Ať je to, jak chce, já to prostě ořvala .. ano, celá Iveta mi může být ukradená, pro někoho celebrita, pro jiné troska, pro spoustu z nás hadrová panenka, s kterou vláčely bulváry i muži .. žen s psychickými problémy a složitými vztahy s muži je nejspíš kolem víc, než si myslím - jenže já ji prostě měla ráda!

Měla jsem a mám ráda její písničky a vždycky mi dušička trošku poskočila, když jsem se dočetla, že je na tom zas o něco líp .. zpráv o ní v bulváru bylo víc než dost, těch hezkých minimálně, když už jsem se dočetla něco alespoň lehce pozitivního, vždy to buďto brzy někdo dementoval, zesměšnil nebo to hodně rychle vystřídala opět nějaká zaručeně zaručená zpráva o jejích nesnázích ..

Byla oběť, byla nešťastná, byla zoufalá .. udělala jediné možné, aby jí bylo dobře. Udělala to nejhorší. Při pohledu na koleje se mi rosí oči .. vždyť co může vézt matku syna na prahu dospělosti k takovému kroku? To je to, co mě nejvíc dostalo .. Zanechat na světě dítě a odejít, napsat na kus papíru pář řádků a odejít si umřít .. neumím a ani si nechci představovat, co se jí honilo hlavou těsně před osudným okamžikem, čert vem spekulace, že byla sjetá, sfetovaná, omámená .. tohle je čin, který se člověk nerozhodne udělat z minuty na minutu, tohle se plánuje... ☹

soucítím s Arturem, ač netuším, jaké měl s mámou vztahy, vazby .. pro mě to je prostě kluk, který ztratil mámu, a to je fakt, který mi bude vždy vhánět slzy do očí a nutit klást si otázku "proč "  ........

a neodpustím si jedno - jsem šťastná s mým chlapem, s člověkem, kterého miluju nade vše, kterému mohu věřit a s kterým jsem dokázala vytvořit rodinu - s kterým jsme "spáchali" dvě úžasný, nádnerný a šťastný děti .. věřím, že vždy si za těmito slovy budu moci stát, a přála bych všem nešťastným ženám, aby toto mohly jednou pocítit..

Nejen za Koníka, ale i za "Beremko" a Střechu. Za moc prima server, kde jsem našla nespočet rad, tipů, inspirace, kde jsem našla přátele, z nichž některé jsem poznala i osobně .. Člověk je od pradávna rád, když v něčem není sám - ať už jde o sdílení radostí nebo strastí. Lidské srdce (je-li daný člověk aspoň trošku normální) rádo plesá blahem a usmívá se, když vidí radost a štěstí u ostatních .. stejně tak si srdíčko rádo uleví, když má starosti a dostane se mu dobrého slova a podpory od jiných. V neposlední řadě je člověk tvor zvídavý, zkoumavý, neustále vymýšlející, inovující a tudíž i hledající inspiraci. A tohle jsou všechno důvody, proč tenhle server miluju a proč na něj stále chodím, ač by bylo i dost důvodů tu zabouchnout dveře a mít svatej 😉

proč to všechno píšu ..

Jsem spíš pozorovatel. Brouzdám, když mě něco zaujme, prohlédnu, přečtu. Příliš nekomentuji, ač bych občas možná i mohla. Ale aspoň neškodím.. Troufám si říci, že má alba a vůbec má existence zde nijak nepohoršují, nevadí, naopak snad dost lidí potěší, pohladí a snad občas i pomůžou a třeba i inspirují - stejně jako mě alba jiných - a že jich není málo ..

V naprosté většině sjíždím pouze alba a statusy přátel, k ostatním fotoblogům se dostanu opravdu spíše náhodou, když se jó nudím - může se vůbec částečně pracující matka dvou dětí s vytíženým manželem nudit? 🙂 co vám budu povídat, jsem kapka v moři, víte samy 😉 ale prostě už jen ta změna před nějakým časem, kdy se Koník začal podobat facebooku v tom smyslu, že vidím, co moji přátelé kde "olajkují", způsobila, že se dostanu k článkům a fotoblogům, kterých bych si jinak nevšimla a - ano přiznávám, jsem zvědavá - občas titulek nebo status "rozbalím" a číhnu .. jejda, už to fakt dělat nebudu, zůstanu u přátel a u jejich blogů - mám totiž v přátelích normální lidi, znám jich dost (ač většinu pouze virtuálně) už z dob "Beremka" a jsem ráda, že je tu mám.

