Smutná realita současnosti

„Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu? „

Zdroj: Nejsport.cz

O tom, že každému dítěti je nejlépe v jeho vlastní rodině, snad už v této republice nikdo nepochybuje. Nebo ano?  Ústavní zařízení hlavně u nejmenších dětí velmi zraňují jejich duše, a pokud je tu rodina, která by o ně mohla a chtěla pečovat, pak by vždy měla mít přednost před ústavním zařízením. Nebo ne?

Dnešní příběh není rozhodně tendenční, ani se bohužel neodehrál před mnoha lety v době temné totality. Ke šťastnému konci došel teprve nedávno. Vzhledem k tomu, že pěstounská maminka bojující za to, aby jí byla svěřena z ústavního zařízení její vlastní neteř, mi psala velmi smutné zprávy a informovala mě o vývoji jejího příběhu, znám ho z první ruky. Téměř rok jsem jí dodávala naději a sílu bojovat proti systému ...

Moji adoptivní rodiče si mě přivezli domů z ústavu před mnoha lety jako dvouletou vyjukanou holčičku. Jsem jim moc vděčná za to, že se mě ujali a dali mi lásku a rodinu. Dnes už jsem sama mámou. Mám úžasného manžela a tři krásné děti. Proto mě velmi zasály události posledního roku.

Byl květen a mě zazvonil telefon, na jeho druhém konci byla sociální pracovnice a chtěla vědět, zda bych nechtěla do péče svou neteř umístěnou od narození v kojeneckém ústavu. V té době už jí byly téměř dva roky. Proč volali až teď? Tím, že jsem byla adoptovaná, jsem měla jiné jméno a celkově se oficiálně vazby na biologickou rodinu zpřetrhaly. Proto trvalo delší dobu, než mě sociální pracovnice na popud mé biologické sestry nalezly.

Mé pocity?  Úzkost, strach a beznaděj. Bála jsem se, jak bude reagovat můj manžel. Přece jen už máme tři děti. Jak to říci dětem? Jak asi budou reagovat? Ale pak jsem si vzpomněla na svůj příběh, na to, jak si mě rodiče vzali z ústavu a jak moc jsem jim za to vděčná. Proto jsem hned druhý den vše řekla manželovi i dětem. Všichni mě překvapili tím, jak hned nadšeně souhlasili s tím, že tam maličkou přece určitě nenecháme!

Následující den jsme tedy s manželem zašli na OSPOD, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem a situací mé neteře. Ještě ten den jsme za malou jeli do kojeneckého ústavu. Tety nám přivedly maličký kudrnatý uzlíček a já měla pocit, jako bych viděla samu sebe před lety, bylo to takové maličké ustrašené ptáčátko.

Navštívili jsme psychologa a ten nám doporučil, abychom si zažádali o hostitelskou péči. Sepsali jsme tedy s manželem žádost a zaslali ji do kojeneckého ústavu. Věřili jsme, že vše dobře dopadne – těšili jsme se my i naše děti. Vše jsme už doma pro malou připravili, jenže pak přišel dopis s tím, že nám byla hostitelská péče zamítnuta. Vzala jsem to tak, že je to možná dobře, protože by maličká těžce nesla, když bychom ji museli vracet do ústavu. Takže jsem vnímala, že lepší řešení tedy bude, aby nám byla svěřena do péče rovnou natrvalo.

Proto jsme si manželem následně podali návrh na předběžné opatření o svěření do péče k soudu. Bohužel nás čekalo další zklamání. Kojenecký ústav totiž doplnil spis zprávou, která byla ve smyslu, že předběžné opatření nedoporučují, protože jsme pro mou neteř v podstatě cizí lidé a nemá k nám vytvořenou žádnou citovou vazbu. Soudce nám tedy na základě této zprávy předběžné opatření zamítl.

Toto jsme si vzali k srdci a poctivě za maličkou jezdili každý víkend celé tři měsíce a následně jsme znovu zažádali soud o svěření do naší péče formou předběžného opatření. Bohužel nás opět čekala ledová sprcha ve formě zamítnutí našeho návrhu. Tentokrát bylo zamítnutí odůvodněno tím, že maličká je v ústavní péči dobře zabezpečená a nic jí nechybí. Opravdu? Říkala jsem si - a co rodina?! Ta jí přece chybí,  to nejdůležitější - rodina a láska! Cítila jsem obrovskou beznaděj.

Další soudní jednání tentokrát řádnou cestou bylo nařízeno až těsně před Vánoci a já se nemohla dočkat. Tentokrát jsme žádali o svěření maličké do pěstounské péče. Moc jsem doufala a věřila, že maličká s námi už bude moct strávit Vánoce! Měla jsem pro ni koupené dárky, vše připravené. Byla jsem strašně moc nervózní a tak pro mě bylo velmi těžké, když mě soudkyně téměř hodinu vyslýchala a ptala se na jednu otázku za druhou. Ke konci výslechu jsem se už úplně motala únavou a nebyla schopná souvisle odpovídat.

Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu?  Velmi mě to zasáhlo a zranilo.

Dále jsme za maličkou poctivě jezdili do ústavu na návštěvy. Vždy nás radostně vítala a pak byla smutná a plakala, když jsme odjížděli. Trhalo mi to srdce, ale nemohla jsem nic dělat. Takto uplynuly další téměř čtyři měsíce a byl tu další termín soudního jednání.

Soudkyně nejdříve vyslechla mého manžela. Následovalo ticho. Po pár minutách nám řekla, že nemůže určit výši alimentů pro biologickou matku a že se domnívá, že by případ měla odročit na dobu neurčitou. Zůstala jsem jako opařená a v hlavě mi kolovalo -  co malá? Pláče, když od ní odjíždíme, za dobu návštěv si na nás už dávno zvykla. Trhalo nám to srdce.

Naštěstí se právě v tu chvíli zvedla sociální pracovnice maličké a zakročila.  Oznámila soudkyni, že protahování řízení určitě není v zájmu dítěte a vznesla i další pádné argumenty, proč by měl padnout rozsudek právě v tuto chvíli. Následně zažádala o okamžité vynesení rozsudku.

Naštěstí se tak opravdu stalo! Najednou zaznělo „Vstaňte“. Já se tak klepala, že jsem myslela, že nevydržím ani stát. A vzápětí zaznělo „Nezletilá se svěřuje do pěstounské péče manželů ...“  Myslela jsem, že nevěřím svým vlastním uším! Plakala jsem štěstím a radostí!

Přesně o týden později jsme si pro maličkou mohli přijet do kojeneckého ústavu a odvést si ji domů! Jsem na sebe i manžela pyšná pro to, že jsme zvládli celých deset měsíců vydržet tuto náročnou událost a dotáhnout ji do dobrého konce! 

A jak se nám dnes žije?

Maličká nám dělá velkou radost, ale také vidíme, že je před námi spousta práce. Má mnoho projevů, za které vím, že může kojenecký ústav a prostě doba, kdy byla bez svého člověka – mámy. Například by nám odešla s kýmkoliv cizím. Bohužel zatím k nám nemá udělanou tu pravou, bezpečnou a pevnou vazbu, ale vím, že tohle chce svůj čas. Nebo bojujeme s jejím stravováním, protože z ústavu byla zvyklá na mixovanou stravu, takže jí dodnes kousání dělá velké problémy. Ale každý den, kdy je v naší rodině, vidím, jak se posouvá a víc a víc se raduje ze života a my s ní!

#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/