Moje očekávání a finále nad očekávání

8. 5. 2015, den před očekávanou menstruací, tři týdny po svatbě a měsíc před tím než začneme se stavbou domečku sedím na záchodě a ruka se mi rozklepe, když vidím dvě čárky. Řekli jsme si, že to zkusíme, i když máme zatím jenom prozatimní bydlení, co my víme, může to trvat klidně rok dva... Prdlajz, hnedka první pokus. Manželovi s pozitivním testem musím ukázat ještě návod, aby mi věřil, že dvě čárky znamenají, že v domečku fakt nebudeme jen dva... 

Někdo první trimestr prozvrací, já se spíš potýkám s tím, že se to seběhlo tak rychle a emoce se ve mě jenom bouří. Miminku se daří skvěle, první screening absolvujem na moje narozeniny. Všechno je v pořádku, jen miminko je stále pan Inkognito. Přes ty šílené vedra mám naštěstí dovolenou, trápí mě jenom nízkej tlak. V srpnu se konečně dovíme, že naše miminko má mezi nohama to, co tam holky rozhodně nemívaj 🙂 Od září chodím zase do práce, a skončím 10 týdnů před porodem.

Nemohla jsem se dočkat, až budu konečně doma a budu se moct soustředit jen na miminko. Nebyl den, abych se nepodívala na MK nebo nepřečetla deníček na emiminu. Pomalu se mi doma začala rýsovat látkovací výbava, a další zbytné i nezbytné věci pro miminko.

Samozřejmě jsem se snažila načerpat co nejvíce informací o porodu. Hodně mě ovlivnila knížka Hypnoporod. Na kurz jsme se bohužel nedostali, tak jsem si aspoň pouštěla Afirmace na posílení šťastného a zdravého těhotenství. Každé pondělí jsem chodila na těhotenské cvičení na míčích a díky mým dvěma jack russelím miláčkům jsem prakticky denně chodila na procházky s myšlenkou, že miminku pomůžu gravitací. Před Vánocema jsem začala pít maliníkový čaj, a 14 dní před porodem jsem brala dvakrát denně pět kuliček Arnica Montana 9CH na doporučení PA z předporodního kurzu. Snažila jsem se co nejvíc naladit na to, že porod je něco, co je moje tělo připravené zvládnout beze všech oblbováků. Po otřesu z dokumentu Pět zrození jsem byla připravená "urazit" ruky každému, kdo by mi chtěl porod nějak urychlovat a bezdůvodně do něj zasahovat. Snažila jsem se myslet pozitivně, na všecky dotazy typu: "Bojíš se?" jsem odpovídala: "Já se těším 🙂". Pořád jsem si říkala, že zkušenost bolesti je nepřenosná a každý ji popíše jinak.

Podle ultrazvuku jsem měla terímín 13. 1. podle MS  16. 1. a podle druhého screeningu 12.1. 2016. V úterý 22. 12. jsem byla na poslední kontrole u mého gynekologa, a pak už mě převelel do porodnice. Na každé kontrole byl vidět nějaký posun. Na silvestra jsme se místo chystání na nějaké kalení pustili do přeorganizování ložnice, a tím jsme byli na miminko nachystaní. 6. 1. na kontrole mi doktorka do zprávy napsala "nález bez progrese" a to jsem doufala, že mi řekne, že je to tam nachystané a do příští kontroly za týden už se neuvidíme. To sice nepotvrdila, ale říkala, že na prvorodičku to vypadá dobře. Takže jsem pokračovala v režimu jako předtím, každý den jsem chodila s pejskama ven.

11. 1. 2016 jsme večer zase vyzkoušeli vyvolání s manželem. Bylo to dost intenzivní, a hned potom, prakticky celou noc jsem cítila bolesti, ale většinu v polospánku, dařilo se mi to zaspat. Následující ráno 12. 1. jsem mu pro jistotu cpala tašku, ať si ji veme s sebou do auta. Byla jsem domluvená se švagrovkou, že se mnou pojede na kontrolu, kterou jsem měla v 10:00. Říkal mi ať neplaším, ale nakonec si ji vzal a odjel do práce. Já jsem si vzala do postele čtení a zalehla jsem. Za chviličku jsem chtěla vstát, a když jsem se zvedala z postele tak najednou čvách a bylo mi jasný co se bude dít. Bylo 7:39 a já jsem volala manželovi do práce ať se teda zase vrátí 🙂 Akorát si tam stihl uvařit kafe, ale vypít už ne. Takže se mi začalo plnit moje přání, že se na další kontrolu už neukážu.

