Stres v těhotenství může dítěti narušit vnímání světa. O senzorické integraci s Eliškou Kotrbatou

Velmi dlouho jsem se snažila představit si, co asi ty naše přijaté děti zažily v nejútlejším věku ve chvíli, kdy z různých důvodů ztratily maminku¨, a jak se asi  musí cítit v momentě, kdy o ně začne pečovat maminka náhradní? Jak si takové zranění představit a jak pochopit, proč vlastně naše děti tak často sekají a kopou kolem sebe a lásku oplácí atakem, vztekem nebo lítostí?

“Představte si, že je to podobné, jako když se poprvé zamilujete a svou lásku ztratíte. Zlomí vám to srdce. A pak přijde jiný, nový partner. Vy chcete znovu věřit v lásku, ale bojíte se uvěřit po tom velkém zklamání a bolesti. Nakonec začnete pomalu věřit, ale občas se stane, že nový partner vám toho původního v něčem připomene…

Vybudování opětovné důvěry trvá déle a někteří, pokud prošli velkým zklamáním, si tu opravdovou, hlubokou důvěru, nevybudují už nikdy, i když se okolí bude snažit sebevíc. Láska od rodičů a hlavně od matky by měla být bezpodmínečná – vlastně naivní, stejně jako ty první lásky.“

Za tohle úžasné a trefné vysvětlení děkuji Elišce Kotrbaté. Mladé a velmi zajímavé ženě, která se díky svému vlastnímu onemocnění naučila jednu velmi zajímavou terapeutickou metodu. Díky této a dalším terapeutickým metodám pomáhá rodičům a dětem obnovit přirozené napojení mezi rodičem a dítětem.

Eliško, jak jste se tedy k senzorické integraci, jak se tato terapeutická metoda jmenuje, dostala? Je možné k tomu třeba vystudovat nějaký speciální obor?

Já jsem vystudovala psychologii a speciální pedagogiku, ale přišlo mi to celé takové prázdné, teorie bez dalšího obsahu. Takže, když jsem se díky svému onemocnění seznámila s jednou velmi zajímavou neuropsycholožkou z Ruska a následně měla možnost u ní celé dva roky pozorovat její práci, ptát se a dostávat odpovědi, moc mě to naučilo.

Díky ní jsem poprvé slyšela o senzorické integraci a o tom, jak funguje mozek – to, co by nás měli učit na škole. Hlavně díky ní jsem zjistila, jak mozek funguje, pochopila mnohé pochody u dětí.  Ona sama nepracuje pouze s jednou jedinou metodou a to byl pro mě také velký přínos – vidět, že člověk musí brát z více zdrojů, aby se přiblížil kýženému cíli. Je to vždy jako slepování mozaiky – musíte využít malých střípků, které slepujete dohromady, aby vám vyšlo něco, co bude dávat smysl.

Co přesně jste se tam naučila? Jak si tuhle terapeutickou metodu můžu představit?

Senzorická integrace pochází z Ameriky, kde ji objevila americká ergoterapeutka a doktorka psychologie A. Jean Ayres. Jde vlastně o to, jakými smysly nebo senzory přijímáme informace o svém okolí a zda ty informace správně vyhodnocujeme.

Každý z nás ví, že vnímáme svět díky našim smyslům, kterými jsou čich, zrak, hmat, sluch a chuť. Senzorická integrace ale definuje další dva smysly. Tedy já tomu říkám smysly pro lepší pochopení, ale řekla bych spíše další zdroje informací. Jedná se o VESTIBULÁRNÍ aparát (správné pojmenování i z hlediska medicíny) A PROPRIORECEPTIVNÍ vnímání. Emoce jsou další složkou, kterou vnímáme, ale ne smyslem.

To je moc zajímavé! Co si můžu pod těmi cizími názvy představit?

Proprioceptivní systém nám poskytuje informace z kloubů, svalů, vazů a jiných pojivových tkání. V souhře s dalšími systému nám dává informace, kde se nachází naše jednotlivé části těla a co dělají. Tak i bez zrakové kontroly třeba vím, že mám zvednutou pravou ruku nahoru nebo pokrčené levé koleno. Receptory jsou v kloubech, svalech a šlachách a vnímají kontrakce, protažení a stlačení.

Vestibulární systém se nachází ve vnitřním uchu a zaznamenává změny polohy celého těla. Díky tomu, že je v uchu, tedy v hlavě, je to hlavní zdroj informací.

Jak se tedy stane, že se některý z těchto smyslů nepracuje správně? Pak se tedy děje to, že člověk nesprávně vyhodnocuje vnější vjemy, chování druhých nebo emoce?

To je právě to klíčové, co na svých terapiích řeším. Já se vlastně spíš považuji za luštitele nebo průvodce při hledání příčiny problému.

Může jít třeba o něco, co se stalo už v průběhu těhotenství. Dítě velmi silně vnímá emoce, které k němu vysílá maminka během doby těhotenství, už tohle vytváří první synapse (spoje) v mozku. Pokud maminka třeba během těhotenství zažívala velké stresy, dítě vše cítí, vnímá a následně se to může projevit na tom, jak ono samo vnímá svět.

Problém mohl vzniknout také třeba při porodu. Víte, přirozené je, že si dítě vybere, kdy a jak přijde na svět. Ale dnes je dost běžné porody vyvolávat nebo rodit pomocí císařského řezu. A to už může, alenemusí, být příčinou poruchy senzorické integrace.

Celý první rok našeho života vnímáme své okolí a lidi kolem sebe přes emoce a smysly. V té době si vytváříme v mozku vzorce, spojení, která pak používáme a čerpáme z nich celý život.

