Náš den "D" 🙂
Dneska tomu jsou přesně dva měsíce, co se Matyášek narodil a nám se změnil život... Ráda na ten okamžik vzpomínám <3
Vidím to jakoby to bylo včera.. O miminko jsme se pokoušeli tři měsíce. Bezproblémovým těhotenstvím jsem nějak proplula a najednou tu byl konec devátýho měsíce. Břicho obří, pohyblivost téměř nulová, nálada spíš na bodu mrazu a termín za dveřma (14.5.). Tak moc jsem si přála už porodit! Jenže po prohlídce u gynokologa (středa 11.5.) bylo jasný, že se jen tak nic nechystá, zamčeno na sto západů, aktivita dělohy i miminka na monitoru taky nic extra..Už jsem toho měla fakt dost. V pondělí 16.5. ráno prohlídka v nemocnici v rizikové poradně. Svitla mi naděje! Na monitoru konečně výraznější křivky, malej pěkně vyváděl. Otevřená na prst (hurá, aspoň něco!), tak mi pan doktor pomohl Hamiltnem. No nic příjemnýho to nebylo, ale věděla jsem, že proti tomu, co mě v nejbližší době čeká, je to sranda. Prý pokud neporodím sama, jsem objednaná ve čtvrtek odpoledne na vyvolání. Z nemocnice jsem odjížděla s mnohem lepší náladou. Celý den jsem pak byla v jednom kole, návštěva, zařizování oken do baráčku, vaření, nějaký telefonáty a emaily... lila jsem do sebe hrnky maliníku a v duchu Matyáška přemlouvala,ať už se na nás jde podívat. Špinila jsem, bolelo mě břicho, ale nijak větší váhu jsem tomu nedávala. Kolem devátý jsem dala sprchu, líp se mi neudělalo.. od půl desátý jsem začala vnímat "pravidelnější" bolesti, tak po 10-15 minutách. V domění, že jde o poslíčky, jsem šla spát. Jenže bolest začala být častější a usnou se mi nepodařilo. Tak jo, další sprcha - jenže ani to nepomohlo a navíc mi začala odcházet zátka. Připravila jsem manžela na to, že prostě pojedeme.. a pomalu na nás oba začala jít nervozita. UŽ je to tady.. celou dobu o tom jen mluvíme, a najednou když to přijde, stejně nás to šokuje :D Kontrakce sílily, začala jsem dobalovat tašku, manžel mi pomohl obléct (venku byly 4 stupně, vážně super, když jsem nic nedopnula 😀) a v půl druhý jsme startovali auto s intervalem kontrakcí po 3-4 minutách. Bolesti už pořádný. Po příjezdu do nemocnice nás u porodnice přivítala parta pěti nebo šesti místních kačerů s kachnama 🙂) Kolem 1:50 mě přijmula sestřička, manžel čekal na chodbě. Měly plný sály, a fofr, tak na mě taky neměla tolik času, prohlédla mě, otevřená na čtyři..napojila mě na monitor, a během měření odbíhala střídavě na sály, a ke mě, sepisovat rychle příjem, píchnout mi kapačku s ATB, měřit pánev..kontrakce šílený, bylo mi zle, vůbec jsem si neuměla představit, že by mohlo být ještě hůř.. Monitor už pěknej, křivky lítaly.. Tak mi dala košili, ať se převlíknu, a jen tak si tam chodim, a že počkáme, co bude. Funěla jsem, hekala.. a bylo mi jedno kdo mě kde slyší. (Chudák manžel to musel celou dobu poslouchat přes zeď). Pak mi ho konečně sestra zavolala, byla jsem hrozně ráda..dával mi napít, hladil mě a i když bylo vidět, že má co dělat sám se sebou (asi na mě nebyl hezký pohled..) strašně mě podporoval. Najednou rána, teplo, mokro..rupla mi voda.. a pak už to šlo ráz na ráz. Doběhl pro sestru, zkontrolovala mě, už jsem byla téměř otevřená, rychle na sál.. s pomocí manžela jsem se tam nějak dobelhala a ještě než mě vyhoupl na lehátko, cítila jsem, jak mi malej už tlačí hlavičkou ven (známý pocit díky aniballu..), jenže už jsem neměla síly..říkám to sestře, že už leze, tak honem honem na křeslo, první kontrakce, druhá.. křičím, že nemám sílu..přimáčknu si kolena k sobě, manželovi drtím ruku, a najednou strašnej tlak, teplo... a je VENKU... 17.5.2016 ve 3:36, 3290 g a 49 cm..Neskutečnej okamžik, myslím, že jsem se i trochu rozplakala.. dojetím, vysílením, bolestí..nevím, byl to strašně emotivní.. první setkání s maličkým, dojatý manžel..ustupující bolest..klid..pocit, že už to je za námi.. ÚLEVA. Chvíli jsme si mrňouska užívali, pak ho šel manžel se sestrou změřit, zvážit atd.. já ještě porodila placentu, a najednou jsem získala novou energii, měla jsem skvělou náladu a pomalu jsem zapomínala na tu pekelnou bolest, co jsem ještě před chvílí cítila. Navíc - díky poctivýmu cvičení s aniballem ani jedno poranění 🙂 Když mi pak Matyáška přivedli, zůstali jsme na sále nějakou dobu sami, poprvé MY TŘI <3
A od té doby je všechno jinak.. Každý den s Matym stojí za to, jeho smích mě pokaždý dostává a pohled na hrdýho tatínka mě stále dojímá.
Malý tu teď nádherně spí, vedle mě manžel, u nohou stočený pejsek..a mě jen napadá - můžu být víc šťastná?
<3 Miluju je, oni jsou můj život <3