Na druhé miminko jsme čekali přes rok, když jsem na těhotenském testu viděla // byla jsem šťastná...první trimestr však probíhal velmi bouřlivě. 3x pohotovostpro krvácení, nicméně přestáli jsme to a 12tt se mi ulevilo, krvácení už se neobjevilo, nevolnosti pominuly, 1. screening na výbornou...a já si to začala užívat.

Jako zdravotníci jsme si u prvního dítka vyžádali vyšetréní ♡ v rámci 2.screeningu, proto ani druhé mimi nemohlo přijít zkrátka. Bylo domluveno na 4 dny před 2. screeningem, aby pak bylo vše kompletní. Manžel zvažoval, zda jít se mnou, či dřív pro syna do školky, kde si teprve začal zvykat..nakonec šel, protože 2.scr nemohl absolvovat...před vyšetřením jsme vtipkovali a už chtěli být se synem...

Šok nastal nečekaně...paní doktorka se zmínila o defektu septa komor, pak dlouho mlčela a já čekala..pak nám sdělila ortel-významná vada ♡ (k septu i nerozdělení velkých cév, zůstal trunkus), ihned nás druhý den objednala do Ostravy k přesnějšímu vyšetření..pláč..strach...manžel mne uklidňoval, že to vše zvládnem..

V Ostravě nám velmi milý pan doktor vše vysvětlil, prognóza, operace, omezení života...pláč, zoufalství, bolest, strach...strach z rozhodnutí, které bylo na nás

...odcházeli jsme v tichosti..večer po uspání syna, že to proberem.

Několikahodinová diskuze, plná pláče, zoufalství, bolesti..obou...v podstatě jsme rozumově říkali, co vše drobečka čeká, co čeká nás a našeho 3letého syna...bez ortelu v pláči spánek nespánek..MANŽEL-ať se rozhodnem jakkoli, nikdy si to nebudeme vyčítat, ať to budem citit jakkoli, bude to podle tebe, protože je to v tvém ťele, a já to budu espektovat..

Druhý den vezu syna k babičce na víkend..sleduji syna ve zpětném zrcátku..jak moc ho miluji, jak je dokonalý a šikovný...jak  oc by mi chyběl, jak moc bych ho musela opouštět..chtěli jsme pro něj parťáka do života, ne závazek a strach ze ztráty sourozence při každé operaci...

....volám manželovi, zda se za ním mohu při zpáteční cestě stavit do práce, pokud nebude mít pacienty...ano...JÁ UŽ SE ROZHODLA-nedovedu si představit, že ve 2týdnech pujde na operaci, že se bude opakovat, že se bude celý život trápit, že mu budu muset vysvětlit proč on má nemocné srdce, cítit se hrozně, když mi řekne, že má strach že umŕe, že budeme všichni trpět, ze budu v pozici rodiče, které vidím v práci, jak trpí a chtěli by tu bolest a utrpení svého dítete vzít na sebe a ulevit mu...a že to chci ukončit, protože nyní budeme trpět jen my dva a mám nyní možnost tu bolest vzít na sebe a ponesu si to celým životem já a on...pláč..a zda by už TO mohl na pondělí domluvit 

Nicméně se mi určitým zpúsobem ulevilo...následovalo však zjištění, že se jedná o právně velmi složitý úkon..musí se dokončit 2.screening, genetika, amniocentéza...ale pan dr.to velmi urychlil, sehnal komisi, která TO musí schválit..ve středu amniocentéza s usmrcením plodu a druhý den nástup na porod mrtvého plodu..(21tt)

Amniocentézu a vpravení Kalia jsem zvládla..s pláčem já i manžel, který druhou část provedl sám-proč? protože chtěl nést část té zodpovědnosti sám a dal mu život, tak mu ho i vezme...POROD-hrozný zážitek po předchozím SC..první tableta pod jazyk a hned citím rekci dělohy..za 2 hod už se svíjím v bolestech, bojím se opustit toaletu, kterou střídám se sprchou..při kontrole beze změny..v pláči manželovi sděluji, že jsem srab a že chci epidurál, který mi tedy zařídí a sám zavede...šílená úleva...pak už to nabralo rychlý spád a do hodiny jsem porodila našeho chlapečka...chtěli jsme se rozloučit...byl nádherný, malinký ale tak podobný manželovi..udělali jsme si otisk a dali mu plyšáka " na cestu"

...placenta se nechtěla odloučit, proto krátká revize, která se protáhla na hodinu s velkou ztrátou krve, protože placenta vrostlá do svaloviny v části dělohy mi nadělila další ránu...strach , pláč...že jsem možná ztratila naději na dlasi tehotenství

...tak nyní budeme čekat, možná hysteroskopie s další revizí a čas ukáže..

...nyní doma nemúžu doobjímat syna..

...večery pláču..ale doufám, že čas pomůže a ukáže...bolí to, mrzí to...