Jak se tedy taková porucha senzorické integrace projeví na konkrétním dítěti?

To, že nepracuje správně některý systém, poznáme z chování dítěte v běžných situacích. Třeba to, jestli dítě hodně padá, naráží do věcí nebo například nepláče při častých pádech. Je málo citlivé nebo naopak hodně citlivé na dotek. Nesnáší cedulky na oblečení, určité látky, tohle všechno je ukazatelem toho, že něco nefunguje tak, jak by mohlo.

Téměř u každého dítěte najdeme něco z toho, co popisuje princip senzorické integrace, ale to ještě neznamená, že dítě bude mít v životě potíže. Když se ovšem sejde těch věcí více nebo jsou hodně silné, omezují dítě i rodinu v každodenním životě nebo životě v kolektivu, a později se tak mohou rozvinout další potíže.

Typicky třeba s nástupem do školy. Já se na začátku ptám po tom, jak dítě přišlo na svět, co všechno rodinu během jeho života (počítaje od početí) potkalo. Ale to mě zajímá více proto, abych věděla, s čím se dítě potýkalo a kde pravděpodobně mohl nastat problém. Protože důležitější je to, co se děje teď, a další postup.  

V tuhle chvíli mě napadá, jak je to asi s těmi našimi dětmi, které prožily první dny, týdny nebo měsíce v kojeneckých ústavech. Jak tedy takovým dětem pomáháte?

Každé dítě je možné podpořit prakticky už od narození. Důležité je, aby si s ním rodiče vytvořili rituály a dobře nastavili hranice. Dále je důležité, jak rodiče umí dítěti zrcadlit emoce.

K podpoře rozvoje smyslů je moc důležité, aby se dítě pohybovalo na čerstvém vzduchu, mělo možnost plavání, mazání (masáže) po koupeli. Jsou to všechno věci, které rodič běžně dělá intuitivně.

Třeba u takové běžné věci, jako je koupání, je velký rozdíl, zda dítě jen rychle vykoupete a osušíte, nebo zda u toho zpíváte písničky, osušíte ho teplou osuškou spolu s nějakou básničkou a následně dítko natřete olejíčkem od hlavy až k patě spolu s krátkou masáží.

Ten čerstvý vzduch a další věci jsou důležité pro celkový rozvoj, nejen pro smysly. Ale obecně lze říci, že pro děti, které se z různých důvodů dostaly do kojeneckého ústavu, je důležitý kontakt s další osobou. Tyhle děti pravděpodobně neprožily, že by se o ně starala jedna osoba 24 hodin denně. Tyto děti mnohokrát plakaly a jejich pláč nebyl často vyslyšen, protože to není v silách personálu.

Těžko budou mít tyto děti stejnou péči jako novorozeně, které je doma s jednou maminkou a třeba i více členy rodiny. Ti mají čas ho rozvíjet, chovat, komunikovat s ním. Dávat mu prožitek blízkosti. Pijí z lahvičky, a když dopijí, tak je těžko bude ještě někdo třeba další půl hodiny chovat nebo si s ním během dne několikrát hrát na dečce.

Například chování napomáhá právě vestibulárnímu aparátu, vázání do zavinovačky, propriorecepci. Zpívání ukolébavek rozvíjí sluch a řečové centrum, zároveň vytváří nové synapse, vyvolává příjemné emoce a tak dále.

Co byste tedy doporučila dětem, které měly nelehký vstup do života? Jak můžeme jako rodiče těmto dětem pomoci už sami doma?

U těchto dětí bych dbala na to, aby měly v životě pevný řád a pravidla. V tom smyslu, že když se něco řekne, tak to tak opravdu je. Jde o to, aby měly v životě jistotu – kotvu. Dává pocit bezpečí.

Pak bych se snažila o pravidelné společné rituály a kontaktní vztah. U těchto dětí je potřeba hlavně nasycení pocitu lásky, přijetí a načerpání pocitu, že jsem dobrý.

Jsou děti, které ke mně chodí, ale podstatnější než práce se smysly je u nich práce s přijetím, se získáním pocitu, že v něčem také vynikají. Často, když je někde problém, rodiče s dětmi přijdou ke mně až po celé řadě vyšetření a zkoumání. Dítě vnímá velmi silně, že je něco jinak a že nenaplňuje něčí představu o ideálu. A s tím je nutné pracovat.

Že selhaly?

Ano, že selhaly. I když to tak není, ale je to jejich pocit.

Protože to tak vnímají (náhradní) rodiče?

Protože je biologická maminka dala pryč, ale třeba další děti si nechala? Děti můžou chápat ve vyšším věku, proč to udělala, ale na emoční úrovni to je zcela jinak. “Nebyl jsem dostatečně dobrý, nesplnil jsem očekávání nebo ještě hůř nemilovala mě.” To se později může promítnout do dalších sfér života.

Ano to jsou otázky, které si naše děti řeší často. Jak takovým dětem pomáháte?

Takovým dětem pomáhám individuální terapií, prací na sebevědomí, sebehodnocení, hledání silných stránek. Poté v rodinné terapii – prací s emocemi. Když ke mně takové dítě přijde, většinou pracuji s rodičem, který má k dítěti nejsilnější vazbu. Ten musí dítěti ukázat tu bezpodmínečnou lásku a přijetí, a to opakovaně.

Vždy záleží na historii dítěte, ale také na současné rodině.

Tohle už se ale netýká jen senzorické integrace ani neuropsychologie, toto je spíš vývojová psychologie a psychologie osobnosti. Ono se to téma ani nedá uchopit jedním směrem.

Moc děkuji za rozhovor.

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty