Když jsem uviděla fotku holčičky, hlavou mi projelo, že vypadá úplně jako já, když jsem byla malá

Jak to tedy probíhalo, když jste se rozhodla, že chcete přijmout druhé dítě? Musela jste dávat znovu žádost nebo absolvovat nějaká školení?

Já jsem od začátku procesu měla v žádosti uvedeno, že chci přijmout dvě děti postupně. S doprovázející organizací jsem pak konzultovala, kdy je asi ten nejlepší čas zažádat o druhé dítě. Oni mého syna znali, protože jsem se tam průběžně dovzdělávala, a byli jsme tam také na testu attachmentu. Takže jsem se na ně mohla v tomto směru směle obrátit. Chtěli jsme, aby přijetí druhého dítěte bylo pro syna co nejjednodušší a nejhladší. 

Když přišla ta správná doba, tak jsem prostě jen obnovila žádost. A vlastně ještě na krajském úřadě chtěli, aby syna viděla paní psycholožka. To bylo asi jediné, co jsme museli v rámci druhé žádosti absolvovat.

Jenže ona ta cesta ke druhému dítěti byla trošku komplikovanější. Povíte mi o tom?

No, ono to bylo tak, že v té stejné době jsme se potkali s těmi přechodnými pěstouny, kteří měli tenkrát v péči mého syna. A oni měli zrovna nádhernou romskou holčičku. Tak jsem dala dotaz na krajský úřad, zda bych si právě tuhle holčičku nemohla adoptovat. Jenže její příběh byl velmi složitý a komplikovaný. Oni se jí sice snažili uvolnit do adopce, ale strašně se to táhlo a nebylo jisté, jak to celé dopadne. Celý rok jsme na tuhle holčičku čekali!

To muselo být psychicky dost náročné...

To opravdu bylo. Mě to psychicky vyčerpávalo a syn tím také trpěl. V té době jsem jela se synem na vzdělávací a sdílecí pobyt pro osvojitele a pěstouny. Tam jsem svůj příběh konzultovala s lektory a dalšími účastníky. Díky tomu se mi podařilo udělat si od toho celého odstup a uvědomit si, že v tomhle nemůžeme dál pokračovat. Že nás to ničí. Oba se synem jsme se s tou holčičkou vídali a bylo to opravdu šílené. Čekali jsme na ni celý rok a to už bylo prostě moc.

Takže jste čekání vzdali?

Přesně tak. Hned po tomhle pobytu jsem volala na kraj a řekla jim, že už nechci dál na tuhle holčičku čekat. Tenkrát jsem tam ještě upravila “kritéria” pro přijímané dítko. Posunula jsem věk až na dva roky.

A o dva měsíce později mi volali s tím, že  pro mě mají patnáctiměsíční úžasnou romskou holčičku.

Teda, tak to bylo nakonec zase hodně rychlé, že?

Přesně tak. Kdybych zbytečně nečekala rok na tamtu holčičku, tak si myslím, že by to bylo ještě rychlejší. Ale to je už dnes jedno.

A tahle holčička byla celou tu dobu u přechodných pěstounů?

Ano, naštěstí byla už od narození u těch stejných přechodných pěstounů. Je zdravá, krásná a podle mě úplně dokonalá, takže vůbec nechápu, proč jí nezvládli najít rodinu dřív. Ale vlastně je to tak dobře, věřím, že čekala na nás.

Také tomu věřím..

Oni jsou si se synem strašně podobní. Krásně si sedli.

Krásné bylo, když mi při seznamování se spisem ukazovali její fotku. Mě tehdy úplně dostalo, jak moc je podobná mně, když jsem byla malá.

Nádherné. Jaké tedy bylo přebírání dcery do péče?

V tomhle předávacím procesu jsem se cítila mnohem líp. S pěstouny jsem si krásně sedla, ale zase nám to celé trošku komplikovala pracovnice krajského úřadu. Měla totiž k předávání velmi osobitý přístup. Vůbec se nedívala na to, jak to potřebuje dítě, ale měla takovou šablonu, podle které vždy předávání řídila a nutila k tomu i nás.

Nejdřív mě třeba nutila, abych se na celý týden, a to podotýkám bez syna, nastěhovala k přechodným pěstounům. Vůbec ji nezajímalo co můj syn, že to beze mě sám nezvládne. Kam ho dám, nic. Následně jsem se měla odstěhovat do hotelu, odkud jsem měla malou týden navštěvovat. Pak měl následovat týden, kdy měli jet přechodní pěstouni k nám. No, pro mě totální šílenost.

Jak jste to tedy celé zvládli?

