočím, ať můžeš říct tu větu.".... prostě paka 🙂 Každopádně vstoupila jsem dovnitř a Amálka opravdu spala. Hlavu měla zapasovanou v mantinelu v rohu postýlky a kravičku si držela v ruce. Uspávání trvalo přesně od 20:35 do 21:08. Seděli jsme v obýváku a za 30 minut se ozvalo mrčení (dřív to znamenalo, že se během vchvilky vzbudila a chtěla hned prso), tak jsem už říkala, že to uspávání nevyšlo a byla jsem přípravená tam jít, ale najednou ticho. Potom ještě za půl hodiny začala plakat, tak jsme řešili, co teď máme dělat, řekli jsme si, že minutu počkáme a půjdeme tam, ale ani jsme to nestihli doplánovat a zase spinkala. Během noci se vzbudila v 1:35 - nakojila jsem ji, dala odříhnout a položila do postýlky. Manžel už vstával, že budeme muset říkat onu větu, ale Amálka se jen přetočila a spala. Já jsem nevěřícně lehla do postele a nemohla jsem usnout z toho šoku, protože to celé trvalo max 10min a dřív bych ji kojila tak půl hodiny a čekala až odpodne, potom bych jí musela opatrně dát do postýlky a ještě ji 5-10minut v ní vozit, aby usnula úplně. Pak se vzbudila ve 4:35, opět jsem nakojila, odříhnout a položila do postýlky. Asi 5 minut se v postýlce vrtěla, ale byla klidná a sama usnula. Potom se vzbudila před sedmou - opět kojení, odříhnutí, položení a spala. Já jsem se aspoň v klidu nasnídala na nachystala do sboru. Za hodinu se Amálka vzbudila, vesele nás vítala, tak jsem jí ještě nakojila a položila s hračkou za manželem do postele. Byla to první noc od porodu, co jsme spali bez Amálky a byli jsme vyspaní všichni tři. Zkusila jsem jí takto uspat i přes den odpoledne a podařilo se.

2. den: Večeře, koupání, kojení, pohádka, spousta pusinek od rodičů a šlo se na uspávání. Začali jsme ve 20:22, do pokoje jsme se vraceli třikrát a ve 20:50 Amálka spala. V noci se vzbudila, nakojila jsem ji, nechala odříhnout a položila a Amálka spinkala. Potom se vzbudila asi po 45 minutách a plakala. Věděla jsem, že žízeň nemá, tak jsem počkala dvě minuty, jestli si s tím porádí sama a potom jsem vstala a řekla onu větu. Tu jsem jí pak řekla ještě dvakrát a spinkala. Přes den jsem takto Amálku uspala po snídaní a před obědem. Po obědě se ještě trochu vyspala venku, ale odpoledne před večeří se mi zdála zase unavená, tak jsem jí chtěla takto uspat v postýlce, ale nepovedlo se. Přemýšleli jsme, co máme dělat, abychom jí neukázali, že si pláčem vynutí naši reakci a tak jsme vstoupili do pokoje, počkali chvilku až přestane plakat a potom ji vzali s postýlky. Ale i tak jsem měla strach, že jsme to pokazili a večer se jí nepodaří uspat.

3.den: Večeře, umývání, kojení, pohádka, zazpívali jsme i ukolébavku - to se Amálce moc líbilo, spousta pusinek a položili jsme Amálku do postýlky. Začala jsem poprvé říkat onu větu a Amálka už poplakávala, tak jsem si říkala, že jsem to tím odpolednem asi fakt pokazili. Řekla jsem větu potřetí, pohladila Amálku a odešli jsme. Měli jsme do pokoje vkročit po třech minutách, ale neuběhly ani dvě a Amálka spala.

Troufám si říct, že se nám to povedlo. Všichni tři jsme mnohel lépe vyspaní. Amálka je pořád veselá a nijak jsme jí tím neublížili. A ani ten pláč, který jsem při uspávání čekala nebyl nijak hrozný. Víc se chuďátko naplakala, když jsem na ni neúspěšně zkoušela všechny možné jiné metody před tím. Některé maminky si myslí, že tato metoda nejde, když je dítě kojene, ale jde to a i při této metodě můžu reagovat na její pláč - hladovou nebo žíznivou ji nikdy nenechám. A já teď aspoň můžu večery využít k žehlení, chystání jídla (pro malou i pro nás), abych se jí přes den mohla věnovat, nebo k háčkování čepiček pro Amálku a v neposlední řadě i pro manžela, protože i to je důležité.

Když jsem samovolně potratila první miminko, hledala jsem na internetu rady, co mám dělat, abych mohla jednou mít miminko, nebo zda vůbec budu moct mít miminko. Všude jsem nacházela jen články, kde maminky o miminko přišly, ale jak to bylo dál...? Nikde nic nebylo. Proto jsem se rozhodla napsat svůj příběh. Třeba psychicky podpoří aspoň jednu ženu, která se právě objevila v podobné situaci.

Bylo právě Velikonoční pondělí 2012 (my jsme měli s přítelem v té době necelé 2 měsíce do naší svatby) a já jsem měla zpoždění s menstruací. Nebylo to u mě sice ni c neobviklého, ale měla jsem zvláštní pocit, tak jsem si zkusila udělat test a ony se tam objevily dvě čárky. Byla jsem překvapená a šťastná. Druhý den ráno jsem hned volala na gyndu, abych se objednala na prohlídku a přemýšlela, jak do příteli oznámím. Za týden jsem šla na kontrolu ke gynekologovi, kterého jsem vůbec neznala, ale protože moje původní doktorka už u nás moc neordinovala a brala jen VIP pacienty, tak jsem musela přejít k někomu jinému. Doktor mě vyšetřil. Pak začal dělat ultrazvuk, ale tykovým způsobem, že kdybych se zvědavostí nenadzvedla, tak by mi tu fazolku ani neukázal. Potvrdil mi přítomnost zárodku a řekl, že  mám přijít zase za 14 dní. Byla jsem překvapená, že to bylo všechno. Byla jsem poprvé těhotná a myslela si, že třeba se mnou něco probere nebo že se zeptát, jakou práci vykonávám, ale nic.

Odpoledne jsem šla koupit dudlík a nachystala jsem příteli dárek do krabičky. Když jí otevřel, nejprve tomu nerozumněl a byl překvapený, ale nakonec byl rád, i když asi nepočítal, že bych byla těhotná už na svatbě. Pamatuju si, že jsem mu ještě ten den říkala, že si to zatím necháme pro sebe, protože v začátku ještě není jisté, jak to dopadne. Ale i tak jsem už mezi přípravami na svatbu začínala brouzdat na stránky s věcičkami pro děti a vymýšlela, jak to na svatbě oznámíme.

O týden později (byla jsem zrovna 7 + 5tt) jsem měla jet se svou sestrou (svědkyní) a maminkou do svatebního salonu doladit poslední věci k šatům. Než jsem odcházela z práce, zašla jsem si na záchod a zjistila, že trochu špiním. Pro jistotu jsem volala na gyndu ( v ordinačních hodinách), ale nikdo mi to tam nebral. Tak jsem vyjely do sv. salonu a já ještě zkoušela volat - bez úspěchu. Při zkoušení šatů má sestra náhodou narazila na mé papíry o těhotenství, které jsem měla v kabelce, tak se se mnou radovala, ale já jsem měla na jednou strach. Zašla jsem si na toaletu a můj strach byl oprávněný. Cítila jsem, že ze mě něco vypadlo a já tušila nejhorší. Ihned po návratu domů jsem příteli se slzami v očích říkala, co se děje a jeli jsme na pohotovost.

Paní doktorka mi udělala ultrazvuk a jenom řekla: "Já tam nic nevidím." V tu chvíli už jsem slzy neudržela. A paní doktorka se zeptala: "Pan doktor tam ten zárode viděl v děloze? No, budu vám slečno věřit, že byl v děloze a tím vyloučíme, že se nejedná o mimoděložní těhotenství." Nevím, jestli jsem byla tak najivní, ale v tu chvíli bych od ní čekala trochu víc péče. Potom se mě zeptala: "Chcete udělat revizi dělohy nebo to necháme tak, ať to odejde samo?" Řekla jsem jí, že tomu nerozumím, co je lepší. Ona mi řekla, že mi doporučuje revizi nedělat, ať piju šalvějový čaj a když budu mít bolesti, že si mám vzít Ibalgin. Vzala si ode mě peníze a poslala domů.

Ten den mi bylo hrozně, hlavně psychicky a jen jsem brečela, přítel se mě snažil podpořit, ale asi mu to těhotenství v té době ještě tolik nedocházelo, protože neviděl tu fazolku na ultrazvuku, jako já. Druhý den jsem šla do práce s hroznými bolestmi, ani Ibalgin nepomáhal. Odpoledne si ke mě přišla sestra pro svou dceru, kterou jsem jí hlídala a tak jsem jí říkala, co se stalo. Když mě viděla, jaké mám bolesti, volala ihned své doktorce (gynekoložce), u které pracuje a ta jí řekla, ať na druhý den přijedu k ní na kontrolu.

Když jsem k paní doktorce přijela, nestačila jsem se divit z jejího úžasného přístupu, který jsem u nás v nemocnici nikdy nezažila, a také z toho, jak měla vybavenou ordinaci. Když mě vyšetřovala ultrazvukem, Měla monitor i pro pacientky nad léhátkem, takže jsem vše viděla a ona mi všechno i vysvětlila. Zjistila, že mám v sobě už nekrotizující části a pokud se neudělá revize, tak bych nemusela mít už nikdy žádné dětí. Objednala mě do nemocnice, kde pracuje ona na druhý den ráno, aby mi ten zákrok i sama provedla. Měla jsem z toho strach, ale věřila jsem ji.

Druhý den mě přítel odvezl do nemocnice, kde mě paní doktorka i primář vyšetřili a uložili na pokoj. Se mnou tam ležela i paní, kterou čekal stejný zákrok, ale z důvodu toho, že jejimu miminku přestalo bít srdíčko. Obě jsme prožívaly hroznou bolest, ale současně nám pomáhalo, že nejsme jediné na světě, komu se to přihodilo. Při čekání na zákrok nám tam nabídly časopisy, ale buď to byly časopisy Maminka, nebo Betynka, nebo se články, jak alkoholička už čeká páté dítě a to jsme v tu chvíli ani jedna nepotřebovaly číst. Samotný zákrok trval asi 15-20 minut pod narkózou a v nemocnici jsme trávily asi půl dne.  Před propuštěním mě paní doktorka ještě zkontrolovala a propustila domů s tím, že musím alespoň 4 dny ležet, že teď budu jako v šestinedělí a o další miminko se můžeme začít snažit tak za 3 měsíce.

To šestinedělí bylo pro mě asi nejhorší. Každou chvilku jsem brečela při pomyšlení, že už to miminko v sobě nemám. A přítel už nevěděl, jak mi má pomoct. Neprožíval tu bolest jako já, protože si to těhotenství ještě tak neuvědomoval, když neměl možnost tu fazolku na ultrazvuku vidět. Ale překonala jsem to i díky přípravám na svatbu. Hodně mi v té době pomohla i sestřenice, která před lety něco podobného prodělala. A díky ní jsem si uvědomila, že třeba to moje tělo neby na těhotenství připravené, že jsem třeba mohla mít v sobě nějaké záněť ( je pravda, že do té rovize dělohy jsem při každé mentruaci měla hodně bolesti a po tom zákroku jsem už žádné bolesti neměla).

V červnu jsme prožili nádherný svatební den a v červenci odletěli na svatební cestu. V srpnu nás čekalo hodně svateb naších přátel, takže jsem v té době na chvilku vypustila nějaké černé myšlenky. A na začátku září, když jsem měla zpoždění a do toho zánět močových cest, tak jsem si kvůli antibiotikům, které jsem měla začít brát, udělala raději test. Když jsem uviděla ty dvě čárky, byla jsem štěstím bez sebe. Domluvila jsem si kontrolu u doktorku, která mi těhotenství potvrdila, ale taky mě připravovala na to, že se může opakovat to stejné, co poprvé. Za týden jsem začala zase slabě krvácet a tak jsem rychle se slzami volala manželovi a jeli jsme na kontrolu. Paní doktorka mi udělal ultrazvuk, u které byl tentokrát i manžel a když jsem oba uviděli tlouct srdíčko, tak jsem začali brečet radostí. V tu chvíli jsme byli moc šťastní, ale taky jsme věděli, že už o toho drobka budeme mít vždycky strach.

V průběhu těhotenství ještě párkrát nějaké slabé krvácení přišlo, ale nakonec vše dobře dopadlo a nám se v květnu 2013 narodila krásná zdravá holčička. Vím, že za hodně vděčím své sestře, která mě přivedla k nim do ordinace a úžasné paní doktorce Janyškové, která mě zachránila před neplodností. A i když k ní musím dojíždět, tak mi to za to stojí, protože takovou péči bych jen těžko někde hledala.

Do dnes si vzpomenu na to nenarozené miminko a přemýšlím, jak by asi vypadalo, jestli by to byla holčička nebo chlapeček...

Moc přeji všem ženám, které přišli o své miminko, aby měly hodně síly k překonání této bolesti - vybrečte se z toho, vykřičte, a aby jednou držely ve své náručí malý uzlíček.