Na druhou stranu je tu i dost maminek, žen (možná i nějaký muž by se našel, nevím), které v okruhu mých přátel nejsou, přesto jejich nicky, parádní inteligentní humor a dokonalý sloh si vždy ráda rozkliknu a pustím trochu blíže k tělu .. za všechny mě teď napadá mamča s nickem @pilgrim 😉

no, ale znovu k otázce, proč tady v deset večer místo zaslouženého denního odpočinku cvakám do klávesnice - a vlastně tím i odpočívám 🙂

všichni asi tušíme, co byl impulz, zprávu o Amálce zde zachytil snad každý, většina určitě na tento fotoblog natrefila až v onen smutný moment (stejně jako já) .. rozlila se vlna soustrastí, stejně jako nelítostný souboj dvou už dávno znepřátelených stran "očkovat" a "neočkovat" .. pár dnů nebyl Koník o ničem jiném .. OK, i mě to zasáhlo, nekomentovala jsem, ale silně soucítila a začala (snad poprvé v životě) o potřebě očkování našich dětí přemýšlet .. a najednou je to všechno fake??? bože kde to jsme??

nechci a nebudu se přiklánět k žádné straně - buďto to je fake nebo není .. to není to, o co tu jde .. jisté je však to, že se tady lže, už tady nikdy nikomu nemůžu věřit, nestalo se to tu poprvé, lidé s bujarou fantazií a smyslem pro hodně černý humor byli, jsou a budou, stejně tak jako reálné příběhy, které se z prapodivných příčin staly mýtem či přímo nesmyslem ..

proč to děláme? to se opravdu tolik z nás chodí schovávat za virtuální oponu, abychom si něco dokázali? Něco, na co v reálném životě nemáme koule? Jak může pak člověk chodit pro radu a pochopení někam, kde se lže a záměrně uvádí v omyl? Lidem nebude nikdy nic dost dobré, dost vzácné a dost citlivé na to, aby si toho vážili..

zůstávám v roli pozorovalele, nepřijímám nová přátelství, vtipné hlášky si budu dál číst a smát se jim. Smutné příběhy ignoruji (až na jednu či dvě výjimky). Život je příliš krátký a krásný na to, abychom se trápili a smutnili nad něčím, nad čím se na druhém konci drátu někdo bezcitně směje. Díky za Koníka a za všechny normální lidi, které mám čest ve svém životě poznat ..

Dnes je 18. leden 2011. Pro někoho obyčejné datum v kalendáři, pro mne připomínka významného výročí.

Přesně před deseti lety jsem se plna nervozity a čerstvé dospělácké pýchy připravovala na svůj maturitní ples. A přesně před deseti lety se začal počítat můj vztah s Mírou. Ano, dnes jsme spolu už krásných deset let...

Deset let v životě člověka může znamenat dobu dlouhou i krátkou, v mém případě znamená především dobu krásnou. Za celá společná léta jsme si prožili nespočet krásných okamžiků, spoustu chvil štěstí s minimem hádek či problémů. Této bilance si nesmírně vážím a pevně věřím, že i další naše společné roky budou utíkat ve stejně krásném duchu – jen by mohly utíkat trochu pomaleji…

Děkuji Ti, Míro, že jsi se mnou.

Děkuji ti za všechno, co pro mě děláš, za to, jak mne respektuješ, ctíš a miluješ.

Nelituju ani vteřiny našeho společného života, nic bych nevzala zpátky.

Jsem šťastná za chvíle, kdy jsme spolu, kdy se spolu smějeme, povídáme si, užíváme se.

Společné roky jsme předloni zpečetili svatbou a loni narozením našeho milovaného synka.

