Nacházíme se ve světě, kde žijí inteligentní mluvící zvířátka harmonicky pospolu. Sloni vedou mateřské školky, pandy mají večerky atp. Vše funguje stejně, jako v lidské společnosti. Najdou se tu jak zrady, tak láska. Jak zloba tak dobrota. 

Jednoho neurčitého roku, v nejmenovaném městě, dostal starosta Mýval velkou dotaci od papalášů nahoře. Dotaci musel ale vyčerpat na nějaký sociální program a to co nejrychleji. Po krátkých úvahách a brainstormingu se slečnou Zaječicí se rozhodl, že věnuje část na genetické inženýrství a za zbytek postaví SOS vesničku. Jistě chápete správně, že genetické inženýrství není žádný sociální program. Je to projekt starostova bratra, doktora Mývala třetího. A SOS vesnička tyto náklady pěkně přikryje, aby do nich mohla aspoň část dotace přetéct. 

Vesnička se postavila a byla skutečně krásná. Domečky blízko sebe, uprostřed velký park s rybníčkem, kačenkami, mateřskou školou a dalšími vymoženostmi. 

Její výstavba samozřejmě zabrala pár let a mezitím se plně rozjel projekt genetického inženýrství. Jak to tak bývá, začátky byly velice krušné. Pokusy klonovat slony, pandy a zajíce nebyly nic moc a vznikla spousta ... ne zcela povedených tvorů. Vypadalo to, že inteligenčně jsou téměř srovnatelní se svými vzory, ovšem vzhled byl velice podprůměrný. U slona jste ještě mohli postřehnout náznaky chobotu a větších uší. Ale u zajíce, kromě trochu delších uší, tam skutečně nic jiného nebylo. Protože ale projekty měly vědomí, komunikovaly a žily, rozhodl se starosta, využít je pro SOS vesničku. Do té mu totiž nikdo jiný jít nechtěl. Ubytoval tedy všechny tyto tvory tam a tak si mohli žít relativně běžný život. Samozřejmě žili ve vesničce, která byla vytvořena pro standardní potřeby běžných zajíců, slonů a pand. Bylo pro ně tedy občas všechno vysoko, nedostupné nebo trochu komplikované. Ovšem tito tvorové se naučili poměrně rychle překážky překonávat a nenechali si vzít radost ze života. 

Aby byl naplněn účel SOS vesničky, musel si každý obyvatel (či každá rodina) vybrat opuštěné dítě, které u něj bude vyrůstat. 

Ve velkém okrajovém domě žila rodina králíků. Červená králice s brýlemi, která se jmenovala Samanta a její manžel, oranžový Flop. Flop se Samantou osvojili nejprve králičí slečnu Coco. Coco se velice shlédla ve své nové mamince a dost rychle se stala podobně nafoukanou a snad až příliš sebevědomou králicí. Po pár letech osvojil pár ještě čerstvé miminko, Charlieho. Který byl biologický sourozenec Coco. Samanta byla právnička. Byla to taková ta pořádná právnička, která miluje svou kariéru a děti jí spíš stáli v cestě. V domácnosti tedy zůstal Flop a protože se často nudil, našel si na zahradě zábavu. Začal pěstovat trávu. A samozřejmě si konzumovat. Díky pravidelné konzumaci konopí, byl Flop velice benevolentním a klidným rodičem. Což bylo pro zraněné, osvojené děti vlastně celkem k dobru.