MOJE VYPRÁVĚNÍ...JAK THEODOREK PŘIŠEL NA SVĚT ...

Hladím si bříško a říkám: „Co je, Ty naše malé štěstí? Broučku, pojď už k nám! Chceme Tě s tátou vidět. Chceme vědět, jestli jsi krásný syn Theodor nebo krásná dcera Emily. Tolik se těšíme, až tu budeš s námi.“ 

Těhotenství bylo nekonečné. Od první chvíle, kdy jsem na testu uviděla dušíky a později ty 2 čárky, jsem věděla, že Tě miluji. Možná jsi měl pár milimetrů, ale už v tu chvíli jsem se cítila, že dokážu nemožné a že tu vždy budu pro Tebe. Nechyběly slzy radosti z početí mého prvorozeného děťátka. Neuvěřitelné! Já jsem těhotná! 

V těhotenství jsem se cítila jako na houpačce. Někdy mi bylo skvěle, jindy zase o něco hůř. Změny nálad, chutí, nervozita, do toho radost. Doprovázely mě snad všechny příznaky, které můžou při těhotenství nastat. Pálení žáhy, mdloby, tvrdnutí břicha, oteklé nohy. Ke konci mě dokonce trápil vysoký krevní tlak. Byla jsem jako chodící koule, která je ráda, když si ještě dovede ostříhat nehty na nohou, nebo dofunět na WC - kvůli neustálým kopancům do močového měchýře jsem tam byla pečená vařená. Ke konci těhotenství už nepřicházely v úvahu ani procházky, ani výlety. Teď se tomu trochu směju, ale věřte, že v tu chvíli mi do smíchu moc nebylo. I přesto všechno jsem se na všechno těšila! Dokonce i na porod. Nevěděla jsem přece, do čeho jdu, ale věděla jsem, že do toho každopádně nejdu sama, ale spolu s mým úžasným manželem. Proto jsem neměla žádný strach. Podpora z jeho strany byla až neskutečná na to, jak mladý tatínek to byl. Na svých 22 let se do nové role vžil naprosto úžasně. Hladil mi bříško, doprovázel mě na všechny kontroly a ultrazvuky. Spolu jsme se těšili a radovali. Když jsem se ho zeptala, jestli chce být se mnou u porodu, na odpověď jsem nemusela dlouho čekat. Okamžitě odpověděl, že ano, ačkoliv vůbec nevěděl, do čeho půjde. Stejně jako já. 

Tak a je to konečně tady! Po 9 měsících se konečně dočkáme našeho děťátka. Tomu se ale stále ještě nechce na svět i přesto, že tu s námi měl být už krásných 6 dní. A tak jsme se dozvěděli, že se porod bude vyvolávat. Byli jsme zaskočení, ale zároveň nedočkaví. Já jsem si i oddechla. Těšila jsem se na to, že 21 kilogramů mé nové váhy půjde postupně zase dolů, ale hlavně na to, že už tu konečně bude naše miminko! A taky mě už unavovaly neustálé dotazy zvědavých rodinných příslušníků. Otázky typu: Tak co, už? A kdy to bude? mě popravdě trochu unavovaly. Já sama jsem už přece chtěla, aby bylo po všem. Tím nechci nikoho urazit. Je jasné, že se všichni těšili, ale popravdě - kdo po termínu porodu stále ještě s miminkem v bříšku rád slyší takové otázky? Taky bych ráda věděla, proč si tam tak dlouho vegetil a napínal nás. 

Taška sbalená, sedíme v autě a jedeme směr Valašské Meziříčí – porodnice. Ubytovali mě na poporodním oddělení, takže všude na chodbě slyším plakat čerstvě narozená miminka a mluvit sestřičky i maminky. Já ležím a koukám na prázdnou postýlku vedle mě a přemýšlím, co dělám na tomhle pokoji. Tady jsem přece měla ležet až po porodu. Majo odchází domů, dává mi poslední pusu před tím vším a ujišťuje mě, že kdyby se něco dělo, přijede tak rychle, jak jen to půjde!

