Trinity hotels, aneb naše vyhraná dovolená v Hotelu Sitno

Byl jeden krásný slunečný den, kdy jsme s dětmi přišli domů až k večeru. V telefonu (asi jako poslední člověk na planetě) nemám internet. Po příchodu domů se mi přihlásil telefon k wifi a začal několikrát dokola „cvrdlikat“ melodií, kterou mi zvoní při nějaké novince na Modrém koníkovi.

Otevřu telefon a vidím upozornění o tom, že mě Gradan označil v příspěvku k „Víkendové oddechování s Trinity Hotels“. A pak vidím IP. „Ahoj, s radosťou ti oznamujem, že si vyhrala pobyt v hoteli Trinity Hotels Sitno“. Srdce se mi rozbuší o sto šest. Manžel nechápe a myslí si, že mám mrtvici, když začnu z ničeho nic nesmyslně chrlit slova: panebože, já vyhrála, my vyhráli, pojedeme na dovču, na Koni, Slovensko, panebože panebože panebožeeeeeeee 🙂 Nechápu a hlavně tomu NEVĚŘÍM.

Manžel nechápe dál 🙂 Až se trošku uklidním, jsem schopná si vzpomenout, že jsem vlastně psala komentář k této soutěži a už jsem na to dávno zapomněla. Manžel tomu nevěří, že MK vybral mě, nás 🙂 A pak když uvěřil, měl smíšené pocity těšení a starostí s cestou.

Je 22.5.2017 a na dovču máme odjet už za 10 dní. Strašně narychlo. V tom si uvědomuju, že Theo nemá pas. Doprčic, doprčic, doprčic. Proč už jsem mu ho nezařídila před měsícem, jak jsem měla v plánu, aby ho měl na letní dovču zavčas. Místo uspání děti sedám k pc a fofrem hledám informace, jak to teď chodí s vyřízením pasu. Za chvilku zjišťujeme, že expres pas trvá vyřídit 6 dní. Super, hned ráno mažeme na letňanský úřad, zaplatíme holt 2 tisíce a budeme doufat, že to opravdu stihnou.

Za dva dny mi už paní úřednice volá, že Theo má pas připravený k vyzvednutí. První kámen mi padá ze srdce. Ale pořád se mi nechce věřit tomu, že opravdu my, že opravdu pojedeme.

Mám hrozný strach, že něco nevyjde a nebudeme moct jet. Že manžel nedostane dovolenou (dostává hned druhý den a jeho zlatá šéfová se ještě raduje s námi), že děti onemocní (od pondělka odhlašuji Sama ze školky, aby nedonesl nějaký moribundus), že se něco stane, že, že, že… A pak paranoidně sleduju každý podezřelý zakašlání a smrkání kluků 🙂

Kontaktuje mě pan manažer hotelu s veškerými podrobnostmi a já jsem zase o něco klidnější, že fakt je to pravda. Že fakt my. Fakt jsem poprvé v životě něco vyhrála 🙂

Je čtvrtek, 1.6.2017, Den dětí. Samík si ho jde, jako jediný den v týdnu, užít do školky a já balím. Balím ve velkým. Náležitě se u toho rozčiluji a říkám si, že aspoň mám tréning na balení na dovolenou k moři, která nás čeká v červenci.

Ve čtvrtek večer vyrážíme na Vysočinu, abychom mamce předali naše prvorozené dítě na hlídání – našeho kocoura a abychom si zároveň cestu na druhý den o něco zkrátili. Přespíme v Jihlavě a ráno vyrážíme směr Slovensko. Ještě ráno tomu nevěřím, že fakt vyrážíme. A neustále opakuju, že dokud tam nebudeme, neuvěřím.

Mám strach, jak cestu, dlouhou 4,5 hodiny, zvládne Theo. Jízdu v autě úplně nemiluje a než jsme před nedávnem koupili novou sedačku, tak cesty, kdy nespal, tak doslova prořval. Btw. zrovna, když to teď sepisuji, jsme na cestě na Vysočinu a Theovi se nechce spát a zvládá na mě 300x do minuty volat mamííí mamíííí 🙂

Strategicky budíme kluky brzy ráno, aby na cestu byli unavení a co nejdelší část prospali. Ještě nakoupíme nějakou sváču a dobroty, kterými klukům po cestě hodlám zalepit pusu a zahnat nudu. Vyrážíme.

Ještě pořád tomu nevěřím. Náš přecpanej kufr taškama tomu věří a můj nejhodnější manžel, který je tam všechny odtahal, ještě víc 🙂 Jsem hrozná, i na 3 dny máme tašek jak na 3 týdny. Neumím se jinak sbalit 🙂

A tak jedeme. Čechy projíždíme naprosto v klidu, jen je velký provoz a hlavně hodně kamionů. Volíme cestu po dálnici do Brna a dál směr Uherské Hradiště, Uherský Brod, Starý Hrozénkov.

A jsme za hranicemi. Doprava houstne, silnice se zužují a náklaďáků přibývá. Ale to nám nemůže zkazit náladu. Jsme hrozně natěšení. Já snad víc, jak děti 🙂 Kocháme se krásnou krajinou a zvedajícími se kopečky. Kluci už jsou vzhůru a začínají se nudit. Přichází proto na řadu jídlo, hračky, blbosti. Na Thea už nic nezabírá, tak si děláme pauzu 🙂 A na dálku děkujeme mojí mamce, která nám do termo-cestovního hrnce připravila pečené kuře s rýží a my si v klidu můžeme poobědvat 🙂 Tušili jsme, že kluci budou chtít jíst ve chvíli, kdy široko daleko nebude žádná restaurace. A taky, že jo 🙂

Z 2 hodiny od pauzy už jsme na místě. No tedy abych byla přesná. Přijíždíme do vesničky Vyhne. Tady naše navigace končí, protože jsem byla líná nastavit souřadnice hotelu. Spoléháme proto na cedule. Hodný místní obyvatel nám poradí a už stojíme u semaforu, kde za kopcem už by měl být náš cíl. Smějeme se, že k hotelu vede úzká cestička, která je řízená semaforem a může jet proto vždy jen jeden směr.

Máme pocit, že každou chvílí musíme vjet někomu do zahrady. A ne. V tu chvíli jsme u cíle. Pořád tomu nemůžu uvěřit 🙂

Hned u vchodu nás vítají místní maskoti Kopko a Svetluška.

A taky místní animátoři, kteří dětem dávají hned popcorn, omalovánky a welcome drink 🙂 Děti nadšené od první chvíle.

Máme „klíče“ od pokoje. Fakt jo. Fakt v systému bylo moje jméno. Začínám tomu věřit 🙂 Ještě dostaneme welcome drinky my dospěláci, Samík lízátko a oba kluci i sušenky. Všechno s místními maskoty. Kluci jsou z nich absolutně paf a nadšení.  

Vysvětlení pod čarou: Pod Trinity Hotels patří nejen hotel Sitno ve Vyhne (maskoti skřítek Kopko a Svetluška), ale i Hotel Senec (maskoti Čl´ubko a Vlnka) a Hotel Atrium v Tatrách (maskoti Skalko a Ozvenka).

Bydlíme na pokoji 302 ve 3. patře. Dveře od pokoje a vlastně veškeré dveře se tu otvírají čipem, včetně vstupu do bazénů a skříněk v bazénové šatně. (Na fotkách si můžete všimnout zelených „hodinek“ na našich rukách, tak to je přesně on).

Dostali jsme rodinný apartmán. Jsme unešení. Nemá chybu. Kluci absolutně nadšení, hned se hrnou na balkon a křičí, že chtějí okamžitě do bazénu, na který vidíme.

Oba zkoušejí naší postel a Thejík si hned zalézá i do té, která je připravená speciálně pro něj. A Samík hned hodnotí situace, že rozhodně na gauči v obýváku spát nebude a bude spát v ložnici s námi 🙂 

V chodbičce je kuchyňka se základním vybavením, veliká skříň a trezor.  Koupelna taktéž krásná.Všechno je čisté, voňavé a na 3 dny jen naše 🙂 Stojím na balkoně, ze kterého máme nádherný výhled na celý areál hotelu a úžasnou přírodu Štiavnických vrchů. Mám pocit, že jsem v ráji a konečně VĚŘÍM.

Kluci už mě popohánějí, ať fofrem najdu plavky a jde se do bazénu. Za 10 minut už jsme dole ve Wellness centrum 4 ELEMENTS AQUA & RELAX, kam máme neomezený vstup po dobu celého pobytu. Je tu velký vnitřní „plavecký“ bazén, kde se pořádají různé animátorské akce, jako aquagym, závody na nafukovačkách atd. Potom výřivka a ve vedlejší části je dětské brouzdaliště se skluzavkou a hlubší dětský bazén s lezeckou stěnou. Kousek vedle ještě velký tobogán a skluzavka. Venku je taky hlubší bazén s oddělenou částí pro děti.

Kluci jsou v euforii, neví kam dřív běžet.  Ty jiskřičky v očích nezapomenu 🙂 A neustále myslím na to, jak jsem MK vděčná za tuhle možnost udělat svoje děti šťastnými.

V bazénech strávíme celý zbytek odpoledne, než kluky táhneme už s modrou pusou z velkého studenějšího bazénu, abychom vůbec stihli večeři.

Po celou dobu pobytu oceňuji technickou vychytanost hotelu. „Doma“ si obleču plavky, nahodím erární župan, vezmu jen rukávky, kruh, osušky a foťák, výtahem sjedu až dolů k wellness, v šatně jen odhodím župan a jsem v bazénech. Když něco potřebuji, během dvou minut si pro to skočím na pokoj.

Řádně vyráchaní a vyhladovělí jdeme na první večeři. Tady nám padá čelist nad bohatým výběrem. Máte tu vše, na co si vzpomenete. Včetně speciálního stolu pro děti, kde je připravené jídlo jen a jen pro ně. Plastové talířky, lžičky, mističky, brindáky. Vše potřebné po ruce.  

Restaurace Promenade, kde se snídaně a večeře podávají, je veliká a i přes velkou obsazenost hotelu, je tu vždycky místo a hlavně vždy je k dispozici jídelní židlička pro Thea.

Na první večeři si Samík, z dětského menu, vybírá rýži s kuřecím masem a zeleninou.

Theovi nabírá to stejné. Ještě má chuť na polévku, kde je na výběr buď vývar nebo rajská. Vývar u něj jasná volba.

Nakrmila jsem děti a manžel si mezi tím už chrochtal nad jeho výběrem. A konečně přišla řada i na mě.  Asi jsem vypadala hodně ztraceně, když jsem se nemohla rozhodnout, co si dát, když mě obsluha od bufetu oslovila, zda mi může pomoct s výběrem 🙂 Bylo mi doporučené vepřové karé na hořčično-medové omáčce. K tomu jsem si dala opečené brambory.

No ještě teď se mi zbíhají sliny, když si vzpomenu 🙂 Nic lepšího jsem za poslední dobu nejedla. Klukům jsme objednali na zapití jablečné džusy a všichni byli spokojení 🙂 Všichni jsme měli boule za ušima. Manžel se Samíkem ještě donesli sladké deserty. Asi 10. Prý museli ochutnat vše a ještě něco pro maminku 🙂 🙂

Na výběr k jídlům byly i různé druhy zeleninových salátů. Jako sladkou tečku jste si mohli dát právě buď již zmíněné sladké zákusky nebo třeba i palačinky či buchtičky se šodó. Buchtičky vypadaly tak úžasně, že ač přecpaná, ty jsem musela ochutnat, protože je miluju. No ač jsem si myslela, že nejlepší dělá moje maminka, tak mami promiň, ale tohle bylo něco. Lepší jsem nikdy nejedla a na ten vanilkový puding, ve kterém plavala vanilka, na ten budeme s manželem a kluky dlouho vzpomínat (a to manžel buchtičky se šodó nemá vůbec rád).

