Poprvé na řetízkáči

Brněnské Vánoce

V pátek jsem si prošla se synem brněnská místa, v podstatě všechna, kde se konaly zahajovací akce – rozsvícení stromečku.

Nejdelší dobu jsme byli na Zelňáku, který mám tak nějak nejraději. I ten vánoční strom je tam nejkrásnější. 

Ale kdyby mi ráno, nebo ještě líp v poledne někdo řekl, že projdu z půlky Lidické přes Moravák, Jošta, Svoboďák až na Zelňák, kde se nějakou dobu zdržím a budu potom pokračovat kolem Špalíčku na Dominikán, abych se po nějaké době opět vydala kolem Špalíčku zpátky na Zelňák, kde opět budu středně dlouhou dobu a potom pěšky kolem Kapucínů, přes Letmo na trolejbus domů, řekla bych ani náhodou.

A přesto, bylo to tak. Dneska, když si to uvědomím, připadá mi podobně bláznivé, jako když jsem v největších vedrech šla pěšky z Medlánek od vozovny do Řečkovic na konečnou tramvají proto, že se mi nechtělo čekat na další spoj na přímém slunci… no.

Syn jel poprvé na řetízkáči. Jupííí. Do té doby to bylo vždycky: „ne mami, ne. Až budu starší. Chceš, aby se mi něco stalo?“ přičemž na posledním zmíněném si dal náležitě záležet, aby to vyznělo dostatečně dramaticky. Bylo mu pět, bylo to v létě na pouti, nebyl to ten obrovský řetízkáč, ale malý, jezdili na něm podobně velké i menší děti a moje dítě mělo dramatický pohled a i řeč. No, tak oukej.

A letos, na vánočních trzích na Zelňáku, poprvé. Ano, už je starší, za chviličku bude mít šest a půl, a vlastně mířil k tomu dětskému kolotoči, který vždycky absolvujeme na Vánoce u Jošta. Nebo na Zelňáku. Bývaly tam u kašny, ale teď jsou blíž ke Kapucínům. A vesele si to mířil k těm malým koníkům, autíčkům, tramvaji a v tom jeho kamarádka ze školky, se kterou jsme šly i s její maminkou, vypískla: „jůůů, řetízkáč, supeeeerrrr“ a moje dítě: „supeeeer“ a frnk, tam chceme jít. A bylo to.

A mně je jasný, že kdybych tam byla s ním sama, proběhl by podobně dramatický výstup, jako v létě. Uff.

Ono vůbec moje dítě raději prožívá různé věci s dětmi než s námi. Takový to, pojď někam… budeme mít zážitek, u nás nefunguje. Úplně klidně mi řekne: „mami, běž sama, já budu s tátou doma.“ Sama, na dětský představení do divadla, který se mi povedlo, lístky pro tři a on mi řekl, abych šla sama. No. Ale když jsem mu řekla, že by mohl jít se svým kamarádem a jeho maminkou, tak – jupííí. A klidně jsme mohli jít i my, jakože by mu to nevadilo. No… tak nějak takto je to u nás se společnými zážitky.

Pár fotek pro doplnění atmosféry, z pátku.