Tak a jsem tu sama a čekám. Občas přijde sestřička a zeptá se, jestli něco nepotřebuji. Ujišťuji ji, že ne. Jen bych už potřebovala prcka v náručí a ne v bříšku. Ale to je věc, kvůli které tu jsme a která se snad brzy napraví. Večer asi tak v 19 hodin mi zavedli nějaký čípek na vyvolání porodu. Ten by měl pomoct porodním cestám, aby dozrály. No budiž. Čekám sama na pokoji, všude je tma. Posílám poslední zprávu tátovi a usínám. Ve 2 hodiny ráno mě vzbudí bolest - pohyby miminka. Bolí to hodně a není to moc obvyklé. Říkám si, že asi reaguje na tu tabletku, co mi zavedli, tak snad zase spolu se mnou usne. Jenže pohyby jsou horší a horší. K tomu se mi na břiše udělá boule z toho, jak se převaluje. Vypadalo to, jako by se chtěl dostat ven skrz bříško. AU! Tak tohle už vážně bolí. Že by se něco dělo? Nedusí se? Zvoním na sestřičku a říkám jí, že se asi něco děje, že miminko se kroutí jako šílené a že to teda bolí. Sestřička se usmívá a uklidňuje mě, že to nic není, ale že se na miminko přece jen podíváme a natočíme ozvy. Tam je viditelné, že miminko sebou opravdu hází, a mě to čím dál víc bolí. Přestěhují mě tedy na čekací pokoj - předporodní místnost. Prostředí je to příjemné – jsou tam fialové zdi, televize, pohodlná postel, sprcha, wc, prostě vše, co potřebuji. Sestřička říká, ať se prospím, odpočinu si. Jenže jak, když mě to bolí? Ležím, občas se převracím, nevím, jak si lehnout, a čekám. Zhruba v 5 hodin ráno začínám lehce prodýchávat a ptám se sama sebe – „To už jako rodím? Jak to poznám?“ Ještě jsme netušila, že to, co cítím, není opravdová bolest. Majo tady není. Začínám tlačit na sestřičku, že mu potřebuji zavolat, že chci, aby za mnou přijel, protože je to z Hranic asi 20 minut a že než přijede, tak to potrvá. Sestřička ze mě musela mít srandu, protože mě ujišťuje, že to stihne, ale nakonec říká, že teda přijet může, ale že se tady bude nudit. Tak jsem si pomyslela, co to je za úsudek, že já se tady kroutím, potřebuji, aby byl se mnou, a on by se tu náhodou mohl nudit? Ne on mi má přece pomoct! Asi v 7 hodin ráno Majo přijel. Snažím se tvářit, že jsem úplně v pohodě, že to sice bolí, ale já jsem přece statečná. Říkám mu, ať si sedne a pustí si televizi. Mě ještě napíchli na kapačky kvůli riziku streptokoka před porodem. Okolo 8 hodin mi přinesli snídani. Měla jsem se prý najíst, ale copak to šlo, když jsem měla takové bolesti, snažila jsem se je prodýchavat a do toho se přece nedá jíst. Jsem víc a víc unavená, tak strašně unavená. Přichází sestřička a oznamuje, že mi udělá klystýr. Z toho má hodně lidí strach a přiznám se, že ani pro mě to nebyla příjemná zpráva. Nicméně po zákroku jsem byla ráda. Za prvé jsem věděla, že se mi tak nemůže stát žádná nehoda na porodním sále, a za druhé mi to na chvíli ulevilo od bolesti. Byla jsem šťastná, že to, čeho jsem se bála skoro víc než porodu, mám za sebou. V tom už ale přichází doktor a v ruce drží velikánskou jehlu, která má zahnutý konec. Vypadá to jako háček. Oznamují mi, že mi píchnou plodovou vodu. No nechtějte vědět, co jsem si v té chvíli pomyslela. K mému překvapení to bylo rychlé a vůbec to nebolelo. Cítila jsem příjemné teplo, připadalo mi to, jako bych se počůrala. Ale že té vody bylo. Dva litry určitě, protože miska byla úplně plná. A vlastně tekla až do samotného porodu. Pan doktor i porodní asistentka se smáli, že není možné, že té vody je tam tolik. 

Ta porodní asistentka byla úplně úžasná. Moc hodná milá, pěkně mě povzbuzovala. Ale na prvním místě byl samozřejmě Majo, který byl po celou dobu se mnou. Teda až na ten klystýr. Tam se mnou nebyl. 

Měla jsem gymnastický balon, na kterém jsme seděla a prodýchávala čím dál silnější a častější kontrakce. Přitom jsme byla připojena na ozvy a Majo seděl za mnou, držel mě za bříško a snažil se mi pomáhat. Porodní asistentka nám ukazovala, jak na to. Majo mně říkal, že to bude dobré, že už brzy bude po všem. Mně to ale přišlo nekonečné, protože hodiny sice ubíhaly, ale nic kromě bolesti nepřicházelo. K tomu se dostavily silné bolesti kříže. No a samozřejmě příšerné bolesti podbříšku a vlastně celého břicha. Už jsme necítila pohyby, jen tu hroznou bolest, která přišla s další a další kontrakcí. Pořád jsem si opakovala, ať hlavně nekřičím, že přece nejsem žádná citlivka. Každopádně obličej jsem křivila celkem ukázkově, k tomu jsem prodýchávala a já si hned vzpomněla na všechny ty filmy, ve kterých se rodilo. Bylo to celkem přesné. Stále jsem se uklidňovala, že za chvíli bude miminko venku a konečně se dozvíme pohlaví a to, jak vypadá. Nutila jsem se být silná. I přesto mi ale tekly slzy a jednu chvíli jsem nadávala, že už to nevydržím, že už nechci, že to bolí a bolí. Okolo oběda přišla sestřička s návrhem, že mi píchne epidural, protože jinak bych nemusela mít sílu na finální tlačení. Opravdu jsem už byla naprosto vysílená a potřebovala si odpočinout. Od 2 hodin jsem nespala a ty neustálé bolesti mi najednou úplně změnily názor. Brečela jsem a prosila, že teda chci, i když před porodem jsem o tom nechtěla ani slyšet. Najednou jsem byla šťastná, že tu ta možnost je. Říkala jsem Majovi, že tu injekci potřebuju, že už to nevydržím. Myslím si, že tomu nebyl rád, já ze sebe taky nebyla nadšená, ale na druhou stranu jsme oba viděli, že tu jiná možnost není. 

