Jak jsem (konečně) přestala doufat

Nedávno to bylo osm let, co jsme si řekli, že bychom chtěli dítě. Osm let, během kterých se toho hrozně moc stalo, hrozně moc změnilo. Některé věci zůstaly stejné. Není jich moc, ale ta hlavní je, že děťátko nepřišlo. 

Nepočítám, kolik nocí jsem probrečela, kolik nocí jsem seděla a dívala jsem se do tmy, kolik nocí jsem se choulila v koutě gauče a trápila se. A kolik dní jsem se tvářila, že je všechno v pořádku, abych zase večer zalezla  do kouta a plakala. Neměla jsem se komu svěřit. O kamarádky jsem postupně přišla, rodinu moje trápení nezajímalo, manžela jsem nechtěla svým pláčem ničit. 

Střídala se období, kdy jsme se snažili, hlídala jsem ovulaci, brali jsme vitamíny, pili čaje, chodili na různá vyšetření. A nic. Pak přišlo období, kdy jsme ztratili naději, na všechno se vykašlali, testy a vitamíny jsme hodili do šuplíku a později do koše. A to jenom proto, aby se za nějaký čas nakoupilo všechno znovu a my se zase snažili o nemožné. Ničilo nás to oba. Dlouhých pět let.

Až jsem si jednoho dne řekla, že takhle to prostě dál nejde. Že nas to oba zničí, zničí to nas vztah, naše psychické zdraví, všechno... A najednou jsem prostě pochopila, že už toho mám dost. Že to takhle dál nechci. Otřela jsem si poslední slzy, které jsem kvůli tomuhle trápení prolila. Slíbila jsem sama sobě, že tahle kapitola končí. Necháme toho. Konečně jsem si přiznala, že se snažíme o nemožné a oba nás to hrozně ničí. 

Ráno jsem se probudila jiná. Smířená. Svobodnější. Klidnější. Šťastnější. A to říkám bez jakéhokoliv přikrášlování nebo patosu. Opravdu to tak bylo. A já pochopila další věc. Někdy to, co hodně chceme, úplně přebije to ostatní. To důležité. Zapomeneme sami sebe někde hluboko pod směřováním k cíli, který nepřichází.

Od chvíle, co jsme pohřbili marnou naději, je náš život lepší. Netrápíme se kvůli něčemu, co stejně nepřišlo. Neříkám, že za tři roky, co uplynuly, jsem nikdy nebyla ani malinko smutná z toho, že děti nemáme a mít nebudeme. Ale smutek nebyl zoufalství, které jsem zažívala s každou menstruací dřív. Neznamenal několik hodin zoufalého pláče. Pryč byl vztek nad tím, že to zase nevyšlo. Jen si prostě občas povzdechnu a jdu dál. A cítím, že je to tak správně.

A dneska, vzhledem k okolnostem, které jsme nemohli předvídat, ke starostem, které teď řešíme, k tomu, kde se momentálně nacházíme... Jsem ráda, že děti nemáme. Obě naše maminky jsou vážně nemocné, já lítám mezi domovem a mojí maminkou (spoustu kilometrů daleko), kvůli nemoci manželovy maminky jsme se stěhovali. Od rána do večera pořád řešíme zdraví blízkých osob. Neumím si představit, jak bych tohle všechno zvládla s malým dítětem. A tak si říkám, že to, že to nešlo, možná i mělo nějaký důvod. 

Vlastně ani nevím, proč tu tenhle článek píšu. Možná proto, že chci své působení ve snažilkovských skupinách (kde už dlooouho nejsem aktivní) nějak sama pro sebe ukončit. Možná proto, abych i ostatním ukázala, že někdy je cíl tak daleko, že cestu za ním vzdáte, ale přesto můžete být šťastní. Možná proto, že chci jen říct, že v tom nejste sami. A možná jenom proto, že chci tyhle svoje dnešní myšlenky uchovat.

Přeji vám, abyste vždycky v pravou chvíli přišli na to, že věnovat se něčemu, co nemá smysl, je zbytečné trápení. Přeji vám, aby všechny vaše cesty našly svůj nejlepší cíl. I když je ten cíl jiný, než jste si původně představovali.