Rozloučení s Fazolkou

Omlouvám se, nejsem spisovatel, ale chtěla jsem se vypsat 🙂

Dneska jsou to dva týdny, co jsme se v 6 tt rozloučili s naší Fazolkou. Asi si někdo řekne, že to bylo ještě brzy, aby se dalo embryo považovat za člověka, ale pro nás se jednalo o nový život, o zhmotnění naši lásky, na který jsme se s manželem těšili a pomalu plánovali, jak tu radostnou událost oznámíme rodinám.

Vše začalo 29.4.2020, kdy jsem si ráno náhodou změřila BT. Byla jsem 28 DC, 13 DPO, v tu dobu obvykle teplota klesá a připravuji se na přicházející MS. To ráno se ale teplota držela kolem 37 stupňů. Ze zvědavosti co se děje, jsem udělala ovulační test. Testovací čárka byla silná jako při ovulaci. Wow, co se to děje, hmm zkusím si těhotenský.... no a na něm dvě čárky 🙂 Bohužel nemůžu říct, že jsem byla šťastná. Ihned mě přepadl strach, co teď, jak se mám chovat? Manželovi jsem ale vše řekla a když jsem viděla jakou má radost, začala jsem se decentně radovat i já. 

Nevím jestli to byla ženská intuice, ale neměla jsem z těhotenství takovou radost, jakou bych měla mít. Čárka postupně sílila, ale já pořád měla ten nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. 22 DPO jsem zkusila digitální těhotenský test, který mi měl oznámit 3+ týdne těhotenství, ale test ukázal 1-2. To jsem začala mít nepříjemný pocit, že má intuice byla správná. Celý víkend jsem byla jako na trní a někde uvnitř sebe jsem se pomalu loučila. :( V úterý vše odešlo samo... a revize nebyla nutná.

Uplynul týden a moje nálady byly jako na horské dráze. Veselá a šťastná, jakého mám empatického manžela a na druhé straně smutná, zraněná a obviňující sama sebe. Proto jsem se rozhodla navštívit skvělou psycholožku, která mi už jednou pomohla.

Za další týden, tedy dnes 27.5.2020, jsem navštívila paní psycholožku. Ze začátku jsem si pobrečela, zraněná a zklamaná sebe samou. Vždycky na mě byl kladen důraz perfekcionismu a tak jsem měla pocit selhání. Přeci já jedničkářka nemůžu selhat v něčem takovém, jako je těhotenství. Byla to pro mě prohra. Pohodlně jsem se posadila a zavřela oči. Začaly jsme hlubokým dýcháním a uvolněním se. Moje mysl najednou byla bez mráčků a paprsky slunce začaly pronikat přes celé mé tělo. Postupně jsem se věnovala svým vaječníkům, vajíčkům a děloze. Vše jsem vnímala jako rozkvetlou měkkou zahradu. Děloha byla prostorná a pohodlná. Vůbec jsem necítila strach, smutek. Naopak radost, štěstí a připravenost těla. Začala jsem si uvědomovat své tělo, to co se stalo mi najednou dávalo smysl. Pochopila jsem o co tělu šlo. To vajíčko byla zkouška. Zkouška mého těla, mé psychiky. Tělo zjistilo, jak funguje a že otěhotnění je přirozené, ale zároveň požehnání. To ztracené vajíčko byla jenom předpříprava na skutečné těhotenství, které jistě brzy přijde. Pomalu jsem se rozloučila s energií, kterou jsem v sobě měla a poděkovala. Neskutečně se mi ulevilo. Cítím se jiná, silnější a sebejistější. Vím, že na své tělo se můžu spolehnout. Ono totiž moc dobře ví co dělá.