Jen pro zájemce ( o kvalitní četbu 😀)

Jak se mi rodilo v Anglii

– bráno s rezervou, píšu to necelých 48 hodin po porodu

Londýn, North Middlesex University Hospital, neděle 27. listopadu 2016

Proces porodu bych rozdělila do 5 fází:

Fáze 1 : Přípravka

Od 2:30 jsem nemohla spát, byla jsem hladová, ládovala se vším možným a cítila se skvěle.

V 5:30 mi praskla voda.

Fáze 2 : Nadšené očekávání

Po deváté ráno zesílily pravidelné bolesti břicha, šla jsem do vany.

Intervaly se rapidně zkrátily, prchám z vany.

Odpoledne jedem do porodnice, ovšem posílají nás domů, že nic, otevření na 2 cm jsou málo.

Fáze 3 : Začínám myslet na smrt

Uznávám, že to fakt bolí a stupňuje se to. Sousedi si musí myslet, že u nás někoho kucháme zaživa.

Po pár hodinách mého domácího vřískání, ať už ve vaně nebo v posteli, že tohle neprežiju, mě manža nutí jet znovu do porodnice. Odmítám, že nejedu, že nemám šanci přežít cestu autem.

Obleče mě a jedeme.

Po šesté večer mi v nemocnici řeknou, že jsem otevřená na 7 cm. Zůstáváme, rodíme. Myslím na to, že chci usnout, nebo epidurál, nebo přeseknout vejpůl pod žebry, jenom ať mám pokoj. Dostávám mix rajského plynu a vzduchu – no, kontrakce při vdechování této směsky není procházka rajskou zahradou, ale alespoň mám v hubě tu trubičku, která skvěle funguje jako roubík, takže už celé oddělení neobtěžuju svým řevem. Poprvé cítím potřebu tlačit.

Ptají se nás, jestli chceme rodící centrum. Já tiše myslím na epidurál a manža porodní asistentce kývne, že chcem do centra. Vedou mě tam, napouští mi vanu.

Fáze 4 : Delirium, blouznění a porod

Rajský plyn & vzduch jsou mí nejlepší kámoši. Válím se ve vaně, nevnímám okolí.

Jo, asi je někde za mnou manža a o kus dál sedí asistentka. Bolí/nebolí po několik dalších hodin.

Po každé kontrakci myslím na to, že to vzdávám.

Nakonec už fakt vyměkávám, chci to zastavit/ukončit hned, žádné čekání, až zebere ta lopata prášků, sto injekcí opiátů a minimálně deset epidurálů.To vše aplikováno najednou.

Asistentka souhlasí, že jo a vyšetří mě. Na to mi hned sděluje, že to bere zpět, že je mimino už na krajíčku, že mám tlačit.

Coooo??? Ta hlava nemá šanci projít skrz, moc dobře cítím, jak je obrovská. Panika, panika.

Ocitám se znovu ve vaně. Napůl dřepím, napůl klečím, mírně předkloněná dopředu, předloktím opřená o kraj vany. Samozřejmě, že netlačím, prostě nechci, můj nej kámoš rajskej plyn a vzduch jsou se mnou, manžovi drtím přes okraj vany ruku a tlačit rozhodně nebudu.

Asistentka dřepí kousek od manžela a mezi každou kontrakcí mi radí, ať začnu tlačit. Nic, ignorace. Tlačení nebude.

Jenže pak! Sáhnula jsem si na tu super jemnou hlavičku, která se začala objevovat venku. Kouzelné.

Při další kontrakci opět vyměkávám a netlačím, to už byla hlava snad napůl venku a pak zase zajela kousek zpět. Až nakonec, při další kontrakci nasaju kámoše rajský plyn & vzduch, zatlačím a mimino je jedním šupem venku. Od desíti večer jsme rodina.

Ten nepopsatelný moment štěstí, když jsem si ji sama vylovila z vody. Byla trochu namodralá, to jo, s pupeční šňůrou frajersky hozenou přes rameno, ale začala hned a hlasitě křičet a já konečně přestala v celém pokoji vnímat jenom sama sebe (a muj rajskej plyn) a podívala se na dojatého manžu, Máme mimino.

Fáze 5 : Těhotenské hormony versus laktační psychóza

Na placentu jsme normálně počkali, žádné injekce. Šití nebylo potřeba, manža odstřihnul pupík. Naše novorozené štěstí mělo 53 cm a 3,47 kila, s obvodem hlavy 35,5 cm. Jo, měla šišatou hlavu, úplnej lebkoun, jak byla díky mému strachu tak dlouho stlačená v porodních cestách. Tak ji vyfotíme jen ze slušivého úhlu.

K bradavce se přisála jak profesionální savec (dravec). Sedm hodin po porodu se dívám na svoje spící mimino a tečou mi slzy dojetím, jak je možné, že něco tak dokonalého jsem ze sebe vyprdla zrovna já.

Samozřejmě, že z objektivního pohledu není dokonalá, ale hádejte se s novopečenou matkou v laktační psychóze.