Čekám na sen ...

Titulek zní krásně, romanticky a optimisticky. Obsahem tohoto článku je však bolest, smutek a pocity rozporuplnosti až zloby. Navíc je to snad už třetí verze, ale vždy jsem si pak nechala druhý den na to, abych se ujistila, zda je to napsáno, tak jak to cítím. Jak to cítím? To se nedá asi nikdy napsat nebo říci přesně, každý pojem může druhý člověk vnímat jinak. Bolest, na ni každý reaguje jinak, někdo méně jiný více. Já jsem spíše ta bolestnější osobnost. A další? Je to individuální. 

Při prvním sepsání zněl jinak i titulek, uložila si text i v počítači a řekla si: ,,Nevím? Nebude to zbytečně moc emotivní nebo až moc poučující? Myšleno to je, ale dobře“. Druhou verzi jsem si stále jen tak promítala v hlavě a říkala si, že není potřeba dávat odkazy o tom či onom. Určitě se zde najdou maminky i teprve ty nastávající nebo i tatínkové, kdy se s případem, který se stal mé mámě někdy setkaly, když ne přímo, tak třeba i z příběhů někoho známého. Nač tedy poučovat.

Říká se: ,, Čas vše zahojí“. Něco pravdy na tom je, ale mozek moc neoblbneme, pokud sám neonemocní, tak v hlavě to bude, i když bolest bude ustupovat. Určitá data a nebo situace, vždy tu událost nějak připomenou nebo dají podnět mozku: ,, Hele na něco jsi zapomněla, tak si vzpomeň“!

Teď tedy rychle přeskočím k tomu, co se událo.

Začal prosinec 2014, já se těšila na Vánoce, zejména kvůli dceři, které jsme nakoupili dárečky a představovala si, jak malá bude obdivovat stromeček a ozdoby, bude trhat balicí papír z dárků a v rámci svátků navštívíme své rodiny a rodinné příslušníky. Mé krásné představy neměly dlouhého trvání ☹

Opět to tedy urychlím.

Ve středu 3.12.2014 mi volala má sestra. Přijala jsem hovor a již dle tónu hlasu jsem poznala, že něco není v pořádku a také to tak bylo. Ve sluchátku jsem slyšela hluboký a smutný hlas sestry a ten mi oznamoval, že s mámou je zle. Dva dny nevycházela z bytu a dva večery se u mámy v bytě svítilo a jen díky všímavosti dlouholeté sousedky, která se sice přestěhovala do protějšího domu, nakonec dala všem věcem rychlý spád, ale bohužel i seberychlejší akce již byla marná. Ale jsem vděčná, že sousedce to nedalo a dala echo další sousedce v domě, která zazvonila na mámu a když neotvírala, zavolala ihned mojí sestře. Akce začala. Policie, hasiči, kteří museli rozebrat zámek, aby se dostali do bytu. Jak to vypadalo uvnitř bytu detailně popisovat nebudu, mohlo by se někomu udělat nevolno ☹. Ale jen krajově napíši, že máma ležela 2 noci na zemi v kuchyni, kdy snahou se zachránit na sebe ještě shodila ubrus ze stolu, ale aspoň se s ním přikryla a čekala na smrt. Proč na smrt? Dostala mrtvici a jelikož neměla žádnou možnost si přivolat pomoc, prostě ležela a upadala do bezvědomí ☹ . Záchranka mámu dovezla do nemocnice, ale bohužel to bylo i tak pozdě, mozek byl zalitý krví a máma již na nic nereagovala. Lékař tehdy prohlásil, že i kdyby to přežila, byla by ležák a neschopná ničeho, nereagovala by ani na nás, prostě jen ležící tělo bez duše. Prognóza byla jasná, očekávat to nejhorší, možná během pár hodin, možná za pár dní. Dny se vyplnily. Byly to nejhorší hodiny a dny v životě …. Čekat na nic …. Na konec ☹  A proč? Proč se to stalo? Osud? Hloupá náhoda? Byl pátek 5.12.2014 a sestra mi po x-tých telefonátech volá opět. Bohužel již se zprávou …. ,,Umřela“.

