Nedávno to bylo osm let, co jsme si řekli, že bychom chtěli dítě. Osm let, během kterých se toho hrozně moc stalo, hrozně moc změnilo. Některé věci zůstaly stejné. Není jich moc, ale ta hlavní je, že děťátko nepřišlo. 

Nepočítám, kolik nocí jsem probrečela, kolik nocí jsem seděla a dívala jsem se do tmy, kolik nocí jsem se choulila v koutě gauče a trápila se. A kolik dní jsem se tvářila, že je všechno v pořádku, abych zase večer zalezla  do kouta a plakala. Neměla jsem se komu svěřit. O kamarádky jsem postupně přišla, rodinu moje trápení nezajímalo, manžela jsem nechtěla svým pláčem ničit. 

Střídala se období, kdy jsme se snažili, hlídala jsem ovulaci, brali jsme vitamíny, pili čaje, chodili na různá vyšetření. A nic. Pak přišlo období, kdy jsme ztratili naději, na všechno se vykašlali, testy a vitamíny jsme hodili do šuplíku a později do koše. A to jenom proto, aby se za nějaký čas nakoupilo všechno znovu a my se zase snažili o nemožné. Ničilo nás to oba. Dlouhých pět let.

Až jsem si jednoho dne řekla, že takhle to prostě dál nejde. Že nas to oba zničí, zničí to nas vztah, naše psychické zdraví, všechno... A najednou jsem prostě pochopila, že už toho mám dost. Že to takhle dál nechci. Otřela jsem si poslední slzy, které jsem kvůli tomuhle trápení prolila. Slíbila jsem sama sobě, že tahle kapitola končí. Necháme toho. Konečně jsem si přiznala, že se snažíme o nemožné a oba nás to hrozně ničí. 

Ráno jsem se probudila jiná. Smířená. Svobodnější. Klidnější. Šťastnější. A to říkám bez jakéhokoliv přikrášlování nebo patosu. Opravdu to tak bylo. A já pochopila další věc. Někdy to, co hodně chceme, úplně přebije to ostatní. To důležité. Zapomeneme sami sebe někde hluboko pod směřováním k cíli, který nepřichází.

Od chvíle, co jsme pohřbili marnou naději, je náš život lepší. Netrápíme se kvůli něčemu, co stejně nepřišlo. Neříkám, že za tři roky, co uplynuly, jsem nikdy nebyla ani malinko smutná z toho, že děti nemáme a mít nebudeme. Ale smutek nebyl zoufalství, které jsem zažívala s každou menstruací dřív. Neznamenal několik hodin zoufalého pláče. Pryč byl vztek nad tím, že to zase nevyšlo. Jen si prostě občas povzdechnu a jdu dál. A cítím, že je to tak správně.

A dneska, vzhledem k okolnostem, které jsme nemohli předvídat, ke starostem, které teď řešíme, k tomu, kde se momentálně nacházíme... Jsem ráda, že děti nemáme. Obě naše maminky jsou vážně nemocné, já lítám mezi domovem a mojí maminkou (spoustu kilometrů daleko), kvůli nemoci manželovy maminky jsme se stěhovali. Od rána do večera pořád řešíme zdraví blízkých osob. Neumím si představit, jak bych tohle všechno zvládla s malým dítětem. A tak si říkám, že to, že to nešlo, možná i mělo nějaký důvod. 

Vlastně ani nevím, proč tu tenhle článek píšu. Možná proto, že chci své působení ve snažilkovských skupinách (kde už dlooouho nejsem aktivní) nějak sama pro sebe ukončit. Možná proto, abych i ostatním ukázala, že někdy je cíl tak daleko, že cestu za ním vzdáte, ale přesto můžete být šťastní. Možná proto, že chci jen říct, že v tom nejste sami. A možná jenom proto, že chci tyhle svoje dnešní myšlenky uchovat.

Přeji vám, abyste vždycky v pravou chvíli přišli na to, že věnovat se něčemu, co nemá smysl, je zbytečné trápení. Přeji vám, aby všechny vaše cesty našly svůj nejlepší cíl. I když je ten cíl jiný, než jste si původně představovali.