Naštěstí ti přechodní pěstouni byli moc fajn, takže jsem se s nimi domluvila. Když to šlo, tak jsem za malou dojížděla sama a pak i se synem. Občas jsem tam jednu nebo dvě noci přespala, to už jsem věděla, že to syn zvládne. No a pak jsme to všichni společně té sociální pracovnici nějak zdůvodnili a ta to naštěstí pobrala. 

A jak tedy zvládla  dcerapřechod k Vám? Přece jen to už nebylo miminko, tak to asi nebylo úplně jednoduché.

Naopak, bylo to úplně super. Myslím, že v tom velkou roli hráli ti úžasní přechodní pěstouni, kteří jí to celé dobře podali a celkově ji k nám snadno pustili. Ona na mě od prvních chvil reagovala fakt krásně. Vydržela se mnou dlouho spokojená. Jediné, s čím jsme bojovali, bylo, že tam u pěstounů jsem ji nedokázala uspat. Tam vyžadovala pěstounku. Obě s pěstounkou jsme se shodly na tom, že je to tím prostředím - že u nich je zvyklá na pěstounku a že u nás doma to určitě bude lepší. A opravdu bylo. Pěstounka pak u nás doma byla asi dva nebo tři dny, a když viděla, jak je to v pohodě, že malá je fakt spokojená a krásně to dává, tak v klidu odjela.

A jak to tedy nesl syn? Žárlil, nebo to bylo skvělé od začátku?

Bylo to těžký. Syn na dceru žárlil opravdu hodně. Ono to bylo asi i tím, že jsme na sebe byli hodně navázaní a najednou tu byl někdo, s kým se o mě musel dělit.

Já jsem se moc snažila, ale byly chvíle, kdy jsem si sahala fakt na dno a říkala si, jestli jsem neudělala chybu. “Udělala jsem dobře, že jsem malou přijala?” Myslela jsem to tak, zda je to dobře pro ty děti. Já jsem syna stále dokola ujištovala, že ho mám moc ráda, že v tomhle se nic nezměnilo. 

To muselo být moc těžké...

To těžké období naštěstí trvalo opravdu jen pár měsíců. To byl boj o hračky, o místo, o maminku…o všechno. Kolikrát syn do dcery nějak šťouchnul a ona začala plakat. On pak plakal, protože ona pláče a tak. A já pořád vysvětlovala a ujišťovala, že je mám ráda oba…. No, mazec.  

Já jsem si pak ale říkala, že to vlastně bylo dobře, že dcera už nebyla miminko. Mohla synovi být hned parťákem do hry a myslím, že díky tomu, že už nepotřebovala takovou tu totální miminkovskou péči, jsem to dokázala zvládnout. Myslím, že kdyby byla malé miminko, tak by to bylo ještě o něco těžší.

Podpořila Vás tenkrát nějak Vaše rodina? Nebo jste v tom byla sama?

Ano. Moje maminka a můj strejda mi v péči o děti moc pomáhali a pomáhají dál. Obě děti s nimi mají úžasné vztahy. Bez nich bych to opravdu nezvládla. Já sice nemám partnera, ale moje děti ten mužský element mají v mém strýci. 

Když jste si na sebe všichni zvykli, tak už bylo dobře? Jak vám to klape teď? Jaký mají Vaše děti sourozenecký vztah?

Postupně si na sebe děti zvykly. Teď mají, myslím, krásný sourozenecký vztah. Moc se milují a jsou skvělí parťáci. Dcera k synovi vzhlíží, je to její velký brácha. Prostě teď už je to moc fajn.

A vy dál využíváte nějak služeb své doprovázející organizace? Nebo už máte pocit, že není potřeba?

Tím, jak teď žijeme v zahraničí, tak je to složitější. Já jsem se třeba rozhlížela, jestli tady nenajdu nějaké podobné služby pro osvojitele a zjistila jsem, že tu nic takového neexistuje! Takže vždy, když jedu do ČR, tak se snažím si v doprovázející organizaci domluvit schůzku nebo chci jet zase na nějaký vzdělávací pobyt. Protože podle mě je to hodně důležité a užitečné.

Takže myslíte, že je dobré se nechat nějak během toho adoptivního rodičovství  podporovat nebo doprovázet?

Určitě. Já uvedu příklad. Mám před sebou úkol - jak vysvětlit synovi co to znamená, že je Rom. On je velmi citlivý a vnitřně velmi křehký. A já vím, že tady v zahraničí ho s jeho romskými kořeny nebude nikdo negativně konfrontovat, ale v ČR to může být jinak. Já mám štěstí, že díky tomu, že tu žijeme, můžu s tím vysvětlování trošku počkat, protože jsou tu teď v tomhle ohledu moje děti v bezpečí. Takže mu celou tu problematiku budu moct vysvětlit, až bude trošku větší a bude víc chápat souvislosti. Budu moc vděčná, když mi právě s tímhle pomůžou.

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty