Mým kamarádkám, které tohle nikdy nebudou číst
Zlobíte se ne mě? Chápu vás. Všechny. Během posledního roku a půl jsme náš kontakt omezila na minimum. Nescházím se s vámi, občas si napíšeme na Facebooku. Nejsem mezi prvními, kdo vám gratulují k těhotenství nebo narození miminka. Nechodím s vámi na procházky s kočárkem, když už si napíšeme, bavíme se o počasí, o bydlení, o vaření, když začnete o dětech, zdvořile se zeptám na pár věcí a pak se omluvím, že mám hodně práce. Fotky vašich dětí na Facebooku nekomentuji, výjimečně k nim dám srdíčko. Připadáte si dotčené, že se o vás nezajímám? Myslíte si, že jsem se vdala a ztratila o vás zájem? Chápu to...
Ale pokuste se pochopit vy mě. Mám radost, že máte spokojené rodiny a krásné děti. Ale nad každou jejich fotkou pláču. Po pár dnech jsem schopná napsat vám komentář k fotce právě narozeného miminka. Víte proč? Protože já miminko nejspíš mít nebudu. Nevím, jestli vám děti závidím, nebo mi každá vaše fotka připomene moje trápení. Možná obojí. Proč se s vámi nevídám? To je snadné. Nevím, jak bych na přítomnost miminka v kočárku vedle sebe reagovala. Utekla bych? Plakala bych? Tvářila bych se, že je všechno v pořádku a doma se zhroutila? Sama nevím.
Mrzí mě, že jste před pár lety měly blízko jedna k druhé. Mrzí mě, že se nevídáme, nepovídáme si, nejdeme se jen tak projít. Možná jen potřebuji čas, abych se s tím vším smířila, a pak všechno bude v pořádku. Pak budu hodná teta, která klidně i pohlídá. Ale teď to tak není. Teď mi působí bolest i dětský pláč od sousedů.
Neodsuzujte mě, prosím. Pokuste se mě pochopit. Třeba pak znovu budeme dobré kamarádky. Zatím v sobě ale nenajdu dost síly ani na to, abych vám tohle řekla...
Doporučujeme
@monikaxoxo To mě mrzí. ☹ Ona je takováhle situace asi těžká pro všechny a jsou tu dva etrémy, kterých se bohužel lidi drží... Váš a můj.
když ono je tohle těžké opravdu pro obě strany. Moje kamarádka se snaží otěhotnět už několik let a nejde jí to, já se s ní ráda scházím bez dětí a nemluvím o nich, bavíme se o práci o chlapecha podobně, ale když jsem otěhotněla potřetí a pak potratila div mě neseřvala jak kdybych si dovolila tu nejhorší věc na světě, že se máme nejdřív vzít a pak plodit děti a spoustu jiných hnusných věcí. A přitom zrovna od ní bych čekala že bude vědět jak mi bude. Chápu její bolest, to že já otěhotním na lusknutí a jí to nejde, ale nečekala jsem takvou reakci. Když se mi teď podařilo otěhotnět znovu, přestala se semnou pro jistotu úplně bavit. Na jednu stranu chápu její bolest, na druhou stranu já za ní přeci nemůžu.
@kubuska Rozumím tomu. Je to opravdu velice těžké. Nepsala jsem tenhle článek, abych nějak naznačila, že jsou kamarádky strašné potvory, protože si dovolily mít děti. Vlastně jsem si jen potřebovala ulevit, trochu se vypsat. Jak jsem zmínila, já jim jejich rodiny přeji, jsem ráda, že mají krásné a hlavně zdravé děti... Ale sama nevím, jak bych na schůzce s nimi reagovala... Nerada bych řekla nějakou nepromyšlenou a unáhlenou poznámku... Zrovna dneska mi jedna z kamarádek řekla, že jsem poslední dobou hrozná, že jsem se změnila a jsem namyšlená, proto se s ní nechci scházet. Možná proto jsem měla potřebu napsat tenhle „dopis“.
@zak1991 chápu tě, ty pocity znám... minimálně tři roky jsem se tím samým trápila... když jsem viděla, jak mě s těhotenstvím "předbíhaly" mnohem mladší holky... taky jsem nebyla ta, která by s nadšením nakukovala do kočárků, vyptávala se na děti... Na druhou stranu, to byly spíš jen známé... moje kamarádky o mých pocitech věděly a chápaly to... děti měly spíš už starší, takže to jsem nesla asi líp... Co kdybys to těm opravdovým kamarádkám, na kterých ti záleží, řekla, co kdybys o svých pocitech promluvila, věřím že tě pochopí.
Reakce je oprávněná, nezažila jsem, ale nedivím se vám. Budu hodně drzá, když se zeptám, proč to nejde?
Narazila jsem na tenhle článek až teď, ale souhlasím. Mám to taky tak. Bolí mě to ale i musím říct, že často bojuju prostě s nepřejícností. Když si kamarádka stěžuje na blbosti typu "jsem těhotná a nemám chuť k jídlu, jéééé je" a já v té době po IVF, tak bych jí nejraději vrazila vidličku do oka. Od tý doby jsem s ní utnula komunikaci. Navíc od doby co otěhotněla, tak mluví jen o tom a o dětech. A já o tom fakt mluvit nechci, ani mě to téma nezajímá. Takže jsem raději, že se vůbec nestýkáme a když jsem viděla, jak strašně přibrala v těhotenství, tak jsem se lehce škodolibě smála. No co, lepší než furt brečet, že. Jinak cizí děti ve mě emoce vůbec nevzbuzují. Nebo si řeknu "jé hezké miminko" ale nerozesmutní mě to. Ale co mě děsí až na půdu je, že se za pár dní bude ženit můj bratr a jeho přítelkyně chce hned děti. Až přijdou s tím ,že čekají dítě, tak se bojím, že fakt skočím z mostu.
Začni psát komentář...
Tomuhle naprosto rozumim. Já to z mojí strany ještě docela zvládám, ale všímám si, že naopak ostatní se mě straní, kamarádky se mi při oznamování těhotenství pomalu omlouvaj, ty s dětma se mě straněj asi aby mi právě neubližovaly a ty bez dětí se mnou nechtěj mluvit asi abych je neděsila neplodností.