Přeju nám spoustu dalších krásných společných let.

Velkou spoustu.

Velikánskou…

Vždycky jsem chtěla být mámou. Odjakživa jsem se rozplývala nad kočárky s miminky, nad miniaturními oblečky v obchodech nebo nad batolícími se špunty na pískovišti. Zkrátka jsem věděla, že jednou budu chtít být mámou a mít právě takového rozkošného drobečka.

Když jsme se s Mírou vzali, doposud tikající biologické hodiny začaly bít. Měla jsem vedle sebe chlapa svého života a byla přesvědčená, že nikdo jiný nebude lepší táta než on. Miminko jsme si přáli oba, tak jsme na něm začali pracovat.

Počít, donosit a porodit zdravé dítě je dnes obrovské štěstí, proto jsem byla neskutečně šťastná, když jsem jednoho listopadového rána (mimochodem, byl to pátek třináctého) držela v třesoucích se rukou pozitivní těhotenský test. Euforii co chvíli střídaly obavy a strach, aby všechno probíhalo bez problémů, aby naše miminko bylo zdravé, rostlo tak, jak má, zkrátka aby se z obyčejných dvou čárek na testu stal za devět měsíců neobyčejný a vytoužený človíček.

Těhotenství jsem si nesmírně užila. Žádné problémy, žádné nevolnosti, ze svého života jsem eliminovala stres a napětí. Vše jsem podřizovala potřebám svého těla, protože jsem od začátku ctila teorii „potřeby mého těla = potřeby mého dítěte“. Možná i proto vše probíhalo hladce, devět měsíců uteklo jako voda, přišel den D a já se stala mámou.

Nikdy nezapomenu na to, když jsme se s naším maličkým poprvé uviděli. Ležel vedle mě v prosklené vyhřívané skříňce zabalený do neforemné zavinovačky, na hlavě měl učesaného kohouta a s obrovskou vervou si cumlal svou malou rozmáčenou pěstičku. Koukali jsme na sebe a já se do něho zamilovala. Věděla jsem, že za tenhle pohled bych dala všechno na světě, že za to stála všechna bolest a vyčerpání, které jsem cítila. Uvědomila jsem si, že tenhle malý tvoreček je můj syn, kterému jsem dala život, a tomuhle pocitu se nevyrovná nic na světě.

Stala jsem se MÁMOU. Jak krásně to zní! Ocitla jsem se v roli, která je pro každou ženu tou nepřirozenější a přesto stále častěji tolik nedosažitelnou. Proto si vážím toho štěstí, že mohu vychovávat vlastní zdravé dítě.

Můj život se změnil, najednou nejde jen o mě. Najednou nejde vůbec o mě. Potřeby mého syna jdou na úkor potřeb mých, jeho štěstí a zdraví jsou pro mě naprostou prioritou. Nic není v životě důležitější než on. Jsem máma na plný úvazek a přirozeným způsobem si užívám všechny změny, které mi má nová role přinesla – i permanentní únavu, která mizí jako mávnutím kouzelného proutku s každým Mirečkovým úsměvem, i věčně plné odpadkové koše pokakaných plen, plyšáky a chrastítka, o které zakopávám na každém kroku v našem malém bytě. Místo sklenky vína si teď s chutí dám čaj pro kojící maminky, místo bulvárních plátků čtu časopis „Maminka“, který jsem si rovnou předplatila. Náš byt voní po miminku a moje srdce je naplněné bezmeznou mateřskou láskou.

Snažím se užít si každou vteřinu se svým malým chlapečkem. Každý jeho pokrok, každá nová věc, kterou se naučí, mě dojímá k slzám nejen štěstím, jak je šikovný, ale i steskem, jak to letí a že s každým dalším dnem přestává být tím maličkým miminkem, tím sotva patrným uzlíčkem ručiček a nožiček, který jsme si onoho deštivého letního dne přivezli z porodnice.

Stala jsem se mámou. A chci být tou nejlepší mámou pod sluncem. Přirozeně, s chutí a s úctou k osudu, že mi tuto šanci dal...