Nastal kolotoč věcí, které se musely zařídit a ještě některé se budou řešit. Možná díky tomu, že jsem při dané události nebyla tak blízko a na vlastní oči to zažila má sestra, která v té chvíli byla nejblíže, měla přeci  jednu možnost, řekla bych i možná ,,příjemnou pro ten vnitřní pocit,,  a tu, kterou já už nikdy nemohu zažít. Alespoň na rozloučenou v nemocnici podržela mámě na chvíli ruku. Já se mohla rozloučit již jen na hřbitově a v myšlenkách L a proto teď se dostávám k mému titulku tohoto článku. Potřebuji se hlavně vnitřně rozloučit, potřebuji pocítit trochu úlevy a pocitu, že je mámě již dobře a že nás vidí a ač již svou vnučku nikdy neuvidí, bude ji chránit. A k tomu potřebuji, aby přišel ten sen ….

Ano sen, již jsem takový měla, kdy jsem se také neměla možnost fyzicky rozloučit s jednou velmi blízkou známou, která ve mně viděla svou vnučku a já netušila, že bojovala s rakovinou. Když jsem jednoho dne chtěla za ní přijít, dozvěděla jsem se, že umřela. Ta informace mne doslova vysadila z reality. Byla jsem na sebe zlá, proč jsem si ten čas nenašla a další myšlenky si vzájemně proplétaly cestu v mé hlavě. Ale pak …. Nevím, kterou noc, ale jednou za mnou známá přišla ve snu, všude kolem byla černá tma, nikde nic nebylo, jen temný, černý prostor a v něm se objevila. Byla hubenější a vypadala velmi nemocně, až jsem nechtěla věřit, že je to ona. Promluvila tehdy na mne a chtěla, abych šla s ní. Najednou se mne zmocnil pocit nejistoty a nedůvěry a já jsem řekla: ,, A kam mám jít? Známá odpověděla: ,, Se mnou do zahrady“. A já na to: ,, Ale já mám ještě čas“. A známá se v tom snu usmála a řekla: ,,To je dobře, to je v pořádku“. Najednou byla zase taková, jakou jsem ji znala a začala se vytrácet a v tom jsem se i vzbudila. Dlouhou dobu jsem to nikomu neřekla. Někteří by se na mne dívali jako na blázna. Přesto jsem pak časem, jak jsem se poznala se svým nynějším přítelem tento sen prozradila a on na to řekl: ,,To je dobře, že jsi nešla“. A byla jsem ráda, že pochopil.

Proto ,,čekám na sen …. „ čekám až se jedné noci ve snu objeví má máma a bude mne zvát do zahrady a já řeknu nejdu, protože jsem máma a musím zůstat zde a máma se usměje a já budu se probouzet s vědomím, že jí je už dobře.

Než svůj článek dokončím, možná by nebylo špatné i trochu něco o mrtvici říci, ale věřím, že informací na internetu je dostatek, tedy poučovat nebudu. Jen poprosím všechny o velkou pozornost ke svým blízkým i k okolí, protože mrtvice  je zrádná a mnohdy nečekaná a každá minuta je drahá. Čím dříve postižený dostane lékařskou péči, o to je to pak pro toho postiženého do budoucna lepší. Sice mohou zůstat do konce života i postižení, která budou další roky života ztěžovat, ale budou žít! Život si totiž nikdo nemůže koupit.

U mé mámy k mrtvici pomohly možná i některé její špatné návyky a lehkomyslnost. Nerada chodila k lékařům a v roce 2013 také měla namále z důvodu otoku na srdci, ale tehdy si dovedla přivolat pomoc. Dostala léky, které však některé přestala brát! Sama od sebe. Nedodržovala životosprávu. Věřím, že umřít nechtěla, ale nedomyslela důsledky svého jednání. Tak nějak dle informací, které jsem dostala a také dle toho, jak jsem svou mámu znala, tak mne o to více tíží to, že i když věděla, že má a dožila se své prvorozené vnučky, že přesto se nedokázala vzepřít a starat se o svůj zdravotní stav, aby nedávala příčinu pak ke vzniku horších problémů, které dopomohly možná i k jejímu skonu. Nyní již odpočívá a má klid. Ale klid nemám já, protože se s tím nemůžu srovnat. A já čekám ….

Neměly jsem tak krásný vztah jako jsem vídávala u mých kamarádek a jejich maminek. Za svou dobu života mám bohužel více nepříjemných vzpomínek než těch hezkých, ale byla to máma a tu máme každý jen jednu. A krev nezapřete!

A já čekám ….