O pravých a levých maminkách

Naše děti jsou nám velkými učiteli. Já vím, možná jste tuhle frázi už slyšeli a říkáte si, co na ní může být pravdy, vždyť děti ještě o životě neví nic, vše je přece musíme naučit my. Moje dcera mi ukázala, tak jako vždy, že je to přesně naopak.

Když jsem začínala psát blog, tak jsem se snažila v jednom z prvních článků odpovědět na otázku, kdo je pravá maminka - já nebo maminka biologická. Tenkrát jsem měla pocit, že je to jasné a že to musí stejně vnímat i moje dítě. Jak moc nezralá jsem tenkrát ještě byla ...

Moje šestileté dítě mi ukázalo, díky jedné zajímavé zkušenosti, že vše je jasné a tak moc správné ...

Měli jsme s manželem naplánovaný moc hezký výlet, kde součástí programu byla i prohlídka jeskyně. Když to dcera uslyšela, tak se nám totálně zasekla a řekla: „ Do jeskyně nikdy nechci jít, je tam tma a je to tam stísněný, já se tam bojím!“

Hledali jsme fotky jeskyně a zkoušeli jí na ně nalákat, protože vůbec nevypadaly tak, jak jeskyni popisovala. Byly to velké osvícené prostory, nic čeho by se měla bát. Ale dcera stála za svým.

Udělala jsem si na ni chvilku a ptala se, co se děje. Odpověděla mi: „Víš, maminko, já si myslím, že už jsem někdy v jeskyni byla, když jsem ještě byla v bříšku u té mojí pravé maminky. Vůbec se mi tam nelíbilo, bylo to tam tmavý a stísněný a já se tam prostě bojím! Já tam nechci!“

V tu chvíli ve mě trochu hrklo. Že by se jí vybavila nějaká prenatální vzpomínka? Nebo jsou to strachy a konstrukce, které si v té malinké hlavičce už vytváří?  O tom, jaké to asi muselo být vyrůstat v bříšku maminky, u které pak po porodu nezůstala?  Nakonec jsem usoudila, že to asi není důležité, protože ať je to tak nebo onak, je důležité její strachy nezlehčovat a citlivě je vnímat.

Zvědavě jsem reagovala: „Aha, u té pravé maminky, a co jsem tedy já?“

Dcera se na mě podívala, a tónem, který vyjadřoval, že se ptám na úplně jasnou až téměř hloupou  věc, mi odpověděla: „Ty seš přeci taky pravá! Díky tý první mamince jsem na světě a já sem tady moc ráda a díky tobě taky žiju, protože ty ses o mě starala potom, až do teď ...“

Pohladila jsem jí po vlasech a cítila jsem jen obrovskou hrdost a radost ... Je úžasná …