Dovedli mě teda na sál a tam mi to píchli do zad. Nastala okamžitá úleva, kontrakce jsem cítila, ale nebyly tak silné. Můžu říct, že jsem si opravdu na chvíli odpočinula. Šla jsem i do sprchy, hopsala na baloně a nahřívala se teplou vodou. Bylo to příjemné, jenže netrvalo dlouho a přišlo mi, že účinek epiduralu odeznívá a moje kontrakce se zase prodlužují a zesilují. Došla jsem zpátky na sál, kde už jsem zůstala ležet. Kontrakce byly strašně silné, dýchala jsem a čekala až skončí a přijde další. Z ničeho nic jsem pocítila náhlou euforii. Připadala jsem si trochu zfetovaná – čípek, kapačka, epidural, nedostatek spánku, jídla… Ležela jsme na sále a tekly mi slzy od bolesti, přitom jsem se smála a vtipkovala jako největší hrdina. Primář mě viděl a řekl něco v tom smyslu, že jestli tu někdo teda vlastně rodí, protože maminka je nějaká vysmátá. To bohužel taky netrvalo moc dlouho, protože na řadu přišla opravdová předporodní bolest. Byla to ta největší bolest, kterou jsem kdy zažila. Majo mě držel za ruku a chvílemi i přidržoval kyslík, který jsme měla na obličeji. Tekly mi slzy jako hrachy, ale nekřičela jsem, snažila jsem se to všechno vydržet. Vysílením se mi klepala brada a rty, jako bych měla zimnici. Každé další vyšetření mnohem víc bolelo. Bolel mě spodek, břicho, všude bylo spoustu krve, do toho pořád ta plodová voda. Po dalším vyšetření ale najednou porodní asistentka rozhodne. JDE SE NA TO! Konečně jsem byla dostatečně otevřená! Na sál se seběhli doktoři, sestřičky a všichni u mě stáli a koukali jako sudičky.Doktor a sestra od dětského jen čekali co se jako asi bude dít..?Porodní asistentka mi ukazovala, co mám dělat, kde si mám dát nohy, kde hlavu. Majo mě držel za ruku a pan primář v podstatě opakoval to, co říkala porodní asistentka. Já se podívala na hodiny a bylo přesně 15 hodin odpoledne. Pak už jsem jen slyšela, že je vše připravené a je čas tlačit. Na povel tlačím a dávám do toho všechno. Tlačím podruhé a to už určitě Majovi drtím ruku, ale on nic neříká, nebo vlastně já ani nevím, jestli něco říká. Asi to moc nejde, tak musím tlačit potřetí. Pan primář mi přitom vší silou tlačí na bříško a asistentka už určitě drží hlavičku. Asi jsem i vydala nějakou hlásku, ale rozhodně jsem nekřičela jako v nějakých přehnaných filmových scénách. Najednou cítím něco jako lup nebo křup. Takovou nepopsatelnou úlevu toho těžkého bříška, byl to pocit, jako by mi spadlo. To už ale slyším pláč a vidím miminko. Špinavé, veliké, růžové miminko. Hned se ptám na pohlaví. A hned slyším, že je to chlapeček. Pokládají ho na mě a já pláču. Co pláču, přímo řvu úlevou a dojetím. Otáčím se na Maja, který stojí vedle mě, v obličeji má trochu vyděšený výraz, ale zároveň cítím, že je pyšný a já říkám: „Máme chlapečka, ten je ale nádherný.“ Vidím, že Majo pláče taky, a je to krásný pocit tohle vidět. A já hned vychrlím na Maja, ať vezme foťák a vyfotí ho. Chudák, byl taky hodně unavený, ale bylo mi to směšné. Pan doktor mi říká, že teď už plakat nemusím a já mu odpověděla, že jsou to slzy štěstí a nejde to zastavit. Theodorka mi přikládají k prsu, aby se zjistil sací reflex. No, moc mu to nešlo. Odnášejí ho na zvážení, měření a umytí. Odešel s nimi i Majo. Porodní asistentka mě chválí, že jsem byla velice šikovná a že jsem si vedla dobře. To mě opravdu moc potěšilo! Ještě mě ale čekaly další věci jako porod placenty a šití. To už je proti tomu všemu ale nic. Přichází Majo a v naručí mi znovu nese ukázat teď už umytého Theodorka a říká mi kolik váží a měří. Já se kochám, protože vidím mého úžasného muže, který mi byl při porodu neskutečnou oporou, a v jeho náručí našeho syna, který je tak strašně nádherný! Je plešatý a má veliké vykulené oči. Je to tak krásný pocit, něco neskutečného. Už teď vím, že na to nikdy nezapomenu. Majo mi podává telefon a já volám mamce, že už je malý na světě. Přitom zase brečím, mamka taky brečí, do toho mě zašívají. Theodorka odnesli a mě a Maja poslali zpátky na čekací předporodní pokoj. Tam jsem vysílená ležela asi hodinu a volala sestře Pavlíně a kamarádce Evě. V tu chvíli jsem byla neskutečně hrdá, že mám syna. Potom jsme měla jít na lůžkový pokoj, kde jsem ale bohužel sama nedošla, jelikož jsem se sesypala jako pytel brambor přímo k zemi. Otevírám oči a vidím Maja a sestřičky jak mě plácají po tváři. Očividně toho bylo na mě moc a další 2 dny jsem se o Theodorka nemohla starat. Další dny už to bylo jen lepší a lepší a vždy, když mně ho přinesli a já ho viděla, Tak jsem věděla, že to všechno stálo za to, že ho miluji tak neskutečně moc! Jsem šťastná máma, která má šikovného chlapečka, kterému už brzy bude rok.

Závěrem chci napsat, že jsem opravdu nikdy nezažila něco tak krásného, i když to bolelo. Bolest k tomu prostě patří a dá se vydržet. Pro naše další dítě to vytrpím klidně znovu a znovu, protože mateřská láska je neskutečně silná. V tom mi určitě dají za pravdu všechny maminky.

THEODOR RITTER SE NARODIL 6.11.2015 V 15:15 hodin. Vážil 3840g a měřil 51cm. Každý den děkuji za to, že ho máme! Na úplný závěr chci poděkovat tatínkovi Majovi za poporodní domácí péči v šestinedělí, hodně nám pomohl, když já jsem ještě nemohla pořádně chodit. Prostě si uvědomuju dnes a denně, že mám úžasné dva muže. Jednoho jsem si vzala a druhého porodila. A co bude dál? Kdo ví? Necháme se překvapit, co nám budoucnost přinese.