„Hele, Janík (tehdy 2,5roku) kouká v ložnici na pohádku, já jdu vynést koš, tak koukej jedním okem dovnitř. Jsem HNED zpátky,“ oznámila jsem kouřícímu manželovi na balkoně a zavřela rychle dveře od balkonu, aby ten smrad nešel dovnitř, protože tenhle doutník to byla opravdu síla. Nechápu, jak někdo může kouřit něco, co smrdí jak rozemletý ponožky, co stály měsíc v rohu.

Vytáhla jsem rychle pytel z koše, zavázala ho a obula pantofle na ven. Venku bylo teplo a tak jsem jen v rychlosti vylítla z bytu. Se zabouchnutím přišel divný pocit, že něco není tak úplně malinko jakože v pořádku. Divný pocit se změnil v ránu palicí, když mi došlo, že jsem si doma zabouchla klíče. Rychle jsem si prošacovala neexistující kapsy…pro jistotu..člověk nikdy neví. Kdyby to šlo, prokopla bych si hlavu! Tohle se mi, bohužel, tak jednou za 10let stává. Ovšem doteď se mnou vždy byl i mladej a stačilo jen někde počkat na manžela, než přijde z práce. Teď byl mladej uvnitř. Sebrala jsem ten zbytek zdravýho rozumu a začala uvažovat – doma nikde nic nehoří, nic nevařím, nepeču, pračka není zapnutá, voda žádná neteče. Super – sekeru prozatím netřeba sháněti, hasiče netřeba volati.  A tak jsem začala ťukat na dveře a volat medovým hláskem. Ovšem můj synátor není žádný Smolíček pacholíček a tak nejenže nedorazil ke dveřím, ale u pohádky úplně zapomněl, že nějaké rodiče má.

V tom mi došlo, že je manžel na balkoně a tudíž máme vlastně vyhráno! Ťukání jsem změnila v hlasité bouchání a přes dveře se snažila zaslechnout známky nějakého života v bytě. Ovšem nikde se nic nedělo. Bušila jsem do dveří jak zběsilá. Zvonek jsem použít nechtěla, protože má protivný zvuk a synka leká. Nakonec jsem ovšem zazvonit musela a v bytě se opravdu něco začalo dít. Synek začal pobíhat po bytě, hledat maminku a tatínka a plakat. Moje volání a uklidňování přes dveře vůbec nemělo smysl. Začala jsem být vytočená – to jako pan domácí hodlá kouřit do Vánoc nebo co?? On má svoji kuřpauzu a co je v domě se ho teď netýká nebo co ?? Nepřehání to už? Však všechno musel slyšet! Vyběhla jsem z domu, oběhla jsem ho k balkonům a vztekle šermovala rukama do čtvrtého patra k nám, že jako ať kouká být tatínek akční, že situace to vyžaduje. Odpověděl mi pohledem vzteklé gorily a nasr..štvanou otázkou, jak by nám mohl být nápomocen, když jsem ho na tom balkoně zamkla.

Této informaci odmítal můj mozek uvěřit. Roztržitá občas bývám, ale blbá nakvadrát snad ještě nejsem! Po asi 10ti vteřinách nevěřícného pohledu nahoru mi došlo, že jsem. Situace byla o to horší, že jsme u sebe neměli ani jeden mobil. Chuďátko maličký bylo nalepený na sklo balkonu, kde vidělo tátu, ale bylo vylekaný bušením i zvoněním a zmatený, že vidí tátu, ale ten k němu nejde. O spolupráci nemohla být ani řeč.

A jak to celé dopadlo? Naštěstí byla doma sousedka od naproti, co má číslo na majitele bytu. Toho jsme královsky pobavily, nicméně nám sdělil, že je na školení v Krkonoších. Náhradní klíče od bytu ovšem naštěstí nechal doma u manželky, která se k nám ale momentálně neměla jak dostat. A tak obětavá sousedka sedla do auta a já strávila svých nejdelších 40minut v životě na schodech před bytem, kde jsem si střídavě rvala vlasy a střídavě zkoušela ještě voláním nalákat mladýho ke dveřím –ovšem marně.

Od tý doby chodím s klíčema okolo krku i spát.