Seděla jsem tenkrát na krajském úřadě nad fotkou toho malého chlapečka a plakala jsem jak želva.

Velmi často se setkávám s otázkou, zda je možné, aby dítě adoptoval samožadatel. Nechají vůbec úřady takového odvážlivce projít přípravou a zakončit schvalovací proces úspěšně? Jak dlouho pak takový žadatel na dítě čeká? Dočká se vůbec? Jaké je následně takové rodičovství? Dá se to v jedné osobě vůbec dobře zvládnout? Na tyto a mnohé další otázky Vám možná odpoví rozhovor s adoptivní maminkou dvou nádherných dětiček, Martinou.

Kdy jste začala uvažovat nad tím, že byste si chtěla sama adoptovat dítě?

Já jsem si vždycky přála mít dvě děti. Životní okolnosti mi v tomto bohužel nepřály a tak jsem začala uvažovat o adopci. Díky své známé jsem se dozvěděla, že můžu adoptovat i jako samožadatelka, což mě potěšilo. Proto jsem tenkrát kontaktovala jednu doprovázející organizaci, kde mi už po telefonu dali spoustu informací a zodpověděli mnoho otázek. Následně jsem tam absolvovala několik schůzek a pak i celou přípravu žadatelů o osvojení.

Změnily se během té doby nějak Vaše původní představy o Vašich budoucích přijatých dětech?

Já jsem do celého toho procesu šla myslím s otevřenou myslí. Nicméně jednu představu jsem měla, chtěla jsem miminko. Ale během příprav nám vysvětlili, jaká rizika se vážou k přijetí dítěte přímo z porodnice. Také mi bylo vysvětleno, že jako samožadatelka mám mnohem vyšší šance, pokud si budu žádat o romské děti. Proto jsem se romskou tématikou tehdy delší dobu intenzivně zabývala, abych rozuměla tomu, co to znamená a zda je to to pravé pro mě. Hodně se mi během té doby změnily hodnoty a uvědomila jsem si, že pro mě některé věci nejsou vůbec důležité. Uvědomila jsem si, že chci přijmout klidně trošku větší romské dětičky.

Je mi jasné, že tahle doprovázející organizace pro Vás byla velkou podporou. Napadá mě ale, zda byl v tom procesu někdo, kdo Vás naopak od adopce odrazoval? 

Ne. Všechny úřednice se kterými jsem se během procesu potkala byly úžasné a moc fajn. Mám z toho celého procesu jen jedinou nepříjemnou zkušenost. Ta se stala hned na začátku procesu, kdy jsem odevzdávala na příslušný OSPOD všechny potřebné dokumenty. Já jsem totiž už od začátku procesu věděla, že až děti adoptuju, budeme žít v zahraničí, kde jsem už mnoho let pracovala. Když jsem tuto informaci řekla před sociální pracovnicí, tak ji to z neznámého důvodu velmi znepokojilo. Vyžadovala  po mně tenkrát, abych jí podepsala čestné prohlášení, že se s dětmi nikdy neodstěhuju nikam do zahraničí. To mě tenkrát dost sejmulo. 

Tomu věřím. To je přece nesmysl!

Ano, to už dnes vím, ale tenkrát jsem se z toho úplně zhroutila. Tak moc jsem chtěla, aby moje děti mohly vyrůstat v zahraničí bez předsudků. I proto jsem si troufla žádat o romské děti, protože jsem věděla, že tam, kde budeme žít, nebudou terčem žádných rasistických posměšků nebo šikany.

Myslím, že by mě tahle úřednice od celého procesu adopce dokázala úplně odradit, kdybych tenkrát za sebou neměla tu doprovázející organizaci. Tam mi tenkrát naštěstí vysvětlili, že je to nesmysl a dost mě uklidnili.

Je dobře, že jste měla za zády tak úžasnou podporu. Pojdme se posunout v příběhu o kousek dál. Jak dlouho jste pak po schválení čekala na ten tzv. “kouzelný telefon”?

Vlastně velmi krátce. Já jsem tenkrát šla na krajský úřad, už si přesně nepamatuju z jakého důvodu, ale myslím, že jsem jim tam nesla ještě do složky doplnit nějaké poslední dokumenty nebo tak něco. A tam se to stalo...

Žádný telefon? Žádné čekání?

Přesně. Úřednice mi tenkrát říká: “No, vy jste chtěla co nejmenší miminko a my tu máme devítiměsíčního chlapečka. Chcete vidět jeho spis?”

Já byla samozřejmě strašně zvědavá. Najednou mi bylo dost jedno, jak přesně je to miminko staré. Seděla jsem tam tenkrát nad fotkou toho malého chlapečka a plakala jsem jak želva. Byl tak úžasný! Hned jsem se s ním chtěla seznámit. Vůbec jsem nečekala, že to bude tak rychlé a intenzivní.

Chlapeček byl v té době v péči přechodných pěstounů. Jak jste tohle vnímala? 

Byla jsem moc ráda. Bylo pro mě moc důležité, že není v ústavu. Věděla jsem, že chlapeček bude od přechodných pěstounů vymazlený a nebudu muset řešit následky deprivace z ústavu.

Jaké pro Vás tedy pak bylo celé to předávání chlapečka od přechodných pěstounů k Vám? 

Musím říct, že to úplně idylické nebylo. Co se týče péče o malého, tam nemůžu říct půl slova, přechodní pěstouni se o něj starali opravdu úžasně.

On byl můj chlapeček prvním miminkem těch přechodných pěstounů. A předat první dítě je vždy nejtěžší. Takže vím, že to pro ně nebylo jednoduché a kvůli tomu ani pro mě. Cítila jsem se tam hodně pod tlakem, abych zvládala péči o malého přesně tak, jak si to oni představovali, což bylo strašně těžké. Následně po předání se chtěli pěstouni s chlapečkem ještě mnohokrát vidět, což jsem nevnímala jako to nejlepší. Měla jsem pocit, že to syna dost mátlo. V noci mi po takových návštěvách plakal. Takže jsem v sobě musela sebrat všechnu odvahu a vytvořit jasnou hranici.

Co Vám pomohlo tohle náročné období zvládnout?

Já jsem naštěstí zůstala v kontaktu s tou doprovázející organizací, která mě provedla celým schvalovacím procesem. Takže jsem to celé konzultovala s nimi. Hodně mi tenkrát pomohli a podpořili mě. Dnes vím, že bych asi využila i toho, aby někdo z nich byl na těch předávacích schůzkách se mnou. Abych se v tom necítila tak sama. Já jsem do toho předávacího procesu šla totiž s mylným pocitem, že se musím totálně přizpůsobit tomu, co chtějí přechodní pěstouni. Měla jsem strach, že kdybych to neudělala, že by mi třeba chlapečka nechtěli dát. Opravdu jsem se bála cokoliv říct nebo jim v něčem oponovat.

Rozumím. Věřím, že tohle období pro Vás muselo být těžké a je dobře, že jste v tom nebyla sama. Ono stát se poprvé rodičem je vždy náročné..

Právě. S tím úplně souhlasím. Mám porovnání s druhým předávacím procesem, který proběhl úplně jinak a bylo to hodně znát především na malé. Ale o tom později.

Druhý díl rozhovoru s adoptivní maminkou najdete zde.

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty