Ústav nebo nemocnice pro osamělou dětskou duši totéž

"Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl."

Dnešní příběh ke mně přišel sám. O svém trápení mi napsala dvojnásobná adoptivní maminka. Maminka, dětí, které obě byly systémem zraněny, každé jinak, a přece obě nakonec úplně stejně. Ráda bych tímto příběhem upozornila na to, že nejen pobyt v ústavním zařízení je pro děti, a zvláště miminka, velmi stresující až traumatizující zkušeností. Osamocený pobyt v porodnici nebo všeobecně nemocnici může napáchat na křehké dětské duši tytéž škody. Ale více už v samotném příběhu…

Starší syn

Jsem dvojnásobná adoptivní máma dvou úžasných kluků. Úžasných a taky bohužel moc zraněných. Ale začněme od začátku. Když nám poprvé zazvonil kouzelný telefon a na druhém konci nám sociální pracovnice oznámila, že na nás čeká v kojeneckém ústavu nádherný, okatý, čtyřměsíční chlapeček, byli jsme nadšeni. Chlapeček měl horší start do života. Své první dny a týdny strávil na střídačku v ústavu a v nemocnici. Nicméně vše bylo úspěšně za ním a mohl jít jakožto zdravé miminko s výbornou prognózou do adopce.

Syn byl tak nádherné miminko! Hned při první návštěvě se na nás usmíval od ucha k uchu a my se do něj na první pohled zamilovali! Je pravda, že mi bylo trošku divné, proč je takový napjatý, jako by byl stále nervózní a ve stresu, ale tenkrát jsem si řekla, že každé dítě je jiné a nepřikládala jsem tomu žádnou váhu.

První týdny a měsíce se synem pak byly pro mě prostě úžasné! Konečně jsem po těch letech čekání byla máma! Byl tak klidné a spokojené miminko. Miminko, co nic nepotřebovalo. Měla jsem spoustu času na úklid domácnosti a vaření.

Jenže možná syn nepotřeboval tak trochu ani mě? Nevyžadoval mou přítomnost při usínání, nejradši se uspával cucáním palečku. To ho vlastně uklidňovalo i v mnoha dalších situacích, řekla bych, že i lépe než moje náruč. Na tulení se mnou moc nastavený nebyl. To mi bylo trochu líto, ale brala jsem to tak, že má takovou povahu. Naopak byl velmi společenské miminko, které se vůbec nebálo cizích lidí. Smál se na všechny a rád šel z náruče do náruče, bez toho že bych mu jakkoliv chyběla.

Tenkrát jsem neměla pocit, že by něco bylo špatně.

Problémy začaly tak nějak postupně, nenápadně, plíživě…

Bouře je tu!

Ze začátku jsme měli pocit, že se jedná jen o silnější období vzdoru. Silnější a také delší, ale hlavně jiné, než jsme pozorovali u vrstevníků našeho syna ve školce. Syn měl totiž tendenci své okolí mít tak nějak pod kontrolou.  Jako by se cítil bezpečně jen v případě, že se svět točí přesně, tak jak on chce a potřebuje. Tahle potřeba bohužel vedla k tomu, že jsme si s ním denně zažívali mnoho a mnoho nekončících hysterických scén.

Bylo to únavné, ale bylo toho mnohem víc. Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl.

Horší bylo, že často bylo jeho chování nebezpečné. A to ve chvílích, kdy se bránil proti celému světu agresí. Mnohokrát jsem slyšela od učitelek ve školce, že spolužáky v různých situacích bije nebo kouše. Vždy šlo o situace, kde se cítil ohrožený a nejistý, takže zvolil útok, ale to jsem pochopila až mnohem později.

Postupně jsme si oba s manželem museli přiznat, že něco je prostě jinak. Trvalo ještě celý rok, než jsme se odhodlali a navštívili i se synem psycholožku, která se specializovala na děti v náhradní rodinné péči. Ta si vyslechla náš příběh a doporučila nám, abychom i se synem prošli testem na diagnostiku poruch attachmentu (citové vazby). Šlo prostě o to, zjistit, zda je na nás syn dobře a bezpečně navázán, jestli nám důvěřuje.

Vyšetření mělo několik částí a na jeho konci nám bohužel psycholožka opravdu oznámila to, co se dalo čekat a tušit a to, že vše není v pořádku. Potvrdila poruchu attachmentu. Vysvětlila nám, že chyba není v naší výchově, nebo v tom, že bychom syna neměli dost rádi. Synova duše byla velmi zraněna v době, kdy celé čtyři měsíce byl sám v ústavu a po nemocnicích. V té době se naučil, že jediný, kdo se o něj v životě postará, je jen on sám. A v téhle životní strategii pokračuje, až do dnes…

Co dál?

Psycholožka nám vysvětila, že existují různé druhy terapií, které by nám i synovi měly pomoct. Takže jsme na její doporučení začali s léčbou. Nejdříve výsledky moc vidět nebyly. Jen jsem se učila více chápat a rozumět synovu chování. I to pro mě bylo ale velmi cenné. Konečně jsem chápala, co se v té jeho hlavičce děje a proč se chová tak, jak se chová.

Následně se začaly věci zlepšovat. Pomaličku jsem cítila a vnímala, že se k synovi dostávám, že si mě pouští k sobě mnohem víc než dřív. Měla jsem z těch malých pokroků dobrý pocit a velkou radost!

Kouzelný telefon podruhé

Když u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé, oznámila mi sociální pracovnice, že na mě čeká u pěstounky na přechodnou dobu nádherný téměř půlroční chlapeček. Pěstounka o něj s láskou pečovala od doby, kdy ho propustili z porodnice, kde ale bohužel strávil celé tři měsíce sám. Maličký měl nelehký start do života a narodil se velmi předčasně. Takže ty tři měsíce strávil sám v inkubátoru. Úřady jednaly až ve chvíli, kdy byl k propuštění z nemocnice, do té doby to dle jejich názoru nebylo třeba.

Měli jsme velkou radost, že tentokrát nejde o miminko z ústavu. Věřili jsme, že si od pěstounky přivážíme šťastné a spokojené miminko. Hlavně miminko, se kterým nebudeme muset řešit problémy s poruchou připoutání jako se starším synem.  Vždyť měl od prvního dne od propuštění z nemocnice jednoho svého člověka. Úžasnou pěstounku, která ho nikdy nenechala plakat a vždy byla s ním.

Dlouho to tak opravdu vypadalo. Mladší syn byl spokojené a šťastné miminko. Byl velmi kontaktní a celkově o tolik jiný než starší syn. Krásně se na mě navázal a já věřila, že tady všechno bude v pořádku.

Smutné podezření

Jenže v době, kdy mladšímu synovi táhlo na dva roky, jsem začala pozorovat, že se začíná chovat podobně jako starší v jeho letech. Už jsem znala a poznala, co je jen běžný dětský vzdor a jak se projevuje porucha citové vazby. Zamrazilo mě. Je možné, že něco dělám špatně? Že je to mou výchovou?  Nebo chování okoukal od staršího syna? Několik týdnů jsem nad vším přemýšlela.

Následně když jsme měli terapii u naší psycholožky se starším synem, tak jsem jí sdělila svá podezření a chtěla vědět, zda je to možné. Vždyť mladší syn byl u přechodné pěstounky! Jak to, že se opakuje totožný problém jako u staršího? Vždyť proto přece institut přechodného pěstouna vznikl, aby se zamezilo právě takovým zraněním dětí v ústavech!

Psycholožka si vyslechla synův příběh a chtěla ho vidět. Následně mi bohužel mé obavy potvrdila. Vysvětila mi, že tři měsíce, které syn strávil sám v inkubátoru, vyjdou stejně jako by je strávil v ústavu. Co hůř, čím menší miminko tím větší následky na psychice.

A co dál?

Je mi z toho moc smutno. Vím, že přechodná pěstounka v době, kdy se syn narodil, byla volná. Pokud by o něm věděla, mohla ho v nemocnici navštěvovat, být tam s ním. Místo toho tohle křehké a kritické období prožil sám bez mámy a kohokoliv blízkého.

Od pěstounky vím, že někteří její kolegové čekají na děti týdny nebo měsíce a děti zase čekají samy v nemocnicích a porodnicích. Moc ráda bych, aby se tahle praxe změnila.

Už vím, co nás čeká. Máme na příští roky spoustu práce. Musíme terapiemi napravit to, co špatně nastavený systém na našich dětech napáchal.

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/