Zlobíte se ne mě? Chápu vás. Všechny. Během posledního roku a půl jsme náš kontakt omezila na minimum. Nescházím se s vámi, občas si napíšeme na Facebooku. Nejsem mezi prvními, kdo vám gratulují k těhotenství nebo narození miminka. Nechodím s vámi na procházky s kočárkem, když už si napíšeme, bavíme se o počasí, o bydlení, o vaření, když začnete o dětech, zdvořile se zeptám na pár věcí a pak se omluvím, že mám hodně práce. Fotky vašich dětí na Facebooku nekomentuji, výjimečně k nim dám srdíčko. Připadáte si dotčené, že se o vás nezajímám? Myslíte si, že jsem se vdala a ztratila o vás zájem? Chápu to...

Ale pokuste se pochopit vy mě. Mám radost, že máte spokojené rodiny a krásné děti. Ale nad každou jejich fotkou pláču. Po pár dnech jsem schopná napsat vám komentář k fotce právě narozeného miminka. Víte proč? Protože já miminko nejspíš mít nebudu. Nevím, jestli vám děti závidím, nebo mi každá vaše fotka připomene moje trápení. Možná obojí. Proč se s vámi nevídám? To je snadné. Nevím, jak bych na přítomnost miminka v kočárku vedle sebe reagovala. Utekla bych? Plakala bych? Tvářila bych se, že je všechno v pořádku a doma se zhroutila? Sama nevím.

Mrzí mě, že jste před pár lety měly blízko jedna k druhé. Mrzí mě, že se nevídáme, nepovídáme si, nejdeme se jen tak projít. Možná jen potřebuji čas, abych se s tím vším smířila, a pak všechno bude v pořádku. Pak budu hodná teta, která klidně i pohlídá. Ale teď to tak není. Teď mi působí bolest i dětský pláč od sousedů.

Neodsuzujte mě, prosím. Pokuste se mě pochopit. Třeba pak znovu budeme dobré kamarádky. Zatím v sobě ale nenajdu dost síly ani na to, abych vám tohle řekla...

Prý jsou i dva rodina. Prý já a manžel jsme rodina... Ale... Co když mi něco chybí? Co když to tak nevidím? Ano, děťátko, jsi to ty. To ty mi chybíš, abych nám mohla říkat rodina. Ale kde se touláš? Kde jsi? Čekám já na tebe nebo ty na mě? Co mám udělat, abych se konečně dočkala? Abych mohla říct, že budeme rodina?

Od nadšeného: „Tak jo, zkusíme to!“ uplynulo už mnoho měsíců. Chceš vědět, kolik? Přesně třicet. Třicet měsíců doufání, zklamání, pláče a dalšího doufání... Ano, věděla jsem, že to třeba nepůjde hned, děťátko. Že to třeba pár měsíců potrvá, než uvidím ty zpropadené dvě čárky na těhotenském testu. Pár měsíců jsem si z toho, že tam nejsou, nedělala těžkou hlavu. Říkala jsem si, že jednou to vyjde. A určitě brzy. Jak jsem byla naivní! Uteklo celých třicet měsíců, děťátko, během kterých jsem už úplně ztratila naději. 

Každá moje kamarádka, a to přísahám, nelžu, každá teď jezdí s kočárkem. A ty, které ne, ty ho mají nachystaný doma. A já? Já se jim vyhýbám a tajně doma pláču. Pláču pro tebe, děťátko. Jak mi můžeš tolik chybět, když tě znám jen ze svých představ? Ano, někdy si tě představuji. Vidím tvoje hnědé oči po tatínkovi a tmavé vlásky po mně. Zpaměti znám tvůj úsměv. Ve snech tě vozím v kočárku, utěšuji tě, když pláčeš, máš už dokonce své jméno. Ale ty stále nepřicházíš. A já po probuzení pláču nad krutostí svých snů, které mi na chvíli dávají pocit štěstí.

Víš, děťátko, jsem člověk, který věří, že všechno má svůj důvod. Ale tady ho nedokážu najít. Pár mě jich napadá, ale jestli jsou správné? Kdo ví... Byla bych špatná máma? Proto ke mně nechceš? Máš strach, že bych tě nemilovala? Bojíš se, že bych se o tee nedokázala postarat? Nebo jen čekáš na správnou chvíli?

Já už ale naději dávno ztratila, děťátko. Doufám tedy, že ať jsi kdekoli, máš se tam dobře. Možná tě vídám v jiném kočárku, protože sis dávno vybralo lepší rodiče. A věř, děťátko, přeji ti šťastný život. Ať už u nás nebo jinde.