Před restaurací byl dvoupatrový plastový domeček, malá skluzavka a vzdušný stolní hokej. Takže Samík celou večeři chvátal a už tam nutně potřeboval jít. Tyhle plastové domky on miluje a dvoupatrový, no to bylo něco 🙂 Takže rituál po každé snídani i večeři byl jasný.

Oba večery měli od 20:00 animátoři připravený večerní program pro děti. První večer (v pátek) bylo hledání talentů. Samík se do podobných akcí nechce moc zapojovat, protože se stydí. Tady ale viděl, že děti dostávají za odměnu lízátko. Tak chtěl, abych si tam sedla s ním a prý jestli může říct básničku „Mikuláš ztratil plášť“ 🙂 Tak říkám, že jasně 🙂 Tak seděl a seděl až na něho přišla řada 🙂

Nutno teď dodat, že slovenštině Sam rozuměl asi půlku (dle jeho slov). Většinu jsem mu překládala. Takže když slečna animátorka Samíkovi podávala mikrofon se slovy „nechť sa páčí“, tak Samík jí odpověděl: jooo dobže a nervózním hlasem odříkal Mikuláše 🙂 🙂 Takže později už věděl, že se ho neptala na to, jak se má 🙂

Po programu jsme ještě na 15 minut stihli prubnout hernu, která je otevřená do 21:00. Tak to bylo nadšení číslo 156 🙂 Je v ní vše, co kluci milují. Přes obrovskou prolézačku, plastové motorky, skluzavku, bazének s balónkama a spousta hraček.

A pak se šlo do hajan. Kluci odpadli asi tak během 2 minut absolutně nadšení a akčně unavení.

Já si dala odpočinek u televize a vyřídila emaily (wifi zdarma po celém areálu taky super), zatímco manžel šel ještě vyzkoušet sauny (suchá, parní, solná, infrasauna). A pak jsme spokojeně odpadli také.

Ráno nás vzbudil Thejík se slovy: mamí, mňam mňam? Tatí? Cák cák! Takže povel jasnej. Fofrem se najíst a pak hned do bazénů.

Na snídani se opakovalo stejné dilema, jako u večeře = co si vybrat a nevypadat při jak nenažraní Češi 🙂 Samík zvolil chleba se šunkou a zajídal to corn flakes s mlíkem 🙂 Thejík si dal jogurt a pak od všech něco. My s manželem měli úžasný chleba ve vajíčku (nechápu, jak mohl být tak dobrý) a klobásky. Manžel to zajedl ještě lívancema. Lepší snídani už jsme dlouho neměli.

Po snídani jsme šli prubnout dětskou prolézačku v areálu a objevili jsme i dětskou lanovku a sportovní kurty.

Lanovka byla pro nás asi jediná nevychytaná věc v celém areálu. A to proto, že byla natažená od stromu ke stromu, kde na konci nebyla žádná zarážka, takže tatínkové své ratolesti museli na konci chytnout, jinak by se v plné rychlosti rozplácli o strom.  No s dalšíma dvěma rodinama jsme tam naznali, že to je vlastně posilovna pro tatínky. Pro Samíka to byla asi nej atrakce z celého pobytu a nemohli jsme ho odtud dostat.

Následoval klasický scénář z předešlého dne: bazén, skluzavka, bazén, bazén a cákání se. Až jsme kluky vyčerpané odtáhli násilím na oběd.

Během soboty bylo spousta aktivit pro děti, ať už ve venkovním areálu hotelu, tak i v bazénu. Přes dětskou olympiádu, aqua-gymnastiku až po závody na nafukovačkách.

Mimo jiné byla ještě možnost děti přihlásit za příplatek na kurz vaření do Foodie kulinářského studia nebo do uměleckého studia Artclub. Toho jsme ale nevyužili, protože už takhle jsme nevěděli, co dříve podniknout, kolik toho hotel nabízí. Čas neúprosně běžel. Stejně tak jsme nevyužili Gamezone-herny pro větší děti.

Celý víkend se nesl ve znamení programu s Lolo a Piškót. Netušila jsem, co si pod tímto názvem představit a abychom se nepřipravili o překvapení, ani jsem to nezjišťovala.

V sobotu po obědě měli mít tyto dvě „postavičky“ představení. Lolo a Piškót na safari. Taťka s Theem si dal poobědového šlofíka na pokoji a my se se Samem vydali na tento program. Po chvilce jsme pochopili, že jde o dva pány, kteří dělají „šaškovské“ představení na téma safari.

Z počátku jsem měla dost smíšené pocity, protože sama šašky, kašpárky atd. úplně nesnáším. Nešlo tam ale o mě, že 🙂 Samík byl ale nadšený a začátek se mu hrozně líbil. Lolo a Piškót vyprávěli a zpívali, jak byli na safari a jaké potkali zvířata. Po chvilce jsem se začala bavit i já a musím uznat, že pro děti to bylo skvělé. Písničky neměli chybu. Lolo a Piškót děti zapojovali do hádání zvířat a ty byly nadšené. Například 4 děti navlékli do obleku zebry, další dvě děti měly počítat bílé a černé pruhy, zatímco „zebra“ skákala v rytmu písničky, abychom se dozvěděli, zda je zebra černobílá nebo bíločerná.

Představení trvalo hodinu. Po půl hodině už mě Samík prosil, ať už jdeme, že už ho to nebaví. Nerozuměl, opět. Tak jsem mu začala překládat a rázem ho to zase bavilo. Na poslední zvířátko se i zapojil. Šel dělat surikatu. Děti dostaly frkačky a měly tak napodobovat zvuk surikat. Tak to bylo pro Sama něco. Obzvlášť, když si pak frkačku mohl nechat.

Taťka nám dál s juniorem spal, tak jsme šli opět do herny. Tam si Samík poběhal a potom objevil slovenské knížky s pohádkami. Takže jsem asi půl hodiny četla Sněhurku, Popelku atd. a překládala je do češtiny. Slovenské děti nechápaly, jaktože Samík nerozumí „poslovensky“.

Potom už jsme si vyzvedli tátu s Theem a kluci se šli opět cákat do bazénů a mě nechali si taky odpočnout. Hodinové kóma. Totální 🙂

Opět jsem kvitovala super vychytanost hotelu a po probuzení jsem během 5ti minut už zase seděla v bazénu. Kde jsme opět strávili zbytek odpoledne. Následovala poslední večeře, která předčila tu první. Už při hledání místa kluci vyhlíželi, kdy už přijdou Kopko a Svetluška a popřejí jim dobrou chuť. Brzo se dočkali. Tohle opravdu nemělo chybu. Děti z nich vždy byly totálně nadšené, skákaly jim do náruče a hladily je. Řádně vyhladovělá jsem si naložila porci jako pro 7 chlapů. Tentokrát mě nejvíce zaujal gyros se zeleninou, opékané brambory a spousta různých salátů.

Samík si v dětské části vybral rybí prsty a všechny, které si nabral, si i snědl. U něho nevídané. Theovi jsme nabrali lasagne se špenátem. Thejík si chrochtal a já když je dojídala, tak také. Nikdy jsem nejedla lepší. A pak opět talíř zákusků a ovoce. Strašně mile nás překvapilo chování obsluhy restaurace. Ta byla špičková a připadali jsme si přinejmenším jako v Imperialu u pana Pohlreicha. Po každém jídle se nezapomněli zeptat, jak nám chutnalo, probrat s námi, jaké jídlo je tam nejoblíbenější a prohodit pár vtípků. K dětem se chovali taktéž úžasně. Nejednou pohladili kluky, když kolem nich procházeli, dělali s nimi vtípky a povídali si s nimi.

Po večeři následovalo obvyklé kolečko prolézaček, lanovky a procházky po areálu při západu slunka za Štiavnické vrchy.

A byla diskotéka. Samík stydlivě posedával u kraje místnosti, zatímco Thea byla kongresová místnost plná. Na dětské hity lítal sem a tam a trsal jako po pěti pivech.  Nakonec přišli i Kopko se Svetluškou, zatancovali si s dětmi a potom udělali i hromadnou fotku. Dětí tam bylo tolik, že je ani můj foťák nepobral, takže na ukázku jen výřez se Samíkem.

Po diskotéce hrál v baru pianista pan Struhár. Kluci odmítali jít spát, tak jsme se ještě rozhodli posedět na terase baru, poslechnout pár skladeb a dát si kávu a džus. Kluci tam řádili, jak kdyby vůbec nebyl večer a nás opět mile překvapilo, že se na ně nikdo nezlobil, ač určitě museli rušit. Naopak spolubydlící se na ně smáli, volali na ně a povídali si s námi. Prostě super atmosféra.

Když jsme je donutili si jít lehnout, Theo usnul dřív, než jsme ho převlékli do pyžama.

Samík si ještě vyžádal soukromou koupel ve vaně. Potom jsme spokojení a vyšťavení odpadli všichni.

A následovala poslední snídaně, sbalení kufrů a 4,5 hodinová cesta opět do Jihlavy a následně domů do Prahy.

Snídaně opět neměla chybu. Asi nikdy nezapomenu chuť nejlepších lívanců na světě.

Po kolikáté už to píšu? No prostě všechno jídlo v hotelu Sitno nemělo chybu a opravdu jsme lepší dlouho nejedli.

Opět nacpaní jsme se smutní vydali vrátit čipy. Na recepci na nás ještě čekalo milé překvapení od paní Patricie. Měli jsme se během pobytu sejít na kávu a popovídání si, ale bohužel nám to nevyšlo a tak nám nechala milou pozornost na rozloučenou. Samík dárek uviděl a nechtěl ho dát z ruky. Měl v něm limonády, sladkosti a cédéčko s Kamarády s Trinity (= všemi maskoty z Trinity).

Slíbili jsme mu, že první limču otevřeme po cestě, až si uděláme pauzu. Takže Samík od usednutí do auta nemluvil o ničem jiném, než kdy už konečně zastavíme na tu pauzu.

Po cestě měl Thejík cestovní krizi, kterou zachránili opět Kamaráti z Trinity. Jeho nadšení je zřejmé z fotky 🙂

Na první pauze padla první plechovka a pak už jsme v pořádku dorazili domů.

Takže abych to shrnula.

Hotel Sitno je úžasný pro rodiny s dětmi. Je opravdu maximálně babyfriendly. Myslím, že v něm musí být spokojení i nároční hosté a každý si zde najde něco, co ho bude bavit. Tolik aktivit a možností pro děti, při čemž jsme se ani my dospělí nenudili, to jsme ještě nezažili. Byly to aktivně a zároveň odpočinkově strávené dny. Zatím nejhezčí dovolená, na které jsme s dětmi byli. Budeme rádi a ještě dlouho vzpomínat a smát se zážitkům, které jsme zde nasbírali.

Ještě jednou moje obrovské díky patří Modrému koníkovi, díky kterému jsme mohli naše děti udělat strašně šťastné. Na to nadšení a jiskřičky v očích se nedá zapomenout. DĚKUJEME!