Za 20 minut byl zpátky, já sem se zatím oblíkala, a při natahování ponožky mi odtekla další část vody. Takže po osmnácté otázce: "Zlato fakt ses nepočurala?" to bylo jasné že ne. Když manžel dojel domů, ještě si namazal rohlík s paštikou a v klidečku si snídal. Tak sem mu říkala jako že fakt jedem a on jen: "Jo, však v klidu, dyť ti ještě nic není, měla bys dělat takové to uch uch uf uf uf ne?" 😀 Když jsme konečně vyrazili, tak po cestě jsem měla asi tři bolesti během deseti minut, ale pochybovala jsem, jestli je to ono a hlavně si říkala, jaký to asi bude, jestli to bude ještě horší. Nedařilo se mi nějak vystopovat intervaly. Po cestě jsem volala švagrové, že už jedeme. Zároveň mi došlo, že se mi plní, i když velice těsně, moje přání na další kontrolu nedorazit 🙂 

Při vystupování z auta před porodnicí mi zase čváchla voda, tak jsem se začala smát, protože vložka to fakt nepobrala a vestibul byl plnej lidí. Naštěstí jsem měla černé legíny, tak nebylo nic vidět. Vyběhla jsem schody do prvního patra a manžel zatím parkoval. Zazvonila jsem na porodní sál, a tak jak já umím v důležitých životních okamžicích plácnout tak akorát kravinu, sestřičce jsem řekla: "Dobrý den, já bych se potřebovala převlíct, ta voda furt teče" 😀
Vzali si mě dovnitř, převlíkla jsem se, po kolotoči otázek a hláskování jak se píše engineering při dotazu na manželovo povolání a podobných informací, bez kterých bych asi neporodila, jsem ještě několikrát odběhla na záchod si vyměnit vložku, protože voda pořád tekla. Teď už mi bylo jasné, že čirá voda vypadá jinak, Píďa si tam vypustil pěknej brčálník.
Po monitoru si mě vzala doktorka na vyšetření. Bylo okolo 10:00 a já jsem byla na prst otevřená, miminko mělo váhový odhad 3400 - 3500gr, přesně podle mých představ. Poslali nás s manželem na hekárnu. Domluvili jsme se, že si zajede k babičce na oběd a přeparkovat auto. Já jsem zatím zavolala mamce, která pracuje v nemocnici na jiném oddělení, že se za ní nestavím, jak jsme se domluvily, leda by přišla ona za mnou. Mezitím jsem při kontrakcích chodila po pokoji, a přemýšlela, jak si mám sakra rozložit síly, když nevim jak dlouho to bude trvat. Snažila jsem se každou kontrakci dlouze prodýchat, pustila jsem si k tomu Afirmace k porodu od Hypnoporodu. Hodilo by se mi tam nějaké madlo, o co bych se mohla zapřít a pověsit, parapet byl pro mě dost nízko. Pak za mnou přišla mamka, a dostala jsem ještě i oběd. Za chvilku přišel zpátky manžel, vystřídali se, a mě natočili zase monitor. Pořád jsem přemýšlela, kdy si mám dát další homeopatika, nachystané přímo k porodu, že si je rozpustím ve vodě a budu je popíjet dle návodu během první doby porodní. Bolesti jsme se pořád snažili stopovat, a už jsem trochu cítila tlak na konečník, ale pořád jsem byla na pochybách, jestli už je to fakt ono.

Kolem 13:00 přišla doktorka, vyšetřit mě, kam se to posunulo. Jakmile do mě šáhla, vykulila oči, protože jsem byla už na 7-8cm otevřená. No jestli ona byla překvapená, tak já jsem byla naprosto v šoku! Tohle jsem opravdu nečekala, ale šok to byl výborný 🙂 V tu dobu dorazil do práce i můj "anděl strážný" takže vše šlo tak jak mělo. Domluvili se, že příprava už se nestihne, klistýr nebude, a poslali mě do sprchy si nahřát bříško. Tam byly madla přesně podle mého gusta, vždycky jsem se na ně pověsila a už jsem se i ozvala. Pak jsem se jim ještě omlouvala, že jim tam řvu, ale ujistili mě že to nevadí, že do teď o mě vůbec nevěděli 🙂 Pak jsem se vrátila na pokoj, ještě mě napojili na monitor a lehla jsem si na levý bok. Homeopatika nachystaná na první dobu porodní jsem nějak nestihla využít, jen si sotva dvakrát cucnout. Mohla jsem si trochu přitláčet, a ještě sem se ptala, jestli stihneme přejít na sál. Tak mi PA řekla, že můžu klidně porodit tam. Nakonec jsme kolem 14:00 šli na sál. Ještě jsem si tam jednou dřepla ke křeslu a pak se o něj opřela, takové polohy jsem si celou dobu k porodu představovala. Nakonec jsem vylezla na křeslo a snažila jsem se tam nějak uvelebit. Nějak jim nešly seštelovat ty opěrky na nohy. No ale to neznají mojeho manžela 🙂 Ten se slovy "Jak jako že nejde" se na to hned začal dívat a křeslo jim tam začal opravovat 😀 Nějak to dali dohromady, a já jsem při kontrakci mohla tlačit. Tak jsem se do toho s řevem opřela a nic. Tlačila jsem snad desetkrát, co to šlo. Kontrakce ale nebyly tak silné, jako když sem ležela na boku a já jsem naprosto cítila, že tělo nespolupracuje. Asi jsem začala tlačit moc brzo, a nenechala kontrakci vygradovat. Byla jsem ráda, že na mě nespěchali a zkoušeli jsme to fakt dlouho. Nakonec mi řekli, že by to chtělo oxytocin. Ten jsem fakt nechtěla, tak jsem řekla, že tomu dáme poslední šanci. Hlavička už vykoukla, ale zase jsem tlačila jen já silou, byla jsem hrozně nahecovaná, a zase se to nepodařilo. Takže mi píchli oxy a došlo i na nástřih. Ten jsem taky nechtěla, ale když viděli, že by to hráz fakt nevydržela, svolila jsem. Takže při další kontrakci mě střihli a mám pocit že z toho oxytocinu jsem mohla mít snad jen dvě kapky, protože v ten moment jak jsem zatlačila, Ríša vystřelil a v 14:31 byl na světě 🙂 O čase narození má můj manžel pochybnosti, že to bylo o pár minut později, ale to asi nebude zas tak podstatné, leda by si chtěl Ríša dělat podrobnej horoskop 😀 
Nemohla jsem tomu uvěřit, že už je to fakt hotovo, a hned jsem volala dejte mi ho, dejte mi hooo! Měl dvakrát omotanou šňůru kolem krku, ale hned jak ji uvolnili krásně zrůžověl a hnedka se ozval, takže jsem ho okamžitě dostala k sobě. Apgar 10-10-10. Už mu ujelo trochu smolky, takže moje krásné miminko bylo trošku hovínkové 🙂 Tatínek pak přestřihával pupečník, ještě sem křičela "Dotepat!" ale to si nejsem jistá jak dopadlo, podle mě se se stříháním mohlo ještě chvilku počkat. Hlavní bylo, že jsem měla moje miminečko u sebe. Přišla za náma i moje mamka, které zrovna skončila směna, chtěla se za mnou ještě podívat a netušila, že už přijde k finále 🙂 Zatímco jsme se s Rišákem tulili a seznamovali, tak mě šili. Takže on křičel, aby všichni věděli že je na světě, a já křičela, protože to bolelo jak sviňa 😀 Nástřih jsem měla jen na tři stehy, ale díky několika zánětům to nebylo jediné šití, takže to byla fakt lahůdka, tak jsem se doktorky, jestli tam budu mít aspoň nějaký ornament, když je těch stehů tolik 😀 Po došití mi nechali Ríšu pořád na břiše a manžel mezitím odpovídal všem, že ještě fakt nevíme kolik měří a váží, onu "nejdůležitější" informaci o porodu. Když uplynuly dvě bondingové hodiny, tak už jsme věděli, že máme 53cm dlouhána, vážícího 3400gr.
Musím říct, že můj porod naprosto předčil moje očekávání. Na všem se dalo domluvit, nejen díky podpoře našeho "strážného anděla" a i když například nástřih jsem nechtěla, nelituju absolutně ničeho, dopadlo to tak, jak situace vyžadovala. Na předporodním kurzu PA říkala, že se rodí hlavně hlavou. Nevím jestli k tomu přispělo to, jak jsem se snažila v těhotenství na porod myslet hlavně pozitivně a beze strachu, nebo maliník nebo homeopatika nebo lněné semínko, každopádně si myslím, že to neuškodilo. Hlavní je, že mi tu teď spinká krásný, i když ještě trochu žlutý chlapeček. Příští těhotenství se ale asi radši nebudu tolik dívat na Simpsonovy 🙂